Očima expertů: Kratší pracovní doba a delší dovolená! Kdo z vás to má?

Šéf odborářů Josef Středula nedávno obhájil mandát. Za práva zaměstnanců a „konec levné práce“ tak bude bojovat další čtyři roky. Není to žádné překvapení. Středulovi se totiž daří. Umí zatlačit na politiky i zaměstnavatele, kteří vědí, že na trhu práce teď není kde brát, takže nechtějí jít s odboráři zbytečně do křížku. Do karet hraje odborům i dobrá výkonnost české ekonomiky, která dává větší možnosti ke zvyšování platů a zavádění různých zaměstnaneckých benefitů.

Kritici ale tvrdí, že v některých ohledech – například ve snaze neustále zvyšovat minimální mzdu, která je v Česku stále jedna z nejnižších v celé Evropské unii – už odbory tlačí příliš na pilu. Jejich aktivity se navíc zdaleka netýkají jen levné práce, ale i dlouhé práce. Středula a spol. by si představovali zkrácení pracovního týdne ze 40 na 37,5 hodiny. Tedy o půlhodinku každý pracovní den. Vzhledem k postupující automatizaci a robotizaci se dá navíc očekávat, že tohle je jen začátek. Další z návrhů pak prosazuje zavedení pětitýdenní dovolené, místo stávajících čtyř týdnů. Uvidíme, co na to nově vznikající vládní koalice…

Jak se na návrhy odborářů tváří ekonomové, analytici a zástupci zaměstnavatelů a podnikatelů? Je to cesta správným směrem? Nezpůsobí taková opatření zaměstnavatelům příliš velké komplikace? A jak se situace na pracovním trhu bude vyvíjet dál (dočkáme se v dohledné době například čtyřdenního pracovního týdne)?

Pavel Sobíšek

hlavní ekonom Unicredit Bank

Odbory si pro vznesení svých nadčasových požadavků vybraly správnou dobu. Víc volného času je aktuálním heslem mladší generace. Každé z opatření znamená na straně firem větší či menší komplikace. Nejsnazší se zdá být prodlužování dovolené na pět týdnů, které většina zaměstnavatelů tak jako tak poskytuje. Zkrácení pracovní doby na 37,5 hodiny týdně je už těžší kalibr. Pro nemalou část podniků, kupříkladu s nepřetržitým provozem, by šlo o významný problém nejen finanční, ale i organizační. Čtyřdenní pracovní týden, neboli zkrácení pracovní doby o 20 procent s adekvátním zkrácením mzdy, vidím jako opatření ke zpružnění práce, spíš než k jednostrannému zvýhodnění zaměstnanců. Nevyžaduje změnu zákonů a uplatní se zejména v době výpadku poptávky. Kratší pracovní doba si v té či oné podobě svou cestu k realizaci časem najde. V současnosti by ale bylo žádoucí apelovat na podniky, aby ji zahrnovaly mezi své benefity, a nikoliv ji prosazovat formou zákona.

Vladimír Dlouhý

prezident Hospodářské komory

Zkrácení pracovní doby za současné situace nepovažuji úplně za dobrý nápad. V Česku zatím nezaznamenáváme tak rychlý růst produktivity práce, který by zkrácení umožnil. Odbory navíc vůbec nehovoří o krácení mezd, které v této souvislosti přichází. Například v Německu, které odboráři často dávají za vzor, je možné pracovat třeba jen 28 hodin týdně. Nicméně zaměstnanec musí počítat s adekvátně nižší mzdou. V dnešní době už navíc řada tuzemských podniků kratší pracovní dobu sama od sebe nabízí, bez ohledu na odborářský tlak. V budoucnu navíc přijde doba, která pracovní trh vzhledem k pokračující digitalizaci výrazně pozmění, zřejmě mnohem víc, než si umíme představit. Současné požadavky na změny pracovního trhu tak považuji za poměrně konzervativní. Pracovní trh se nám v brzké době změní před očima mnohem zásadněji, než jsou současné požadavky ČMKOS, které považuji v podstatě za vlamování se do otevřených dveří. Zkrátka, až české ekonomice vzroste přidaná hodnota a dosáhneme příslušné technologické úrovně, pracovní trh si sám stanoví nová pravidla. Bez jakéhokoliv administrativního tlaku.

Aleš Michl

poradce ministryně financí, spoluzakladatel fondu Quant

Aldous Huxley v knize Konec civilizace popisuje rok 2540: „Lidé jen kráčí od požitku k požitku a neustálá práce, souložení a zábava jim nenechají ani chvíli na to, aby se posadili a rozjímali.“ Asi tak si myslím, že to dopadne. A jen tak mimochodem, takhle to dnes vypadá ve Spojených státech.

Jaromír Janoš

výkonný ředitel společnosti Trexima

Obecně jde o žádoucí trend. Vyšší vzdělanost a technologie by měly vést k vyšší produktivitě, ke slušné obživě by měla stačit kratší doba. Raději ale cestou kolektivního vyjednávání než změnou zákona. Už dnes je průměrná délka pracovního týdne dojednaná v kolektivních smlouvách na 38 hodin týdně. A v 80 procentech kolektivních smluv je dojednána dovolená delší o týden nebo i víc. Tak si představuji dobrou práci odborů. Firmy můžou kratší pracovní dobu využít jako benefit k přilákání či udržení schopných lidí. Zkracování odpracované doby při zachování či dokonce růstu mzdy by ovšem měl být proces postupný a provázaný s růstem produktivity. Jinak můžeme ztratit konkurenceschopnost, jako se to stalo ve Francii. Osobně věřím, že díky masivní robotizaci se běžný pracovní týden zkrátí na čtyři dny do roku 2030 a v mnoha profesích ztratí tento pojem význam – podobně jako dnes u výtvarníků nesouvisí výše odměny s časem stráveným u plátna.

Jan Zikeš

vedoucí tajemník Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů ČR

Rád bych to glosoval tak, že odboráři snad spadli z jiné planety, ale ono to má bohužel odborářskou logiku. Čím napjatější situace na trhu práce, tím pro ně lépe, neb se snadněji tlačí na mzdy a benefity a firmy musí kanibalizovat a přetahovat a přeplácet si zaměstnance.

Co znamená kratší pracovní doba a delší dovolená? No větší potřebu pracovní síly, v kanceláři to moc nepoznáte, holt si dáte cigárka jen půl a kafem se trochu připaříte, ale ve výrobě či službách buď zaplatíte přesčasy, nebo přijmete nové pracovníky. Ale odkud je vzít? Dovoz Ukrajinců se panu Středulovi nelíbí, Mongolové a Filipínci také ne, tak co vlastně?

Ale trochu pozitivně. V principu jako podnikatelé proti zvyšování mezd a kratší pracovní době nic nemáme, ale jenom tam, kde to je možné a kdy to je možné. A ne plošně podle přání odborářských bossů. V tomto zásadně podporujeme kolektivní smlouvy (vyššího) stupně, aby se zaměstnavatelé a zaměstnanci dohodli, co jim opravdu vyhovuje.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Cyrrus

Počet podnikatelů, kteří mají nějaké zaměstnance, v Česku v posledních sedmi letech klesl. O víc než čtrnáct tisíc hlav. Zaměstnanců za stejnou dobu přibylo přes 308 tisíc. Částečně je na vině demografické stárnutí, jenže z podstatné části si za to můžeme sami. Když zaměstnanci přibývají, ale podnikatelé, kteří by je zaměstnávali, mizí, je zjevné, že bobtná korporát a stát. V zemi se šíří zaměstnanecká mentalita. Vláda legislativou vychází vstříc těm, kteří se „zařadí“, „nevyčnívají“, splynou s šedí úřadu nebo korporace, ztrácejí fůru času korporátním krysím závodem k morálnímu dnu, intrikami, leštěním klik. Nebo vymýšlením regulací, které dají jejich práci konečně zdánlivý smysl.

Pochopitelně, ne všichni úředníci a ne všichni lidé z korporací jsou takoví. Jenže pravda je, že skuteční inovátoři, lidé s podnikatelským zápalem, lidé riskující své vlastní peníze – nikoli vytištěné nebo získané z daní – jsou legislativou omezováni, nahlíženi s presumpcí viny, někdy málem jako sobečtí vyvrhelové. Přitom to jsou lidé, kteří nás všechny živí zejména! Živí i odboráře. Nebýt podnikatelů a firem, nejsou ani žádné odbory. Experiment s plošným zkracováním pracovní doby třeba ve Francii nedopadl dobře. Francii za to kritizovala i OECD, kterou se odbory jindy rádi zaštiťují.

Řada firem má už dnes pětitýdenní dovolenou jako benefit. Přiměl je k tomu konkurenční boj o zaměstnance. Potřebujeme zdravou konkurenci a volné tržní prostředí. Nepotřebujeme další odborářské regulace, které mnohým podnikatelům, zejména těm se zaměstnanci, podnikání zdražují. To je pochopitelně vhání do náruče státu nebo korporace, kde bohužel nebudou zdaleka tolik celospolečensky přínosní a užiteční. Tady hledejme pravou podstatu kvalitativní stagnace české ekonomiky v posledním desetiletí.