Ekonomové a politici – tentokrát výjimečně koaliční i opoziční – rádi připomínají, že živnostníci mají z hlediska daňové zátěže velkou výhodu proti běžným zaměstnancům. Pro státní kasu je proto prý žádoucí, aby se nastolila rovnováha. Poměrně často se tak můžeme setkávat s návrhy na opětovné zavedení minimální daně pro osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), na zvýšení odvodů na zdravotní pojištění a sociální pojištění či na zrušení (případně výrazné zredukování) daňových paušálů. Politické špičky se ale v tomto ohledu už řadu let nedokážou na ničem konkrétním shodnout, k žádným zásadním změnám tedy nedochází. Otázkou ale je, zda správnou cestu představuje pouze zpřísnění podmínek pro živnostníky. Neměl by se onen „nepoměr“, o kterém politici tak často mluví, korigovat spíš tak, že se v daních uleví zaměstnancům?
Znepříjemní stát živnostníkům život?
V nedávném rozhovoru pro Hospodářské noviny potvrdila náměstkyně ministra financí Simona Hornochová, že by se stát – mimo jiné – rád zaměřil i na efektivnější vybírání daní od živnostníků. První změnou prý bude zavedení nového stropu na výdajové paušály. Ty v České republice uplatňuje zhruba půl milionu živnostníků, přitom tři sta tisíc z nich využívá šedesátiprocentní paušál. Už vláda Petra Nečase zavedla dvoumilionový strop pro paušály třicet a čtyřiceti procent, ministerstvo financí by nyní chtělo stejný strop i pro šedesátiprocentní paušály. „Když si uvědomíme, k čemu mířily paušály, že to měla být pro menší subjekty náhrada, aby nemusely vést administrativu, tak si myslím, že dva miliony jsou dost,“ řekla Hospodářským novinám Simona Hornochová, podle které nejsou v nejbližší době žádné další změny v plánu. I tentokrát je stát k živnostníkům celkem milosrdný, alespoň prozatím…
A jak se na nepoměr v daňovém zatížení živnostníků a zaměstnanců dívají odborníci? Jde o stav, který deformuje pracovní trh a který je nebezpečný i pro samotné živnostníky (například kvůli budoucím nízkým důchodům)? Měl by se stát nějak zasáhnout – a pokud ano, tak jak?
Lukáš Kovanda
ekonom a žurnalista
Podívejme se na čísla. Průměrný živnostník loni čelil daňové sazbě 28,1 procenta, zatímco průměrný zaměstnanec 37,4 procenta. Bez existence daňových slev, odpočtů a minimálních základů by průměrná sazba živnostníků činila 36,4 procenta, kdežto zaměstnanci by čelili sazbě 48,6 procenta. Celkem 38 procent živnostníků neplatí žádnou daň z příjmů, zaměstnanců je takových méně, třicet procent. Živnostníci přitom dosahují vyšších průměrných příjmů (321 233 korun ročně) než zaměstnanci (247 480 korun ročně). Lze navíc předpokládat, že živnostníci část příjmu nepřiznávají nebo svoji soukromou spotřebu účtují jako obchodní náklady. Podle některých zahraničních výzkumů zamlčují živnostníci průměrně třicet procent svých příjmů, v Česku to nepochybně může být i více. Srovnávání obou skupin je jako porovnávání jablek s hruškami, nicméně z uvedených čísel je zřejmé, že stát přece jen zvýhodňuje živnostníky. Jisté sblížení celkového daňového břímě je tedy kýžené. Optimální by ovšem bylo, pokud by k tomuto sbližování docházelo nikoli zvyšováním živnostenského zdanění, nýbrž naopak redukcí zdanění zaměstnaneckého. Jediným opravdovým parazitem je totiž „erár“ jako takový.
Petr Hampl
sociolog a podnikatel
Pokaždé, když se vláda pokouší něco vylepšit, znamená to další škody a další lidi bez práce. Aspoň u nás v České republice to tak máme. S živnostníky je to takhle. Podle obrazu, který nám vykreslují Ministerstvo financí, odbory a některá média, je živnostník člověk, který by mohl být zaměstnán, ale nechce se mu platit daně. Tak proč ho nezdanit víc? Jen ať se nechá zaměstnat jako ostatní. Možná, že to tak je třeba u majitelů právnických kanceláří, co pracují na IČO. Jenže v naprosté většině případů je to jinak. Živnostník je člověk, který nemá práci, a který se tedy zkouší protlouct na vlastní pěst. Alternativou k podnikání pro něj není zaměstnání, ale deprese, sezení u televize, pití piva, rozvod a bezdomovectví. Kdo navrhuje na takové lidi uvalit další daně (třeba tím, že jim sníží paušál), je obyčejný zločinec a mělo by s ním být podle toho zacházeno. Správné opatření by bylo živnostníkům úplně zrušit veškeré odvody, osvobodit je od zdanění a zbavit je veškerých administrativních povinností. A na oplátku zpřesnit definici. Živnostenských výhod nemusí požívat konzultant, který ročně vyfakturuje šest milionů korun.
Vít Samek
vedoucí právního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů
Jestli je stávající situace ve své podstatě vyhovující a lepší by bylo ji vůbec neměnit, záleží na tom, kdo na tuto otázku odpovídá. Živnostníci jsou nesporně spokojeni, protože, jak ukazují data o výběru daní, prakticky daně neplatí, a pokud jde o pojistné na sociální zabezpečení, z něhož jsou vypláceny důchody jejich rodičům, platí jen velmi málo. O takovou spokojenost ale přeci nejde. Sociální systémy, nemají-li se zhroutit, musí financovat všichni, kdo mají příjmy z pracovní činnosti, popřípadě z některých jiných zdrojů. V našem blízkém evropském okolí to považují za samozřejmou daňovou spravedlnost. Ta samozřejmě začíná tím, že stát vybere daně i od těch, kteří se jim vyhýbají – stačí jen připomenout nedávný případ prezidenta Bayernu Mnichov, který se z důvodu odklonění svých zdanitelných příjmů do švýcarského daňového ráje dostal na několik let do vězení. Proto nezbývá, než daňovou spravedlnost zavést i v naší zemi. Proto je třeba vysoký rozdíl ve zdanění a odvodech pojistného mezi zaměstnanci a OSVČ postupnými kroky snižovat, a to i v zájmu důchodových nároků OSVČ – především zvyšováním jimi odváděného pojistného.
Karel Havlíček
předseda představenstva Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
Ve státním rozpočtu chybí každý rok víc než sto miliard korun, nenajdeme jednu státní instituci, která by šetrně hospodařila, korupce tu kvete jak ve střední Africe, bílí koně a firmy se sídlem v daňových rájích připravují stát o desítky miliard, kmotři si předávají stamiliony v igelitkách a přes sociální sítě se smějou celému národu – a my začneme útočit na řemeslníky, mikrozemědělce nebo učitele, kteří si přivydělávají třeba tlumočením? Argumenty o sociální (ne)spravedlnosti jsou úplně vedle, neboť role nejmenších OSVČ už nikdy nebude v rovině ekonomické, ale sociální. Jsou základem infrastruktur regionů, od nikoho nic nechtějí a nestojí frontu na úřadu práce. Pokud nechceme, aby nám teklo do bot, budeme muset rychle z hrušky dolů a začít výrazně více podporovat například řemesla, neboť nelze předpokládat, že budeme z Číny importovat klempíře či pokrývače.
Markéta Šichtařová
ekonomka, Next Finance
Samozřejmě ideální, ale současně aktuálně spíš sci-fi postup, by bylo snížení daňové zátěže pro zaměstnance, aby se jejich podmínky s živnostníky trochu vyrovnaly. Ale to je pochopitelně nyní nemyslitelné vzhledem ke stavu veřejných financí. Jinak ovšem rozhodně nelze tvrdit, že by byl pracovní trh nějak deformován ze strany živnostníků. Naopak nižší daňová zátěž pro živnostníky aspoň trochu napravuje deformaci, která na pracovním trhu vznikla kvůli vysokému zatížení zaměstnanců a zaměstnavatelů. Díky této zátěži se u nás nastavila takzvaná přirozená míra nezaměstnanosti poměrně vysoko; abychom nezaměstnanost aspoň trochu byli schopni snížit, musíme skrze nižší daňovou zátěž lákat živnostníky, aby se „sebezaměstnávali“. Obávám se, že dokud se trendy veřejných financí nezlepší, musíme nechat stav beze změny.
Jiří Víšek
místopředseda představenstva Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR
OSVČ nejsou z hlediska daňové zátěže zvýhodněni proti zaměstnancům. Je to argument, který není podložen seriózní studií. Pro stanovení skutečné výše průměrných odvodů na jednoho OSVČ (daně, sociální a zdravotní pojištění, což je též daň), je nutné nejprve stanovit reálný počet OSVČ, pro které je podnikání jediným zdrojem příjmů. Je tu velká skupina OSVČ, které podnikají při svém zaměstnání, dále pracující důchodci, studenti, zpěváci, hudební skupiny, malíři, fotografové, spisovatelé, herci překladatelé a tak dále. Teprve když se porovnají tyto skutečnosti v číslech, může přijít argumentace o tom, kdo platí více či méně. OSVČ nesou značné podnikatelské riziko a ručí celým svým majetkem, na dovolenou si musí napřed vydělat, práci si musí sami hledat. V případě nemoci jsou jim nemocenské dávky vypláceny až 14. den, musí však být před touto nemocí tři měsíce nemocensky pojištěni. Vyměřovací základ pro výpočet důchodu mají OSVČ a zaměstnanci rozdílný, tratí opět OSVČ. Jakýkoliv zásah (snížení paušálů, zavedení minimální daně) je pro OSVČ negativní. Ano, stát musí tento „nepoměr“ mezi zaměstnanci a živnostníky urychleně řešit, ovšem na základě důkladného porovnání.
