Začínali na půdě, dnes staví celé domy. Inženýr neinženýr, montérkám se nebráníme, říkají

Oba v dřevostavbách bydlí. Není to póza, ale čistě praktická volba: dřevostavby odpovídají jejich životnímu stylu, filozofii a také jim přišlo rozumné získat první zkušenosti na vlastních domech. Kdyby se něco nepovedlo, mohli by nadávat maximálně sami sobě.

K dřevostavbám se dostali shora. Tedy od střech. Po střední škole si Lukáš Kučera vydělával jako instruktor snowboardingu a v létě lezl pod dohledem vyhlášeného tesaře Zdeňka Vaindla po střechách. Právě od něho se dozvěděl o řemesle vše důležité a ještě získal něco navíc – lásku ke kvalitní práci.

Aby mohl pracovat na sebe, udělal si rekvalifikaci na tesaře a v Českých Budějovicích vystudoval Vyšší odbornou školu stavební. Z Rokycan, kde oba bráchové vyrůstali, pak Lukáš odešel do Prahy, což z dnešního pohledu hodnotí jako celkem odvážný krok; ještě toho moc neuměl a ani nevěděl, jak zakázky správně naceňovat (občas nezbylo ani na rohlík).

Měl ale štěstí na lidi – nikdo ho prý „neojebal“ a problémy neměl ani s neplatiči.

Rodinné podnikání

Po několika letech strávených v Praze se Lukáš Kučera vypravil znovu na jih. S mladším bráchou Kamilem, který v Českých Budějovicích dokončoval studium oboru Provozní podnikatel na Jihočeské univerzitě a při tom pracoval v místním skate shopu, koketovali s myšlenkou, že zkusí společně podnikat.

Měli k tomu skvělé předpoklady – s Lukášovou řemeslnou praxí a odborným vzděláním a Kamilovým inženýrským titulem v podnikatelském oboru se zdálo, že budoucnost jim půjde na ruku. Navíc spolu vždycky v pohodě vycházeli.

Tak dal Kamil výpověď. A protože jsou začátky těžké, nejsou v nich peníze ani lidé, bylo potřeba, aby se doučil i řemeslo. Excelovské tabulky a akademické znalosti, jak dělat rozpočty, jsou sice důležité, ale v živnostenském podnikání jsou zásadní ještě znalosti procesu a zastupitelnost.

„Takže jsem šel k bráchovi na brigádu,“ směje se Kamil a dodává, že to byl hodně prozíravý přístup. „Když je potřeba, tak si vezmu montérky a jedu na stavbu. A když v kanclu vysvětluji zákazníkům nějaký proces, tak přesně vím, o čem mluvím.“

Pidicimra a půl garáže

Z počátku neměli jako většina živnostníků pořádné zázemí ani kancelář. Chod firmy se zajišťoval z domova, který sloužil jako sídlo i sklad materiálu a vybavení.

I zakázky tehdy získávali, jak se dalo, a to prý dost živelně. Reklama na Seznamu stála astronomických pět tisíc, takovou částku si nemohli dovolit. Pracovali tak pro kamarády a na doporučení, některé zákazníky měli ještě z dob Lukášova působení v Praze.

Kamil, který měl na starosti shánění práce a papírování, proto kreslil v počítači letáky a rozvážel je po celých jižních Čechách – když viděl dům se starou poškozenou střechou, leták hodil do schránky. Po večerech narychlo spíchl první web a jako důležitý inzertní kanál se ukázaly výstavy a veletrhy – ovšem ne ty velké, kde se platí i za nadechnutí, ale ty malé, lokální.

Jak se staví dům. Nahlédněte pod ruce bratří Kučerových

Petr Toman

Petr Toman

Další obrázky v galerii (38)

Prvního zaměstnance přijali v roce 2010. Jeho výplata, pětadvacet tisíc korun, pro ně byla noční můrou. „Byl to obrovský závazek. Každý měsíc jsme museli na jeho výplatu střádat,“ vzpomíná pobaveně Kamil v kontextu necelého milionu měsíčně, který na výplaty a provoz vydává jejich firma každý měsíc dnes.

V tu dobu si konečně pronajali první mini kancelář. Jediná podkrovní cimra je stála tři tisíce měsíčně, ale díky tomu jim zbylo i na první sklad (ve skutečnosti šlo o klasickou garáž, respektive o její půlku: majitelka sice kroutila hlavou, ale nakonec souhlasila, že za pětistovku jim ji pronajme).

Změna smýšlení

Jak přibývala práce, přibývalo také cestování. Kupovala se první auta, která je stála na opravách víc, než vydělala, protože zatím to ještě nebyly žádné voňavky na leasing. A protože museli řešit, kolik nafty si mohou dovolit projezdit – z Budějovic do Prahy, kde měli většinu zakázek, je to přeci jen dálka – často přespávali na ubytovnách.

Petr Toman

Oprášil zapomenuté řemeslo. Vývěsní štít je vaše vizitka, říká písmomalíř

Rozhodl se obnovit písmomalířské řemeslo a změnit tak podobu českých ulic. Daniel Plavecký maluje cedule a nápisy na kavárny, hospody a knihkupectví, protože věří, že estetika veřejného prostoru každého z nás silně ovlivňuje. Mimo jiné říká, že kdyby zmizely nápisy „krach cen“, lidé by měli hezčí den. „A třeba by pak i ve volbách volili trochu jinak,“ říká v rozhovoru pro projekt Doklidu.

„Bordel, smrad, ušmudlané peřiny, dělnické chlastačky a k jídlu nekonečné rohlíky,“ vzpomíná Kamil, který byl na leccos zvyklý z vysokoškolských kolejí. Na jejich osobních zkušenostech ale podle něj pak vydělali hlavně zaměstnanci. „Radši jsme se jim snažili sehnat normální penzion se snídaní, protože jsme s bráchou dobře věděli, jaké peklo ty ubytovny jsou.“

Živelný rozjezd jejich podnikání a sbírání zkušeností dnes působí romanticky. Jenže ne vše bylo v pořádku a i když nikdy nebyli úplní „střelci“, kteří si nelámou hlavu třeba s bezpečností práce, skutečný průšvih na sebe nenechal dlouho čekat – několikametrový pád brigádníka ze střechy, jeho hospitalizace a dlouhodobá rekonvalescence oběma bratrům jasně ukázala, že tudy cesta nevede.

„Byl to pro nás obrovský vykřičník. Zkušenost, která tě vrátí na zem a uvědomíš si, že jestli to myslíme vážně, musíme změnit přístup: bezpečnost musí být vždycky před rychlým vyděláním peněz,“ vzpomíná Lukáš Kučera na jeden z nejtěžších a zlomových okamžiků podnikání. Hlavní ale bylo, že brigádník přežil a nemá trvalé zdravotní následky. Dokonce se prý vrátil na střechy.

„Tyhle věci tě mohou posunout a je třeba vzít si z nich ponaučení. Takže dneska si na vše dáváme dostatek času a nenecháme se do ničeho tlačit, protože jakmile děláš pod tlakem, zvyšuje se i chybovost.“

Od střech k domům

Firma fungovala a postupně se rozvíjela. Z menších střech pro babičky se vypracovali na velké a komplikované speciálky, k tomu rozjeli i pergoly a zahradní dřevostavby a dokonce fušovali i do zedničiny. V jednu chvíli měli dvacet spolupracovníků a dělali i pro zavedené stavební firmy a developery.

Jenže Kamil s Lukášem nějak cítili, že i když se jim daří, táhne je to jinam – chtěli vytvářet „celistvý funkční produkt“, který je bude bavit a který mohou ovlivnit. A mít ho ve své režii. Jinými slovy už nechtěli dělat jen střechy a pergoly, ale rovnou celé dřevostavby.

První dva domy, které postavili, byly jejich vlastní, jak zaznělo v úvodu. Vše si při tom vyzkoušeli, osahali a shodli se, že je to správná cesta – střechařina ani pergoly už je tolik nebavily, kdežto v dřevostavbách viděli prostor profesně se posunout. A protože se bavíme o podnikání, nezanedbatelná je u dřevostaveb i vyšší marže.

Přemýšlíte o podnikání? Otestujte se, na co se hodíte!

Podnikavé Česko, to nejsou jen zajímavé byznysové příběhy a rozhovory s podnikateli. Je to taky zábava. A vhled do toho, co takový podnikatel vlastně všechno musí řešit: byrokracie, daně, ESG/CSR, personalistika, technologie... Ono je toho víc, ale ne všechno lze tak snadno zaškatulkovat.

Pokud navíc sami přemýšlíte, do čeho se vrhnout, máme pro vás jedno milé překvapení: zkuste náš test osobnosti. Stačí vyplnit dvacet otázek a okamžitě zjistíte, jaký obor by vám sedl nejvíc. Tak směle do toho!

Dnes se věnují už jen dřevostavbám. Jejich tým se ustálil na osmi spolupracovnících, kteří mohou počítat s prací celý rok, slušnou výplatou, profi vybavením a lidským přístupem. Že nejde o marketingové řeči, potvrzuje prakticky nulová fluktuace.

Staví hlavně v jižních Čechách, a to z praktických důvodů: „Podnikání je o lidech. Teď máme skvělou partu, ale trvalo roky, než si všechno sedlo. A my ty kluky nechceme odtáhnout od rodin a vozit je po montážích. O ubytovnách jsme už mluvili, když budou týden od rodiny, tak jim to doma nebude fungovat a okamžitě se to odrazí v jejich práci a náladě. To nám za to nestojí, nesnášíme toxické vztahy.“

Hlavně do klidu

Než aby pořádali teambuildingy a další korporátní zlepšováky firemní kultury, vsadili raději na obyčejnou slušnost, lidskost a především komunikaci. „Několikrát za rok uděláme společné mecheche, ale daleko důležitější je, že máme společnou komunikační skupinu – každý z týmu vidí, co ten den s bráchou děláme. Kluci musí vědět, že i my makáme a ne že se jen vozíme v novém autě.“

Petr Toman

Vedl firmu, svařil ponorku. Špona v oku? Horší jsou kuličky, říká osobitý svářeč

Dokázal svařit ponorku, několikrát zkrachovat a znovu povstat. Jirka Valášek, svářeč, kotelník a propagátor řemesla, bez kterého se lidstvo ještě dlouho neobejde. Miluje železo a tvrdí, že doba železná ještě neskončila, protože lžičkou z titanu si kafe nikdo míchat nebude.

Neženou se ani do zbytečně rozsáhlých zakázek a ani do spolupráce s velkými developery, kteří je poptávají. I když by tím mohli mít bezpracně zajištěny zakázky pro svůj tým, tvrdí, že „to není nic pro ně“. „U developerů se jede na výkon a hlavní rozhodovací prioritou je cena. Nějaké osobní vazby a kvalita odvedené práce tam nikoho nezajímají.“ říká Kamil.

„Vyhovuje nám, že pracujeme pro koncového zákazníka, který nám dává zpětnou vazbu. Je přece skvělé, že když jedu kolem domu, který jsme stavěli, tak se tam mohu zastavit na kafe.“

Kromě menšího stresu a možných trablů vidí největší výhodu malého rodinného podnikání v důvěře a komunikaci. A důvěra, to jsou pro ně zadní vrátka, že když se něco „podělá“, mohou se spolehnout jeden na druhého.

Stejné je to s komunikací: nemusí se nic moc vysvětlovat, protože oba dobře vědí, „o co jde“. To usnadňuje a urychluje řešení problémů a krizových situací.

Rodinné podnikání je v pojetí Kamila a Lukáše Kučerových vůbec zajímavé téma. Táhnou to spolu patnáct let, zažili spoustu nedorozumění, ale nikdy se nedostali do bodu, že by se rozhádali natolik, aby to ohrozilo firmu.

Jaký je jejich recept na funkční „firemní manželství“? „Pět až deset let trvá, než si všechno sedne a obrousí se kameny. Jediná cesta, jak to může fungovat, je kompromis a hledání shody. Nejde říct – já mám pravdu, tak to bude. Win-win to může být jedině tehdy, pokud se dohodnete.“

„Takže základem je tolerance, společná vize a společný cíl. V tom se naštěstí shodujeme: oba chceme být v klidu, dělat, co nás baví, a být v klidu před svými rodinami. Když budeme mít nervy na dranc, protože nám někdo dluží miliony, tak se to projeví i doma,“ říká Kamil.

Značka je základ

Protože začínali a dlouho pracovali jako OSVČ, není od věci zeptat se jich na doporučení živnostníkům a drobným podnikatelům: Hlídat si cash-flow, naučit se time-management a vytvořit si nadhled. A nezapomenout na kvalitní marketing, komunikaci a firemní kulturu.

Ještě jste nemrkli na galerii? Tady máte poslední šanci

Petr Toman

Petr Toman

Další obrázky v galerii (38)

„Kvalitní produkt je jedna věc, ale když se o něm neví, je to k ničemu. Najděte si nejlepší brand studio, jaké si můžete dovolit a se kterým si budete rozumět, a dlouhodobě pracujte na své značce. Málokdo to zvládne sám, možná to může fungovat u živnostníka, ale u nás už ne. Chyběl by tomu ten nadhled a odstup.“

S marketingem a firemní kulturou částečně souvisí i moderní pojetí podnikání, které se neobejde bez společenské odpovědnosti (CSR). „Můžeme sázet stromky za každý postavený dům, ale fakt je nutný se u toho fotit, sypat to na Instagram a plácat se po ramenou? To by mělo být tak nějak samozřejmé.“

Rádi by předávali své zkušenosti a praxi studentům a učňům, ale zájem je nulový. Zatím tak alespoň umožnili vzniknout a držet při životě projekt Doklidu. Obsahovou platformu, na které nejen že vycházejí rozhovory s inspirativními lidmi, ale stává se z ní postupně komunitní platforma, která propojuje a edukuje (texty z ní vycházejí i na Finmag.cz, pozn. red.).

Co je Doklidu

Petr Toman

Doklidu je obsahová platforma o živnostnících a řemeslnících, kteří své zkušenosti předávají dalším generacím.

Více příběhů najdete na www.doklidumag.cz.

 

„Z Doklidu máme radost. Je to skvělý projekt a věříme, že je i důležitý. V Čechách žije spousta super šikovných a zajímavých lidí, kteří mají co říct a ukázat, a my jim chceme dát prostor. Jejich přístup a motivace jsou inspirativní a představují hodnoty, které nás oslovují,“ vysvětluje Lukáš Kučera.

„Chtěli bychom, aby Doklidu byl trendsetter a ambasador kvality a kvalitního přístupu, který je v téhle instantní době opomíjený.“

Úspěch není vše

Na závěr se sluší obligátní otázka: kde se vidíte za pět let? „Mít něco svého, tedy vybudovat pořádné zázemí se sklady, výrobní halou a kanceláří. Pracovat v menším měřítku a dál si držet DNA rodinné firmy, která dělá špičkové realizace a je inspirativní ve svém přístupu k podnikání a filozofii,“ mají jasno oba bratři.

Nebrání se ani zapojení svých spolupracovníků do procesu, chtěli by jim umožnit být tvůrčí a realizovat se. „Když budeme mít super kvalitní tým lidí a subdodavatelů, můžeme klidně dělat i technické speciality a složitější realizace. Přinese nám to sice víc starostí, ale taky dobrý pocit, že to dokážeme. To jsou výzvy, které posouvají,“ zamýšlí se kluci a zasněně dodávají, že za pět let by rádi pracovali méně než pět dní v týdnu a ušetřený čas věnovali svým rodinám.

„Pro nás je hlavní být v klidu. Chyby se stávají, u tak komplexní činnosti jako je stavba domu to ani jinak nejde, ale chyby jsou od toho, aby se vyřešily a člověk se z nich poučil. Důležité je mít čisté svědomí, že jsme do toho dali maximum, že nemáme žádné kostlivce ve skříni,“ vysvětlují svou filosofii.

„Jak už jsme říkali, chceme se u našich zákazníků v klidu zastavit na kafe a ne šlápnout na plyn, když jedeme kolem nich.“

Máte tip na podobně zajímavý či neotřelý byznysový příběh? Pošlete nám ho a my se na něj rádi podíváme! A třeba vám ho brzy naservírujeme podobně jako tento.

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Hudební nástroje z 3D tiskárny? Dodávat budeme klidně na Mars, hlásí výrobci

• Odrazil i krtky z Číny. Firma musí žít a dýchat, říká výrobce dřevěných hraček

• Pražský Dronetag rychle roste, s podporou z Brna dobývá americké nebe

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag