Zachraňuje nervy i lidské životy. Příběh vynálezu vteřinového lepidla

V dějinách vynálezů jsou nejlepší ty příběhy, jak někdo najde, co vůbec nehledal. Šťastnou náhodou. Ta ovšem přeje jedině připraveným. Konečně jablko asi ťuklo do hlavy kdekoho, ale teprve geniální Isaac Newton z toho dokázal vyvodit víc, než že si příště má jít sednout pod třešeň, kde v době dozrávání jablek nic podobného nehrozí.

Ještě lepší je, pokud se ty příběhy doopravdy staly, což se o přistání jablka na šešulce páně Newtona zrovna říct nedá. Na rozdíl od příběhů o Alexandru Flemingovi, který své objevy lysozymu a penicilinu učinil nikoli navzdory, ale díky nepořádku panujícímu v jeho laboratoři.

Zatímco jiný by nejspíš vzorky kontaminované nečistotami ze vzduchu prostě vyhodil, Fleming byl s to dívat se a vidět. „That’s funny,“ utrousil prý nad Petriho miskou, ve které mu plíseň vybila kolonii zlatých streptokoků.

Příběh Harryho Coovera a vteřinového lepidla je výjimečný v tom, že šanci na svůj životní objev dostal dvakrát. „Šťastná náhoda klepala, ale já ji neslyšel,“ říkal později o první šanci. Když zaklepala za pár let znovu, už nezaváhal.

Měl to na mušce, ale…

Narodil se v Delawaru v roce 1917, chvilku před tím, než Spojené státy vstoupily do války. A válka – nebo přesněji výzkum pro válečné potřeby – pak několikrát výrazně ovlivnila jeho život.

Coover vystudoval tehdy ještě mladý obor, organickou chemii. Ve své doktorské práci se věnoval syntéze vitaminu B a jejímu komerčnímu potenciálu. Zaměření na praktický a obchodně využitelný výsledek mu ostatně byly vlastní.

Ačkoli ještě v roce 1945 podává farmaceutická firma Merck u patentního úřadu Cooverovy vitaminové patenty, Coover sám je už tou dobou zaměstnaný v jiném oboru. Podle vzpomínek rodiny si jeho postupy při syntéze B6 přisvojila pro své účely armáda a další práce na nich pro Coovera neměla smysl. Pracuje teď na čemsi jiném, a překvapivě – taky pro armádu.

Firma Eastman Kodak, u které se během druhé světové války nechal zaměstnat, měla své chemické laboratoře, ve kterých se původně pracovalo zejména na materiálech pro fotografii a film. Teď ale kromě toho pro vládu vymýšleli syntetická vlákna, nebo dokonce vyráběli ruční granáty.

A pak tu byla armádní zakázka, která perfektně propojovala specializaci Eastmanu – tedy chemii a optiku – a válku. Ten úkol, jehož řešením u Eastmana pověřili mladého Harryho Coovera, zněl vymyslet plast, ze kterého půjdou vyrábět zaměřovače pro spojenecké zbraně.

Jeho tým ale neměl úspěchy, a než úkol dokázal dokončit, armáda zakázku stáhla. Přesto se právě ten neúspěch mohl vepsat do historie. Kdyby byl tenkrát Harry Coover nebo někdo z jeho týmu včas utrousil to: „That’s funny.“ Jenže na chování jedné původně nadějné sloučeniny asi nikdo neshledával nic zábavného.

Látka, pojmenovaná kyanoakrylát, by asi byla správně průhledná. Byla by nejspíš i dobře tvrdá. Jen se s ní nedalo rozumně pracovat: v tekutém stavu byla extrémně lepivá. Kdybyste ji chtěli něčím tvarovat, kdybyste ji lili do formy, všecko by přilepila. Během vteřinky.

Druhé podání

U Eastmana pracoval Harry Coover celý život. Firma nechala zapsat na 350 jeho patentů. Proslavil ho ale jediný.

Psal se rok 1951, bylo po válce. Jenomže konec války znamenal jen začátek čekání a příprav na válku další. A vojenští páni tu byli s novým problémem. Hledali nějakou látku, která by byla dokonale průhledná a odolná proti velkému rozpětí teplot a jejich prudkým změnám. Konkrétně: hledali ochranný nátěr na kokpity stíhaček.

Coover dohlížel na tým, kterému v Kodaku úkol svěřili, a vzpomněl si na sloučeninu, se kterou pracoval před několika lety, a na její nadějné vlastnosti. Doporučil ji tedy kolegovi ke zkoumání. Nezapomněl ale ani na tu vlastnost, kterou ho tenkrát potrápila, proto ho důrazně varoval, aby se s ní nepřibližoval k drahému refraktometru.

Dbát na rady starších a zkušenějších se má. Za pár dní se u Coovera mladší vědec hlásil a měl na krajíčku, že chtěl změřit lom světla kyanoakrylátu, pustil jedinou kapičku mezi hranoly přístroje, přiložil je k sobě – a definitivně tak drahou mašinku zničil. Co kyanoakrylát spojí, člověk věru nerozloučí.

Mohl to být kolosální průšvih a vyhazov minimálně pro nešťastného laboranta. Jenže tentokrát jablko udeřilo na hlavičku a prakticky založenému Cooverovi se rozsvítilo. To, co ho před několika lety tolik iritovalo – že ta potvora slepí cokoliv s čímkoliv –, by se přece dalo prodat!

Mr. Super Glue

Trvalo dalších pět let, než Eastman Kodak v roce 1956 získal americký patent č. 2.768.109 na „kyanoakrylátové lepicí sloučeniny čili superlep“. A další dva roky uběhly, než se supersilné lepidlo, které dokáže ve vteřině pevně spojit téměř cokoliv, začalo pod značkou Eastman 910 prodávat. A tehdy se taky Harry Coover projevil jako génius nejen na poli vědy.

Televizní stanice CBS měla populární zábavní pořad I’ve Got a Secret, ve kterém porota měla pomocí cílených otázek odhalit tajemství hosta. Někdy se to povedlo, někdy ne, ale vždycky to byla legrace a na závěr pořadu se taky některá z těch tajemství předváděla.

Vystoupil tu třeba hudebník Pete Best, jehož tajemstvím bylo, že hrával v Beatles před Ringem Starrem. Plukovník Sanders tady odhalil, že franšízy KFC začal prodávat, když nějakou dobu žil z podpory v nezaměstnanosti. A Harry Coover tu vystoupil jako vědec, který vymyslel lepidlo, jehož jediná kapka udrží ve vzduchu jeho pětasedmdesát kilo živé váhy.

STOP! Líbí se vám text, který právě dočítáte? Pak nám věnujte pár sekund vaší pozornosti. Podobné skvosty pravidelně najdete v našem tištěném magazínu Finmag. A i když jsme ten dnešní odemkli speciálně pro vás, budeme moc rádi, když si náš magazín příště sami koupíte. Je tam toho mnohem víc...

Myslete na nás, až zas půjdete kolem trafiky. Děkujeme!

A taky to hned ve studiu s pomocí hydraulického ramene předvedl: kapka spojí kovové držadlo s drátem připevněným na rameno, které nejdřív vytáhne vzhůru Coovera, o chviličku později se k němu připojí i moderátor show, a zatímco spolu tak hezky souvisí, publikum bouří.

Zpětně se tohle živé vystoupení hodnotí jako úžasný reklamní kaskadérský kousek, ale kupodivu k zázračným prodejům to tenkrát zázračnému lepidlu ještě nepomohlo. A nepomohla k nim ani další vystoupení, díky kterým si Coover vysloužil přezdívku Mr. Super Glue. To byla obchodní značka, pod kterou se jeho vynález prodával později. A ačkoli měl stovky patentů, nikdy ho nemrzelo, že si ho lidi spojují s jediným objevem. „Myslím, že být Mr. Super Glue ho těšilo,“ řekla jeho dcera deníku New York Times, když v roce 2011 zemřel. „Je snad někdo, kdo nemiluje Super Glue?“

Cooverův zeť před několika lety přiznal deníku Daily Mail, že jeho tchán na vteřiňáku velké jmění nenadělal, opravdu dobře se totiž začal prodávat až potom, co vypršela patentová ochrana.

Taky většiny veřejných poct a ocenění se Coover dočkal až v závěru svého dlouhého života a přijímal je se vzácnou pokorou. Jak prozradila jeho dcera v New York Times, sám za největší zadostiučinění považoval něco jiného. Mělo to co do činění se vteřinovým lepidlem a zase – s válkou.

Američtí polní doktoři totiž úspěšně používali kyanoakrylátový sprej k lepení ran a zastavování krvácení. I dnes se v medicíně používá, například k „bezešvému sešívání“ cév při operacích srdce.

Takže kromě toho, že jeho vynález zachraňuje nervy nám všem, když pevně spojuje cokoli s čímkoli, zachránil Harry Coover díky své druhé šanci taky nejeden lidský život. A přitom původně to mělo pomáhat člověka do srdce trefit. That’s funny.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Když to píplo poprvé. Čárový kód změnil svět, na české vychcánky je ale krátký

• Trhák made in USA. Jak otvírač žvýkaček za války (možná) zachránil svět

• Základ byrokracie. Jak vznikl kopírák a proč se ho soudruzi drželi zuby nehty?