Vojtěch Pišl

Jak zprostředkovávat vědecké poznatky veřejnosti? Nejen aktuální pandemie ukazuje, že potřebujeme vědecké kurátory, kteří by studie zasazovali do kontextu pochopitelného laikům, podobně jako když kunsthistorik vybírá cenná díla a sestavuje výstavu, říká fyzik, analytik klimatologických dat a ředitel sdružení Fakta o klimatu Ondráš Přibyla.

Kontroverzní vědecké hypotézy naše čtenáře obohacují, je ale zapotřebí jasně označit, na čem panuje v oboru shoda a co už je osobní názor konkrétního vědce, říká Ondřej Vrtiška, šéfredaktor letos už stopadesátiletého časopisu Vesmír.

Konspirátoři nemusí být blbí. Víra v konspirační teorie má vysvětlitelné a pochopitelné důvody.

Rozjetá tramvaj, výhybka, dilema, jestli usmrtit jednoho člověka, nebo nechat samovolně zabít pět lidí. Problém, kterému lidstvo věnovalo miliony člověkohodin. Jenže lékař, který stojí s jedním ventilátorem nad dvěma kritickými pacienty, musí rozhodnout hned.

„Jako matematickým modelářům nám zbývají jen oči pro pláč, nemáme data,“ říká matematik Tomáš Fürst. „Fascinovaně přitom hledím na jiné skupiny, které na základě svých modelů pořád něco sdělují. Nechápu, odkud bez vstupních dat svou jistotu berou.“

Populaci chybí vůle dodržovat restriktivní opatření. Jenže proč bychom je vlastně dodržovat měli? Většina z nás nemá důvod bát se o sebe, strach navíc nebývá dobrou motivací ke změně. Dodržováním vládních pokynů přispíváme svojí trošku k ochraně celé společnosti – jenže přispívat ke společnému dílu pod vedením lumpů, kteří situaci způsobili, se chce málokomu.

Někdy spadnou Windows, někdy Boeing – a někdy selhává právní stát. S nedokonalostí práva se musíme smířit stejně jako s hrozbou infarktu, říká soudce Karel Šimka.

Právo zjednodušit nejde, jeho složitost vyplývá ze složitosti společnosti. Potřebujeme je ale užívat statečněji, důsledněji a lidštěji, říká soudce Karel Šimka.

Každý rodič někdy zaváhá, jestli je s dítětem všechno v pořádku. Pedagogicko-psychologické poradny jsou ale plné a navíc – vydat se k odborníkovi prostě může být těžké. Rozlišit závažné problémy od běžných těžkostí pomůže online nástroj brněnských vědců, který právě prochází posledním kolem ověřování.

Nevíte, co si vybrat z protichůdných vyjádření, která o viru pronášejí kapacity i „kapacity“? Nedokážete se vyznat v horách dat? Nevěříte, že vůbec nějaká relevantní data jsou? Zkusíme vám pomoct najít směr. A kdyby ne směr, kterým jít, tak aspoň ten, kterým se rozhodně nevydávat.

Průměrná doba dožití se každou dekádu prodlužuje o rok až dva – a společně s ní stoupá i průměrný věk populace. Ti nejstarší z nás přitom už dnes dopomohli do čela státu zapšklému starci a pochybnému podnikateli. Je to ale kvůli věku?

Porovnávat statistiky úmrtí mezi státy bez znalosti kontextu nemá žádný význam. Švédsko oběti eviduje pečlivě, což mezinárodní srovnání zkresluje. Situace tam není jiná než kdekoli jinde, jen se lidé opatřením podrobují dobrovolně, aniž by jim stát něco zakazoval, vysvětluje Ladislav Król, lékař, který léčí švédským dětem rakovinu.

Apokalyptické scénáře se nekonají, takže nehrozí nic. A máme přece každý roušku! Dnešní pocit bezpečí je stejně falešný, jako byla falešná počáteční panika.

Ekonomické cykly se odrážejí i ve zdravotním stavu lidí. Jejich vliv se u různých společenských skupin liší: někdo v ekonomickém útlumu zažívá stres ze ztráty zaměstnání, jiní profitují z čistšího životního prostředí. Protivirová opatření ale můžou vést k osamělosti a ta pak v kombinaci s krizí k růstu počtu sebevražd, vysvětluje Lucie Kalousová z University of California – Riverside.

Protivirová opatření nás budou stát desítky nebo stovky miliard. Ostatně ekonomové říkají, zvýšení plánovaného schodku rozpočtu od 160 miliard korun nebude stačit. Ptáme se farmakoekonoma Tomáš Mlčocha, kolik let kvalitního života by za ty peníze asi dokázali vyrobit naši zdravotníci? A jak se to vlastně počítá.

Představte si, že vybíráte kuchaře pro svou restauraci. Existuje lepší způsob zhodnocení jeho schopností než nechat ho něco uvařit? Nejspíš ne, řeknete si, koupíte si k výběrovému řízení pár plzní a od každého z uchazečů si necháte naservírovat drobnou porci oblíbeného guláše. Bude takový test někoho zvýhodňovat?

Jejich revírem je dálnice, jejich tempo je vražedné – a za protivníka považují úplně každého. Agresivní řidiči mívají potíže vcítit se do lidí okolo, takže s každým soupeří. Na vině je dost možná slabá funkce mozkového centra pro empatii, odhaluje ve svém výzkumu Pavel Řezáč z Centra pro dopravní výzkum.

Je to jednoduché. Žádejte důkazy.

Automobilová doprava přináší spoustu výhod – a společně s nimi dvě klíčové externality. Zanášení světa zplodinami z motorů, hlukem a asfaltovými pruhy, které zabírají místo a dělí území do jednotlivých malých ploch, což otravuje život téměř všem – namátkou třeba žábám, veverkám, turistům a opilcům. A taky úrazy a smrt.

Média únavně chrlí další a další fakta, informace, výklady, interpretace i tuny balastu. Informují, poučují, obohacují. Jenže občas může víc prospět uvědomit si vlastní – i jejich – omylnost a nevědomost. Tento článek proto nepřináší žádnou informaci.

Na kapitalismu a korporacích se dá oprávněně kritizovat téměř cokoli, zejména pokud zapomeneme, že i ty kritické komentáře vyžadují počítač a proud. Nedávná kritika zavádění meditačních programů ve firmách se nicméně trefuje právě na místo, kde ke stížnostem není důvod. Meditace vystresovaným chudákům v openspacech prostě pomáhá.