Minulý čtvrtek v noci se konečně po koronavirové pauze rozběhla v Americe Národní fotbalová liga (NFL). Obhájci titulu z Kansas City se doma střetli s Houston Texans. Před začátkem zápasu se do sebe hráči obou týmů navzájem zavěsili a tichým „okamžikem jednoty“ vyjádřili podporu „pokračujícímu boji za rovnost“. Do ticha se z tribun se ozvalo hlasité bučení. Mnozí Američané už jednoduše mají politizace sportu až po krk.
Stadion směl být kvůli zdravotním opatřením zaplněný jen zhruba z pětiny, ale ti fanoušci Kansasu, kteří měli štěstí a na zápas se dostali, žádný zvláštní vděk asi necítili a neváhali svým miláčkům za gesto vynadat. A za to se pak dočkali náležité odvety na sociálních sítích, kde na jejich hlavy jen pršely nadávky a obvinění z rasismu. Byl to ale skutečně projev nesnášenlivosti vůči rase, když sedmdesát procent hráčů v lize jsou černoši? Dost lidí to vidí jinak. Jako projev toho, že se ti lidé přišli na fotbal bavit. Tak nějak to asi myslel republikánský senátor za Missouri, kde Kansas City leží, Josh Hawley, který tvítoval: „Nemějte jim to za zlé, že jsou unavení z toho, jak jim NFL/korporace pořád cpou do chřtánu svoji progresivní politiku.“
“Classless trash”? The left showing their usual contempt for middle America. Missouri has the best fans in the country. Don’t blame them for being tired of NFL/corporate woke politics jammed down their throats https://t.co/kuzbwhviZI
— Josh Hawley (@HawleyMO) September 11, 2020
Každou chvíli školení
„Okamžik jednoty“ nebyl nějaká příležitostná jednotlivost, výjimečné gesto ve výjimečnou chvíli. Pětiminutovek ať nenávisti, nebo naopak všeobjímající lásky už sportovní fanoušci nechtě absolvovali dost. Na konci srpna například rozehrávač Tennessee Titans Ryan Tannehill vykládal na videu fanouškům, že Amerika vznikla na rasistických ideálech. Podobný klip pak vypustili i Miami Dolphins a i další týmy ve fotbalové lize se chovají podobně.
A nejde jen o americký fotbal. Národní basketbalová asociace (NBA) je ještě zpolitizovanější. Basketbalové play-off se navíc dohrává na Floridě, v bublině, kde má divák nonstop na očích hesla Black lives matter a další, nejen na palubovce, ale i na dresech hráčů nebo v reklamách během utkání. Podpora BLM a dalších hnutí přitom není pro všecky Američany samozřejmá.
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
Přitom právě od NBA a jejích hvězd, kupříkladu LeBrona Jamese, zní volání po sociální spravedlnosti pokrytecky. Loni na podzim celá Amerika mohla na vlastní oči vidět, jak moc je nejlepší basketbalová liga světa závislá na podpoře Číny. Ostatně finále NBA v posledních letech sleduje víc diváků z říše středu než z USA. Proti čínské rasistické a utlačovatelské politice si tedy nikdo od basketbalu mluvit nedovolí – když generální manažer Houston Rocket na Twitteru vyjádřil loni podporu Hongkongu, tvít zmizel v řádu minut. Žádný div, že se basketbalisti na konci srpna během svého krátkého protestu proti policejní brutalitě stali terčem posměchu.
Spálené šance
Argument proti všudypřítomnosti politických gest je jednoduchý. Američané –jako konečně lidi na celém světě – brali sport vždycky především jako únik z reality každodenního dne a možnost snadného odreagování. Sportovní týmy jsou také důležitým prostředkem identifikace Američanů s městem nebo státem, kde žijí. Jenže ze Spojených států se v posledních letech stala země, kde před politikou neutečete, ani když si jen jdete koupit zmrzlinu.
Ti, kteří se chtějí jen bavit, bez politiky, si za to ještě musí vyslechnout svoje od uvědomělejších. „‚Sport je pro mě únik?‘ Před čím utíkáte? Jestli v životě potřbujete pořád před něčím utíkat, je dost možná něco z těch sraček vaše vina. Možná? Jenom něco? Jestli se chcete někdy vyrovnat s nenaplněným životem, řešení je často jednoduché mrkněte do zrcadla,“ vysmál se podobným argumentům známý moderátor show The Herd Colin Cowherd.
“Sports is an escape for me”. What are you escaping? If your life needs regular escaping — maybe some of that shit is on you. Maybe? Just some? The solution to an unfulfilled life, is often just mirror.
— Colin Cowherd (@ColinCowherd) September 5, 2020
Důsledky tohohle přístupu k profesionálnímu sportu jsou ale ničivé. Nejenže sport ztrácí podporu diváků, ale také se zatlačují do pozadí jiná, možná pro sport a sportovce důležitější témata. Když quaterback Dallasu Cowboys Dak Prescott promluvil o tom, jak mimo sezónu trpěl (i kvůli sebevraždě bratra) úzkostmi a depresemi, až musel vyhledat odbornou pomoc, jedinou výraznější reakcí byl výsměch komentátora Skipa Bayleese.
Televize Fox se za slova svého člověka omluvila, ale šance uchopit a zviditelnit přes Prescottův příběh důležité téma fyzického a hlavně mentálního zdraví profesionálních sportovců, přišla vniveč. Přehlížený problém dál zůstává ve stínu.
2022: potkáme se v Číně?
Na mezinárodní úrovni nebyl vrcholový sport politiky prostý snad nikdy. Mezi válkami je nejznámější případ olympiády v Berlíně, kterou si „ukradla“ nacistická propaganda, z dob studené války pamatujeme neúčast mnoha zemí na moskevské olympiádě v roce 1980, kvůli sovětské invazi do Afghánistánu.
Aktuální politikum jsou zimní olympijské hry v roce 2022. Za pořadatelskou zemi byla vybrána Čína. „Reputaci Mezinárodního olympijského výboru nesmazatelně poničila pomýlená důvěra, že olympijské hry v roce 2008 (letní, konané v Pekingu) by mohly přispět ke zlepšení stavu lidských práv v Číně. Ve skutečnosti ale pořádání olympijských her čínskou vládu jen povzbudila v jejím konání,“ píše se v dopise adresovaném letos v září Mezinárodnímu olympijskému výboru. Pod dokument se podepsalo na 160 lidskoprávních organizací celého světa.
Správný postoj cinká
Politizace sportovnímu průmyslu neprospívá, spíš naopak. Přitom je to jedno z odvětví, které koronavirus nejvíc oslabil. Lidé si často odvykli sport vůbec sledovat a někteří s překvapením zjistili, že jim sportovní přenosy vlastně vůbec nechybí. A ani pro ty, kterým chybí, není polovičatý restart dost atraktivní. Dokonce i profesionální sportovci přiznávají, že (polo)prázdné stadiony a další „vymoženosti“ umožňující konání sportovních klání bez diváků nejsou to pravé ořechové. Návrat do normálních poměrů je přitom v nedohlednu.
Okázalá demonstrace správných politických postojů navíc ve skutečnosti necílí k prosazení systémové změny nebo politického cíle. Pro týmy, korporace nebo ligu jde častěji o efektivní nástroj, jak z úzkého segmentu uvědomělých diváků, kteří to či ono aktuálně populární hnutí podporují a jsou viditelní na sociálních sítích, vyždímat nějaký groš a gejzíry online podpory.
Nenajdeš spočinutí
Mezi „běžnými“ fanoušky má ale tato taktika opačný efekt. Ratingy sledovanosti NFL, NBA i dalších se konstantně propadají a společnost Gallup ve svém průzkumu před několika dny zjistila, že mezi všemi odvětvími amerického průmyslu si v očích Američanů pohoršil nejvíce právě sport. A zdaleka ne jen mezi podporovateli republikánů, ale i mezi „nestraníky“.
Důvodem není ani tak rasistická podjatost diváků, ale jednoduše drastické mazání hranic mezi politikou a osobním prostorem. Američané čím dál víc přicházejí o svůj volný čas, ve kterém si můžou odpočinout. Do každé částečky jejich života se čím dál víc vkrádá politika, před kterou je čím dál těžší hledat únik.
To ostatně ukazuje v plné nahotě i probíhající pandemie. Výsostná otázka zdraví celé země se proměnila v zákopovou válku, kde je váš názor na řešení celé krize fakticky determinován tím, jestli podporujete demokraty či republikány. Je to děsivé i z toho důvodu, že největší voličskou skupinou v USA jsou právě nevoliči. Lidé, které buď politika nezajímá, nebo jsou jí třeba znechucení, ale i oni jsou proti své vůli vtahováni do sporů, kterým se snaží za každou cenu vyhnout.
