Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Zneužili ho nacisté, dodnes je součástí politického boje. Má sčítání lidu smysl?

František Kalenda
František Kalenda | 16. 4. 2022 | 7 447
byrokraciedemografiehistorieosobní údajesčítání lidu

Češi se znovu sečetli. Ostatně pandemie zdůraznila, jak moc jsou k dobré správě potřeba dobrá data. Jenže jak už jsme také párkrát viděli, všechno, co na sebe řekneme při sčítání lidu, může být použito i proti nám.

Zneužili ho nacisté, dodnes je součástí politického boje. Má sčítání lidu smysl?

V roce 2021 přibylo v Česku 21 900 obyvatel na celkových 10,516 milionu, ovšem jen díky příchodu cizinců

Zdroj: NOWAK LUKASZ / Shutterstock.com

Navzdory pandemii se Česko loni znovu po deseti letech pustilo do sčítání lidu. Elektronický formulář vyplnilo přes 4,2 milionu lidí, ten listinný 795 tisíc. Skoro po roce teď Český statistický úřad zveřejnil zpřesněná data, z nichž vyplývá, že v roce 2021 přibylo v Česku 21 900 obyvatel na celkových 10,516 milionu, ovšem jen díky příchodu cizinců. Přirozeným způsobem ubylo 28 100 občanů, přičemž loňský přirozený úbytek populace byl dokonce největší od roku 1918.

Oproti předchozímu sčítání v roce 2011 se loni neozývaly zásadnější hlasy pro bojkot sčítání nebo úmyslné zkreslování výsledků v některé ze sledovaných kategorií. Před jedenácti lety výzvu k bojkotu podepsaly tisíce lidí. A přes patnáct tisíc lidí se v kolonce zkoumající víru prohlásilo za „jediisty“, tedy přívržence hodnotového systému rytířů Jedi z Hvězdných válek.

Může to vypadat jen jako legrace, jenže jak ukazuje historie i soudobá praxe v mnoha zemích, na tom, co na sebe lidi při sčítání prozradí, může záležet mnoho. Od toho, jaké se budou platit daně, přes rozdělování peněz ze státního rozpočtu až po bytí, či nebytí.

V Římě se sčítali obyvatelé zřejmě už od doby královské, až do pádu republiky se ale pravděpodobně počítali jen dospělí muži.

Staré jak stát

Pokusy získat informace o obyvatelích a nejlíp i jejich majetku jsou staré jako státy samy. Za nejstarší známé sčítání se považuje to, které provedli ve 4. tisíciletí před naším letopočtem v babylónské říši. Na hliněné tabulky zapisovali počet mužů, žen, dětí a otroků, ale i množství dobytka nebo másla, mléka, medu a zeleniny.

Zauzlovaní lidé

Incké kipu. O barevných šňůrkách s uzlíky se dřív mluvilo jako o uzlíkovém písmu. Dnes se soudí, že nejspíš nezaznamenávají žádný jazyk, ale jen čísla. Před čtyřmi lety se objevila teorie, která přesvědčivě tvrdí, že některá kipu uchovávají demografické informace z cenzu.

Sčítání se provádělo v Egyptě, starověkých Athénách, biblickém Izraeli a samozřejmě v Číně, kterou je možné považovat za skutečného průkopníka statistických metod. Úředníkům říše středu se kolem roku 2 našeho letopočtu podařilo spočítat neuvěřitelných 57 milionů obyvatel v bezmála jedenácti milionech domácností.

Nejdůležitější pro evropskou tradici sčítání je ale samozřejmě Řím. Z latiny je i samotný výraz cenzus (odvozený z censere, tedy posoudit nebo zhodnotit). V Římě se sčítali obyvatelé zřejmě už od doby královské, až do pádu republiky se ale pravděpodobně počítali jen dospělí muži. Důvodem pro tak náročný administrativní úkol bylo určit daňové zatížení, zajistit odvody do armády a v neposlední řadě garantovat občanská práva. Na výši majetku totiž závisela váha volebního hlasu.

Ženy nebo děti do sčítání zahrnul nejspíš až první římský císař Augustus. Za jeho vlády se ostatně měl uskutečnit zřejmě nejslavnější cenzus v dějinách. Ten, kvůli kterému cestoval do Betléma Josef s ženou Marií, čekající malého Ježíška. Historici ovšem dodnes vedou spory, které sčítání mohlo být v souladu s odhadovaným datem Ježíšova narození a jestli by kvůli němu vůbec Josef musel vyrazit až do rodného Betléma.

Kromě běžných osobních údajů se zjišťovaly kupříkladu i fyzické vady jako slepota nebo hluchota.

Na cestě k modernímu státu

Pokusy získat detailní přehled o obyvatelstvu se v Evropě s rozkladem státní správy po pádu Římské říše vytratily, vznikaly jen lokálně omezené soupisy majetku, seznamy povinností poddaných vůči vrchnosti, zápisy o obývaných domech a církevní matriky. Zajímavou výjimkou je takzvaná Kniha posledního soudu (Domesday Book) z 11. století, která zjišťovala materiální poměry v Anglii po jejím násilném podmanění Vilémem Dobyvatelem.

Anketa

Zapojili jste se do sčítání lidu?

Domesday Book shromáždila údaje o panstvích, jejich předchozích a současných majitelích, velikosti pozemků, ale třeba i o počtu pluhů, otroků a svobodných mužů. Komisaři vyslaní Dobyvatelem se zajímali také o počet vesnic, luk, rybníků nebo významných budov, jako byly mlýny, kostely a hrady. Přesné účely tak obrovského podniku, jaký by byl v tu dobu schopen zorganizovat jen málokterý stát, paradoxně dodnes neznáme. Nový vládce díky němu každopádně získal poměrně přesnou představu o ovládnutém území a dokument zaznamenal masivní změnu vlastnických práv po invazi.

Na sklonku renesance proběhly pokusy o sčítání obyvatel na území několika italských a německých měst. Praxe se ale výrazně rozšířila až v 18. století, kdy se v Evropě znovu rodí centralizované státy opřené o silnou byrokracii, které se k efektivnímu vládnutí snaží shromáždit co nejpřesnější data. Mezi ně se brzy zařadila i habsburská monarchie, kde se první sčítání obyvatel na celém území včetně českých zemí uskutečnilo z nařízení císařovny Marie Terezie v roce 1754.

Pořád se ale jednalo na prvním místě o soupisy pro účely odvádění branců do armády. Jejich kvalita a provedení se navíc v různých časech a částech monarchie lišily v závislosti na vstřícnosti místní vrchnosti. Za první skutečně moderní sčítání se považuje teprve cenzus z roku 1869, který se uskutečnil ve stejný den na celém území říše a detailně sledoval řadu kategorií.

Kromě běžných osobních údajů se zjišťovaly kupříkladu i fyzické vady jako slepota nebo hluchota a stát se samozřejmě zajímal o náboženské vyznání nebo „obcovací řeč“, tedy jazyk používaný v každodenním styku.

Údaje ze sčítání obyvatel se staly také důležitým nástrojem nacistického Německa při identifikaci osob židovského a romského původu.

Víme, kde bydlíš!

Centralizovaná shromažďování údajů o obyvatelích se od počátku setkávala s odporem. Ve starších dobách především kvůli obavám z vyšších daní nebo odvedení do armády, kterému se lidé občas pokoušeli vyhnout mimo jiné uváděním nepravdivých informací.

Zcela nové obavy přinesl triumf nacionalismu v 19. století, kdy se ve formulářích začaly objevovat otázky na rasu, etnickou nebo národnostní příslušnost. S výsledky pak státy mohly pracovat „tvůrčím způsobem“, jak ukazuje příklad poválečného Československa.

Data a díry

Herman Hollerith, syn německých imigrantů, pracoval jako statistik při americkém sčítání lidu roku 1880. Zoufale pomalé ruční vyhodnocování výsledků ho přimělo k tomu, aby na něj zkusil vymyslet stroj. Rozhodl se využít už známý princip děrných štítků, při kterém stroj odečítá polohu otvorů v kartičce z pevného papíru – a ta kóduje určitý údaj.

Svůj elektrický přístroj úspěšně otestoval v roce 1887, tedy téhož roku, kdy statistický úřad konečně sčítání dotáhl do konce. Při dalším sčítání v roce 1890 jeho stroje dokázaly vyhodnotit výsledky během pouhých tří měsíců. Z firmy Tabulating Machine Company, kterou založil, se později, roku 1924, stala International Business Machines Corporation, kterou dnes známe jako IBM.

Nový stát v prvním sčítání z roku 1921 nahradil rakousko-uherskou kategorii „obcovací řeči“ otázkou na „národnost“. Mělo se tak docílit přesvědčivé početní převahy nad německou a maďarskou menšinou, které navíc utrpěly i možností, aby se německy mluvící Židé přihlásili k vlastní národnosti. Záměr se povedl: českou nebo slovenskou národnost, které byly ve výsledcích interpretovány jako národnost československá, uvedly bezmála dvě třetiny všech obyvatel, zbytek se rozdrobil mezi národnost německou, maďarskou, „ruskou“ (rozuměj hlavně rusínskou) či židovskou.

Zjišťování etnického nebo rasového původu ale mohlo mít a mělo na konkrétní lidské osudy i přímočařejší negativní dopad. Dlouhou a značně kontroverzní tradici mají v tomto ohledu Spojené státy, které pravidelné sčítání lidu zakotvily v roce 1790 do své ústavy a využívají je k určení počtu poslanců Sněmovny reprezentantů za jednotlivé státy a přerozdělování peněz určených na federální programy.

Spojené státy se ze sčítání mimo jiné snažily vyčíst míru asimilace přistěhovaleckých komunit a na jejich základě Kongres zákonem z roku 1924 dramaticky omezil počet imigrantů ze zemí jižní a východní Evropy. Největší skvrnou na pověsti Amerického úřadu pro sčítání lidu je ale zneužití údajů ze sčítání z roku 1940 k vypátrání a internaci 110 tisíc japonských Američanů v průběhu druhé světové války.

Údaje ze sčítání obyvatel se staly také důležitým nástrojem nacistického Německa při identifikaci osob židovského a romského původu. Třetí říše k tomu nevyužívala jen data získaná na vlastním území při sčítáních z let 1933 a 1939, ale i údaje z okupovaných území.

Bylo tedy pravděpodobně i „vinou“ pečlivosti nizozemských statistiků, že válku nepřežilo 73 procent tamějších Židů, zásadně víc než v Belgii (40 procent) nebo Francii (25 procent). Poválečné Německo kvůli tomuto odpornému dědictví data o rasové a etnické příslušnosti přestalo sbírat, což později napodobila i Francie. V anglosaských zemích tato tradice přetrvává.

Skandinávské země a Nizozemsko klasické sčítání plně nahradily daty z populačních registrů a dalších administrativních databází.

Počty jsou politika

Kontroverze můžou v případě sčítání lidu budit i jiné kategorie. Například v Libanonu jde bezpochyby o vyznání: v beznadějně rozdělené zemi, která uznává hned osmnáct různých náboženských skupin, by se od výsledků sčítání mělo odvíjet jejich zastoupení v parlamentu. Žádný cenzus se ale v zemi nekonal od roku 1932. Křesťani se obávají ztráty zastoupení ve prospěch muslimů a sunnité ve prospěch rychle rostoucího počtu ší'itů.

Kultura národa podle záchoda

Ještě v roce 1960 museli lidé z víc než 850 tisíc domácností za potřebou vyjít z domu. Počet domácností, ze kterých se v zimě muselo na mráz, srazila na polovinu až masivní paneláková výstavba v 70. letech. Po sčítání roku 1980 bylo domácností, které se musí chodit venčit, zhruba 420 tisíc.

Krásné pokroky máme zdokumentované i ve splachování. Zatímco v roce 1960 si mohlo zatáhnout (ať už v bytě, nebo mimo něj) 1,3 milionu domácností, před deseti lety to bylo přes 3,7 milionu domácností, což odpovídá zhruba 9,5 milionu občanů. Byli jsme tedy definitivně uznáni za civilizovanou zemi a otázka na záchodky letos z dotazníků vypadla.

V posledním americkém sčítání z roku 2020 pro změnu vyvolal vlnu nevole návrh prezidenta Donalda Trumpa ptát se na občanství. Zdánlivě nevinná kategorie měla podle Trumpových kritiků silné politické konotace, a mohla by dokonce pomoct republikánům ve volbách. Nelegální přistěhovalci by se totiž mohli z obav před zneužitím osobních údajů k jejich deportaci masivně vyhýbat sčítání a v některých (často demokratických) státech by se kvůli tomu snížil celkový počet obyvatel.

Na tyto státy by pak připadla nižší politická reprezentace v dolní komoře Kongresu i méně prostředků vyhrazených na federální programy. Trumpovi odpůrci nakonec slavili vítězství, když zařazení kontroverzní otázky zablokoval Nejvyšší soud – překvapivě i hlasy některých silně konzervativních soudců.

Sčítání bývají kontroverzní i v dalších zemích, kde je na jejich výsledek navázaná míra politické reprezentace nebo přerozdělování finančních prostředků. V nedávné době se to projevilo třeba v africké Keni, kde se zvedla vlna nevole proti výsledkům sčítání z roku 2019 v těch regionech, ve kterých byl zaznamenán úbytek obyvatelstva. V praxi to znamenalo méně peněz ze státního rozpočtu, lokální předáci proto sčítání napadli jako úmyslně zfalšované.

V řadě dalších států – zvlášť těch etnicky homogenních a technologicky vyspělých – se naopak alespoň mezi odbornou veřejností spíše diskutuje o tom, jestli má tradiční sčítání lidu vůbec smysl, když moderní státní správa disponuje mnoha jinými možnostmi, jak si potřebná data opatřit téměř v reálném čase. Zřejmě nejdál zašly skandinávské země a Nizozemsko, které klasické sčítání plně nahradily daty z populačních registrů a dalších administrativních databází. Výsledkem je podstatně nižší byrokratická zátěž, uspořené peníze – a podle některých ostatně i přesnější data.

Líbilo? I takové texty najdete v tištěném Finmagu! Odemkli jsme ho speciálně pro vás, aby bylo o víkendu co číst.

Kam dál? Osobní údaje na Finmagu:

Zbrusu nový Finmag

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Kdo čte, nekrade. „Ta firma stála a padala na Harrym Potterovi,“ vzpomínají Silke a Jaroslav Horákovi, jak kupovali nakladatelství dětské knihy Albatros. Pak z něj udělali miliardový nakladatelský dům.

FIN. Fake it till you make it. Jak lžou startupeři na lovu investic • Zuri. Žádný rozjezd: letadlo Michala Illicha letí přímo vzhůru • Viceguvernér ČNB Marek Mora o evropské bankovní unii a bankovní suverenitě • Koupit místo iPoda akcie Applu, jste v balíku. Jenže…

MAG. Jakub Žofčák píše, jak Alexej Pažitnov nevydělal na Tetrisu. Programoval totiž v pracovní době • Markéta Hronová s Ondřejem Štefflem o čtvrtisícileté školní setrvačnosti • Constantin Kinský z investičního bankéře hospodářem, který sází duby

Autor článku

František Kalenda

František Kalenda

Spisovatel a publicista zaměřující se na Latinskou Ameriku. Působí jako výzkumný pracovník v oboru antropologie na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde také na bakalářském oboru v angličtině přednáší mimo jiné o latinskoamerické historii. Je autorem série historických detektivek z období Karla IV. a knížky pro děti a mládež Pes, kocour a sirotek.