Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Víte, kdo vám rozbil pračku? „Kurvítko“ v tom není samo

Jakub Žofčák
Jakub Žofčák | 5. 1. 2022 | 5 komentářů | 84 431
ekonomieelektronikainformační asymetrieplánované zastaráváníreklamacespotřebitel

Zisku lze dosahovat různými způsoby. Řada firem se snaží nabízet kvalitní služby a získávat výhodu oproti konkurentům ve formě spokojených zákazníků. Vždy se ale najde i někdo, kdo jde cestou klamání a nepoctivých obchodních praktik. Na několik takových se dnes podíváme.

Víte, kdo vám rozbil pračku? „Kurvítko“ v tom není samo

Nejen kurvítka. Za hordami elektronického odpadu může celá řada nekalých obchodních praktik (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Ekonomickou hantýrkou jde o využívání takzvané informační asymetrie: zákazník má méně informací než výrobce. Může tak jen odhadovat, co by „měla stát“ nová pračka, kolik sezon vydrží nové boty, nebo jestli má ojetá octávka stočený tachometr.

Poctivost prodejců navíc ovlivňuje celá řada faktorů – především legislativa, institucionální nastavení i jakási „místní kultura“. Ale také uživatelská hodnocení nebo nezávislé spotřebitelské weby jako například dTest.

Obecně platí, že nejlepším lékem a obranou před informační asymetrií je informovaný spotřebitel. Přesto budou mít firmy vždy v informacích navrch, minimálně co se znalosti výrobních postupů a materiálů týče.

Firmy pohybující se na hraně stále se snižujících marží tak musí přicházet s více a více sofistikovanými strategiemi. Ty jsou sice legální, ale PR oddělení si je za rámeček zrovna nedává.

První strategií jsou mytologická kurvítka. Tajemná součástka, která se ve správný moment rozbije a přístroj nejde dále používat.

Za všechno můžou kurvítka

Výrobci jsou ve velmi paradoxní situaci, protože technologie dnes už natolik pokročily, že prakticky není problém vyrobit třeba rychlovarnou konvici s životností dvacet let. Jenže z pohledu výrobců to z logických důvodů nedává smysl: pokud by se rozhodli vyrábět tak odolné konvice, vždy se najde někdo, kdo vyrobí konvici méně odolnou, ale řádově levnější.

Existují „kurvítka“?

S konkrétním případem takzvaného kurvítka přišel například před čtyřmi lety Jan Tuna v internetovém pořadu A dost! Upozornil tehdy na součástku lednice Liebherr CP 4023, do které je dle oslovených opravářů montovaná chladící trubička „načasovaná“ na poruchu po pěti letech.

Empirické studie s tvrdými daty a robustní metodologií jsou však velmi vzácné. Jednou z mála výjimek je německá studie Geplante Obsoleszenz zpracovaná pro politickou koalici Svaz 90/Zelení, která výskyt kurvítek potvrzuje. A rovnou i vyčísluje, že Němci za nekvalitní výrobky končící na skládkách kvůli krátké životnosti zaplatili 101 milionu eur (přes 2,5 miliardy Kč).

Do kurvítek se před několika lety obula Francie. Pokutu 300 000 eur (asi 7,4 milionu Kč) a až dvouleté odnětí svobody si vyslouží výrobce, který záměrně zkracuje životnost nebo použitelnost výrobku (skrze záměrné využití vad, křehkosti, zastavení funkčnosti, nekompatibility, nemožnosti opravy a další). Soudní stížnost už dopadla na společnosti Apple a Epson. Přesto je otázkou vymahatelnost tohoto zákona, i zda povede ke kýženým výsledkům.

 

Takoví výrobci totiž boudou „točit“ své produkty mnohem častěji, třeba každých pět let. A ten, kdo nabízí kvalitu, by logicky musel tento hendikep dorovnávat pro srovnatelný zisk vyšší cenou. A těžko říct, jestli by zákazníci zaplatili za konvici deset tisíc, když si můžou koupit jinou za dva a půl. A navíc... co když zrovna tahle vydrží déle?

Firmy proto přišly s mírně řečeno kontroverzními strategiemi, jak motivovat spotřebitele, aby nakupovali zboží v kratších intervalech. První takovou strategií jsou mytologická kurvítka. Tajemná součástka, která se ve správný moment (ideálně těsně po uplynutí záruky) rozbije a přístroj nejde dále používat.

Zeptejte se deseti opravářů a dostanete deset různých historek. Přesto je extrémně těžké takovou součástku prokázat, a je ještě těžší prokázat jejich systematické montování. Právě zde mají výrobci jednoznačnou informační převahu.

Je citlivý čip v chytré televizi schválně montován vedle tepelného zdroje, nebo je to jen chybný design? A proč se dříve odolné hřídele pračkových bubnů teď dělají z tak levných materiálů? Odpovědi na tyhle otázky teď bude muset hledat i Evropská komise.

Výrobci praček posledních dvacet let zapečeťují bubny tak, že oprava jejich výrobků se už zkrátka finančně nevyplatí.

Dřív to vydrželo dýl...

Ona kurvítka jsou ovšem jen pomyslnou špičkou ledovce. Existuje celá řada dalších obchodních praktik, kterými firmy disponují. Společným jmenovatelem těchto strategií je takzvané plánované zastarávání (planned obsolescence), což je pojem starý už sto let.

Už v roce 1924 se v Ženevě sešel kartel výrobců žárovek Phoebus (který zahrnoval i společnosti jako General Electric nebo Philips), aby učinil přítrž dlouhé životnosti žárovek a plošně ji snížil z 2 500 hodin na 1 000 hodin. Kartel přísně laboratorně kontroloval dodržování této dohody a trestal členy, kteří ji nedodržovali. Fungovalo to až do 2. světové války.

Po krachu na burze v roce 1929 dokonce někteří ekonomové viděli v plánovaném zastarávání cestu ven z Velké hospodářské krize. Ekonom Bernard London se zasazoval o to, aby každý americký výrobek měl regulovanou délku životnosti a aby po jejím uplynutí jej spotřebitelé museli vyhodit. Jeho snaha o povzbuzení poptávky a zaměstnanosti je však nesmysl a učebnicový příklad klamu rozbitého okna.

informace
Shutterstock

Tady se na chvilku zastavme. Klam rozbitého okna je jedna z nejznámějších ekonomických alegorií, se kterou přišel už v roce 1850 Frédéric Bastiat.

Pokud chlapec rozbije okno majitele obchodu, může někdo namítat, že je přece nutné chlapce pochválit. Díky rozbitému oknu totoiž dostane práci sklář, který pak zaplatí obuvníkovi za nové boty, který zaplatí pekaři, který zaplatí malíři…

Tento dodnes stále používaný argument však opomíjí náklady obětované příležitosti. Majitel obchodu sice zaplatí skláři, ale nekoupí si nový oblek, který si chtěl už rok pořídit. Namísto obleku a okna má jen okno a prázdnější peněženku. Proto je například argument, že „válka znamená ekonomický stimul“ pomýlený.

Zkracování životnosti lze přitom dosáhnout i snáze než montováním kurvítek či zakládáním mezinárodního kartelu. Na další strategii upozorňuje například britská podoba dTestu, sdružení Which? – výrobci praček podle nich záměrně znesnadňují nebo úplně znemožňují opravu svých výrobků. Posledních dvacet let například zapečeťují bubny, takže když se rozbijí ložiska (jedna z pěti nejčastějších závad), oprava se už finančně nevyplatí.

Jedním z nejznámějších příkladů plánovaného zastarávání jsou pak chytré mobilní telefony. Standardem už jsou dávno pevné nevýměnné baterie, které sice šetří výrobcům náklady a zjednodušují používání telefonu, ale dokážou také poměrně přesně „načasovat“ jeho zkázu. U baterie se totiž dá poměrně přesně odhadnout počet nabíjecích cyklů před ztrátou výkonu. Mimochodem, v průměru si Američané mění telefon každých 2,5 roku.

Spotřební společnost si žádá spotřebu a starý levný telefon je v některých společenských kruzích vnímaný jako negativum.

Zpomalující se iPhone

Asi nejagresivnější taktikou je přístup firmy Apple, která je známá několika soudními procesy kvůli plánovanému zastarávání a zpomalování starších modelů těsně před vydáním nového iPhonu. Empirické důkazy jsou docela přesvědčivé – stačí se podívat, kolikrát a kdy se na googlu vyhledávala fráze „iPhone slow“.

Infographic: How Long Does Apple Support Older iPhone Models? | Statista

Apple je však přeborníkem i v dalších uvedených strategiích, protože s integrovanou baterií a s uzavřeným (čti: se špatně opravitelným) hardwarem přišel jako jeden z prvních výrobců. V listopadu 2021 například Apple ustoupil hnutí Right to Repair a bude zákazníkům dodávat náhradní díly a manuály. Jedním z nejhlasitějších propagátorů tohoto kroku je youtuber Louis Rossmann, který několik let kritizuje praktiky firmy z pozice nezávislého opraváře.

Na druhou stranu, buďme fér – telefon si neměníme jen kvůli baterii. Technologie chytrých zařízení se vyvíjí nesmírně rychle a výrobci budou za dva roky motivovat zákazníky ke koupi svých přístrojů zas o něco lepšími funkcemi. Stinnou stránkou je však i to, že tři roky staré telefony jsou dnes téměř nepoužitelné, a to kvůli poddimenzovanému úložišti a operační paměti. Nové aktualizace jsou také větší a větší a často nekompatibilní se staršími systémy.

Ruku v ruce s plánovaným zastaráváním jde tak i vnímané zastarávání (perceived obsolescence). Spotřební společnost si žádá spotřebu a starý levný telefon je v některých společenských kruzích vnímaný jako negativum. Tyto efekty popisuje ekonomie luxusu a stimulují poptávku po zbytečných a okázalých věcech.

Inkoust do tiskárny je téměř dvakrát dražší než lidská krev, víc než čtyřikrát dražší než Dom Perignon a 450krát dražší než benzin.

Think before you ink

Existuje ovšem ještě jeden produkt, který strčí se svou cenovou a marketingovou strategií do kapsy Apple i všechna kurvítka dohromady. Spotřebitelé si už poměrně zvykli na to, že inkoustové cartridge do tiskáren jsou drahé, ale skutečný rozdíl mezi výrobními náklady a pořizovací cenou je dechberoucí.

Jak upozornil v roce 2018 bývalý zaměstnanec jednoho z výrobců, klasická barevná cartridge s prodejní cenou 60 dolarů (kolem 1 300 Kč) stojí na výrobu pouhých 23 centů (kolem 5 Kč). Tento fakt činí z inkoustu do tiskárny jednu z nejdražších volně dostupných tekutin vůbec – 2 700 dolarů za galon (tedy cca 16 000 Kč za litr).

Věříte na kurvítka?
Shutterstock

Očima expertů: Věříte na kurvítko?

Koupíte si počítač, pračku nebo televizi a přístroj přestane pár měsíců po uplynutí záruční doby fungovat. Měli jste jen smůlu, nebo váš spotřebič na předčasný odchod někdo předem naprogramoval? Ondřej Tůma se na teorii kurvítek ptal odborníků.

Inkoust do tiskárny je tedy téměř dvakrát dražší než lidská krev, víc než čtyřikrát dražší než Dom Perignon a 450krát dražší než benzin. Domácí inkoustová tiskárna je zároveň dost dobře možná ten nejnespolehlivější domácí spotřebič vůbec – často se porouchává, inkoust rychle dochází a posun technologie domácího tisku za posledních deset let je pro spotřebitele prakticky neviditelný.

Velká trojka výrobců tiskáren (Hewlett-Packard, Epson a Canon) adoptovali cenovou strategii známou například z odvětví holicích strojků. Tiskárna (holicí strojek) stojí pakatel, protože cílem není prodávat tiskárnu, ale drahý výměnný inkoust (výměnné žiletky). Ostatně, kdo dostal k Vánocům třeba kapslový kávovar, ví, o čem je řeč. Prodělané peníze na tiskárně se tak mnohonásobně vrátí na inkoustu, který je dražší než luxusní šampaňské.

Další méně známou skutečností je obrovské snížení obsahu inkoustu v náplních – současné cartridge obsahují jen zlomek objemu, který náplně kdysi obsahovaly. Britský deník The Guardian v článku z roku 2013 popisuje snížení původního objemu cartridge HP z 42 ml (za 20 liber) na pouhých 5 ml (za 13 liber). Dnes pak mají HP cartridge klidně i pouhých 3,5 ml.

Plastikový obal je ovšem stále stejně velký, zbytek plastikové krabičky tvoří pouze prázdný prostor. Někteří výrobci vyrábějí „XL“ cartridge, jejich objem je však často stejně velký jako objem standardních cartridge před dvaceti lety – přičemž cena je často téměř dvojnásobná.

Mezi výrobci a „doplňovači inkoustu“ panuje dlouhodobá válka. V roce 2013 měli doplňovači cca jednu třetinu celkových prodejů v tomto odvětví.

Trojbarevná zlodějna vs. doplňovači

Za největší zlodějnu však lze označit trojbarevné cartridge (tyrkysová + magenta + žlutá barva). Tyto náplně nejen že obsahují velmi málo inkoustu (cca 2 ml pro každou barvu), ale – jak už se přesvědčil každý uživatel – automaticky přestanou tisknout, pokud dojde jen jedna z nich. A nepomůže ani šetřit černobílým tiskem: mnoho tiskáren přidává do každého černobílého dokumentu velmi malé množství tyrkysového inkoustu pro „ještě černější černou“.

Nezapomeňme taky na fakt, že se při každém udržovacím cyklu (během čištění tiskových hlav) spotřebuje další množství inkoustu. Podle serveru Consumer Reports není neobvyklé, že se na tuto údržbu vyplýtvá stejné množství inkoustu z náplně jako na samotný tisk.

A stále nekončíme. Každá cartridge je navíc vybavena čipem, který dle výrobců monitoruje kvalitu inkoustu a dobu spotřeby. Jeho skutečný účel je však zastavení tisku po určité předem stanovené době – mnoho odborníků reportuje, že při „zresetování“ tohoto čipu dokázali pomocí stejné cartridge vytisknout ještě minimálně jednou tolik stránek. I výrobci tiskáren si tedy vymysleli svá kurvítka.

Čip mimochodem ještě kontroluje, zda náhodou uživatel nedoplnil inkoust do prázdné cartridge. A právě mezi výrobci a „doplňovači inkoustu“ panuje dlouhodobá válka. Podle The Guardian měli v roce 2013 doplňovači cca jednu třetinu celkových prodejů v tomto odvětví.

A protiargumenty výrobců tiskáren? Společnost HP údajně ročně utratí jednu miliardu dolarů jen za výzkum a vývoj nových produktů, protože inkoust dle jejích slov musí vydržet teplotu 300 °C, rychlost střiku až 48 km/hod při 36 000 kapkách za sekundu skrze trysku silnou jako lidský vlas. Inkoust musí prakticky ihned zaschnout a nerozmazávat se.

Hlavním argumentem však je vyšší spolehlivost a výkonnost tiskáren, a především neměnná cena za vytištěnou stranu dokumentu i při nižším objemu inkoustu. To, zda jsou tyto výroky pravdivé a zda jsou tím ospravedlnitelné tak agresivní marketingové strategie, si musí zodpovědět každý spotřebitel sám.

Kurvítka a spol.: Co s tím?

Po přečtení tohoto článku není třeba propadat pesimismu. Dobrou zprávou je, že tyto strategie jsou poměrně dobře zmapované a lze se jim úspěšně bránit. Asi žádné zákony ani sebelepší regulace ale nedokážou zařídit, aby všichni obchodníci byli poctiví a aby se nikdo nesnažil pochybnými praktikami vylákat peníze z neinformovaných spotřebitelů.

Anketa

Věříte na kurvítka?

Řešením je naopak uvolnit bariéry trhu a umožnit konkurenci zbořit tiskárnový oligopol nebo třeba změnit patentovou politiku a usnadnit nabídku neoriginálních náhradních dílů. Hlavním receptem jsou však znovu informace. Při nákupu zboží se prostě informovat, porovnávat a radit se. Díky volnému trhu máme dnes k dispozici takové množství levných spotřebních statků, jaké se našim předkům ani nesnilo.

Cenou za ně je ovšem čas, který musíme strávit před nákupem produktu v různých internetových poradnách.

Článek ve své původní podobě vyšel v časopise Trade-off 2/2019

KAM DÁL?

160 STRAN FINMAGU

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Asi jsem vymyslela produkt. „Chtěla jsem si ušetřit práci,“ řekla Michalu Hronovi Simona Kijonková, když se ptal, jak se narodila Zásilkovna. Práci si přidělala, ale že to stálo to!

FIN. Dobro za vaše prachy. Dominik Stroukal o háčcích odpovědného investování • Petr Němec: ke komu milostivé léto není milostivé • Zdeněk Mihalco z Nadace Via o chuti dávat na charitu • Josef Tětek o bitcoinu jako „penězích zločinu“ • Top 5 světových filantropů • Velký speciál o e-commerce

MAG. Téma čísla: roboti • Pavel Jégl představuje všechny typy dnešních robotů • Vojta Dobeš: roboauto, co řídí samo, jen tak nebude • Michael Durčák a české robotické startupy • Ondra Tůma o robotických investičních poradcích • Kateřina Horáková o filmech, kde lidstvo zápasí s robotstvem

Autor článku

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na NF VŠE a momentálně si dělá doktorát na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Živí se lektorstvím a pořádáním kurzů pro studenty, spolupracuje jako analytik s Centrem ekonomických a tržních analýz (CETA) a je editorem časopisu Trade-off. Mimo psaní ekonomických článků o obskurních tématech se několik let neúspěšně pokouší hrát na ukulele.