Buď necháme padnout firmy, nebo se udotujeme. A teď, babo, raď!

Právě poplatek na obnovitelné zdroje výrazně zvýší regulovanou složku elektřiny, ve které je vedle platby za provoz sítě a technické ztráty zahrnuta. Pro domácnosti a zejména pro energeticky náročnější část českého průmyslu to je tuze špatná zpráva.

Podnikům se cena elektřiny prodraží zejména u přípojek vysokého a velmi vysokého napětí. Nasnadě je ovšem pak otázka, nakolik to ohrozí konkurenceschopnost českého ocelářství, sklářství, keramického průmyslu, anebo třeba pekáren.

V kontextu doby a jinými slovy: Dražší energie a vyšší daně. České domácnosti a firmy mají před sebou nejistou sezonu.

Úpíme, Green Deal bolí

Současná nejistota kolem cen energií nám připomíná, že Green Deal – plán přechodu na bezemisní ekonomiku, ve kterém se Evropská unie zavázala srazit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent (proti roku 1990) a do roku 2050 na nulu – nebude zadarmo ani za pakatel. Bude drahý, dlouhý a bolestivý.

Na celkové náklady, které bychom za něj měli splatit v příštích letech, ještě nedohlédneme. Jisté je pouze to, že budou horentní. Jsme teprve na začátku „zeleného údělu“, který se neobejde bez dalších investic do obnovitelných zdrojů, přenosových sítí, energetických úložišť a služeb na stabilizaci celé soustavy.

Když Andrej Babiš před třemi lety podepisoval Green Deal, měl patrně na mysli pořekadlo „z cizího krev neteče“ a před očima příliv masivních dotací z Bruselu. Jenže dotační peníze v Bruselu nerostou na stromech a skládají se ně ti, kteří v evropské sedmadvacítce platí daně. Tedy i Češi a české firmy.

Co víc, evropské peníze na zelený klimatický plán jsou především určeny na investice do snížení emisí skleníkových plynů. Aktuální výdaje na energie z něj nezaplatíte.

Většinu nákladů na bezfosilní energetiku uhradí stát – z našich peněz.

Kolik procent je málo a kolik hodně?

Pro firmy přitom může být zdražení regulované ceny za energie o to bolestivější, že před loňským říjnem, kdy za ně vláda platby převzala, platily výrazně méně. Od příštího roku však na ně kabinet část plateb, které před energetickou krizí na podporu zelené energie platil, jednoduše přehodil.

Vláda hájí tento krok poklesem ceny silové elektřiny, tedy elektrické energie proudící dráty. Zatím neznáme konečný verdikt o ceně regulované složky elektřiny, ale je zřejmé, že levnější neregulovanou část energie její zdražení převáží. A je jasné, že leckomu elektřina podraží víc než o pouhá procenta, jak chlácholí Petr Fiala.

Už „pouhá procenta“ přitom mohou leckterý podnik dostat do problémů, sníží jeho schopnost konkurovat na evropském nebo globálním trhu. Pravda, leckdo se do potíží mohl dostat vlastní vinou, protože včas neinvestoval do inteligentní regulace výkonu ve výrobě, fotovoltaiky na střechách, anebo do bateriových úložišť.

Necháme ho tedy padnout?

Dokud se neudotujeme

Máme tedy zalívat průmysl plošnými dotacemi? Právě to se chystají dělat Němci, kteří na kompenzace energií firmám a další úlevy vydají v příštím roce 12 miliard eur, což je zhruba 295 miliard korun. A v dalších letech v tom chtějí pokračovat. Věří, že zvítězí nad fosilem dřív, než se udotují.

Právě před takovým postupem ale varuje předseda rozpočtové rady. „Jak ukazuje zkušenost ze světa, jednou spuštěné rozsáhlé programy kompenzací cen energií se velmi obtížně vypínají a mohou se stát dalším významným mandatorním výdajem veřejných rozpočtů,“ řekl Mojmír Hampl.

Tato slova se patří připomenout. Také proto, že Zbyněk Stanjura tentokrát má pravdu, když říká, že s Německem nemůžeme v dotacích soupeřit.

Takže, co s tím? Snížit zdanění elektřiny? Teď je základní sazba 28,30 koruny za megawatthodinu. Němci platí mnohem víc, účtují za stejnou spotřebu 15,37 eura (377 korun). Od nového roku to má být pouhých, přesněji symbolických, 50 centů (12,30 Kč).

Vláda také může přesměrovat víc financí z unijního Modernizačního fondu pro firmy či podpořit vybrané energeticky náročné provozy. Anebo to zkusit nějak jinak.

Takže babo, raď!