Kina umírají a z hudebníků jsou otroci. Temná stránka streamovacích služeb

To máte Netflix, Disney+, Amazon Prime, Hulu, Peacock… V hudební branži pak Spotify, Tidal, Qobuz a další. A k tomu připočtěte platformy velkých gigantů jako Apple TV/Google TV či Apple Music a Google Music.

Tahle mozaika služeb ovládá prakticky jakýkoli žebříček s nejpopulárnějšími předplatitelskými službami na světě. Ve všech jednoznačně dominuje právě zábavní průmysl. A jistojistě nebudeme daleko od pravdy, když odhadneme, že některou z vyjmenovaných služeb si platí aspoň každý druhý čtenář Finmagu.

Proč to? Co nás k tomu vede? Stojí za tím jen technologický vývoj, který zrod těchhle služeb umožnil? Nebo je za tím snad víc? Vítejte u dalšího dílu speciální série Život na předplatné.

Zabere to pár minut, jedno zadání údajů a potvrzení platby, a pak už se člověk o nic nestará. A za pár měsíců už o předplatném neví.

Netflix? Předplatné místo videopůjčoven

Základy fenoménu předplatitelské ekonomiky (subscription economy) jsme si popsali už v prvním díle speciálu, tím se dnes zabývat nebudeme. Už tehdy jsme ovšem nakousli jeden fakt: že výše zmíněné společnosti – a teď mluvíme ryze o videoobsahu – pro svůj úspěch prakticky jen využily už existující ekonomický půdorys videopůjčoven. Mladším ročníkům připomeňme, že to byly kamenné obchody plné videokazet (a dalších dalších formátů) s filmy k vypůjčení na den či víkend.

Miliony lidí po celém světě už byly zvyklé, že film nevlastní. Málokdo šel a koupil si drahou originální kazetu, když si ji mohl za rozumný poplatek půjčit. Málokdo navíc měl onu touhu daný film vůbec vlastnit; oblíbený biják si člověk stejně pustí maximálně párkrát ročně. To například u hudby až tolik neplatilo, ale o tom až později.

Jednoznačným tahounem tohohle segmentu trhu byl technologický vývoj. A to nejen rozšíření internetu a širokopásmového připojení obecné, což napadne asi každého, ale v posledních dvou dekádách taky obrovská popularizace elektronických plateb. Právě ty daly Netflixu, Amazonu či Spotify potřebné podhoubí: předplatit si službu na pár kliknutí a za pár minut.

Na tomhle celá předplatitelská ekonomika stojí. Zabere to pár minut, jedno zadání údajů a potvrzení platby, a pak už se člověk o nic nestará. A za pár měsíců se o předplatné přestane zajímat úplně: co měsíc se mu automaticky strhává z účtu, a je jedno, jestli službu využívá, nebo ne. Pohodlí na straně zákazníka a pro danou firmu jistý měsíční příjem. Win-win. Ostatně podle posledních průzkumů zhruba 42 % Američanů zapomnělo zrušit předplatné po zkušební době.

Pohodlí je ostatně právě ten rozdíl mezi Netflixem a například ručním obnovováním ročního předplatného časopisů a magazínů. Na tom musíme ještě my – novináři – dost zapracovat.

Pandemie návštěvnosti kin rozhodně nepřidala, různé průzkumy ale ukazují, že propad návštěvnosti nelze svádět už jen na ni.

Proč klesá návštěvnost kin?

A pak je tu samozřejmě cena. Stačí se jen zamyslet nad tím, kolik dneska stojí kino. Už to máte? Ano, i ten nejobyčejnější lístek stojí prakticky stejně jako měsíční předplatné Netflixu. Konzumentům se navíc v době pandemie přizpůsobili i velcí producenti, kteří dali vzniknout fenoménu Simultaneous release; souběžné vydání nového titulu na několika platformách.

V praxi to znamená, že filmy jako Wonder Woman 1984, Black Widow, Mulan a další tituly vydané v pandemických letech 2020 a 2021 se dostaly na streamovací platformy HBO Max a Disney+ už ve chvíli, kdy ještě běžely v kinech. Kina tím pádem ztratila exluzivitu a dost možná jsme svědky poslední dekády filmových svatostánků. Dlouho se přitom mělo za to, že za vleklými problémy kin stojí především pandemie. Dneska je patrné, že svou roli tu mají i další faktory.

Finmag.cz

Jasně, pandemie návštěvnosti kin rozhodně nepřidala a dokazují to i různé průzkumy. Například tenhle průzkum společnosti Quorum z loňského listopadu tvrdí, že jen v USA ubylo vlivem pandemie 49 % pravidelných návštěvníků. Jenže šetření společnosti Morning Consult z letošního dubna ukazuje, že propad návštěvnosti nelze svádět už jen na pandemii: 36 % z víc než dvou tisíc dotázaných sice uvedlo, že hlavním důvodem jejich nezájmu o kino je koronavirus, víc než polovina ovšem tvrdí, že je pro ně pohodlnější sledovat filmy z domova. A pro padesát procent jsou kina prostě drahá.

Svou roli tu kromě elektronických plateb hrají i sociální sítě. Mladší generace je zvyklá konzumovat takřka výhradně audiovizuální obsah. I proto jsou nejpopulárnějšími sociálními sítěmi v USA ty, které se na něj přímo zaměřují: Instagram, Snapchat a nově i prudce rostoucí TikTok. Služby jako Netflix jsou pak pro mnohé z nich už jen prémiovou verzí obsahu, který konzumují každý den.

Mimochodem, i v případě kin existovala snaha o přerod do předplatitelské ekonomiky. Snažila se o něj společnosti MoviePass, která nabízela za jednotné předplatné možnost jít každý den do kina. Jenže byť měla firma v roce 2018 zhruba tři miliony předplatitelů, ekonomicky to nedávalo smysl.

Hudebníci nejsou ze stejného těsta jako filmoví producenti a na rozdíl od nich nedokážou chrlit jeden song za druhým.

Jak Spotify změnilo hudební byznys

A pak je tu hudba, která vedle filmů a seriálů patří k nejvýznamnějším tahounům celého zábavního průmyslu. Tenhle svět za sebou ale žádné videopůjčovny nemá, přesto se vyvinul od gramofonů ke kazetám, z kazet k CD či minidiskům, z CD k MP3. A dneska jsme v éře Spotify, Apple Music či pro náročnější posluchače Tidalu.

Tenhle rozkvět má tedy víc než u filmů na svědomí právě technologický rozvoj. Se zrodem prvních walkmanů v sedmdesátých letech minulého století se ukázalo, že hudbu člověk může poslouchat kdykoli a kdekoli. Walkmeny následně nahradily discmany, pak MP3 přehrávače, iPody. A dneska tohle všechno zvládne kdejaký mobilní telefon, o chytrých nemluvě. Mimochodem: Apple letos v květnu oznámil, že po víc než dvaceti letech iPod končí. Jen se doprodají zásoby.

I tady ale platí zbylé socioekonomické faktory jako u filmů: cena, pohodlnost, praktičnost. Není tak divu, že švédskou firmu Spotify, jednoznačného lídra ve streamovacích hudebních platformách světa, lze považovat za jediného skutečně evropského „technologického giganta“; na platformě Spotify se přehraje zhruba 70 procent veškeré hudby (další zajímavosti o téhle firmě viz box).

Jenže zatímco to zprvu vypadalo, že tyhle platformy jsou řešením pirátského stahování hudby a náhradou klesajících prodejů nosičů, opak je pravdou. A začněme třeba tím, jak si zakladatel Spotify Daniel Ek v srpnu 2020 naběhl na tvrdou kritiku za svá slova, že by muzikanti měli skládat a bavit své fanoušky neustále a ne vydávat alba či singly jen jednou za čas. Hudebníci ale nejsou ze stejného těsta jako filmoví producenti a na rozdíl od nich nedokážou chrlit jeden song za druhým.

Není navíc žádným tajemstvím, že pro talentované umělce je složité se v hudebním světě prosadit. Vždy platilo, že kromě vydávání hudby si člověk musí vydělávat živými vystoupeními, které v kalendáři nenechají jediný volný víkend. A s ohledem na směšné výdělky z platforem typu Spotify to platí dvojnásob: kolik takový umělec na Spotify utrží, si lze zkusit v téhle kalkulačce.

Pro nezávislé muzikanty nejsou streamovací služby geniálním vynálezem doby jako spíš úpisem k nekonečnému otroctví.

Kolik si lze vydělat na Spotify

Obecně platí, že za jedno přehrání dostane vlastník práv 0,003 až 0,005 dolaru. Tedy něco mezi sedmi až dvanácti haléři. Spotify si bere z veškerého obratu 30 %, zbytek připadá interpretovi (respektive kromě něj také vydavateli, studiu...). I kdyby tedy přehrání skladby dosáhlo stovky tisíc za měsíc, umělci přistane na účtu asi 437 dolarů, tedy něco málo přes deset tisíc korun. To vážně není moc.

Zatímco tedy předplatné přineslo konzumentům pohodlí a shromáždění jejich milované muziky na jednom místě, interpreti mají ještě větší honičku se sháněním peněz. Kdo snad chce svou oblíbenou kapelu či interpreta skutečně podpořit, měl by si tedy občas koupit jeho/její tričko a zajít na koncert. Mají z toho vyšší příjem než z desítek tisíc přehrání na Spotify.

Právě drobné, které muzikanti za svou hudbu dostávají, jsou ostatně důvodem, proč řada z nich nemá streamovací platformy v lásce. Honba za získáním co největšího příjmu z licenčních poplatků za miliony přehrání totiž vyhovuje jen těm největším hudebním hvězdám. Jenže mezi ně je bez tlačenky nějakého velkého nahrávacího studia skoro nemožné proniknout.

Pro nezávislé muzikanty tak nejsou streamovací služby geniálním vynálezem doby jako spíš úpisem k nekonečnému otroctví. A místo možnosti trpělivě se věnovat umění často končí v prachprosté honbě za popularitou. A to je jen jeden z limitů, na které předplatitelská ekonomika naráží. Ne pro všechny je výhodná, ne všem dokáže pomoci. O tom zas ale někdy příště.

Kam dál? Zábavní průmysl na Finmagu:

• Největší revoluce kapitalismu přichází. Zaplať, ale nevlastni, velí nový trend
• Hudba komunismus neprovozuje, říkají organizátoři festivalu
• Prodej, dokud je čas. Proč se světoví umělci zbavují svých hitů
• Řídit hit jako firmu. Na pozadí hudebního průmyslu kvete byznys s retrohity
• Investice do umělé hmoty. S vinylem se i pomazlíte