https://www.finmag.cz/finance/420101-banker-vylakal-z-klientu-miliony-odpovednost-ocima-expertu
Bankéř vylákal z klientů miliony. Odpovědnost očima expertů
Šéf pobočky sliboval klientům výhodné investice, ve skutečnosti je ale použil na vlastní dluhy z hazardu. Banka jim peníze pravděpodobně nevrátí. Má finanční instituce nést odpovědnost za nekalé jednání svého zaměstnance? Za jakých podmínek?
Ředitel jedné z olomouckých poboček Raiffeisenbank podvedl desítky lidí a způsobil škodu přes 50 milionů korun. Někteří měli být jeho známí, ale kromě nich prý část peněz získal i od klientů banky, kterým často sliboval výhodné investice. Podle webu iDnes přitom vycházel z informací, které souvisely s jeho zaměstnáním: věděl, kdo peníze má. Muž skončil v insolvenci a je pravděpodobné, že od něj podvedení peníze už nikdy neuvidí, rozhodně ne v původní výši.
Peníze.cz se zajímaly o to, jestli podvedení klienti banky, kterou dotyčný reprezentoval a jejíž reputace zřejmě zneužíval, mají šanci získat odškodnění přímo od ní. „Finanční závazky, které má pan J. S. vůči některým klientům naší banky, vzešly z jeho ryze soukromých aktivit a Raiffeisenbank za ně nenese žádnou odpovědnost. Vzniklou situaci proto musí řešit přímo s ním,“ říká Jan Remr, ředitel pobočkové sítě Raiffeisenbank.
Jistou podobnost s letošním případem vykazuje starší kauza, v níž jako poškozená strana figuruje mimo jiné herečka Jiřina Bohdalová, která zažalovala Komerční banku. Její zaměstnanec, který měl na starosti VIP klienty ji přesvědčil k investičním nákupům obrazů – které se později ukázaly být padělky.
Pro poškozené je klíčová otázka, jestli se podvodné jednání zaměstnance nedá přičíst jeho zaměstnavateli, tedy jestli má banka za podvod nějakou právní odpovědnost. Kromě soudů se otázkou tzv. přičitatelnosti zabýval finanční arbitr. Šlo o případ, kdy manažer banky jménem klienta prováděl rizikové investice a připravil ho o milion korun. Mluvčí úřadu Gabriela Dufková odkazuje na příslušný spis k řízení. „Finanční arbitr v tomto případě dovodil, že zaměstnanec instituce jednal nad rámec oprávnění od instituce a instituce není odpovědná za jednání zaměstnance, který překročil svěřenou pravomoc,“ říká Dufková. Platí ovšem, že přestože případy můžou vykazovat podobnost, každý se posuzuje zvlášť a s ohledem na okolnosti můžou soudy a další orgány dojít k rozdílným výsledkům.
V naší anketě se tentokrát ptáme, kde leží ta hranice: Kdy je finanční instituce odpovědná za jednání svého zaměstnance při kontaktu s jejími klienty a kdy je naopak instituce v případě jeho podvodného jednání takříkajíc z obliga? Měl by se speciálně pro tyto případy jejich vztah legislativně lépe formulovat a ujasnit, nebo jsou stávající pravidla a standardy dostatečné?
Petra Kopecká
tisková mluvčí Raiffeisenbank
Touto otázkou se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval Nejvyšší soud České republiky (například rozhodnutí 25 Cdo 2269/2006, 25 Cdo 670/2005 nebo rozhodnutí v trestní věci 5 Tdo 44/2016). Za rozlišovací kritérium Nejvyšší soud považoval, zda ke škodě došlo při takové činnosti zaměstnance, která měla místní, časový a věcný vztah k činnosti zaměstnavatele. Pokud byly tyto podmínky splněny, pak byl odůvodněn závěr, že zaměstnanec škodu způsobil při činnosti zaměstnavatele a za danou škodu tak odpovídal zaměstnavatel, avšak pouze za předpokladu, že zaměstnanec při této činnosti nesledoval své osobní či jiné zájmy. Tedy, pokud je škoda způsobena při činnosti, kterou zaměstnanec sleduje výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces, za který odpovídá pouze zaměstnanec sám. Tyto závěry přitom lze vztáhnout i na činnost finančních institucí a jejich zaměstnanců.
Helena Zavázalová
poradkyně výkonného ředitele České asociace pojišťoven
Toto je obecně právní otázka, upravená občanským právem a platná pro všechny podnikatele. Finanční instituce (ale i jakýkoliv jiný podnikatel) je vždy odpovědná za jednání svých zaměstnanců či osob jinak pověřených jednáním jejím jménem. V prostorách finanční instituce je pak tato odpovědná dokonce i za jednání osob, které by se podvodným způsobem za zaměstnance pouze vydávaly – vzpomeňme si na film Vrchní, prchni a falešného vrchního Vránu.
Eduarda Hekšová
ředitelka spotřebitelské organizace dTest
Odpovědnost finanční instituce za jednání zaměstnance vychází z obecné odpovědnosti osob definované občanským zákoníkem. Tedy zaměstnanci zastupují právnickou osobu v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení nebo funkci.
Pokud jde o hranici odpovědnosti, na tu je potřeba nahlížet ze dvou rovin. Předně je klíčové určit, jak se situace a jednání zástupce banky jeví veřejnosti. Dále je potřeba prozkoumat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a klientovým tvrzením o protiprávním jednání banky. Je totiž možné, že klient investoval s vědomím rizik, která jsou s transakcí spojena.
V dTestu doporučujeme být obezřetní při každé finanční transakci. Pokud podmínkám nerozumíme, je namístě transakci neprovádět. Pokud už vznikne spor, doporučujeme se obrátit s žádostí o řešení na ombudsmana banky nebo na službu dTestu Vaše stížnosti. V dalším kroku je možné se obrátit na finančního arbitra. Všechny možnosti jsou bezplatné. Pokud tyto cesty nevedou k uspokojivému řešení, zbývá se obrátit už jen na soud.
Petr Němec
advokát, AK Petr Němec
Pokud zaměstnanec instituce těží jen ze své pozice – že podvedený člověk ví, že pracuje ve finanční instituci, a proto má k němu důvěru, ale zaměstnanec s ním jedná svým jménem, mimo prostory zaměstnavatele a uzavírají obchody nikoliv pod hlavičkou finanční instituce –, tak je finanční instituce jistě z obliga.
Jiná situace je, když k takovému jednání dochází v prostorách finanční instituce, v běžné pracovní době jejího zaměstnance a jsou třeba i využívány tiskopisy instituce. Pak lze uvažovat i odpovědnosti finanční instituce, která pak pochopitelně může svou újmu následně uplatnit vůči svém zaměstnanci, a to případně i v rámci trestního řízení. Nedomnívám se, že je třeba zvláštní legislativa. Jde o problematiku, kterou může blíže specifikovat judikatura, ale patrně půjde vždycky o velmi specifické a individuální případy.
Jiří Hradský
advokát, Sedlakova Legal
Hranice odpovědnosti je právě v tom, jak daný zaměstnanec vystupuje. Vždy je potřeba rozlišovat civilní a trestněprávní odpovědnost. Z pohledu trestní odpovědnosti je například právnická osoba velmi zjednodušeně odpovědná za spáchání trestného činu, když mimo jiné jednal protiprávně zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů, tedy na základě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby, osoby ve vedoucím postavení či toho, kdo má rozhodující vliv. Hranici tedy tvoří způsob, jakým konkrétní zaměstnanec provádí svou činnost, zda je to na pokyn zaměstnavatele či nikoliv. Rovněž je důležité, zda orgány právnické osoby mohly takovému jednání předejít (například kontrolou). Ať už z pohledu civilní či trestní odpovědnosti je potřeba zkoumat, zda zaměstnanec vystupuje vlastním jménem, či činnost koná pro zaměstnavatele, který mu takový úkon zadal.
Z mého pohledu jsou aktuální pravidla dostatečná a srozumitelná. Z pohledu trestní odpovědnosti by bylo vhodné lépe stanovit, konkretizovat opatření, která by měla právnická osoba učinit (například opatření preventivní a kontrolní), aby se „vyvinila“ z dané odpovědnosti.
Jan Eisenreich
předseda výkonné rady Asociace pro transparentnost investičního trhu
Pro určení odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je důležité, jestli zaměstnanec sleduje výlučně uspokojování svých potřeb či zájmů (a jedná se o tzv. exces), nebo svou činností sleduje upokojení potřeb zaměstnavatele či splnění pracovního úkolu. V případě excesu je pak odpovědný zaměstnanec a zaměstnavatel za jeho chování nenese odpovědnost. Je ale nutné upozornit, že každý případ se posuzuje individuálně.
Jiná situace nastává v případě, že i zaměstnavatel poruší svou povinnost (například dostatečně zabezpečit interní systémy, mít adekvátně nastavené interní směrnice atd.). V takovém případě by podle mého za způsobenou škodu byl odpovědný i zaměstnavatel.
Je otázka, jestli v některých případech odpovědnost zaměstnavatele nezpřísnit. Zejména v případech, kdy instituce zaměstnavatele vzbuzuje v lidech důvěru (například banka) a zaměstnanec na této důvěře svým způsobem parazituje. Lze si však jen obtížně představit, že zaměstnavatel bude mít perfektní přehled o chování svých zaměstnanců ve svých prostorách, aniž by nastolil podmínky pro zaměstnance nepřijatelné.
Je také třeba nepodcenit prevenci. V případě, že se na klienta obrátíjakkoliv důvěryhodná osoba s až „podezřele výhodnou nabídkou“, je třebase mít na pozoru a být opatrný.
Pavel Zúbek
vedoucí externí komunikace Komerční banky
Pokud jde o určení hranice trestněprávní odpovědnosti, ta je ve vztahu k bance stanovena vcelku jasně, mimo jiné v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Za podmínek takzvané přičitatelnosti, stanovených zejména v § 8 odst. 1 písm. d), ve spojení s § 8 odst. 2 písm. b) uvedeného zákona, se za trestný čin spáchaný právnickou osobou může považovat i protiprávní čin spáchaný jejím zaměstnancem.
Jde-li o civilněprávní odpovědnosti banky za škodu, tak zde podle našeho názoru vždy záleží na konkrétních okolnostech podvodného jednání. Pokud by například zaměstnanec využil bez vědomí klienta jeho identitu a uzavřel by na ní úvěrovou smlouvu, tak by bylo zcela nepochybné, že by za takové podvodné jednání zaměstnance banka klientovi odpovídala. Opačná situace by však byla, kdyby zaměstnanec banky poskytl klientovi službu, kterou banka vůbec nenabízí a která by tak zcela vybočovala ze standardních bankovních služeb, navíc bez jakékoliv smluvní dokumentace (typickým příkladem by mohla být nabídka prodeje movitých věcí, které by byly prezentovány jako propadlá zástava). Za takovou soukromou činnost zaměstnance by proto banka nemohla být nikterak odpovědná.
Petr Borkovec
spolumajitel finanční skupiny Partners
Je těžké stanovit jednoznačná pravidla, každá taková situace bude specifická. Těžko ale bude finanční instituce nést odpovědnost za podvodné jednání zaměstnanců v soukromém životě, také by asi neměla nést odpovědnost za evidentní hlouposti. Automatická odpovědnost institucí ve všech případech, kdy jejich zaměstnanec nebo spolupracovník spáchá podvod, by mohla vést ke zneužití.
Uvážil bych několik věcí. Měl průměrně inteligentní člověk šanci podvod rozpoznat? Existují na straně instituce procesy, které mají takovým podvodům nebo mystifikování klienta zabránit a pomůžou mu podvodné jednání rozpoznat? Využil podvodník pro spáchání podvodu svoji pozici v instituci, jeí prostory, značku brand, data finanční instituce a například standardní produkty? Vznikl první kontakt podvodníka s podvedeným až při jeho činnosti pro finanční instituci?
Pokud například manažer pobočky podvede klienta banky, v prostorách banky, na základě dat banky a během své standardní činnosti tak, že mu prodá investiční produkty nebo speciální půjčku, pak tam určitá odpovědnost být může. Zejména pokud by klient neměl cestu, jak si ověřit, že jde o nestandardní produkt. Pokud ale taková cesta je – například klientovi chodí výpis všech jeho investičních a bankovních produktů s upozorněním, že pokud tam nějaký chybí, tak se má ozvat, nebo pokud zaplacený produkt nebyl pod značkou banky, banka ho nenabízí na svém webu a není na rozdíl od ostatních produktů ani v internetovém bankovnictví, pak odpovědnost banky nebo finanční instituce obecně vidím jako diskutabilní. Podobně bych odpovědnost na straně banky neviděl, pokud by podvedený nosil peníze bankéři v kufru nebo mimo pobočku nebo pokud by to bylo na základě privátní smlouvy s bankéřem jako fyzickou osobou.
Finální rozhodnutí bude v tomto i jiných případech na soudech. Policie bude správně stíhat podvodníka. Myslím, že jako vždy je zásadní vzdělávání a zvyšování finanční gramotnosti už od škol. Většina těchto podvodů je při dostatečném finančním vzdělání rozpoznatelná.
Další články autora
Nejnovější podcasty
