Řemeslo musíte milovat, jinak to nejde, říká knihvazačka. Každá kniha se prý rozpadne jinak

Jana Gutteková je tradiční knihařka. Pod jejíma rukama vznikají hlavně diplomky, leporela, alba či deníky, ale i autorské malonákladové knihy. Víc než to, jak je autor, kterého zpracovává, známý, ji zajímá konstrukce, mechanismus a design. Tedy to, jak se kniha bude otevírat a zavírat, jestli naplocho, či přes oblouček, zda z ní listy vyskočí nebo jak je konstruovaná její vazba. 

„Jestli je to Platón, kuchařka, nebo Jules Verne, je mi úplně jedno. Nejde až tolik o autora, ale o vztah, který ke knize lidé mají. Jedna maminka mi po šesti letech napsala: ‚Tak jsme zase vytáhli tu vaši knihu.‘ Byly to jen svázané časopisy, tuctová vazba, ale oni ji vnímali jako knihu, kterou si pročítali se svými dětmi, když byly malé. Pro ně byla poklad, vázaly se k ní jejich společné vzpomínky,“ vypráví knihařka, které práci svěřují především českobudějovičtí zákazníci.

Kromě běžného řemesla se Gutteková věnuje také opravám poškozených knih a autorské knižní vazbě.

Co je to faktura?

Původně chtěla Jana Gutteková studovat sochařinu, ale rodiče byli jiného názoru. „Sochy tě neuživí, půjdeš na grafiku,“ slýchávala pravidelně. Nakonec to špatná volba nebyla, na umělecké průmyslovce v Uherském Hradišti zjistila, že i s knihou se dá pracovat podobně „prostorově“ jako se sochou.

Jak vznikají knihy? Podívejte se přímo do knihařské dílny

Petr Toman

Petr Toman

Další obrázky v galerii (12)

O rok později, když začala na Ostravské univerzitě studovat v ateliéru Obalového a knižního designu, se v její hlavě zrodil sen o vlastním knihařství. Uplynulo pár let a Jana Gutteková, původem ze Zlína, začala podnikat v Českých Budějovicích.

V prvním knihařství, do kterého se zašla zeptat na práci, nepochodila: „V žádném případě!“ Starší knihař o zaměstnance nestál. „Nechte tady životopis a běžte.“ Za dvě hodiny ale bylo vše jinak. Knihař jí zavolal, že by to s ní přeci jen zkusil.

To bylo před deseti lety. Jejich spolupráce netrvala dlouho, zdravotní důvody přiměly knihařského mistra skončit. Guttekové ale nabídl, aby provoz převzala. „Byla jsem čerstvě po škole, vůbec jsem netušila, jak se komunikuje se zákazníkem a dodavateli, co je to faktura. Prvních pět let bylo strašných. Kdybych to řemeslo tolik nemilovala, vykašlala bych se na to.“ Ale vydržela.

Dnes je její knihvazačská dílna plná světla a vzácné harmonie. Najdete v ní nádherně jednoduché litinové stroje, kterým je kolem sta let, a přesto neztratily nic ze své funkčnosti. Jde o mašiny vyřazené z tiskárenských provozů a zrušených knihařství, které čekaly na šrotiště. „Přitom na nich není, co by se rozbilo, jsou velmi přesné. Jestli mají nějaký neduh, tak je to jejich hmotnost – váží jako půlka zeměkoule. Stěhovat je už opravdu nechci.“

Problém ovšem nastává, jen když tyhle stroje potřebují seřídit. Gutteková zná jen jednoho člověka, který to umí, ale ten už je v penzi. „Což je průšvih, protože třeba páková řezačka, kterou často používám, potřebuje seřizovat. Když její nůž nesedí třeba jen o milimetr, při řezání trhá papír.“

Zákazníci do dílny přinášejí také rozpadlé a poničené knihy, které chtějí dát do původního stavu. „Jsou to někdy tuctovky, ale pro majitele bývají z nějakého důvodu důležité. Levné to ale není, taková oprava vyžaduje hodiny ruční práce a značné znalosti.“ Nejnáročnější jsou realizace autorských knih, ceny se mohou pohybovat v tisících, ale i statisících korun. „Vždy záleží na typu vazby a použitém materiálu, používám třeba i komponenty z drahých kovů.“

Opravy jsou pro Guttekovou také dobrým způsobem, jak poznat práci svých předchůdců. Každá kniha se podle ní rozpadne jinak. Je-li potřeba, vrací se k osvědčeným knihařským způsobům, jako je třeba práce s klihem. Ten většina z jejích kolegů dávno zavrhla, je drahý a práce s ním je náročná. Ovšem knihy s vazbou lepenou klihem mají tu výhodu, že se dají poměrně dobře opravit, zatímco hřbety lepené syntetickým lepidlem nejdou rozebrat bez poničení. „Když opravuji něco, co je staré, a je tam klih, jásám. Když je tam cokoliv, co obsahuje lepidlo, šílím. A já bych byla ráda, až po mně bude někdy někdo knihy opravovat, aby to dělal s klidem, a ne aby u toho šílel.“

Otisky prstů

Guttekovou nejvíc naplňuje práce s autorskou knižní vazbou. Většinou jde o knihy osobní a intimní, které vznikají jako kusová díla či v nákladech desítek kusů. Tady se knihařka nesoustředí jen na materiál a vazbu. Pro výslednou podobu knihy je podle ní důležitější celkový kontext a znalost příběhu.

Co je Doklidu

Petr Toman

Doklidu je obsahová platforma o živnostnících a řemeslnících, kteří své zkušenosti předávají dalším generacím.

Více příběhů najdete na www.doklidumag.cz.

 

Hodně tedy naslouchá zákazníkovi, o čem jeho dílo je a co má vyjadřovat. „Jedna zákaznice mě ale před časem poprosila, abych texty, které chtěla svázat, nečetla. Šlo o velmi osobní dopisy, které před dvaceti lety psala svému budoucímu manželovi. Vazbu jsem tedy vymýšlela jen podle drobných informací a náznaků.“

Jindy jsou emoce velmi intenzivní. „Přišly za mnou maminka a její dcera. Obě byly v černém. Jejich vnuk a syn si vzal život a ony chtěly svázat deník, který si psal, aby ze sebe dostal vnitřní démony. Věděla jsem, že musí vzniknout něco velmi osobního, co jim ho bude připomínat.“

Na obálku knihy proto vybrala materiál, který má tu vlastnost, že na něm zůstávají otisky prstů. „Až ty dámy budou knihou listovat, zanechají na ní doteky, jako by s chlapcem byly stále v kontaktu. Na obálce je pak ještě plasticky vyobrazené origami jeřába, které často skládal a které tu zanechal.“

Chci vidět mladé, zapálené knihaře

Podaří se knihvazačské řemeslo předat dalším generacím? Odpovědí si Jana Gutteková, která knihařinu také vyučovala na střední škole, není úplně jistá. Mladí se podle ní k této práci moc nehrnou, a „když už se nechají zlákat, zůstávají příliš na povrchu. Na Instagramu jejich produkce vypadá dobře, ale s tradiční knižní vazbou má pramálo společného“.

Problém je podle ní i v tom, že málokterý knihař vidí smysl v předávání svého řemesla. „Naštěstí to neplatí úplně, nedávno jsem byla na semináři u zkušených knihařů, kteří byli sdílní a velmi ochotní, ale takových je pramálo. Takže je na naší generaci, abychom posbírali, zaznamenali a dál předali maximum informací. Ne všechno se dá vyčíst z učebnic.“

„Fortel získáte jedině při osobním kontaktu. Kdysi jsem u jednoho knihaře viděla, že se hladil knihařskou kostkou po tváři. Ptala jsem se, co to dělá, a on mi vysvětlil, že ‚aby kostka dobře jezdila po kůži na vazbě, potřebuje mít správnou mastnotu‘. To nevyčtete.“

STOP! Líbí se vám text, který právě dočítáte? Pak nám věnujte pár sekund vaší pozornosti. Podobné skvosty pravidelně najdete v našem tištěném magazínu Finmag. A i když jsme ten dnešní odemkli speciálně pro vás, budeme moc rádi, když si náš magazín příště sami koupíte. Je tam toho mnohem víc...

Myslete na nás, až zas půjdete kolem trafiky. Děkujeme!

Podle Guttekové se knihaři často také nechtějí dělit o své know-how. „Někteří lidé nepřejí úspěch druhým. A to se mi nelíbí. Aby mladí knihaři mohli řemeslo dělat pořádně, musí se mít od koho učit.“

Na druhou stranu ale chápe, že u tohoto řemesla málokdo vydrží. „Knihař musí být precizní, trpělivý, mít logické, technické uvažování a být pokorný. Na rozdíl od dob minulých, kdy na knize pracovalo několik profesionálů, je dnešní knihař víceméně self-made man. Také si musí poradit s marketingem a cenotvorbou. Smysl to ale pořád má,“ tvrdí knihařka, která má zákazníky také v Rakousku, Švýcarsku či Norsku.

„To řemeslo je náročné, ale také krásné, hravé a přirozeně terapeutické. Dělám svou práci proto, že když mně je hezky, tak chci, aby bylo hezky i zákazníkovi.“

Finmag.cz

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Vedl firmu, svařil ponorku. Špona v oku? Horší jsou kuličky, říká osobitý svářeč

• Začínali na půdě, dnes staví celé domy. Inženýr neinženýr, montérkám se nebráníme, říkají

• Začínali za „socíku“, krámy objížděli trabantem. Dnes jsou paličky Pellwood pro bubeníky pojem

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag