Dá sa, nedá sa, dá sa Pražákům? Tak to neexistuje, říká vinař z rodu Valihrachů

Před kostelem doleva, přejet koleje a hnedka doprava. Tak zní poučka, která nás při pravidelné návštěvě zdejšího vinařství drží už řadu let. Pravidelně se sem vydáváme s partou kamarádů a stále širší rodinou. A mimoděk tak sledujeme, jak se zdejší sklepní hospodářství – tak trošku skryté před zraky náhodných návštěvníků – rozvíjí.

Rozsáhlé výrobní sklepy tu v době kolektivizace vybudovalo místní JZD na pozemcích, které dříve patřily prarodičům Víta a Antonína; rodinnou tradici vinařství založil Antonín Valihrach nejstarší už v první půli 20. století. „Tenkrát se však vinařilo pouze pro vlastní potřebu – a hlavně z lásky k vínu,“ říká dnes (zatím) nejmladší z nositelů téhož jména.

Štěstím v neštěstí prý bylo, že místní zemědělské družstvo mělo k vinařství vřelý vztah a rozhodlo se ho i nadále rozvíjet. Proto v obci vysadilo nové vinice a vybudovalo sklepní hospodářství, ke kterému měla rodina Valihrachů po pádu železné opony předkupní právo. A také ho využila.

Víno mě dřív moc neoslovovalo. Až někdy v roce 2011 či 2012 jsem měl nějaký záblesk, kdy mě to strašně začalo bavit.

Rodinná tradice v novém

Rodina se tím vrátila k činnosti, kterou lze nazvat tradicí. „Dělali to naši rodiče, prarodiče i praprarodiče,“ říká Antonín, který dnes společně s bratrem Vítem rozjetý byznys postupně od rodičů přebírají. „Na profesionální úrovni, respektive co se té samotné živnosti týče, to děláme až my po našich rodičích. Pokračujeme po nich v pěstování a výrobě vína,“ popisuje.

Nahlédněte do Vinařství Pod Kumstátem

Michal Hron / Finmag.cz

Michal Hron / Finmag.cz

Další obrázky v galerii (23)

Vinařství Pod Kumstátem patří k menším místním podnikům, ročně zde vyrobí do padesáti tisíc litrů vína a obrat počítají v řádech milionů. A dodnes prý nemají jediného zaměstnance. „Děláme tak nějak všichni všechno, stále do toho zasahují i naši. S bráchou to ale máme rozdělené tak, že já mám víc na starosti výrobu a papírování, zatímco on má pod sebou akce a obchod."

Generační předávání podle Antonína probíhá bez problému, byť sám poněkud překvapivě přiznává, že ho rodinné hospodářství původně vůbec nelákalo. „Víno mě dřív moc neoslovovalo. Až někdy v roce 2011 či 2012 jsem měl nějaký záblesk, kdy mě to strašně začalo bavit," říká. Práci ve výrobě ale dělal už dřív, jen v ní přímo neviděl svou budoucnost.

„S bráchou jsme se nakonec domluvili, že bychom v tom měli pokračovat. Navštívili jsme jiná vinařství, abychom prozkoumali nové technologie a abychom viděli, jak to chodí. Tehdy mě to nadchlo a začali jsme to tu budovat, modernizovat,“ naznačuje novou energii, kterou do podniku společně se svým bratrem přinesli.

Dnes už tu tedy nestojí jen staré výrobní hospodářství, ale i zrekonstruovaný zážitkový a archivní sklep Pod Kumstátem, který je určen na řízené degustace, oslavy a firemní akce. Ostatně, po jedné takové probíhal i náš rozhovor. „Bylo to náročné, končili jsme o půl čtvrté ráno,“ vítal mě Antonínův bratr Vít, který před pár lety na stejném místě prováděl i moderátora Kazmu. Ten se do jejich vinařství vydal, aby okusil zdejší řeholi.

„Degustace tu dělali už naši, tehdy ale hosty vodili přímo do výroby,“ dodává rozvoji areálu na barvitosti Antonín, kterému tu nikdo neřekne jinak než „Tonik“. O pár let později byl areál doplněn i rozměrnou stodolou určenou ke skladování potřebné techniky. Svou novostí a nespornými architektonickými kvalitami ovšem přímo láká i ke konání větších společenských akci či svateb.

Hodně záleží na už jen výběru odrůdy. Devadesát procent umu je už v samotné starosti o vinohrad, o rostliny samotné.

Sudy, kam se podíváš

Vinařství Pod Kumstátem aktuálně hospodaří na zhruba čtyřech hektarech půdy, na nichž pěstuje kolem čtrnácti odrůd vín. Další hrozny dokupují od jiných vinařů přímo v Krumvíři. „Jediná odrůda, kterou kupujeme mimo tuhle podoblast, je rulanda bílá. Tu bereme z Kostic, z písčitých půd, z rodného sadu z roku 1959. Tím to pro nás bylo zajímavé," popisuje Antonín.

Starší vinohrady jsou podle něj ceněné, do jisté míry určují i kvalitu výsledného vína. „Lepší je určitě starší vinohrad, protože je hluboce zakořeněný a nepotřebuje si tolik tahat vodu zvrchu. Ty mikrokořínky pak má třeba až ve třiceti metrech," říká. O výsledku ovšem rozhoduje – jak už to u výroby vína bývá – hlavně péče vinohradníka. „Jak se o něj stará, jak ho stříhá…“

Právě ve vinohradu podle Tonika leží ten pravý vinařův um. „Hodně záleží už jen na výběru odrůdy. Devadesát procent umu je už ve starosti o vinohrad, o rostliny samotné,“ poukazuje na důležitost celého procesu výroby. Každý správný vinař se tak podle něj má pořád co učit. „Do konce života hledá, co by zdokonalil nebo udělal líp…"

Sami se ve výrobě soustředí především na klasická přívlastková vína. Speciality typu sektů či slámového vína nevyrábějí. Jistým úkrokem je snad jen frizzante (jemně perlivé víno, pozn. red.), které na rozdíl od běžné produkce nabízejí v plechovkách. „Bylo by lepší dělat míň odrůd, ale lidi už jsou na to zvyklí a jistou pestrost vyžadují,“ poukazuje Antonín na sílu poptávkového trhu.

Jistou specializaci si přesto v posledních letech našli. „V poslední době se soustředíme na to, aby nám vína co nejdelší dobu zrála ve dřevě, ve francouzském dubu. A to nejen červená, ale i bílá. Je to trend,“ říká s tím, že po francouzských sudech sahají především proto, že jde o nejvyhlášenějšího světového výrobce takzvaných bariků (barrigue), tedy sudů určených ke zrání vína.

Při dotazu, zda skutečně neexistuje česká alternativa, se v něm ale probudí patriotismus. „Určitě existuje, hned tady v Čejkovicích, nebo pak na Zlínsku. Francie je ale vyhlášená svými vinařskými oblastmi a z pohledu sudů je to nejvyhlášenější světový výrobce,“ říká a přemítá nad tím, že možná ještě nějakého českého bednáře přece jen zkusí. „Vlastně by mě to i lákalo.“

Bariková vína jsou pak z logiky věci dražší než ta běžná. Mimo jiné proto, že deklarovat je jako „barik“ lze pouze po trojí naplnění sudu; pak je nutné použít sud nový. „Musí se s tím taky umět pracovat, protože barik vínu předává taniny a další látky, ale od nějaké doby je víno do sudu zas vrací. Člověk tedy musí vědět, jak dlouho to tam nechat, aby to bylo optimální," popisuje Antonín alchymii, která se s výrobou barikových vín pojí.

Přejmenovali jsme se v roce 2012. Nechtěli jsme, aby si lidi mysleli, že chceme těžit z jména našeho strýce, které je známější...

Vlastní cestou

Vystoupit z řady malých vinařů ve vyhlášené vinařské oblasti, ještě s tak silnou konkurencí přímo v rodině, ale jistě není snadné. Na dotaz, jak to tedy dělají ve Vinařství Pod Kumstátem, ale Tonik jasnou odpověď nemá. „Každý má svůj rukopis či styl. Někdo jde naturálnější, jiný komerčnější cestou,“ říká na úvod. „Hodně ale dělá už jen to prostředí, že se u nás lidi dobře cítí. A taky si myslím, že máme zkrátka jiná vína: mají třeba víc kyselin, jsou taková šťavnatější."

Odlišit se snaží ale třeba i tvarem lahví, a nakonec i samotnou značkou. To aby si je nespojovali právě s jejich strýcem Josefem Valihrachem, trojnásobným vítězem soutěže Vinař roku i řady prestižních zahraničních klání. „Přejmenovali jsme se v roce 2012. Nechtěli jsme, aby si lidi mysleli, že chceme těžit z jeho jména,“ říká člen slavné vinařské rodiny, jejíž jméno původně zdobilo i jejich lahve. Inspiraci pro nový název našli u nedaleké přírodní rezervace Louky pod Kumstátem.

Se strýcem Josefem, který je bratrancem jejich otce, si prý zkušenosti v rámci rodiny předávají, do hloubky si však technologické postupy nesdělují. „Není to ale tím, že bychom to chtěli tajit. Já sám třeba nemám problém někomu sdělit přesný postup, jak jsme to dělali, protože vím, že to stejně v životě nenapodobí," tvrdí Antonín s tím, že hodně jiných vinařů si své know-how skutečně chrání. „Já ne. Jsem spíš rád, že lidem to víno chutná,“ směje se.

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Shutterstock

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie... Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud navíc sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

Netradiční kónické lahve, které jsou pro jejich vinařství typické, s sebou ovšem nesou i jednu nemilou povinnost: etikety je na ně třeba stále lepit ručně. „Úprava stroje by se nám finančně nevyplatila,“ dává Antonín nahlédnout do zákulisí byznysu, ve kterém je prý běžné, že některé technologie malá vinařství přímo nevlastní. „Vyplatí se nám například využít mobilní lahvovací linku, která přijede na zavolání."

Byť dříve dodávali třeba i do Globusu, dnes jsou jejich hlavními partnery restaurace a především sami koncoví zákazníci. Vystačí si také jen s domácí poptávkou, do zahraničí svá vína nevyvážejí. Provozují tak vlastní e-shop, prodávají přímo z výroby a značná část produkce padne na už zmíněné řízené degustace. „Hodně si taky berou firmy s logem své společnosti na Vánoce pro své partnery.“

Začíná to už při vinobraní; když posbíráš hrozny, mají nějakou cukernatost, kterou si naměříš sám, ale stejně musíš zavolat ověřovatele.

V zajetí byrokracie

Za velký problém považuje mladý Valihrach dovozová vína. „To je asi velký problém pro většinu tuzemských vinařů, protože nejsme schopni vyrobit víno za takovou cenu, za kterou se sem dováží ze zemí, ve kterých je vinařství a pěstování révy mnohem víc finančně podporováno a taky není zatíženo takovou byrokracií,“ říká otevřeně.

Ze své role člověka, který si ve firmě vzal na starost právě i „papírování“, by ostatně o byrokracii stojící za výrobou vína mohl sáhodlouze vyprávět. A taky tak činí. „Byrokracie ve vinařství je strašná… Těch papírů, hlášení, statistik. Myslím, že by to šlo dělat jednodušeji, nebo by to po nás stát možná vůbec nemusel chtít,“ rozpovídá se bez skrupulí.

Různá hlášení mu prý zaberou neúměrně času i kvůli tomu, že jsou v nich nejasné či nejednoznačné otázky. „Často ani nevím, jak na to odpovědět,“ poukazuje na řadu formulářů, které vyplňuje nejen pro Český statistický úřad, ale i Vinařský fond, Českou potravinářskou inspekci a další instituce. „A začíná to už při vinobraní; když posbíráš hrozny, mají nějakou cukernatost, kterou si naměříš sám, ale stejně musíš zavolat ověřovatele, který to přeměří kalibrovaným moštoměrem.“

Pro stát má tahle situace snad jedinou výhodu: pro samé papírování si firmy velikosti Vinařství Pod Kumstátem nesáhnou na žádné velké dotace. „Některé jsou jednoduché, jiné jsou ale složitější na zpracování a je nutné sáhnout po dotačních poradcích. Za to následné pětileté martyrium, při kterém musí člověk pravidelně dokládat finanční zdraví podniku, to ani nestojí," mávne rukou Valihrach.

Pomoc od státu prý nevyužívali ani během covidu, kdy nemohli pořádat degustační akce ani se prezentovat na různých vinařských soutěžích. Potýkali se ovšem i s nedostatkem skla, jehož cena výrazně vzrostla, a později i s vysokými cenami energií. Největší odběry prý mají během řízeného kvašení, které ve výrobě využívají. „Ani tady jsme ale žádnou pomoc od státu nevyužili,“ říká s tím, že jejich dlouhodobá snaha o zachování cen jejich vín je za této situace velmi těžká.

A co zmíněné vinařské soutěže, vyplatí se? „Jak která. Minimálně se u nich platí startovné, které má každá soutěž jiné – záleží na tom, jestli je zahraniční, nebo česká, jakou má prestiž... A pak se odevzdávají dvě až dvanáct lahví na vzorek. A pokud vyhraješ medaili, tak si ji samozřejmě musíš taky zaplatit, pokud ji chceš lepit na flašku," shrnuje méně viditelný vinařský byznys.

Ještě jste nemrkli na galerii? Tady máte poslední šanci

Michal Hron / Finmag.cz

Michal Hron / Finmag.cz

Další obrázky v galerii (23)

„Není to ale jen o sběru medailí, ale i o tom, že si člověk své víno porovná s konkurencí. Abychom věděli, jak si mezi ostatními stojíme." Vyčíslit reálný dopad ocenění medailí podle něj ale nejde. „Někdo se na to dívá, jiný to neřeší. Je to tak půl na půl."

Jestli mě baví podnikání? Baví mě to vinaření. To je zajímavý. Furt je něco nového, ten proces výroby je čím dál složitější.

Překotně růst nechceme

Budoucnost vinařství vidí Antonín Valihrach jinde než jen v nekonečném růstu. Dodávat do řetězců prý není cesta, jelikož za cenu, kterou požadují, nejsou schopni vína dodávat. „Otázkou je i to, zda bychom byli schopni to zvládat objemově,“ zamýšlí se. „Nechceme se zvětšovat. Spíše investovat do technologií," říká po krátkém zamyšlení Antonín.

Když to ale člověk shrne: byrokracie, špačci, mnohdy i nenechaví turisti a stále velký podíl ruční práce na výrobě... Lze tuhle práci ještě vůbec milovat? A baví ho podnikání? „Baví mě to vinaření. To je zajímavý. Furt je něco nového, ten proces výroby je čím dál složitější. Neustále sbíráme informace, je třeba se kamarádit s jinými vinaři, předávat si zkušenosti,“ říká zasněně.

„Určitě bych do toho šel znova.“

A ještě poslední otázka, která mi jako rozenému Pražákovi nedá spát: platí to, co se traduje, že existují fakticky jen tři druhy vína: dá sa, nedá sa a dá sa Pražákům? „To neexistuje…,“ uzavírá rázně Tonik.

Máte snad tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme!

Finmag.cz

Kam dál? Příběhy podnikatelů na Finmagu:

• Přichází doba vratných košil. NIL Textile z Ostravy už sbírá textil po celé Evropě
• Na západě běžné, v Česku novota. Trojan mladší podniká v pánské kosmetice
• Oškubal vás za covidu stát? Máte právo na odškodnění, zvrátil rozhodnutí soud
• Neměl jsem na loď, tak jsem si ji postavil, líčí start podnikání jachtař Koláček
• Furch Guitars vyrážejí do světa. Po Česku plánují rozbrnkat i USA

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag