Vyrovnaný státní rozpočet není nutností. Řekneme vám proč

Položme si nejprve otázku, která sice vypadá banálně, ale je přesto nezbytným prvním krůčkem k pochopení celé problematiky: Co je to vůbec deficit veřejných financí a jak vzniká?

Státy po celém světě poskytují celou řadu veřejných služeb. Stojí za mnoha veřejnými institucemi. A jako vždy platí, že na tomto světě není nic zadarmo, a to už z jeho podstaty (tedy vzácnosti zdrojů a z ní vyplývající nutnosti volby, která zhmotňuje náklady v podobě obětovaných příležitostí).

Takže kdo to celé platí? Nikdo jiný než my všichni: hlavním zdrojem příjmů státu jsou daně, ať už ty přímé (například daň z příjmů fyzických či právnických osob), nebo nepřímé (třeba DPH a spotřební daň). Tyto daně platí každý z nás, třebaže si to vždy nemusí plně uvědomovat.

Nakoupili jste si potraviny v obchodě? Pak jste koupili zdaněné produkty za vaše zdaněné příjmy. Daním se zkrátka – ačkoli někdy mohou působit jako neviditelné, a tehdy jsou obzvlášť zrádné – nikdo nevyhne.

Deficit pak vzniká tím, když je mezi výší veřejných výdajů a příjmů nesoulad, tedy přesněji když výdaje převyšují příjmy. Ekonomové přitom rozlišují deficit cyklický a strukturální.

Úspěch každého keynesiánského programu závisí pouze na chytrých politických rozhodnutích, a ta nejsou nikdy k mání.

Není deficit jako deficit

První zmíněný je spojený s pravidelnými výkyvy v hospodářské aktivitě. Když se ekonomice – zjednodušeně řečeno – hůře daří, pak i stát na daních vybere méně. Navíc některými svými opatřeními „pomáhá“ subjektům, kterých se tato situace nepříjemně dotkla (například podpora v nezaměstnanosti), což je opět hrazeno z příjmů daňových poplatníků (dnešních, nebo těch budoucích).

Ekonomika tak zažívá útlum, vládní příjmy klesají, kdežto veřejné výdaje protisměrně rostou. Z toho může vzejít jen jediné – deficit. Nicméně tento brzy odezní s tím, jak postupně pomine hospodářský propad a ekonomika se časem vymaní z recese či krize. V tu chvíli se vše v zásadě zase vrátí do původního stavu.

Stát by se měl proto – jak píše John Maynard Keynes ve svém životním díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz – snažit v časech dobrých vytvářet ve veřejném rozpočtu přebytky, z nichž by poté mohl směle čerpat, jakmile by se vývoj ekonomiky obrátil. Jinými slovy by měl stát zplošťovat amplitudu hospodářského cyklu: z přebytků se ekonomika dostane do deficitů, tudíž nemá dlouhodobě ani dluh, ani nadbytečné finanční rezervy.

F. A. Hayek, držitel Nobelovy ceny za ekonomii a Keynesův věčný a největší ideový protivník, však trefně namítá: „(...) úspěch každého keynesiánského programu závisí pouze na chytrých politických rozhodnutích, a ta nejsou nikdy k mání.“ Ostatně, dopady Keynesových teorií vidíme po celém světě dodnes (viz box).

Druhý typ deficitu se nazývá strukturální. Strukturální proto, že v zásadě nijak nezáleží na tom, v jaké fázi hospodářského cyklu se ekonomika zrovna nachází. Vláda se takto zadlužuje v časech špatných i v časech dobrých. Platí ovšem, že v časech špatných je deficit o to propastnější, neboť se prohlubuje dalšími výdaji, zatímco vláda postrádá dřívější příjmy.

A to je právě to, co nás nyní trápí. Řeč dnes není o krátkodobém cyklickém deficitu, nad nímž bychom mohli s klidem mávnout rukou. Řeč je o setrvalém strukturálním deficitu, který jen tak samovolně nezmizí.

Ve jménu modly vyrovnaného státního rozpočtu lze páchat takové zlo, které s přehledem zastíní veškeré dobro...

Vyrovnaný státní rozpočet

Není tedy onen strukturální deficit obrovský problém, který vyžaduje okamžité řešení? Vždyť i nezávislé instituce jako Národní rozpočtová rada (NRR) či Národní ekonomická rada vlády (NERV), kde jsou ti nejrenomovanější ekonomové naší země, po takovém řešení volají.

A bezpochyby mají pravdu. Nicméně i tady stále platí, že není řešení jako řešení. Třebaže je naše situace nanejvýš vážná.

Jedna ze základních zásad medicíny zní: „Především neškodit“ (Primum non nocere). Princip poukazuje na to, že by léčba nikdy neměla být pro pacienta škodlivější než samotné příznaky nemoci. Tento přístup přitom můžeme snadno přenést z oblasti zdravotnictví na hospodářskou politiku státu.

Vychází z toho doporučení, které zní tak, že léčba neduh veřejných financí by v konečném souhrnu nikdy neměla přivodit více neblahých následků, než kolik toho přinesla příznivého. Zní to až příliš prostě, ale je to elementární pravidlo, bez něhož se při posuzování dopadů hospodářské politiky jednoduše neobejdeme.

Jak elegantně popisuje přední český ekonom Josef Šíma, prioritním cílem hospodářské politiky by mělo být vytvoření prostoru pro životaschopnou ekonomiku a společenský rozkvět. Saldo rozpočtu (tedy to, zda je výsledkem hospodaření státu deficit, přebytek, anebo rovnováha mezi vládními příjmy a výdaji) je až druhotné.

Od toho by se pak měly odvíjet i kroky vlády, která by neměla za každou cenu upřednostňovat vyrovnaný státní rozpočet před jinými alternativami. Stejně jako jinde zde rozhodně neplatí Machiavelliho památné tvrzení, že účel světí všemožné prostředky k němu vedoucí; ve jménu modly vyrovnaného státního rozpočtu lze páchat takové zlo, které s přehledem zastíní veškeré dobro vyplývající z „ukázněného“ hospodaření vlády.

Nejsou snad státem poskytované služby jako „neplacené“ školství a zdravotnictví samým vrcholem ctnosti? Ne tak docela.

Stát, nebo trh?

Ekonomická věda nám jasně ukazuje, že – s ohledem na nadřazenost tržního hospodářství (vyplývající z efektivnější alokace vzácných zdrojů) vůči chatrnému centrálnímu plánování – jsou pro ekonomiku problémem nejen vládní příjmy, ale i její výdaje.

Daně snižují prosperitu společnosti – to není floskule zarputilých liberálů, ale neoddiskutovatelná skutečnost. Nejedná se o nic jiného než násilný zásah do dobrovolné mezilidské spolupráce. A od toho se odvíjí i negativní dopady zdanění.

Y Soft

Muchna: Českému státu chybí odvaha i vize, dělá všechno a přitom nic

Odešel ze školy, aby se plně vrhl na podnikání. Václav Muchna, zakladatel a CEO softwarové a hardwarové společnosti Y Soft, se pro Finmag.cz rozpovídal o nedostatku vizí v české politice i o tom, co je špatně na digitalizaci. A co odhalila o českém státě pandemie.

Ale nemusíme na daně nahlížet jen z etického hlediska, i ryze ekonomický pohled na věc nám totiž přináší cenné poznatky. Gregory Mankiw ve své základní vysokoškolské učebnici ekonomie výstižně poznamenává, že daně vkládají pomyslný klín mezi cenu, kterou platí spotřebitel, a částku, kterou za svůj produkt obdrží producent (jak vidíme, kupující i prodávající nesou daňové břemeno společně; po zdanění platí kupující za zboží více, kdežto prodávající z prodeje získá méně). Ony neblahé dopady zdanění přitom úměrně rostou s jeho výší.

Ale co výdaje? Nejsou snad státem poskytované služby jako „neplacené“ školství a zdravotnictví samým vrcholem ctnosti? Ne tak docela. Tato odvětví jsou sice pro společnost zcela nepostradatelná a sotva by bylo možné přecenit jejich význam, ovšem alternativou není jejich úplná absence, nýbrž jejich tržní poskytování soukromými subjekty.

Jinými slovy musíme prvně důkladně zvážit, zda by trh v dané oblasti neobstál lépe než stát, a teprve poté můžeme kladně hodnotit jeho počínání.

Ekonomická teorie už od dob Adama Smitha jasně tvrdí, že – až na pár sporných výjimek, jakými jsou například armáda, soudnictví a policie – je vhodnější, aby ony prospěšné služby poskytoval volný trh, nikoli stát. Ostatně sami pomyslete – opravdu si někdo myslí, že o jeho prostředcích dokážou (a chtějí) lépe rozhodovat jemu neznámí lidé ve Strakově akademii?

Můžeme tudíž usoudit, že i nadměrné vládní výdaje citelně sužují ekonomiku.

Každé snížení příjmů nebo výdajů rozpočtu bude znamenat menší zásah do fungování trhů, a tedy jeho menší narušení.

Deficit dobrem?

Stát je však nenasytný. Jeho chamtivá chapadla už dnes sahají do nejširších sfér lidského života, a to nesrovnatelně více a častěji, než kolik by bylo rozumně obhajitelné. Ačkoli státy přerozdělují bezmála polovinu veškerého bohatství, které ekonomika vyprodukuje, stále je řeč o údajném nedostatku prostředků pro financování jejich aktivit. Proto můžeme – slovy Josefa Šímy – pořád slýchat o problémech vyvolaných neudržitelným životem na dluh. Jak komické!

Dle předních ekonomů v čele s Miltonem Friedmanem a Murray Rothbardem (a u nás už zmíněným profesorem Šímou) musí každý, jehož cílem je prosperita, volat současně po snížení daní i výdajů za jakýchkoli okolností, nehledě na jejich vzájemný nepoměr. Známý ekonom a držitel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976 Milton Friedman explicitně podotýká: „Jsem zastáncem snižování daní za všech okolností a pod jakoukoliv záminkou, z libovolného důvodu a kdykoli je to možné.“

I na dosažení deficitu tak touto optikou může být nahlíženo jako na nanejvýš úctyhodný počin, bylo-li způsobeno nižším zdaněním, které méně zatěžuje produktivní ekonomickou aktivitu. Josef Šíma vysvětluje: „Každé snížení příjmů nebo výdajů rozpočtu bude totiž znamenat menší zásah do fungování trhů, a tedy jeho menší narušení, a je zcela jedno, zda rozpočet bude vyrovnaný, schodkový či přebytkový.“

Na druhou stranu, domnívám se, že deficit musíme hodnotit nejen podle prostředků, kterými je dosažen, ale i dle jeho proporcí. Ačkoli nízký deficit může být pro ekonomiku žádoucí, dnešní strukturální deficit je natolik rozsáhlý, že bych si nedovolil podobně argumentovat o jeho prospěšnosti. Jelikož – ať už vznikl jakkoli – je zcela neudržitelný a vláda stejně bude muset přistoupit buď ke zvýšení daní, nebo snížení výdajů. Z pochopitelných důvodů by přitom měla upřednostnit vždy, kdy to jen jde, tu druhou variantu. Realita ovšem bývá zpravidla opačná.

Kdyby se vláda k tak propastnému strukturálnímu deficitu zachovala lhostejně, bylo by její chování (ať je už odůvodněno jakkoli) v budoucnu draze vykoupeno ještě vyšším deficitem. V mezičase totiž rostou náklady na obsluhu státního dluhu (zvyšuje se výše úroků, které stát vyplácí na svých dluhopisech), což je velmi drahý výdaj, jehož platbě se nedá vyhnout.

Právě platba úroků už dnes představuje obrovskou složku v celkových výdajích států. Kdyby se vláda neodhodlala k žádným krokům, pak bychom jen za ni platili neúnosné sumy. A to je prostě a jednoduše nepřípustné.

Kam dál? Štěpán Drábek na Finmagu:

• Temná budoucnost kapitalismu. Čeká nás po letech růstu strmý pád?
• Zakažme inflaci, jde to! I ČNB může najít cestu, jak lidem neubírat z kapes
• Kdo je viníkem vysoké inflace v Česku? Pokrytecké půtky jen zastírají pravdu
• Boj s inflací ještě není u konce. ČNB může přijít o vše
• Proč ČNB nezvedá sazby? Rašín by se divil, co jeho následovníci předvádějí

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag