Česká whisky z Hané. Palírna Tōsh oživuje dílo komunistických potentátů

Že se tímhle místem prošla historie, je patrné při příjezdu k areálu na první dobrou. Palírna Tōsh Distillery sídlí v areálu bývalého JZD. Ten ale za komunistů vznikl na základech ještě něčeho staršího, pivovar s lihovarem tady provozovali mniši olomouckého Klášterního hradiska už od roku 1582.

„Když jsem to před pár lety přes kamaráda objevil, byla tady jen pěstitelská pálenice, ale rychle mi došlo, že tohle je růžový zámek se spící Růženkou,“ říká Jiří Omelka, majitel podniku, který dnes posílá na trh prémiový gin, likéry a samozřejmě onu whisky.

Omelka nemluví o Růžence proto, že by byla výroba alkoholu jeho zamilovaným koníčkem. On mu vlastně ani tolik neholduje. „Jako výrobce nesmíte chlastat, potřebujete ochutnávat. Ale ano, ne každý si to uvědomuje. Sám alkohol vlastně nemám rád, nesnáším ten pocit těžkých nohou. Ale hrozně rád se učím nové věci, proto mě to chytlo a teď už si dělám věci podle sebe, aby mi chutnalo,“ pousmívá se muž, který si k různým druhům alkoholu postupně nachází cestu a s až vědeckým zájmem piluje jeden za druhým.

Po pár letech se Omelka s kamarádem byznysově rozešel a on potřeboval plán B. Tím se stalo právě převzetí pálenice.

Na počátku bylo pivo

Omelka je původní profesí mechanikem leteckých strojů. V Olomouci ale vystudoval psychologii na vysoké škole a pak pracoval na vyšších manažerských pozicích v personalistických odděleních mezinárodních firem. K tvorbě alkoholu ho dovedly dvě věci.

„Chtěl jsem něco, kde budu moct zůstat na Olomoucku blízko rodině. A taky něco, kde budou rychleji vidět výsledky,“ líčí, proč s kamarádem nejdřív před několika lety založili pivovar. Omelka se v souladu se svojí povahou ponořil do receptur a záludností vaření piva. Když pak vycházíval z varny, hřálo ho u srdce, když viděl na zahrádce hospody lidi, kteří si pochutnávají na výsledku.

Po pár letech se ale s kamarádem byznysově rozešli a on potřeboval plán B. Tím se stalo právě převzetí pálenice, kde se v roce 1973 zrodila první československá whisky King Barley. „Stalo se to rozhodnutím nějakého soudruha, který měl zkrátka rád nakouřenou whisky. A doteď si myslím, že to byl geniální nápad. Pro její výrobu potřebuje slad, který se vyrábí z jarního sladovnického ječmene, co se tady na Hané pěstuje všude okolo,“ líčí Omelka, zatímco provází výrobou.

Martina Fojtů

Martina Fojtů

Další obrázky v galerii (7)

V místnosti, která tu stojí právě už od 16. století, je obří kvasná káď, ze které se po odklopení víka rozlije vůně na 31 stupňů vyhřáté Sladové zápary, které je 16 tisíc litrů. Procházíme malým muzeem, kde se zdejší lihovarnická historie připomíná, a jdeme až do někdejšího ležáckého sklepa pivovaru, kde dnes leží přes 200 sudů se zrající whisky.

Tōsh Distillery je zatím malá firma s obratem v jednotkách milionů korun, se třemi zaměstnanci a třemi brigádníky, která posílá na trh ročně několik tisíc lahví různých destilátů a věnuje se pěstitelskému pálení. Tomu poslednímu ale čím dál míň.

Že se platí spotřební daň je úplně v pořádku, bez ní by byla v lihu polovina národa. Horší jsou administrativní překážky.

Bez ginu ani ránu

Důležitým mezistupněm v rozvoji firmy je gin. Abyste tomu rozuměli, tvorba whisky zabere hodně času a peněz. Sladový destilát musí ze zákona tři roky ležet v dubovém sudu. A jak říká sám Omelka, tříletou whisky nikdo nepije. Jenže účty za energie mezitím chodí a zaměstnance i sebe je třeba platit. Proto sahají rozvíjející se firmy právě k výrobě ginu.

„My jsme připravili první sladový destilát pro whisky King Barley v roce 2017, z toho polovina už je prodaná. Mimo to máme novou značku Lafayette, která se krásně pije už po čtyřech pěti letech. A i u ginu mi trvalo 16 měsíců, než jsem měl v ruce první, se kterým jsem si dovolil vyjít na trh,“ vzpomíná Omelka.

V posledních letech tolik oblíbenému alkoholu, který se hodně objevuje v míchaných drincích, stačí proti whisky málo. Po stádiu zkoušení, kdy majitel firmy otestoval všechny možné kombinace bylinek a postupně je destiloval, stačí po dokončení procesu nechat vzniklý nápoj týden ležet a může do prodeje.

Že ho mají v Tōsh Distillery opravdu dobrý, si potvrdili v květnu 2021. To se jejich výrobek stal ginem měsíce britského Craft Gin Clubu, největšího spolku britských ginařů , který ho pak uvedl do svojí síně slávy. Klub má 150 tisíc členů. Omelka se o něm dozvěděl z Instagramu, a tak ho napadlo poslat jim svoji lahev k ohodnocení. Stál o zpětnou vazbu.

Klub posílá svým členům proti zaplacenému poplatku každý měsíc novou zajímavou lahev a k tomu toniky. Šest produktů ročně pochází z ostrovů a šest ze zemí mimo Británii. U ginu z Těšetic ocenili nejen skvělou poctivou chuť, ale i jeho vizuál.

„Po hodnocení mi pak jen přišla zpráva, že je to skvělé a jestli bych jim toho uměl dodat 150 tisíc lahví. Tak jsem reagoval, že uměl, ale asi tak za šest let,“ směje se Omelka. Klub je ale na malé producenty zvyklý, proto má k ruce partu pracovníků z United Distilers, kteří podle originálního receptu vyrobí potřebné množství ginu pro všechny členy klubu.

O tom, že alkohol se dá dělat všelijak, by Češi mohli povídat. V téhle zemi se řadí do stejné kategorie jako fotbal a politika, názor na něj, nebo třeba na výrobu slivovice, má hlavně na Moravě každý. Omelku to prý až tolik netrápí, i když ředění a pití slivovice na 60 stupňů ve svém podniku vidí nerad. Lidé, kteří si ji u něj nechávají dělat, si k němu také chodí pro šlechtěné kvasinky, které přidávají do kvasu. To aby z něj dostali to pravé ovocné srdce.

Co lihovarníka trápí víc, je přístup státu k producentům destilátů. „Že se platí spotřební daň je úplně v pořádku, bez ní by byla v lihu polovina národa. Horší jsou administrativní překážky, které nám stát klade. Papírů a nesmyslů okolo je spousta. Prodáte jednu lahev a musíte to zaevidovat do čtyř tabulek, přičemž ne všechny fungují online,“ povzdechne si palírník, ale plány a elán do jejich realizace mu to nebere.

Teď máme Lafayette prvních asi 600 lahví, další rok to bude minimálně dvakrát tolik a pak už půjdeme na tisíce ročně.

Podzemní whiskobanka

Při prohlídce jdeme malým muzeem připomínajícím historii areálu i dvě původní značky české whisky, King Barley, tu starší, která zůstala v Těšeticích, a Glod Cock, kterou po revoluci převzal vizovický Rudolf Jelínek. „Bývalo tady až dva a půl tisíce sudů, celé to bylo obrovské,“ zdůrazňuje Omelka.

Marek Hudema

Hospody nevymřou, ať je DPH jakákoli, věří průkopník kultury minipivovarů

Otevřít nový minipivovar v dobách covidové uzávěry zní jako bláznovství. Libor Kult, spolumajitel pivovaru Bad Flash, ale není žádný blázen. I přes nepříznivou dobu se mu povedlo s jeho pivovarem uspět. Ostatně, zúročil při tom léta v gastronomii, zkušenosti ze zahraničí i svůj přístup k podnikání. Například vyšší DPH na pivo hodnotí střízlivě: hospody podle něj ani tak nevymřou.

To už kráčí do míst, kde kdysi byla spilka bývalého pivovaru a za ní prostor ležáckého sklepa. Aktuálně tady leží asi 300 sudů, ve kterých zraje whisky na prodej nebo ta, kterou už si někdo koupil jako investici. Dalších 300 bude následovat v nejbližší době.

„Potvrdili jsme si, že whisky umíme, takže jsme pronajali další sklep pod vedlejší budovou, který byl kdysi taky součástí pivovarských sklepů. Další fáze je, že hledáme tiché společníky pro destilaci společných investičních sudů, následně budeme zakládat akciovku a půjdeme do původních tisíců sudů,“ kreslí zatím slovy v prostoru Omelka.

Jeho firma je v daném segmentu už teď v Česku třetí největší a majitel se nebojí říct, že se chce vrátit k tomu, co už tady bylo: mít největší palírnu sladové whisky na území bývalého Československa.

Razí přitom strategii co největší lokálnosti. Zdejší zemědělské družstvo pro něj pěstuje speciální odrůdu ječmene určenou pro lihovarnický průmysl. Slad si nechává dělat v nedalekém Bruntále a další spolupráci domlouvá v blízkém Prostějově. A třeba nová značka whisky Lafayette zraje jenom v sudech po moravském červeném víně. Ty si tady nejdřív rozbední, vybrousí, znovu vytoustují a dají jim tak nový život naplněný sladovým destilátem.

„Teď máme Lafayette prvních asi 600 lahví, další rok to bude minimálně dvakrát tolik a pak už půjdeme na tisíce ročně,“ těší se Omelka. Teď jde krok po kroku, shání k sobě nové lidi hlavně do obchodu a občas si vyslechne bývalého vedoucího výroby z někdejší z komunistické éry lihovaru, který si sem pořád chodí pálit slivovici.

Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme! A třeba vám ho brzy naservírujeme podobně jako tento.

Finmag.cz

Kam dál? Podnikavé Česko na Finmagu:

• Česko se okrádá o miliardy. Otevřete pracovní trh, naléhají zaměstnavatelé
• Nejdřív Čína a Rusko a teď tohle. Proč se Česko snaží zbavit závislosti na EU
• Řada firem ani neví, kolik je stojí tisk, říká manažer HP. Ušetřit lze desítky tisíc
• „Us*r mu jí“. Kameničina je nejdřív krev, až potom peníze, říká mistr
• Novodobí „šmejdi“ míří na podnikatele. Teď už i přes datové schránky

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag