Sláva, zaručené mzdy končí. Vláda ruší nástroj, nad nímž žasli i bruselští regulovčíci

Česko zruší absurdní systém regulací mezd v soukromé sféře, který platil desítky let a se kterým jsme překonali i regulovčíky z Bruselu.

Konec nejistoty

Vláda se rozhodla upravovat minimální mzdy podle vzorce navázaného na vývoj průměrné mzdy. Navrhla změnu zákoníku práce, která uloží podnikatelům postupně zvyšovat nejnižší mzdy tak, aby dosáhly aspoň 45 procent průměrné mzdy (§ 3 návrhu). Ministr práce Marian Jurečka přitom míří výš – až ke 47 procentům v roce 2029. Pro srovnání: Nyní jsou minimzdy na 41 procentech hrubého výdělku, což odpovídá 18 900 korunám.

Michal Hron / Midjourney

A dost, letíš! Snadný vyhazov trhu pomůže, ale těžce za něj zaplatíme

Současnému vládnímu kabinetu evidentně teče do bot. Vzpomněl si na skupinu obyvatel, za jejíhož zastánce se vláda – a zejména hlavní vládní strana ODS – od počátku prohlašovala: na podnikatele. Chce jim usnadnit propouštění a nabírání lidí. A to rychle. Problém je ale v tom, že to zaplatí zas podnikatelé. Anebo to nebude fungovat, upozorňuje v komentáři Marek Hudema.

Z toho vyplývá, že nejnižší přípustná výše odměny za práci zaměstnance v příštích letech poroste rychleji než průměrná mzda. Zaměstnavatelé, kteří minimální mzdy vyplácejí, nad takovým zásahem vlády do své mzdové politiky jásat nebudou.

Předělaný systém je ale ušetří každoroční nejistoty při plánování mzdových nákladů, která byla vždy spojena s politickou licitací o novou výši minimezd.  Vládní strany ji zpravidla uzavíraly až v listopadu nebo v prosinci. Napříště budou zmíněné mzdy odvozeny z vývoje průměrné mzdy a oznámeny v září, takže firmy budou moci snáz plánovat.

Nejdůležitější pro podnikatele je však to, že se zbaví zaručených mezd, tedy nejnižších možných odměn pro jednotlivé profese, které byly na minimální mzdy navázány. Novela je k nelibosti odborových předáků v soukromém sektoru ruší.

Hospodářská komora to požadovala už osm let. Zaručené mzdy byly komplikovanou a administrativně náročnou regulací, která byla vzácností i v přeregulované bruselské Evropě. Zaručené platy se budou nadále vztahovat jen na státní zaměstnance a také na ty, kteří pracují pro kraje a obce, případně rozpočtové či příspěvkové organizace a dostávají plat z veřejných peněz.

Systém zaručených mezd, se kterým se Česko rozloučí, navázal na „minimální mzdové tarify“ z roku 1992. Už při jeho zavedení v roce 2006 přitom politici ujišťovali, že to je jen krátkodobé opatření, které skončí, až se ve firmách rozšíří kolektivní vyjednávání, připomíná Hospodářská komora. A vládní úředníci se „dočasný“ a neúplný seznam profesí nenamáhali aktualizovat, byť vznikaly nové profese, jiné zanikaly a ty, které zůstávaly, se výrazně měnily.

Odboráři si zamakají

S ohledem na hromadu regulací, která dusí podnikatele a rok od roku se rozrůstá, je zrušení zaručených mezd chvályhodný a logický počin. Proč by stát měl zaměstnavatelům svazovat ruce zákonem a určovat, jakou mzdu si dohodnou se zaměstnanci v jednotlivých profesích?

Poměřováno trhem, kde zaměstnavatelé poptávají práci a zaměstnanci ji nabízejí, je práce zboží. A u zboží trh určuje cenu, za kterou ho jsou prodávající ochotni prodat a kupující koupit. Zaměstnanci přitom nemusí tahat za kratší konec provazu. Mimo jiné proto, že se mohou sdružovat do odborů a uzavírat se zaměstnavateli kolektivní smlouvy o výši svých odměn.

Po zrušení zaručených mezd se teď odboráři budou muset při vyjednávání kolektivních smluv víc ohánět, byť přetahování o minimální mzdu jim odpadne.

Nahlíženo ekonomikou i sociálními dopady je však pochybný nejen systém zaručených mezd, ale i jednotná minimální mzda. Nese s sebou nepřehlédnutelná rizika, na která upozorňuje například americký ekonom George Reisman. Jejím důsledkem může být mimo jiné vyšší nezaměstnanost nekvalifikovaných pracovníků i zdravotně postižených, kteří se pro zaměstnavatele prodraží. Anebo odliv mozků, na jejichž odměny zbude menší díl mzdového koláče, za lepším výdělkem do jiných států.

Zasazeno do českého prostředí, kde si firmy stěžují na nedostatek pracovníků, bychom z takových varování nemuseli být znepokojeni. Minimální mzda, která poroste o cosi víc než mzda průměrná, by neměla vést k významnému snížení poptávky firem po zaměstnancích. Situace se však může změnit.

Nasnadě je nicméně otázka, zda administrativně nařízená minimální mzda je nejlepším způsobem, jak zlepšit nezáviděníhodnou situaci těch, kteří ji pobírají. Stejný dopad, bez zmíněných vedlejších účinků, by přece mohlo mít nižší zdanění nejnižších mezd.

A ptát bychom se měli i na to, proč politiku minimálních mezd vytyčuje Brusel, protože chystaná změna zákoníku práce mimo jiné zavádí do českého právního řádu evropskou směrnici o přiměřených minimálních mzdách. V základní smlouvě Evropské unie je přece zakotvena zásada subsidiarity. Podle ní by Unie neměla nařizovat nic, co není v její přímé kompetenci a co je možné zvládnout na vnitrostátní, regionální nebo místní úrovni.

Důvodová zpráva ke směrnici tento zásah vysvětluje podporou blahobytu a snahou zajistit důstojné životní podmínky pro pracující a jejich rodiny. Takové zdůvodnění však stojí na hliněných nohou. Vždyť bez minimálních mezd se dosud obešli například ve Švédsku či v Rakousku, tedy státech, které patří k nejblahobytnějším a v nichž nebývají vypláceny ostudně nízké mzdy.

Evropská směrnice naštěstí není nijak striktní, dává vládám určitý prostor, nenařizuje přesnou úroveň minimálních mezd, předpisuje pouze jejich „orientační referenční hodnoty“. Minimální mzdy by podle ní měly být aspoň na úrovni 50 procent průměrné nebo 60 procent mediánové mzdy. Česká vláda vyšla vstříc zaměstnavatelům a tyto hodnoty mírně „podstřelila“.

Nynější úprava zákoníku práce je tak vzácným příkladem, kdy vláda využila možnost, aby při přebírání unijních směrnic do domácí legislativy zmírnila zátěž pro podnikatele.

Až nastoupí populisté…

Mnozí zaměstnavatelé si budou moci oddechnout. Plánování mezd se pro ně stane snazším, protože vládou regulované mzdy se budou měnit v předstihu, předvídatelným způsobem a jejich počet se sníží. Zkušenosti ale ukazují, že takový stav nemusí mít dlouhé trvaní.

V paměti máme nedávný počin populisty, který potřeboval hlasy důchodců, a tak rozboural pevně nastavený systém valorizace penzí. Bylo to jednoduché, bezbolestné a nikdo neprotestoval. Za pádivé inflace se však důchody vymkly kontrole, dostaly se na neudržitelnou trajektorii. Dostat je zpátky bylo mnohem strastiplnější.

Nedopadne jednou podobně i nový systém minimální mzdy? Pro populistu, který bude nakupovat voliče s nejnižšími mzdami a bude mít většinu v parlamentu, nebude těžké změnit v zákonu koeficient a přihodit nějakou tisícovku navíc.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Vyberete si fitko, nebo vyšší mzdu? Zlatý věk firemních benefitů končí

• Vláda chystá socialistickou regulaci mezd. Ve jménu genderu a rovnosti

• Zaměstnanecké akcie očima expertů. Proč stát stále brzdí mladé firmy v rozletu?

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag