Dotační klondike očima expertů. Nemohl by stát víc šetřit než jen tupě škrtat?

Miloslav Kala

prezident Nejvyššího kontrolního úřadu

Souhlasíte s názorem?

-

+32

+

Ano je. A ne, neušetřila. A to hned z několika důvodů. Za prvé: Stát bezesporu dosud postupoval při nastavování systému čerpání dotací tak, aby byly čerpány efektivně, měly požadovaný přínos a nebyly zatíženy velkým papírováním. Výsledek vidíme – o nízké efektivitě a diskutabilním přínosu dotací mluví nahlas už i premiér a ministr financí. Jinými slovy, jen úmysl nestačí.

Na to navazuje druhý bod, tedy co všechno by se muselo udělat, aby dotace byly čerpány efektivně, bez zbytečného papírování a zároveň měly požadovaný přínos. K tomu potřebujeme kritéria, na základě kterých jsme schopni jednoznačně detekovat efektivní a hospodárné projekty s vysokou přidanou hodnotou a potenciálem přežít v budoucnu i v tržním prostředí bez dalších dotačních injekcí. Omezení papírování nevyžaduje jen změny na všech úrovních systému poskytování dotací, znamená to redesign celého tohoto procesu. A na takový redesign musí být jeho účastníci připraveni a musí ho být především schopni. Bylo by nezbytné vybudovat systém hlídání přínosů. A mnoho dalšího.

Do toho všeho si započtěte odpor těch, kteří z dotačního systému dnes žijí. Zprostředkovatelský byznys udělá maximum pro to, aby zabránil vzniku efektivnějšího, uživatelsky jednoduššího systému poskytování dotací. A nejde jen o stovky, možná tisíce subjektů, kteří si ze zprostředkování dotací udělali hlavní předmět podnikání. Ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR Jan Konvalinka v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas mluvil o tom, že hlavním problém české vědy je, že tu sice máme excelentní vědu, skvělé ústavy a vynikající univerzitní pracoviště, ale pořád je jí málo a je obklopena průměrnými nebo podprůměrnými lidmi. I ti ovšem čerpají podporu od státu.

Kdo z rektorů má ale odvahu zacílit prostředky jen na ta pracoviště a projekty, které jsou výjimečné a obstojí i v evropském a světovém srovnání? A podobně těžké rozhodování by bylo nutné podstoupit v každé dotované oblasti. Má být vůbec dotována? A pokud ano, kdo a co si skutečně zaslouží podporu z veřejných prostředků? 

V kontextu výše uvedeného si myslím, že představa nějaké zázračné úpravy dotačního systému, která z něj učiní v realistickém čase systém efektivní, uživatelsky přátelský a vysoce přínosný, je čistá naivita. A škrtání je proto aktuálně jediná možná cesta.

Helena Horská

členka poradního týmu předsedy vlády, členka NERV a hlavní ekonomka Raiffeisenbank

Souhlasíte s názorem?

-

+21

+

Rychle se jim přivyká, těžko se jim odvyká. Takové jsou dotace, aspoň v Česku. V roce 2019 ze státního rozpočtu na přímé národní dotace podnikajícím subjektům 58 miliard korun (1 % HDP). Odhady pro letošní rok hovoří o 76 miliardách. Během covid vyšplhaly přímé dotace z národních zdrojů na více než dvojnásobek: na 126 miliard (2 % HDP)! Všechny složky státu včetně municipalit a zdravotních pojišťoven utratily na dotacích v roce 2021 200 miliard. Z toho 29 % (57 miliard) šlo na dopravu a stejná částka putovala i na takzvané ekonomické záležitosti a 24 % na energetiku (48 mld). Jen 4 % byla věnována na vzdělávání (necelých 8 mld) a po cca 1 % z celkových dotací získaly kapitoly zdraví, sport a kultura. Obhajovat existenci objemných dotací „investicemi do budoucnosti a kvality života“ opravdu nelze.

Konsolidační plán má ambici srazit národní dotační tituly o 54 miliard. Přitom pro letošní rok mají národní dotace dosáhnout 76 miliard. To znamená, že ambicí ministerstev je srazit národní dotace na méně než polovinu předkoronavirové úrovně. Hodně ambiciozní plán, na hraně proveditelnosti – i kdyby se nepodařilo hned v prvních dvou letech konsolidace tento ambiciozní plán o pár miliard naplnit, směr a úsilí je chvályhodné. Bude to vyžadovat odvahu, pevný postoj a bystrý úsudek.

Alena Schillerová

předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO, bývalá ministryně financí

Souhlasíte s názorem?

-

-4

+

Snižování rozpočtu na dotace ze státního rozpočtu je možné, ale předcházet mu musí férové sdělení, o jakých dotacích je vlastně řeč. V případě ministerstva pro místní rozvoj totiž hovoříme zejména o dotacích na odstraňování bariér v budovách, obnově infrastruktury po živelních pohromách, na opravy chodníků, školek, místních komunikací a podobně. V případě resortu školství jde o nárokové dotace soukromým a církevním školám, v případě průmyslu například o pomoc domácnostem s vysokými účty za elektrickou energii.

V tomto ohledu tedy existuje mimořádně velký informační deficit vlády, která po roce a půl přes naše urgence ani nenaznačila, jaké konkrétní národní dotace považuje za tolikrát zmiňovaný dotační byznys. Zda opravdu dotace na školní obědy a kroužky, na opravy hřišť, investiční projekty vysokých škol, veřejné budovy, chodníky a podobně.

Nesrovnatelně kritičtější hrozbu pro náš rozpočet představuje aktuální ohrožení 128 miliard korun z dotačních zdrojů EU alokovaných pro ČR v programovém období 2014-2020, které můžeme v souladu s pravidlem n+3 vyčerpat nejpozději do 31. prosince letošního roku. Ty ale s ohledem na likviditní paralýzu státního rozpočtu způsobenou účetními triky ministra financí Zbyňka Stanjury fakticky čerpat nemůžeme a velmi pravděpodobně je tak z velké části nevratně ztratíme.

Dominik Stroukal

ekonom, Metropolitní univerzita Praha, člen NERV

Souhlasíte s názorem?

-

+18

+

Škrtat v národních dotacích musíme a včera bylo pozdě. Samozřejmě to není snadné, zejména proto, že je velká část z nich navázaná na financování z Evropské unie, takže je zrušit nemůžeme. Ale u toho, co zrušit můžeme, bychom měli být důslední.

Bohužel to obnáší i rušení relativně malých částek, na kterých je řada příjemců těchto dotací existenčně závislá. Není to politicky jednoduché, protože to bolí konkrétní voliče a vzhledem k našim astronomickým schodkům se jen velmi těžko obhajuje, proč ničit daným lidem a odvětvím živobytí, když tím stát nezalepí ani promile deficitu. S podobnou rétorikou jsme se ale mohli setkat u rušení daňových výjimek, například u benefitů či odborářských příspěvků. Nic moc to nevynese, ale významně to bolí celé jedno odvětví a konkrétní lidi.

Skoro to svádí k tomu ptát se, proč vláda nevěnuje tuto energii na řezání něčeho většího. To je ale chybná argumentace, protože musíme dělat malé i velké věci, jinak ten gigantický problém, který jsme si vytvořili, nemáme šanci vyřešit. Navíc to není jen o schodku a o penězích, ale zejména o tom, že dotace škodí, i kdyby nás v nějakém magickém světě vůbec nic nestály. Nečekejme zázraky, ale je dobře, že se chce vláda vydat tímto směrem.

Pavel Heřmanský

PR manažer, tiskový mluvčí, Agrofert

Souhlasíte s názorem?

-

-1

+

Nastavení národních dotací je politické rozhodnutí, které jako soukromá společnost musíme respektovat a řídit se jeho pravidly, což vždy děláme. Dovolíme si jen upozornit, že podpora českých zemědělců a producentů potravin ze strany státu je výrazně nižší než podpora v okolních zemích, například v Polsku. Proto případné snížení národních dotací povede k dalšímu snížení konkurenceschopnosti českých zemědělců a potravinářů.

Josef Jaroš

předseda představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR

Souhlasíte s názorem?

-

+2

+

U avizovaných škrtů bude zásadní, jakých dotačních titulů se dotknou. Podle některých informací se zvažuje mimo jiné omezování dotací na výzkum a vývoj (VaV), což považujeme za velmi nešťastné. Česká republika se už nyní řadí do evropského podprůměru v rámci podpory VaV, přičemž Evropa jako celek dále výrazně zaostává například za USA. Vyspělé země chápou, že podpora vývoje či inovací přispívá k dlouhodobému růstu konkurenceschopnosti a jejich omezení je krátkozraké.

Právě zde by bylo jistě vhodnější omezit administrativu a formalismy a zaměřit se na konkrétní přínosy projektů a ty nadále podporovat. Jistě by bylo možné nalézt také dotační tituly, jejichž smysl je méně zásadní a lze je v době výrazného deficitu státního rozpočtu omezit. 

Obecně by se však plánované dotační škrty měly dotknout podnikatelského sektoru jen okrajově, jelikož je dnes významná většina podnikatelských dotací financována z evropských zdrojů v rámci kohezní politiky nebo například Národního plánu obnovy. Ty nemají na národní rozpočet žádný vliv.

Vít Hradil

hlavní ekonom Cyrrus

Souhlasíte s názorem?

-

+22

+

V ideálním světě by nebylo nutné dotace šmahem rušit. Stačilo by zajistit, že plní svůj účel s přiměřenou efektivitou. V ideálním světě ovšem nežijeme, a tak nám nezbývá než začít řezat.

Prakticky každá dotace je ze své podstaty ekonomicky neefektivní. Kdyby si společnost dotovaných aktivit skutečně cenila, byla by ochotná za ně zaplatit na volném trhu a dotace by tudíž nebyla zapotřebí. Kdykoliv tedy něco dotujeme, v podstatě tím přiznáváme, že na pokyn státu utrácíme za něco, co odpovídající ekonomickou hodnotu nemá.

To nutně neznamená, že jsou všechny dotace automaticky zlo. V zájmu zachování sociálního smíru stát zcela běžně vynakládá prostředky na věci, které se samy nezaplatí. Někdy chce například přilepšit chudému regionu, jindy demografické skupině. Důvody mohou být čistě humanitární, kdy je společnosti jednoduše líto znevýhodněných spoluobčanů, nebo preventivní, kdy tím chceme předcházet sociálním nepokojům. Ve výjimečných případech pak dotace napravují takzvané tržní selhání, kdy stát ve své nekonečné moudrosti napravuje chyby, kterými si nekoordinovaní tržní aktéři nevědomky sami škodí.

Ve všech případech je ovšem zcela klíčové, zda stát s rozumnou mírou jistoty ví, že jsou zamýšlené cíle dotací skutečně naplňovány. Což není náš případ. Jak upozorňuje Nejvyšší kontrolní úřad, český systém dotací přerostl své tvůrce a stal se nejen neovládaným, ale rovnou neovladatelným. V takové situaci se náprava jemným laděním zdá být nemožná a nezbývá, než jej zkrotit hrubou silou.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Trinity Bank

Souhlasíte s názorem?

-

+42

+

Přebujelost dotací je klíčovou brzdou celé ekonomiky EU. Stěžejním důvodem její stále zřetelnější ztráty konkurenceschopnosti v porovnání s USA či Asií. Je třeba dotace odbourávat, jak na úrovni národní, tak na úrovni celé EU. Přechodně totiž může získat výhodu země, která dotuje víc než jiná. Třeba polští zemědělci na úkor českých. Odbourávat dotace je tedy třeba nejen masivně, ale také synchronizovaně.

Evropa za svůj historický úspěch vděčí dočista jiným věcem, než jsou dotace. Od té doby, co dotace rozbujely, Evropa z globálního hlediska upadá. I kdyby fungovaly třeba v Číně, nelze příliš doufat, že dlouhodobě zafungují v Evropě. Starý kontinent vyrostl na konkurenci mnoha národů, ale i na jejich obchodování a ovlivňování a vzájemném předávání know-how. V Evropě zkrátka vítěze musí vybírat trh, ne úředník od stolu, který jen rozděluje daně nebo dluh ve formě dotací, často svým kamarádíčkům nebo korumpujícím a parazitickým dotačním podnikatelům. Dokud budou v Evropě vybírat vítěze dotační úředníci, a ne trh, bude v celosvětovém meřítku dál upadat. Proto dotace škrtejme, jak jen to půjde, ale zároveň žádejme jejich škrtání celoevropské.

Zefektivnění, odstranění papírování nebo hlídání přínosů dotací nepomůže. Dotace jsou ničivé ze své podstaty. Úředník, který je rozděluje, prostě nikdy nemůže jednat jako podnikatel v režimu zisku a ztráty. Když rozdělujete cizí peníze jiným lidem, přičemž ani nemáte možnost být hmotně zainteresování na případném úspěchu takového rozdělení, vaše motivace bude jiná než motivace podnikatele a objevitele, kteří jdou na trh se svojí kůží a svými penězi – ale i pro svůj zisk. Podnikateli tak – alespoň v evropském kontextu – víc záleží na úspěchu než úředníkovi; a úspěch v evropském kontextu spočívá v posunutí celé společnosti a celé její ekonomiky dál.