Poslední branci museli povinně na vojnu naposledy v roce 2004. Návrh zrušit povinnou základní vojenskou službu vládě tehdy předkládal ministr obrany Jaroslav Tvrdík. K definitivnímu schválení ale došlo až za Karla Kühnla. „Doplňování ozbrojených sil v době míru bude založeno pouze na základě dobrovolnosti vojáky z povolání nebo vojáky v takzvané aktivní záloze. S doplňováním ozbrojených sil na základě branné povinnosti, která jako taková zůstává zachována, počítá zákon pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu,“ vysvětloval tehdejší ministr obrany. Od té doby máme armádu čistě profesionální; má kolem dvaceti tisíc mužů
Co udělá z chlapců chlapy?
Hlasy volající po obnově povinné vojenské služby se v poslední době ozývají stále častěji. Jedním z důvodů je rostoucí napětí. Řada lidí ale tvrdí, že nejde jen o možná vnější ohrožení, ale také o to, jak povinná vojna svého času formovala osobnosti mladých mužů. Fyzicky i psychicky.
Vloni se debaty o povinných odvodech objevily i v politických kruzích. „Dvacetitisícová armáda není v současné době schopna ubránit naše území. Nemáme vycvičené zálohy. Nezbývá než znovu naučit mladé muže používat zbraně k obraně státu,“ řekl například Bohuslav Sobotku pro deník MF Dnes. Ministr obrany Martin Stropnický však jeho slova posléze mírnil s tím, že o zavedení povinné vojenské služby se rozhodně neuvažuje. To ostatně v polovině loňského října potvrdil i sněmovní výbor pro obranu, podle kterého by odvody do armády měly být pro mladé muže a ženy dobrovolné, například v podobě několikatýdenního vojenského cvičení.
Co si o povinné vojně a jejím případném obnovení myslí osobnosti, které jsme oslovili? Je skutečně tak vyhrocený čas? Co by povinná vojna v praxi znamenala pro brance a pro stát? A skutečně by se tím zvýšila bezpečnost země?
Martin Stropnický
ministr obrany
Povinná vojna byla zrušena před deseti lety a o jejím znovuzavedení se neuvažuje. Profesionální armáda je v době míru – i z finančních důvodů – rozumné a postačující řešení. Na druhou stranu ale současné hrozby přicházejí daleko rychleji než dřív a mírový stav může skončit velice rychle. Dnešní právní úprava umožňuje doplňování početních stavů armády až ve chvíli, kdy vláda vyhlásí stav ohrožení státu. První odvedené občany bychom měli k dispozici zhruba za 72 dnů, k tomu by bylo nutné je vycvičit – čili přičtěme dalších tři až šest měsíců. Nepřítel nám ale nepočká. Kromě profesionálních vojáků a záložáků tak chceme ještě jednu skupinu. Ta by prošla dobrovolnými odvody a absolvovala několikatýdenní výcvik. De facto tedy vojna, ale plně na bázi dobrovolnosti. Nechceme nikoho nutit, aby se v době míru připravoval na teoretickou válku. Zároveň je to ale právo každého z nás, právo být připravený bránit svou vlast.
Karolína Peake
bývalá ministryně obrany
Souhlasím. A nejen jako bývalá (byť krátkodobá) ministryně obrany, ale také, možná trochu překvapivě, jako matka dvou synů. Jsem přesvědčena, že by zejména mladým mužům (ale klidně i ženám) povinná vojna nebo jiná forma veřejné služby svědčila. Záleželo by na její délce a na poskytnutých alternativách tam, kde někdo z přesvědčení zbraň do ruky vzít nechce. Nemyslím, že za několik měsíců vojenské nebo jiné veřejné služby vybudujete v někom pocit sounáležitosti s vlastí. To se učí spíše v rodině. Jsem ale přesvědčena, že podobná zkušenost by naprostou většinu mladých lidí obohatila.
Nikola Mucha
zpěvačka
V době, kdy jsem téměř veškeré muže považovala za impotentní zbabělé bezpohlavní sráče, mi povinná vojenská služba připadala jako vhodné východisko, ovšem po dlouhých diskuzích s přáteli mužského pohlaví, dospěli jsme společně k názoru, že dvouletá buzerace ze strany zakomplexovaných pseudooficírů skutečně není cesta k zocelení. Sama o tom, jak to na vojně probíhá, vím pramálo, z vyprávění otce, který na toto období zpětně kupodivu vzpomíná hezky, a ze seriálu Chlapci a chlapi. Vytrhnout chlapa z běžného života, kde může být užitečný, a nechat ho hrát si na vojáka, mi připadá vážně úplně o ničem. Pořád tedy zůstává nezodpovězená otázka: Co z těch dnešních chlapců dělá chlapy? Sama bych spíše volila povinný roční pobyt na mateřské dovolené.
Jiří Čunek
senátor
Nikdy jsem vnitřně nepřijal zrušení povinné vojenské služby. Nejde jen o zvládnutí bojových vojenských umění, ale i o výuku základních dovedností, jak pomoci sobě a jiným v nenadálých situacích (například povodně a ostatní přírodní katastrofy). Povinnost základní vojenské služby vede vojáka k pocitu, že je svému státu něčím povinován, což je součást výchovy k vlastenectví. Dalším důvodem pro účelnost vojenské služby je velké procento manuálně negramotných a nesamostatných mladých lidí, kteří si užívají takzvaný mama hotel. V případě katastrofy, neřkuli války, tito mamánkové nepomůžou sobě, natož někomu jinému. Vojenská služba by většinu z nich naučila poslouchat a respektovat nadřízeného… Dovedete si představit, že by teď byli povoláni mladí muži do vojenské služby? V případě rychlého válečného konfliktu by mnozí z nich drželi zbraň poprvé v životě a zřejmě by byli větším rizikem pro vojenské řady vlastní než nepřátelské. Domnívat se, že bude čas někoho zaškolovat, je zpozdilé. Myslím, že by našemu státu slušela povinná vojenská základní služba švýcarského typu s délkou nepřesahující čtyři měsíce.
Petr Mach
europoslanec a ekonom
Vojenská služba by neměla být povinná, beztak by se mnoho lidí vymluvilo na důvody svědomí, náboženské a zdravotní důvody, aby se vojně se vyhnuli. Prosazuji ale dobrovolnou tříměsíční vojenskou službu pro čerstvé absolventy střední školy. Dřív se na vojnu chodilo obvykle až po vysoké škole, kdy už má člověk rodinu a práci, a tím pádem větší motivaci se vojně vyhnout. Naproti tomu pro mladého člověka po střední škole může být krátká vojna atraktivní. Absolvování vojny pomůže v životopisu při hledání práce a dá člověku kurz zacházení se zbraní, obrany a přežití. Posílí se tím hlavně celková obranyschopnost země, protože v trénovaném člověku bude mít stát vojenskou zálohu odhodlanou bránit se zbraní v ruce svůj dům a kraj, kde žije.
Ilona Švihlíková
ekonomka
Byla bych spíš pro, ale rozhodně ne v podobě jako v minulosti. Spíše bych to viděla jako kratší praktický trénink v řádu několika týdnů, povinný pro muže, dobrovolný pro ženy. Nejde zdaleka jen o napjatou mezinárodní situaci, ale vůbec schopnost reagovat v nečekaných situacích, včetně přírodních katastrof. Takovýto trénink chápu jako jednu z forem vyjádření odpovědnosti vůči této zemi.
Lukáš Kovanda
hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
O něčem na způsob povinné vojenské služby bych uvažoval. Rozhodně to však nesmí být ten typ vojenské služby, mnohdy do značné míry hlavně jen indoktrinace, buzerace a šikany, který známe z dob socialismu, ale i z let polistopadových. Musí jít o efektivní, časově úsporný kurz, kde bude stát občanovi partnerem, protože si spočítá, že občan, který umí zacházet se zbraní, umí poskytnout první pomoc, ví, co má dělat v krizových situacích (blackout, teroristický útok, útok vyšinutého jedince), může potenciálně nakonec chod státní správy zlevnit. Jinými slovy, kurz by měl být koncipován tak, aby jeho přínosy dlouhodobě převýšily náklady. Neměla by to být vlastně ani vojenská služba jako spíše určitá kombinace branné výchovy a instruktáže chování v krizových situacích, s nimiž se běžný občan může realisticky setkat. Vlastně by to ani nemělo být zcela povinné – kurz by měl být připraven natolik kvalitně, že by občan sám rozpoznal jeho přínos pro svůj život a měl by se ho účastnit dobrovolně, protože prostě chce. Takto připravený občan v mnoha případech přispěje k hladšímu – tedy i levnějšímu – zvládnutí nejrůznějších vypjatých a panických situací.
Ladislav Sornas
místopředseda Sdružení válečných veteránů ČR, podplukovník v záloze
Se zavedením povinné vojny nesouhlasím. Povinná dvouletá vojenská služba je hlubokou minulostí. Potřebné budovy, materiální a technické zabezpečení, lidské zdroje (velitelský sbor) se propadly do nenávratna. Slýcháváme, že mladé generaci chybí disciplína, respekt, vnitřní kázeň, odolnost, fyzická zdatnost a dodáváme, že vojna by je tomu naučila. Ano, jistě by je to armáda naučila, ale to by zvládla i okresní polepšovna. A jestli by povinnou vojnou něco získal stát? Asi by získal úložiště pro dva ročníky nezaměstnaných a pracovní sílu pro rychlé nasazení při krizových situacích. Pro nasazení v současných krvavých ozbrojených konfliktech by ale takoví branci nebyli dostatečně vycvičeni a chyběly by jim potřebné návyky, které nelze získat za krátkou dobu.
Andor Šándor
bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby ČR
Přestože se za poslední dva roky bezpečnostní situace v Evropě výrazně zhoršila, obnovení povinné základní vojenské služby není z řady důvodů reálné a asi ani nutné. Stát nemá potřebnou kapacitu kasáren, cvičišť, výstroje..., aby mohl takovou službu efektivně realizovat. Veřejnost na to není po všech stránkách připravena, protože otázka obrany země, rodiny, majetku je fatálně podceňována. Většina občanů a politiků je v zajetí pacifismu a naivní představy, že nám spojenci v NATO přispěchají na pomoc, bude-li to nutné. Nepřispěchají! Musíme sami chtít. Je především žádoucí výrazně posílit profesionální armádu. Přehodnotit, zda kdysi její stanovený počet přes dvacet tisíc je skutečně dostačující. Deset let nám chybí jedna brigáda. Odpovědní to dobře vědí. Je potřeba provést alespoň minimální kroky k tomu, aby byly vytvořeny podmínky pro mobilizační rozvinutí jak dostatečného počtu záloh, tak vojenského materiálu všeho druhu. Je nutné výrazně oživit český zbrojní průmysl a odstranit nesmyslná kritéria výběrových řízení pro rezort obrany při nákupu zbraní, která jej paralyzují.
Jiří Cihlář
finanční analytik Next Finance
Ještě nedávno se říkalo, že evropské státy začaly sledovat ekonomické cíle a ne ty teritoriální. Proč by tedy měla pokračovat plošná vojenská služba, což byla prakticky příprava na ozbrojený konflikt v Evropě? Jenže to dopadlo jako s tezí, že evropské státy nemohou v moderní době zbankrotovat. Bankrot ohlásilo v 90. letech Rusko a definici bankrotu během poslední krize naplnilo Řecko. No a ať tomu říkáme jakkoliv, tak na východní Ukrajině v poslední době tekla krev.
Mé osobní přání je takové, aby se jednotlivé vlády dál soustředily na ekonomické cíle. Pokud ale tohle přání nebudou sdílet všichni evropští státníci, pak by skutečně nezbývalo nic jiného, než se připravovat na zhoršení bezpečnostní situace. K obezřetnosti nás musí vést i příval migrantů. Loni totiž přišlo do Německa víc než milion uprchlíků. A ať jsou jejich původ, motivace či vyznání jakékoli, riziko to je. Větší panika ale není na místě.
Spíš než cestu obnovení povinné vojenské služby bych se soustředit na posilování vztahů s našimi spojenci. Při dalším zhoršení bezpečnostní situace bych pak byl pro navýšení počtu profesionálních vojáků. K obnovení povinné vojenské služby je podle mého daleko a situace si ji nežádá. Konflikty byly a budou. Snad ale vyspějeme natolik, že je nebudeme muset řešit za pomocí tanků a raket.
