Co nejde silou, půjde ještě větší silou. Jak se lidé dostávali do konzerv před vynálezem otvíráku?

3. 2. 2024

Plechové konzervy existují někdy od 70. let 18. století. Aspoň půl dalšího století ale trvalo, než někdo vynalezl otvírák. Co se stalo se všemi těmi neotevřenými plechovkami? Odemykáme pro vás text z aktuálního čísla tištěného Finmagu.

Co nejde silou, půjde ještě větší silou. Jak se lidé dostávali do konzerv před vynálezem otvíráku?

Za začátek éry konzervovaného jídla se tradičně pokládá moment, kdy cukrář Nicolas Appert vyhrál soutěž o nejlepší technologii pro uchování potravin. Vypsala ji napoleonská Francie zkraje 19. století, než se vydala na svá tažení křížem krážem Evropou. Appert se zavařováním experimentoval už několik let a odměnu tučných 12 tisíc franků (představte si 300 kilo stříbra, za to by dneska bylo 7,5 milionu korun) si tenkrát v roce 1810 vysloužil, když prokázal, že jídlo zahřáté ve skleněné lahvi a pak uzavřené pomocí korku, vosku a svěráku, se nekazí.

Appert ale nevěděl, jak a proč jeho metoda funguje. S vědeckým vysvětlením přišel až o víc než padesát let později jeho krajan Louis Pasteur, který došel k tomu, že tepelná úprava zničí mikroorganismy a důkladné uzavření nádoby zabrání novým potvorám proniknout k potravinám a znehodnotit je.

Ve skutečnosti ale za vynález konzerv válečnému úsilí (na rozdíl od mnoha jiných vynálezů) tentokrát nevděčíme. Jednak se dá předpokládat, že Appert metodu spíš zdokonalil, než vymyslel, jednak novější literatura jako třeba Food Packaging Gordona L. Robertsona (2006) upozorňuje na to, že holandští námořníci už o třicet let dřív vyplouvali na moře se zásobou plechových konzerv. A ještě před koncem 18. století máme z Nizozemska doloženou i konzervárnu, kde prokazatelně letovali lososy do krabic z pocínovaného železa.

Potvrzeno královnou

Jestliže ale válkám nebo zbrojení nevděčíme za samotný vynález, za jeho rozšíření už ano. Tak jako řešili otázku zásobování armády Francouzi, řešili ho i Angličané. Appertův nápad se do Anglie dostal začerstva, už v roce 1810 ho sem dovezl jistý Philippe de Girard.

Protože ale Francie a Británie nebyly tou dobou zrovna v nejvřelejším vztahu – Napoleon vyhlásil takzvanou Kontinentální blokádu, tedy zákaz obchodu s Velkou Británií –, našel si Girard anglického společníka, na jehož jméno byl vydán patent. Ne ovšem na konzervování ve skle, ale už v pocínovaném železném plechu.

Tenká vrstva cínu mimochodem dala v angličtině konzervě jméno – tin, americká angličtina dává přednost slůvku can, což není nic jiného než zkrácený canister.

Shutterstock

Zachraňuje nervy i lidské životy. Příběh vynálezu vteřinového lepidla

Vteřinové lepidlo vás zachrání. Co nespraví kapka vteřiňáku, to se spravit nedá. Opravuje dokonce i lidi! A být jeho vynálezce o trochu všímavější, svět ho mohl znát o pár let dřív.

Když mluvíme o plechu – my jsme dnes zvyklí na konzervy, které mají stěny tenké dvě nebo tři desetiny milimetru, jenže první konzervy se dělaly z litiny. Kampak na plech. Tehdejší majitel patentu a londýnské konzervárny Bryan Donkin měl to štěstí, že se podařilo přesvědčit členy královské rodiny včetně královny, aby jídlo z jeho konzerv okusili. Jejich dobrozdání znamenalo otevřené dveře k armádním zakázkám. O další propagaci se pak postarali i britští polární badatelé, kteří si konzervy balili s sebou na cesty. Jenže – jak se ty konzervy asi otevíraly, když nebyl otvírák? Odpověď zní: hrubou silou.

Hospodyňky se drží dál

K prvním konzervám se prý přikládal návod, který říkal: Vršek prořízněte poblíž vnějšího okraje dlátem a kladivem. Ale v praxi se používalo cokoli, co mělo ostří a průraznost. Sekera. Nůž a kámen. Šavle. Bajonet. Na promyšlenější otevírání plechové piksly přišel čas teprve tehdy, když výrobci dokázali naválcovat tenčí ocelové plechy, k jejichž proděravění nebylo už potřeba tolik hrubé síly.

Ačkoli se obecně uznává, že první otvírák si nechal patentovat londýnský výrobce příborů a lékařského náčiní Robert Yeats v roce 1855, existují dokumenty, které dokazují, že specializované nástroje na otevírání konzerv se objevují někdy ve 40. letech 18. století.

Na jednom konci držadla byl bodec k prvnímu proražení konzervy, na druhém pak zaoblená čepel, která řezala víko, a proti ní kratší čepel se zubem, který se zakousl do konzervy z boku a pomohl vytvořit oporu k páčení. Používali je námořníci a s nejvyšší pravděpodobností i polárníci. A byly to poměrně hrůzostrašné nástroje.

O moc bezpečněji nepůsobily ani líp zdokumentované (a patentované) vynálezy Roberta Yeatse a Američana Ezry Warnera z roku 1858. Warnerův patent sice používala americká armáda za občanské války, ale do přízně hospodyněk se nedostal. V civilním provozu si většinou nechávaly konzervu rozervat v obchodě.

Plechovka s klíčem

Geniální, čistý a bezpečný způsob otevírání konzerv je z roku 1866. Vymyslel ho J. Osterhoudt v New Yorku. Jeho vynález byl sice geniální, ale měl taky jednu velkou slabinu. Dneska se konzervy zavírají tak, že vršek plechovky je ohnutý ven a dolů, tvoří kolem ní lem. Víčko se přiloží na vršek a jeho okraje se zahnou dolů a pak zpátky nahoru pod lem. A pak se to zmáčkne a drží.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag

Dřív se ale víčko na plechovku letovalo. Pan Osterhoudt vymyslil, že plechovka by mohla být nahoře už částečně uzavřená a víčko by se položilo nahoru a přes díru letovalo naplacato. Když se na takovém víčku nechá volné ouško – a když se pak víčko za to ouško vytahá třeba kleštěmi, celé se utrhne. A kdyby se na to ouško nasadila tyčka na konci s motýlkem, šlo by to celé otevřít jednoduchým šroubováním.

Konzervy s klíčem se vyrábějí dodneška, metoda je trošku jinačí, už nemusíte silou rvát letování, plech je na místě, kde se má konzerva otevřít, z továrny ztenčený. Ale hlavní problém zůstává: takhle perfektně otevřete právě ten jeden typ konzervy. Vezměte ve spíži jinou a jste nahraní.

Pro každého něco

Vynálezy nám často pomůžou vyřešit nějaký problém, ale zároveň nám zadělají na další. Třeba auta na ropu jsou skvělá věc, jen kdyby nečadila. Neexistuje ale snad druhý takový vynález jako konzerva. Geniálně řeší jeden problém, ale zároveň další vytváří. Vymysleli jsme skvělý způsob, jak dostat jídlo dovnitř a tam ho uchovat. A od té doby řešíme, jak ho dostat ven.

Pákové otvíráky po vzoru toho Yeatsova se nakonec přece jen do domácností dostaly. Pomohl k tomu další pokrok ve výrobě tenčích a tenčích plechů. Díky tomu si vojáci vystačí s malým skládacím otvíráčkem s pákou pouhých pár centimetrů. Ale pořád se vymýšlelo něco dalšího.

Třeba otevírák Američana Williama Lymana z roku 1870. Pracoval na principu kružítka. Ostrý bodec na konci otvíráku jste vrazili do středu víčka, posuvný řezák jste šroubem upevnili ve správné vzdálenosti k okraji plechovky a obkroužili jste víčko. Šlo to dobře, protože řezák nebyl variací na nůž, ale šlo o rotující nabroušené kolečko. Komerční úspěch to ale nebyl. Nejspíš vadilo, jak se musí do plechovky na začátek udělat díra. Kdo ví.

Opravdový sukces zaznamenaly otvíráky s otočným řezným kolečkem až po roce 1920, kdy řada dalších vynálezců vynašla způsoby, jak to zařídit, aby otvírák při jednom konzervu řezal a zároveň se sám posouval. Pomohla k tomu ozubená kolečka.

STOP! Líbí se vám text, který právě dočítáte? Příběh o zápolení lidstva s konzervami patří do seriálu o ikonických vynálezech, který do tištěného Finmagu sepisuje Gabriel Pleska. V magazínu ale samozřejmě najdete spoustu dalšího senzačního čtení.

Myslete na nás, až zas půjdete kolem trafiky. Děkujeme!

Těmi byly vybaveny i první elektrické otvíráky v roce 1931. A pořád se vymýšlí dál a dál. V osmdesátých letech vznikly otvíráky, které neřežou víko plechovky, ale její stěnu. Současně ji trochu zmáčknou dovnitř, takže uříznutý vršek se dá použít jako víčko, když vy nebo vaše kočka nesníte hned všechno najednou.

Do dna

Od devadesátých let se ale šíří vynález, který by mohl za otvíráky navždy zavřít vrátka. Víčko s očkem. Víčko je po obvodu zeslabené a dá se vlastně vcelku snadno celé odtrhnout. Technicky je to podobné způsobu, jakým už od šedesátých let děláme díry do mnohem měkčích hliníkových plechovek na nápoje. Teď už to přes třicet let umíme i s ocelí a nějaké dvě třetiny všech plechovek v Evropě už se dají otevřít takhle.

Shutterstock

Kolik máte otvíráků na konzervy doma v kredenci? A co generace vašich rodičů? Najdete aspoň dva stejné? Už skoro 250 let se nepřetržitě vymýšlí, jak konzervy otevřít.

Ale je tu jeden důvod, proč otvíráky nevyhazovat. Ne kvůli víčku. Kvůli dnu. Kontejnery na plechovky jsou dneska v kdekterém městě a recyklovat by bylo snadné. Kdyby se ty potvory daly rozumně složit. A to jde nejlíp tehdy, když je kromě víčka zbavíte i dna.

A dál konečně přijde ke slovu ta hrubá síla, kterou už jinak dávno dávno na konzervy nepotřebujeme.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.