Nezbláznily se? Požadavek odborů na výrazný růst mezd očima expertů

Dominik Stroukal

ekonom, Metropolitní univerzita Praha, člen NERV

Souhlasíte s názorem?

-

+30

+

Průměrná reálná mzda vyroste v roce 2024 zhruba o čtyři procenta. Nominálně to bude mezi šesti a sedmi procenty. Pokud se nestane nic nečekaného, což je dnes dost těžké vyloučit. Chtít tak osm až deset procent je jen vyjednávací startovací bod, ze kterého se bude muset trochu slevit. Počítal bych, že se s tím počítá.

V Česku především potřebujeme, aby bylo z čeho přidávat. Potřebujeme dohánět, co jsme zanedbali v posledních letech a nastartovat potenciál české ekonomiky. Určitě jsou firmy, které ze situace v posledních době těžily a prostor mají mnohem větší než ty, které drtí drahé úvěry, vysoké ceny energií a stagnující poptávka. Tak to ale na trhu chodí, že někde se přidávat může víc a jinde méně. Plošné požadavky na růst mezd jsou pochopitelné, ale z definice budou vždy na mnoha místech chybné.

Nezapomínejme také na to, že s takovým požadavkem odbory přicházejí v době, kdy máme nejnižší nezaměstnanost v našich dějinách a prakticky na celém světě. Pozice velké části zaměstnanců vůči firmám se v mnoha oblastech obrátila a mají možnost tlačit na mzdy, protože nikoho jiného si firma snadno nenajde. Ostatně i proto se počítá s růstem nominálních mezd mezi šesti a sedmi procenty, takže spodní požadavek odborů na osm procent bude téměř splněn i bez nich.

Pavla Břečková

místopředsedkyně AMSP ČR

Souhlasíte s názorem?

-

+12

+

Česká ekonomika se v první polovině letošního roku pohybovala na hraně recese a vzhledem k tomu, že průmyslová produkce k srpnu meziročně klesla o 1,7 procenta, na anketní otázku si každý soudný člověk odpoví sám. O dost horší je ještě to, že hodnota nových zakázek meziročně rovněž poklesla, a to hned o 4,2 procenta. Inflace ale ještě počátkem roku dosahovala „premiantských“ 17,5 %. Naše konkurenceschopnost se v rámci Evropy brutálně propadá, a v důsledku toho opravdu není komu prodávat. Připomínám, že jsme malou exportní ekonomikou.

Příčin je víc, ale nejvíc se firmy potýkají s vládně neuřízenou politikou cen energií, kdy nás v tendrech suverénně porážejí i obvykle drazí Němci. Kromě všech okolních zemí mají totiž i oni energetické vstupy podstatně levnější než my. Do toho zmíněná inflace, kterou průmysl (na rozdíl od maloobchodu) rozhodně do cen propsat nedokáže. No a mzdy meziročně vzrostly o dalších devět procent.

I kdyby se naplnil optimismus v podobě malého oživení ekonomiky v příštím roce, myslíte, že to na pokrytí těchto „děr“ a další zvýšení mezd bez racionálního základu bude stačit?

Alena Šafrová Drášilová

Autorka knihy Základy úspěšného podnikání, lektorka a odborná asistentka na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity

Souhlasíte s názorem?

-

+44

+

V Česku je absurdně nízká nezaměstnanost, přestože ekonomika stagnuje nebo dokonce klesá. Stát během covidu a následného energetického šoku udržel při životě i firmy, které měly zkrachovat, státní aparát setrvale bobtná a snižování počtu státních zaměstnanců je zatím jen papírovým škrtáním neobsazených pozic.

Ve výsledku vyvolává kombinace nedostatku pracovních sil a vysoké inflace enormní tlak na růst mezd – sehnat a zaplatit nového člověka je velmi drahé a stávající pracovníci poměrně snadno najdou jiné místo, pokud nedostanou přidáno. Kromě mezd rostou i náklady na energie, materiál a služby. Podniky, které potřebují zaměstnance, je nemají kde vzít a zvyšují mzdy, aby jim ti stávající neutekli. Podniky, které mají problémy, nemají z čeho brát. Takže záleží především na tom, kdo s kým vyjednává.

Pro českou ekonomiku je to nicméně skvělá příležitost, jak se konečně odpoutat od závislosti na stále relativně levné pracovní síle. Firmy, které nepodlehnou nátlaku, zrevidují své procesy, zdigitalizují a zautomatizují všechno, co jde (protože už to prostě bude levnější, než najmout dalšího zaměstnance), a porozhlédnou se třeba i po možnostech, které přináší umělá inteligence, získají do budoucna obrovskou konkurenční výhodu. Jednou touhle transformací projít musíme a čím dřív, tím lépe. I když to bude bezpochyby velmi náročné.

Vít Hradil

Hlavní ekonom Cyrrus

Souhlasíte s názorem?

-

+42

+

Jako každý rok, ani letos se nevyhneme poněkud nedůstojnému kolečku mediálních vyjádření všech stran takzvaného sociálního dialogu. Odbory nám oznámí, že to zaměstnanci mají těžké a potřebují přidat, podnikatelé nám oznámí, že to zaměstnavatelé mají těžké a přidat nemohou, a i vláda nám oznámí, že to má těžké, aby nezůstala pozadu. Doporučuji tato vyjádření příliš nesledovat, případně si vždy stačí pustit jejich záznam z libovolného roku v minulosti.

Patrně nejspolehlivějším indikátorem, který nám napoví, kdo to má zrovna těžké, je podíl mezd na hrubém domácím produktu. Ten vyjadřuje, jaký podíl z bohatství, které ekonomika v daném roce vytvoří, plyne k zaměstnancům. V roce 2019, tedy předtím, než se celý svět zbláznil, si zaměstnanci přišli na 44,6 procenta HDP. V průběhu pandemických let 2020 a 2021 tento podíl narostl na 46, respektive 45,6 procenta, což ukazuje, že v té době pod tíhou ekonomického poklesu trpěli víc podnikatelé. V roce 2022 podíl zaměstnanců na českém bohatství propadl na 44,3 procenta, letos bude tento trend zřejmě pokračovat a dostaneme se zhruba k 44,1 procenta. Oproti „normálu“ tak budou „biti“ spíš zaměstnanci.

V roce 2024 česká ekonomika pravděpodobně nominálně naroste zhruba o pět procent. Aby se zaměstnanci dostali zpět na předkrizovou úroveň, tedy aby jejich podíl na vytvořeném bohatství opět dosáhl 44,6 procenta, potřebují v průměru přidat asi o šest procent. Cokoliv nad tuto hodnotu bude vítězstvím zaměstnanců, cokoliv pod ni pak zaměstnavatelů.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Trinity Bank

Souhlasíte s názorem?

-

+10

+

Odbory si „vycucaly z prstu“ to, že příští rok má být inflace v Česku šestiprocentní. Pokud by si na to měl kterýkoli z odborářů vsadit své vlastní peníze, neudělal by to. Žádná z českých či zahraničních bank a finančních společností, ani Česká národní banka, ani ministerstvo financí tak vysokou inflaci zdaleka neprognózují. Podle střední hodnoty všech odhadů – českých i zahraničních –, jež od poloviny letošního roku shromáždila agentura Bloomberg, má být inflace v Česku v příštím roce 2,5 procenta (ale například podle Komerční banky jen 1,3 procenta). Letos je zatím 1,3 procenta, bereme-li v potaz cenový nárůst od letošního ledna do září (není tedy zahrnut nárůst mezi prosincem a lednem, který byl z důvodu každoročního přecenění a růstu cen energií ještě markantní).

Odbory si tedy neodborně „vymyslely“, že v příštím roce bude inflace na úrovni šesti procent a k tomu zamlčují, že letos zatím inflace činí jen 1,3 procenta. A na tomto základě žádají desetiprocentní nárůst mezd. Není k němu fakticky sebemenší důvod. Naopak, pokud má být inflace definitivně zkrocena, je třeba se zkrátka smířit jen s velmi přiměřeným růstem mezd. Tedy takovým, který by v příštím roce nepřesahoval tři procenta.

Odbory tudíž ve své chtivosti žádají víc než trojnásobný nárůst mezd v porovnání s tím, co je ekonomicky odůvodnitelné a celospolečensky únosné a ohleduplné. Pokud by kterýkoli z odborářů řídil firmu a zaměstnával lidí, neudělal by to – žádnému by nepřidal nejen deset, ale zřejmě ani pět procent. Z cizího ale krev neteče.