Práce není lágr ani zaopatřovací ústav. Tak ať se zaměstnavatelé a zaměstnanci domluví sami

Zákoník práce nepřeje práci a také zaměstnavatelům.

Většina paragrafů zákoníku směřuje k ochraně pracovníků před zlovůlí těch, kteří práci poskytují. Čouhá z nich marxistická zásada „co zaměstnavatel, to vykořisťovatel“. A není to důsledek reálného socialismu, od kterého nás dělí tři dekády.

Pracovní právo v posledních desetiletích přidávalo nová práva zaměstnancům, posilovalo jejich ochranu, zatímco vůči zaměstnavatelům přitvrzovalo, ukládalo jim nové povinnosti. Tento trend není patrný pouze v Česku, ale ve většině evropských států. Zejména ve Francii, která vévodí většině indikátorů ochrany zaměstnanců.

Teď se však v Česku přihodila pozoruhodná věc: střelka politického kompasu se začíná otáčet k zaměstnavatelům, ač jen mírně, o několik stupňů. Vláda navrhla pro soukromý sektor zrušit zaručené mzdy, tedy nejnižší přípustné odměny pro jednotlivé profese. K tomu ministerstvo práce chystá novelu prodlužující zkušební dobu a zkracující výpovědní lhůtu.

Jsou to kroky k uvolnění trhu práce. Bude v nich vláda pokračovat?

Zavaleni paragrafy

Zákoník práce, který v Česku reguluje pracovní právo, pochází z konce roku 2006. Od té doby byl už devětapadesátkrát (!) upravován a doplňován.

Vláda práská bičem, odstrašuje od švarcsystému. Zaberou vyšší tresty a odvody?

Pořád ale vychází ze světa velkých čoudících firem s píchačkami, nalinkovanou a monotónní prací a pevnou pracovní dobou, byť podoba firem se zásadně změnila a objevily se nové formy práce. Legislativa na to reaguje. Jenže tak, že změny na trhu práce nepodporuje, spíš brzdí.  

Nynější zákoník je spiskem k neučtení. Obsahuje 396 paragrafů a pořád kyne. Překonal už svého předchůdce, bývalý zákoník práce, který skončil na „pouhých“ 280 paragrafech. Příčinou vykynutí současného zákoníku jsou zejména směrnice přicházející z Bruselu, které ho obohacují převážně o nové a ještě novější sociální výrobky.

Tíha paragrafů, které jsou pro mnoho zaměstnanců, ale i zaměstnavatelů španělskou vesnicí, znehybňuje trh práce. Podnikatelé také upozorňují, že drtí malé a střední firmy, které si nemohou dovolit administrativní aparát, aby zvládly zákonem stanovené povinnosti. V zákoníku by se proto mělo škrtat.

Škrtnutí zaručených mezd může být prvním krokem. Stěží může převážit nad přívalem nových regulací z Bruselu. Vládě se však za ně patří zatleskat.

Stát strká nos, kam nemá

Ministr práce Marian Jurečka, předkladatel změn zákoníku, je kovaný lidovec. Ti bývají označováni za socialisty, kteří chodí v neděli do kostela. Nedávno si však „pravicově“ posteskl nad tím, proč stát strká nos do vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, proč jim do všeho musí kibicovat.

„Proč mám řešit, jestli si má rozpis pracovní doby dělat vedoucí, nebo zaměstnanec? Ať si to domluví odbory, protože ty jsou nejblíže zaměstnancům. Ony to vyřeší určitě lépe než my,“ postěžoval si Jurečka na jednu z mnoha absurdit zakotvenou v zákoníku práce.

Současný zákoník dopodrobna určuje, jak musí dohoda firmy s pracovníky vypadat. Už dnes je sice možné, aby se v některých případech zaměstnavatelé se zaměstnanci dohodli jinak. Ale pouze za podmínky, že dohoda je pro zaměstnance výhodnější, než předepisuje zákoník.

Neměla by snad tato možnost být vyvážena tak, aby dohody zaměstnavatelů se zaměstnanci (odbory) měly vždy přednost před zákoníkem práce, i kdyby byly výhodnější pro zaměstnavatele?

Jurečka s takovou myšlenkou souhlasí. Dočkáme se ale doby, kdy bude důsledně vepsána do zákoníku?  Zatím do něj ministr navrhl možnost, aby si pracovníci po dohodě s vedením firmy sami rozvrhli směny na pracovišti.

Co je výhoda a co nevýhoda

Chystanou novelu ministerstvo označuje přívlastkem flexibilní. Změny, které obsahuje, však zamrzlý trh práce v Česku stěží rozhýbají.

Pravda, navrhovaná opatření mohou zaměstnavatelům v lecčems rozvázat ruce. Počítají s prodloužením zkušební lhůty, pokud se na tom zaměstnanci se zaměstnavateli shodnou. U řadových zaměstnanců by se mohla protáhnout ze tří na čtyři měsíce, u vedoucích pracovníků ze šesti na osm měsíců. Výpovědní lhůta by se pak měla počítat od podání a doručení výpovědi, ne od začátku následujícího měsíce. A u propuštění kvůli pochybení se má výpovědní doba zkrátit na jeden měsíc.

Nižší zdanění práce? Líbivý návrh NERV, který se zatraceně nepovedl

Bude ale rychlejší odchod pracovníků z firmy pro zaměstnavatele vždy výhodou? Na přehřátém trhu práce, na kterém převažuje poptávka nad nabídkou, to může být naopak. Pro zaměstnavatele bývá obtížné sehnat v krátké době náhradu za kvalifikovaného zaměstnance, který zničehonic podá výpověď.

Nejdiskutovanější změnu však Jurečka do novely nepustil. Měla jí být možnost dát výpověď zaměstnanci bez udání důvodu. Důvody zůstanou striktně stanovené. Je jich osm a popisuje je paragraf 52 zákoníku.

Zaměstnanec ale důvod, pro který dává výpověď, udávat nemusí. Připadá nám to samozřejmé. Má to být u firmy jinak?

Zaměstnání, nebo lágr?

Národní ekonomická rada vlády (NERV) v možnosti propustit zaměstnance bez udání důvodu, v rozumné lhůtě a s odstupným závislým například na výši odpracovaných let, vidí opatření, které by mohlo rozpohybovat trh práce. Ve svém návrhu k dlouhodobě udržitelnému ekonomickému růstu upozorňuje, že nynější regulatorní zátěž spojená s náborem a propouštěním pracovníků není vyvážena v daňové oblasti – zdanění práce v Česku je jedním z nejvyšších v Evropě.

Odbory odmítají prodloužení zkušební doby i výpovědní lhůty. Tvrdí, že to bude mít tvrdé sociální dopady a zvýší se nejistota zaměstnanců. Proti zmínkám o výpovědi bez udání důvodu pak odboroví předáci vystartovali jako býk proti červené muletě.

„Váš kápo bude mít možnost vás bez ohledu na to, jestli jste něco způsobil, nebo nezpůsobil, vyhodit z práce. Dokonce vám nebude muset říct, jaké byly pro to důvody,“ pohoršil se odborář č. 1 Josef Středula v rozhovoru pro iRozhlas.

Myslel to šéf odborových svazů vážně, když zaměstnání srovnal s prací v lágru, kde vězňům velí kápo?

Ne, pane Středulo, práce ve firmě není prací v lágru. Nemůže však být ani pobytem v zaopatřovacím ústavu. Firma (motivována snahou udržet zaměstnance nebo přilákat nové pracovníky) může nabízet nejrůznější benefity a třeba i pracovní jistoty, ale jen z vlastní vůle. Věnovat se však má především byznysu. Sociální politiku má dělat stát.

Zatím je tato nuance mnoha odborářům, ale i politikům cizí. Snad se to jednou změní.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Vyberete si fitko, nebo vyšší mzdu? Zlatý věk firemních benefitů končí

• Vláda chystá socialistickou regulaci mezd. Ve jménu genderu a rovnosti

• Zaměstnanecké akcie očima expertů. Proč stát stále brzdí mladé firmy v rozletu?

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag