Vesmír slaví 150 let. Svět se mění a my s ním, říká šéfredaktor kultovního časopisu

Z rozhovoru byl podle svých slov nesvůj a bylo to znát. Většinou totiž bývá na té druhé straně. „Jsem zvyklý se ptát zajímavých lidí, ne odpovídat,“ říká Ondřej Vrtiška, biolog a šéfredaktor časopisu Vesmír, který letos v květnu oslavil sto padesát let od založení.

Právě skrz historii časopisu si představuje i svou úlohu v jeho rozvoji. Je si dobře vědom toho, že jeho předchůdci měli jméno. „První šéfredaktor Václav Kumpošt byl medik s vazbami na přírodovědné a intelektuální kruhy, třeba Purkyněho nebo chirurga Eduarda Alberta, po kterém se jmenuje Albertov. Po něm následoval Antonín Frič, nepřehlédnutelná osobnost své doby, pak Bohumil Němec, Otakar Matoušek…,“ vyjmenovává.

Ondřej Vrtiška

se souhlasem Ondřeje Vrtišky

Vědecký novinář a šéfredaktor časopisu Vesmír. Vystudovaný hydrobiolog představuje veřejnosti, co je to věda, už dvě dekády: mnozí současní čtenáři Vesmíru jej znají už z časopisu ABC, ve kterém začínal svou mediální kariéru na začátku tisíciletí. Posléze vedl popularizační stanici Českého rozhlasu Leonardo, popularizoval vědeckou práci i v časopisu Týden a na iHNed.cz. Vedle práce ve Vesmíru taky přednáší o medializaci vědy.

Během následujících čtyřiceti let komunismu byl šéfredaktorem Vesmíru mimo jiné i ředitel IKEMu Prokop Málek, od devadesátého roku pak Ivan Havel. „Vesmír měl vždycky v čele veřejně známého vědce nebo intelektuála, já jsem obyčejný vědecký novinář, se svými předchůdci se nemohu a nechci poměřovat,“ říká Vrtiška.

A jak chce tedy s unikátem, který své první čtenáře lovil už za Rakouska-Uherska, naložit dál? „Chci zachovat to, co už 150 let dělá Vesmír Vesmírem, ale zároveň do něj pochopitelně přináším jiné impulzy a zkušenosti.“

Co tedy dělá Vesmír Vesmírem?

Vesmír se vždycky snažil popularizovat přírodní vědy v širším kontextu. Vědy přitom chápe jako nástroj k poznávání světa, v němž žijeme, i jako jeho součást. K celému světu odkazuje i původní význam názvu časopisu: když ho Václav Kumpošt zakládal, vesmír znamenal „všehomír“ – z ruského весь мир: celý svět, všechno, co nás obklopuje. Nechceme, aby si lidé vyzobávali jen jeden obor, který je zajímá nejvíc. Aby četli třeba jen o zoologii nebo o astronomii, a ostatní texty ignorovali. Neděláme si iluze o tom, že by časopis četli od A do Z, ale snažíme se, aby měli chuť přečíst si většinu.

Necílíme jen na vědce, ale na širší veřejnost: na lidi, kteří se zajímají o to, jak svět funguje. Důležitou cílovou skupinou byli od počátku středoškolští učitelé, kterým Vesmír zprostředkovával informace o dění v přírodních vědách. To se dneska trošku mění, zdrojů existuje víc než v devatenáctém století. Pořád ale není tolik těch, které vědu nepředstavují jen jako černou skříňku, z níž vypadávají objevy a vynálezy. Tak to dělá klasické vědecké zpravodajství typu „vědci zjistili, že…“. Vesmír se vždycky snažil vědu představovat jako proces poznávání – se všemi omyly, slepými uličkami, pochybnostmi. Ukazujeme, jak věda funguje, jaké techniky používá, jak zachází s daty, designuje experimenty… Že třeba anekdotická pozorování nejsou totéž jako statisticky zpracovaný soubor dat. A to by si měl Vesmír zachovat: nestát se zábavným čtením do tramvaje nebo k vodě.

Vesmír by se měl pohybovat v prostoru ohraničeném na jedné straně odbornými časopisy a na straně druhé popularizací „pro zábavu“...

Teď se skoro bojím, jestli ve Vesmíru nechcete přestat být zábavní…

Samozřejmě chceme, aby čtenáře Vesmír bavil – jsme časopis, ne učebnice. Ale u zábavy by to nemělo skončit. Nevadí, když za hodinu zapomenete detaily, pokud vám čtení přinese hlubší vhled do obecných zákonitostí, které přírodní vědy zkoumají. S tím souvisí náš výběr témat, jejich zpracování i odborné recenze, jimiž u nás články procházejí, byť nejsou zdaleka tak formální jako v impaktovaných časopisech. V redakci panuje jednoznačná shoda, že Vesmír by se měl pohybovat v prostoru ohraničeném na jedné straně odbornými časopisy publikujícími primární výsledky výzkumu a na straně druhé onou popularizací „pro zábavu“, která nemá jiné ambice než čtenáře rozptýlit nebo ohromit.

A jak vůbec to recenzní řízení funguje?

Oslovíme vždy jednoho nebo víc odborníků s prosbou, aby si článek přečetli a dali nám vědět, co si o něm myslí. Aby nás upozornili na věcné chyby, na chybějící souvislosti, ale také na subjektivní autorovy interpretace, které nejsou v oboru všeobecně sdíleny. To v redakci nemusíme odhalit a čtenář by na to měl být upozorněn.

Zajímalo by mě, jak vnímáte hranici mezi vědou a názory konkrétního vědce. Jak se ve Vesmíru stavíte k textům, které jdou proti obecnému konsenzu daného oboru?

Vesmír vždycky nabízel i neortodoxní pohledy, kontroverzní interpretace nebo zatím neověřené hypotézy. Naše čtenáře mohou takové pohledy bavit a inspirovat k vlastním úvahám, ale musíme s nimi zacházet opatrně, protože nás čtou středoškoláci, jejich učitelé a další lidé pohybující se mimo obor, jemuž se takový článek věnuje. A musí vědět, na čem jsou: na tomhle panuje v oboru shoda, o tomhle probíhá diskuze a tohle je už osobní autorova interpretace.

Jako vědecký novinář máte zkušenosti i z dalších médií. Co vlastně umožňuje Vesmíru publikovat longready o procesu vědy, zatímco většina ostatních médií zůstane u onoho „vědci zjistili, že…“?

Vesmír v tom není jediný, takto pojímaná věda dostává prostor i v některých obecněji zaměřených médiích: skvělou práci odvádí třeba Česká televize, Petr Koubský v Deníku N, Martin Uhlíř v Respektu, ve Finmagu koneckonců vycházejí pěkné texty o vědě taky. Ale je pravda, že v mnoha titulech věda plní spíše roli magazínového čtení ve víkendové příloze nebo někde na posledních stránkách. Poté, co jsme vyřešili důležité věci jako politiku, ekonomiku a sport, odpočineme si u nějakého zvířátka nebo u vědy, od níž pak ale potřebujeme srozumitelný, jednoduchý příběh, pokud možno plný naděje. Zprávy z politiky pozitivní nebývají, takže na závěr přidáme nějaký zázračný lék nebo senzační objev z mořských hlubin nebo z vesmíru. Takové zprávy mohou být hezky zpracované, bez faktických chyb, ale jejich hlavním cílem zůstává odlehčit neradostné čtení o politice.

Ve vedení redakcí navíc většinou sedí humanitně vzdělaní lidé, kteří k přírodním vědám nemají vztah. Často je chápou jako onu černou skřínku na technologie, léky a objevy, která je ale sama o sobě mediálně nepřístupná nebo nezajímavá. Média přitom nemusí psát jen o těch objevech, o lécích na rakovinu a dalších senzačních zprávách. Když entomologové někde v džungli objeví deset nových brouků, není až tak zajímavý samotný objev, i když jsou ti brouci třeba pěkně barevní, ale spíše související problematika rozmanitosti života a toho, jak málo ji známe. Vesmír má v tomto směru výhodu – věda je naším hlavním tématem, čtenáři od nás neočekávají oddychové čtení, ale podrobnosti a souvislosti, které jim v běžném zpravodajství chybí.

Ve vaší redakční radě sedí převážně odborníci na přírodní vědy, přírodovědci jste i v redakci, vy sám jste biolog... Vaše průřezová témata – v posledních číslech třeba „město“, „stres“ nebo „hry“ – přitom zahrnují i sociální a humanitní obory. Jak různé vědy mixujete?

Vesmír je primárně přírodovědecký časopis, nechceme ale vědu představovat jako uzavřený svět, který nijak nekomunikuje se svým okolím. Přírodní vědy spolupracují s jinými obory, zasahují do života společnosti a jsou naopak společenským děním ovlivňovány. Mezi spolupracovníky máme řadu lidí s výraznými transdisciplinárními přesahy, kteří nám doporučují autory z jiných oborů, další se nám sami ozývají. Mnoho článků proto hranice přírodních věd překračuje a občas publikujeme i ryze historický nebo sociologický text, často jako součást hlavního tématu čísla, k němuž přistupujeme pohledem nejrůznějších oborů.

Vesmír vydává soukromé vydavatelství, které by podle všech pravidel byznysu mělo chtít vydělávat co nejvíc. My jsme ale spíše taková neziskovka...

Kolik akademiků vlastně zvládne napsat srozumitelný popularizační text, který nemusíte zásadně přepracovávat?

My jsme v kontaktu hlavně s lidmi, kteří populárně psát umí, ti ale v akademické obci asi většinu netvoří. Za dvacet let, co se v médiích pohybuju, výrazně vzrostla ochota a schopnost vědců se popularizací zabývat. Myslím, že hlavně díky zkušenostem ze studijních a pracovních pobytů v zahraničí, které jsou už pro mladší generaci samozřejmé. Zdaleka ale ne každý vědec, který napíše skvělý akademický článek, umí napsat i dobrý popularizační text. To je ale úkol nás v redakci: texty od vědců jsou pro nás surovinou, kterou obrábíme a vytváříme z ní výsledný produkt. Někdy jen drobně upravíme stylistiku a článek může jít ven, do jiných textů zasahujeme víc a další přepisujeme úplně. U některých textů nám nevadí, když se čtenář v polovině ztratí, protože téma je pro laika opravdu obtížné. Ale je pro nás důležité, aby si něco odnesl už z té první půlky – a aby v časopise byly takové články namíchané s těmi lehčími.

Kromě akademiků nezvyklých psát populární články ještě předpokládám jedno úskalí: popularizace vědy v češtině asi není byznysově nejperspektivnější, že?

Uživit takový časopis na malém českém trhu samozřejmě není snadné, což nás staví do trochu schizofrenní situace: Vesmír vydává soukromé vydavatelství, které by podle všech pravidel byznysu mělo chtít vydělávat co nejvíc. My jsme ale spíše taková neziskovka, byť ve formě s. r. o. Samozřejmě chceme, aby čtenářů přibývalo, aby se naše práce dostávala k více lidem. Víc čtenářů znamená vyšší příjmy z předplatného i z inzerce a s nimi i větší svobodu pro médium. Pokud bychom ale vše podřídili snaze získat co nejvíce čtenářů, snadno bychom sklouzli k povrchnosti. Do Vesmíru by nebyl problém přidat víc prvoplánově atraktivních článků, ale kdyby začaly časopisu dominovat, už by to nebyl Vesmír. Takže by nás sice možná četlo víc lidí, ale ztratili bychom smysl své existence.

Uživí se Vesmír z inzerce a předplatného, nebo je k jeho vydávání zapotřebí další podpora?

Vesmír by se uživil i bez peněz zvenčí, ale skromně a bez možnosti většího rozvoje. Proto se snažíme získávat sponzorské a mecenášské příspěvky. Před několika lety nám pomohl Libor Winkler a nadační fond Neuron, potom nadační fond Avast a nedávno IOCB Tech, dceřiná společnost Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Peníze nám umožnily zprovoznit nový web nebo připravit novou grafickou podobu časopisu: věci, které jsou čas od času zapotřebí, ale z běžného provozu bychom na ně šetřili obtížně. Zároveň jsme se mohli začít intenzivněji věnovat samotným textům a zavést do časopisu pravidelné rubriky, aby byl strukturovanější a dynamičtější. Jakkoli jde z vnějšího pohledu o nenápadné změny, v mediální realitě vyjadřují posun od akademického sborníku k časopisu s ambicemi oslovit i čtenáře mimo akademickou obec.

Zájemci o vědu umí čím dál líp anglicky, což Vesmíru přináší konkurenci světových médií, akademické instituce navíc do svého PR investují čím dál víc samy. Vnímáte to jako tlak?

Nabízíme český kontext, české autory, spousta témat je nějak spojena s naším územím, což světová média přinést nemohou. A na českém trhu máme výhodu oborové pestrosti a institucionální nezávislosti. Tlak ale samozřejmě cítíme. Je klišé říkat, že konkurenci vítáme, ale ono to opravdu platí. Ukazuje nám, že si nemůžeme dovolit dělat časopis pořád stejně. Musíme přemýšlet o nových formách obsahu i inzerce, snažíme se posilovat naši digitální přítomnost. Mění se celý svět, proč bychom měli mít výjimku?