Opustil Matfyz, aby se stal instalatérem. Mám touhu něco dokázat, říká Kotmel

Martin Kotmel stojí v čele společnosti Kotmel instalatéři. Aktuálně zaměstnává 18 lidí a dosahuje ročního obratu 20 milionů korun. „Mám takovou představu, že za tři roky budu mít sto lidí, kteří pro mě budou pracovat, a obrat ke sto milionům,“ netají se ambiciózními plány. „Mám nějakou zvláštní touhu udělat tu firmu velkou, podepsat se ve světě,“ říká.

Jeho společnost se v oboru zcela vymyká především svým pojetím; jednoho dne se spolu s kolegy rozhodli, že tradiční řemeslo uchopí jinak a začnou firmu stavět na moderních principech. Ve svém podnikání tak využívají prvky agilního řízení, dbají na neustálý rozvoj každého člena týmu a používají nejmodernější materiály a postupy pro řízení týmu.

V prvopočátcích se přitom Kotmel podle svých slov v chodu firmy ztrácel. „Dostal jsem se do začarovaného kruhu, kdy jsem měl třeba osmdesát až sto dvacet telefonátů denně, zdrojem informací byla kombinace mé e-mailové schránky, mých esemesek a mé hlavy a na proplácení faktur jsme měli strašně vtipný systém v podobě šuplíčků,“ vzpomíná zakladatel firmy.

Potřebu změny prý pocítil ve chvíli, kdy mu začaly nevycházet platby za faktury. „Najednou mi na účtu zbylo sedmdesát tisíc, ale v šuplíku s nezaplacenými fakturami bylo stále 350 tisíc. Byl jsem přitom přesvědčený, že mi na účtu nějaké tři stovky ještě zbydou,“ líčí. „Nastala totální panika, maximální míra stresu… Začal jsem přemýšlet o tom, že to rozpustím.“

Naprostá většina lidí, kteří chtějí a jsou ochotni pro někoho pracovat, procesy potřebují. Chtějí tomu rozumět: co mají dělat, když…

Instalatér na telefonu

V té době si prý – díky silnému „socio-okruhu“ – vzpomněl na kamaráda, který se zabýval právě řízením firem a nastavováním firemních procesů. „Tak jsem mu zavolal, přišel, chvilku mě poslouchal a pak řekl: ‚Martine, procesy…‘,“ vypráví Kotmel s tím, že o nějakých „procesech“ tehdy vůbec nic nevěděl. „Polovinu času jsem tehdy trávil furt v montérkách.“

Začátky automatizace prý stavěl na veřejně dostupných službách od Googlu, ale přišlo mu to příliš těžkopádné. „Do toho se mi zjevil – to bylo první covidové léto – v kanceláři klučina stejně starý jako já, že prý jde ke mně tahat suť. Rozhodně na to ale nevypadal, tak jsme si chvíli povídali a vylezlo z něj, že mu covid zařízl firmu,“ vzpomíná Kotmel. „Nakonec jsem si ho posadil do kanceláře a začal mi stavět celý ten procesní systém.“

Trvalo to prý další tři měsíce, než mu představil nějaký produkt. Ten byl ale příliš robustní a nastalo tak postupné osekávání funkcionalit jen na ty, které ve firmě skutečně potřebují. „Další dva měsíce se zabýval už jenom automatizací, strašně se v tom rozvinul. Ten monstrózní procesní systém tam sice furt je, ale zajel tak nějak pod hladinu a spoustu věcí se tam děje pod povrchem,“ říká Kotmel.

Dnes už většinu chodu firmy odbavuje přes jedinou aplikaci v telefonu. V ní vidí nejen to, kde kdo a kdy na jaké zakázce dělá či dělal či odhady budoucího toku peněz, ale může dokonce i nahlížet do historie. Během pár chvil tak dohledá informace k jakékoli zakázce.

„Jsem v telefonu schopný dohledávat i informace dva tři roku dozadu, ukládají se tam do cloudu fotky, takže jsem schopen za dvě minuty dohledat veškeré informace ke konkrétní zakázce, která se stala třeba před dvěma a půl lety,“ vysvětluje jednu z hlavních předností. „Teda pokud to tam všichni dají tak, jak mají,“ směje se.

I když se ale ve firmě „uklidilo“, sám má stále v mailové schránce „děsivý zvěrstvo“. „Mám tam asi deset tisíc mailů, neodklikávám ani ty spamy, co mi tam chodí,“ poukazuje na nejslabší článek v nastavení firemních procesů – sebe. „Já nejsem procesní osoba, ale zjistil jsem, že naprostá většina lidí, kteří chtějí a jsou ochotni pro někoho pracovat, ty procesy potřebují. Chtějí tomu rozumět: co mají dělat, když…“

Podnikání je bruslení na tenkém ledě. Strašně často mám pocit, že každou tisícovku, kterou vydělám, utrácím o čtrnáct dní dřív, než mi přijde.

Z Matfyzu do montérek

Instalatérské řemeslo si přitom Kotmel nevybral jako jasnou cestu. Původně prý chtěl „zachraňovat svět jako učitel“, což dělal jako brigádu během studií na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. „Na gymnáziu jsem nosil dlouhé vlasy, poslouchal Pink Floyd, četl fakt divný knížky… Pak jsem přešel na vážnou hudbu, byl jsem intelektuál,“ říká se vší vážností.

A jelikož pochází z rozvětvené rodiny – má třináct (!) sourozenců – byl nucen si při studiích vydělávat. „Studium tedy nešlo na full-time, trvalo to, ale dostal jsem se až k bakalářským zkouškám. Jediné, co mi chybělo, byla zkouška z angličtiny.“ Ta mu prý nejde, protože je dysgrafik a má problémy se zaměňováním písmenek. „Angličtina je tak pro mě hrozně těžká, fakticky jsou to dva jazyky: jeden mluvený, jeden psaný a vůbec spolu nesouvisejí,“ vysvětluje.

Finmag.cz

Po třetím neúspěšném pokusu o absolvování předmětu tak prý ztratil pro pokračování ve studiu motivaci. Do toho se dostal do složité situace i na gymnáziu, kde na částečný úvazek působil jako učitel. „Najednou jsem měl hrozně intenzivní pocit, že nikoho nezajímá, co s těmi dětmi dělám,“ popisuje stav vyhoření. A v tu chvíli si vzpomněl, že mu při jiných – manuálních – brigádách bylo vlastně hrozně dobře.

Jelikož už měl nějaké zkušenosti a cítil prostor i poptávku, rozhodl se, že „jde do montérek“. Až po nějaké době ale narazil na potřebu mít na řemeslo i nějaký ten „papír“. A jelikož na elektrikáře by musel mít odborné vzdělání, což jako gymnazista neměl, rozhodl se přihlásit do rekvalifikačního kurzu na instalatéra. „Zaplatil jsem 35 tisíc a za tři měsíce jsem měl papír v ruce. Nenaučili mě ale nic, celé to bylo bizarní.“

Nápad založit vlastní firmu pak vznikl zcela přirozeně, když mu s prvotními zakázkami začali pomáhat dva kluci ze skautského oddílu, který sám vedl. Dnes, po pouhých třech letech rozvoje firmy, ale už montérky nenosí. Namísto toho vede tým instalatérů, topenářů či plynařů o téměř dvaceti hlavách. A o všechny také náležitě pečuje skrze vzdělávání či seberozvojové kurzy. „Lidi jsou v podnikání klíčoví,“ vypichuje.

Nechybí mu ale ona manuální práce, ve které se tolik našel? „Chybí. Ale vytvořil jsem situaci, kdy ta základní váha mé práce je někde jinde a vyžaduje vysokou míru mého soustředění,“ říká. „Furt je to ale tak, že to podnikání nemusí vyjít. Je to bruslení na tenkém ledě. Strašně často mám pocit, že každou tisícovku, kterou vydělám, utrácím o čtrnáct dní dřív, než mi přijde.“

Sám by prý byl ale radši, aby mu firma „vyšla“. I když myšlenky na to obléct montérky stále má…

Co v podcastu ještě zazní?

• Na co by se měl člověk nejvíc soustředit, když podniká
• Proč český vzdělávací systém potřebuje komplexní reformu
• Jak důležitá je ve firmě upřímnost a důraz na work-life balance
• Jak důležitá je pro rozvoj chyba a jak se chová, když něco „pomrví“
• V čem mu pomohl mentoringový program DoToho!

Kam dál? Podnikavé Česko na Finmagu:

• Válka je vyhnala, ale podnikat chtějí dál. Tisíce Ukrajinců budují byznys i v Česku
• Extrémní chaos a dva týdny dřiny. Česká firma čistí válečné lodě i obří parníky
• Nechte své auto vydělávat, 96 % času jen stojí, říká šéf HoppyGo Švaříček
• Bioplynku krmí hnojem, krávy mlátem. „Cirkulární“ sedlák z Táborska vaří i pivo
• Rohlíky neděláme, říká pekař z Vimperka. V Londýně oslovil i Jamieho Olivera

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag