Čínská demografická bomba tiká. Jak chce Peking předejít výbuchu?

Myslíte si, že čínský prezident Si Ťin-pching má příliš silné autoritářské sklony a jedná jako dryáčník?

Podle všeho na něho budeme zanedlouho vzpomínat jako na beránka, jakkoli to dnes zní absurdně. Klíč k takové nepěkné předpovědi má v rukou čínská demografie.

První příznaky onoho příběhu už jsou na světě, ač prozatím vyhlížejí nevinně.

Na konci roku 2020 dosáhl čínský penzijní trh objemu zhruba 12 bilionů jüanů, ve srovnání s rokem 2014 dvojnásobného.

Slibné důchody

V dubnu se o čínský trh začali významně zajímat někteří z největších světových správců aktiv. Hlavním důvodem bylo, že Peking vyhlásil plán dostat do oběhu značné množství úspor domácností.

Zaměstnanci budou podle ohlášeného schématu moci přispívat až 12 tisíc jüanů (42 tisíc korun) ročně na soukromé penzijní plány, které mají být „upraveny v souladu s ekonomickým rozvojem“ a budou požívat patřičného daňového zvýhodnění.

Finanční giganti, jako jsou americké firmy BlackRock, Goldman Sachs, JPMorgan nebo Amundi, hledají, jak svoji přítomnost v Číně posílit a lukrativní projekt je pochopitelně zajímá.

„Je těžké odhadnout potenciální velikost trhu, ještě zbývá vyjasnit řadu podrobností,“ řekl listu Financial Times Chou-Chou Čang, vedoucí strategie správy majetku poradenské firmy Ernst & Young (EY) pro Čínu a okolí. „Ale až se rozběhne po celé zemi, mohl by být desetinásobně větší než dnes.“

Na konci roku 2020 přitom podle EY dosáhl čínský penzijní trh objemu zhruba 12 bilionů jüanů (42 miliard korun), ve srovnání s rokem 2014 dvojnásobného. Vládní plán by měl expanzi ještě podstatně urychlit. Samotný vznik plánu je výrazem toho, že Peking dobře chápe nebezpečí, které mu hrozí – z velké části kvůli nesmyslné populační politice předchůdců dnešních vládců.

Už před covidovou pandemií byla Čína dějištěm nejprudšího světového propadu porodnosti. Během dvou let od prvního útoku koronaviru však tento trend ještě zrychlil. Počet narozených dětí na každou tisícovku obyvatel mezi lety 2019 a 2021 poklesl o téměř 30 procent. Podobný propad země zažila naposledy v době velkého hladomoru v letech 1959 až 1961. V roce 2021 se narodilo jen 10,6 milionu dětí, nejméně od roku 1949, kdy si moc v zemi vyválčili komunisté.

Podle Johna Wilmotha, šéfa populační divize OSN, lze řečený pokles připsat pandemii, protože „není v souladu s obvyklými sezónními výkyvy v porodnosti“. Tvrdá protipandemická opatření se stala obvyklou součástí repertoáru čínské vlády, ale jejich dopady ještě zhoršují populační krizi, která na zemi začíná doléhat.

I kdyby trend zcela otočil a čínské matky začaly rodit jako divé, projeví se to až někdy kolem roku 2040.

Absolutní katastrofa

Už v posledních letech před pandemií přitom Čína balancovala na hranici úbytku populace. Politika jednoho dítěte měla při svém zavedení v roce 1979 zamezit nekontrolovatelnému přemnožení.

Její první uvolnění nařídil vůdce země Teng Siao-pching v roce 1988, ale oficiálně se jí strana a vláda zřekly až v roce 2018, kdy už se začal projevovat problém opačný.

Dnes smějí Číňanky mít tři děti; problém je v tom, že je mnohdy nechtějí. Desítky let de facto stíhání mateřství, rostoucí podíl vysokoškolsky vzdělaných žen a jejich lepší pracovní uplatnění vykonaly své.

I kdyby však trend zcela otočil a čínské matky začaly za tři čtvrtě roku rodit jako divé (což není ani trochu pravděpodobné), projeví se to až někdy kolem roku 2040. A ono mezidobí bude kritické.

„Čína je v tuto chvíli v oblasti porodnosti absolutní katastrofou,“ píše v knize Prázdná planeta kanadský politolog Darrell Bricker.

Ekonomická čísla mu dávají za pravdu. V letech 1980 až 2015 vzrostl počet obyvatel Číny v produktivním věku z 594 milionů na 1,022 miliardy, tedy o 72 procent. To představovalo silný demografický impuls k ekonomickému růstu v podobě průměrného ročního nárůstu (potenciální) pracovní síly o 1,56 procenta.

Od roku 2015 však počet obyvatel v produktivním věku klesá. V roce 2020 čítala tato skupina obyvatel 1,013 miliardy lidí (to znamená průměrný roční úbytek 0,19 procenta). Podle předpokladů OSN bude nadále klesat přibližně stejným tempem do roku 2030 – a poté, v období do roku 2040, má propad zrychlovat.

Jak počet Číňanů v produktivním věku rostl, poměr závislosti tamní ekonomiky (vyjádřený jako procentuální podíl součtu obyvatel pod 15 let a nad 65 let vůči počtu obyvatel v produktivním věku) prudce klesl ze 68,38 procenta v roce 1980 na 36,49 procenta v roce 2010. Poté začal znovu stoupat: v roce 2015 dosáhl 37,71 procenta a odhadem 42,21 procenta v roce 2020.

Předpokládá se, že tato závislost bude nadále růst, až se okolo roku 2040 dostane na 61,3 procenta, přičemž přírůstek bude pocházet drtivou většinou z populace seniorské.

Ztráta takzvané demografické dividendy vytvoří tlak na zdravotnictví a podfinancovaný důchodový systém.

Dluhový strašák

To s sebou nese neveselé prognózy. Ztráta takzvané demografické dividendy (zjednodušeně řečeno příznivě nízkého poměru závislosti) vytvoří tlak na zdravotnictví a podfinancovaný důchodový systém – tomu se právě snaží ulevit současný vládní návrh zmíněný v úvodu textu. Hrozí dlouhodobě sníženým tempem ekonomického růstu hluboko pod hodnoty z posledního čtvrtstoletí.

Pokles reálného tempa růstu pod reálnou úrokovou míru zase vytváří riziko pro udržitelnost dluhu země; to je vzhledem k vysokému veřejnému zadlužení pořádný strašák.

Takový vývoj může znamenat, že by se země dostala do stavu, jemuž ekonomové říkají „past středních příjmů“. Ten může nastat ve chvíli, kdy poměr závislosti stoupá rychleji než reálné příjmy. Jedním z důsledků může být, že se Číně nepodaří překonat Spojené státy a stát se největší světovou ekonomikou v absolutních číslech, ačkoli, přepočteno paritou kupní síly, je největší světovou ekonomikou už dnes.

Co by to znamenalo pro geopolitické a geoekonomické postavení říše středu, jistě nechtějí pekingští mocipáni ani domyslet.

Naštěstí pro ně není takový vývoj nevyhnutelný. Například sloupkař Gideon Rachman z Financial Times argumentuje, že technologická vyspělost v oblastech robotiky a umělé inteligence umožní čínské ekonomice udržet solidní tempo růstu i v době, kdy počet jejího obyvatelstva v produktivním věku bude klesat.

Průměr odchodu do důchodu okolo 54 let je hluboko pod průměrem OECD, jenž čítá 64,2 roku.

Paprsky naděje

Jiná věc je, že úbytek obyvatel v produktivním věku nemusí automaticky znamenat úbytek lidí ekonomicky aktivních.

První prostor pro vylepšení lze vidět v kategorii 15 až 24 let. Před třiceti lety pracovalo 78,26 procenta jejích příslušníků, téměř stejně jako v celkové práceschopné populaci (79,14 procenta). V roce 2020 však pracovalo pouze 45,55 procenta lidí v řečené mladé kategorii, ačkoli celkové číslo pokleslo podstatně méně radikálně, na 66,82 procenta.

Znamená to tedy, že v Číně začalo pracovat výrazně méně lidí, než kolik jich do produktivního věku dospělo. A to především proto, že jich mnoho začalo studovat na vysokých školách.

Pro Peking je to potenciálně dobrá zpráva, protože podle téže logiky se ani relativní úbytek lidí v produktivním věku nemusí promítnout do celkového objemu pracovní síly tak radikálně, jak čísla naznačují.

To by platilo zejména ve chvíli, kdy by čínská ekonomika překročila takzvaný Lewisův bod obratu. V praxi to znamená, že když se vyčerpá zásobárna nevyužité pracovní síly (především ve venkovských oblastech), vyžene poptávka po pracovní síle výše mzdy, což zase přibrzdí relativní růst počtu vysokoškoláků.

Druhou oblastí, v níž se Pekingu nabízí prostor pro intervenci, je věk odchodu do penze. Oficiální důchodový věk v Číně je dnes 60 let pro muže, 55 pro státní zaměstnankyně a 50 pro pracovnice v dělnických profesích.

Průměr okolo 54 let je hluboko pod průměrem OECD, který je 64,2 roku, píše týdeník The Economist. Tak to platí beze změny už od poloviny dvacátého století, ačkoli dnešní senioři žijí podstatně déle než před 70 lety.

Peking si je toho samozřejmě vědom a plánuje věk odchodu do důchodu postupně zvyšovat – ačkoli může očekávat, že to bude nepopulární krok. Odměnou svého druhu mu může být strukturální zvýšení produktivity, umožní-li selektivní setrvání v zaměstnání výkonným starším pracovníkům, především ve znalostní sféře.

Aby si partnerku budoucí mladý Číňan opatřil, bude nucen podstupovat stále větší dávky rizika.

Když chybějí ženy

Je tedy možné, že čínská vláda bude moci nepříznivé dopady rostoucího poměru závislosti korigovat. Vyžadovalo by to však postup podle ekonomicky nejmoudřejšího scénáře, což není nijak jisté. Kromě toho budou čínští komunisté nepochybně čelit dalšímu potenciálně ničivému demografickému jevu, jehož vznik padá na hlavu jejich předchůdců.

Tím jevem je relativní nedostatek žen. Za běžných okolností rodí ženy zhruba 105 chlapců na 100 dívek, což zohledňuje větší toleranci mužů vůči riziku a tím pádem větší úmrtnost.

Zároveň v Číně – jako v mnoha jiných společenstvích – existuje tradiční preference rodičů pro syny, od nichž se očekává, že budou spravovat rodinný majetek a převezmou starost o staré rodiče. Dcera se naopak provdá a je veškeré další odpovědnosti za osud své původní rodiny zbavena. Až potud je to běžné uspořádání běhu věcí – feministům možná úplně nevoní, ale funguje.

Lépe řečeno, fungovalo, dokud nevstoupila do hry již zmiňovaná politika jednoho dítěte. Rodičovské preferenci pro syny dodala naléhavý existenční rozměr.

Výsledek byl přesně takový, jaký byste čekali: namísto bratru 108 narozených chlapců na sto dívek na začátku 80. let je dnešní poměr 120 na sto, v některých oblastech až 130 na sto. Znamená to, že zhruba každý pátý mladý muž bude za 15 až 20 let bez partnerky; není dnes na světě země, která by měla tento nepoměr výraznější.

Myšlenka na Si Ťin-pchinga jako na mírného, moudrého muže dostává reálné kontury.

Tři možnosti řešení

Aby si partnerku budoucí mladý Číňan opatřil (a silnější motivace mezi lidmi patrně neexistuje), bude nucen podstupovat stále větší dávky rizika. To je naopak velmi špatná zpráva – korelace takového demografického tlaku a přítomnosti násilí ve společnosti je dobře známá, naposledy ze současného arabského světa.

Jako řešení existují pouze tři možnosti (a jejich kombinace): masový odchod mladých mužů, masový přísun mladých žen nebo vznik kasty nedobrovolných celibátníků, ať už zoufale odhodlaných k čemukoli, nebo odevzdaných.

Peking tedy bude muset volit mezi ztrátou cenné pracovní síly, otevřením země masové imigraci a zvládáním tun nevyužitého testosteronu v desítkách milionů mužů. První dvě jsou politicky obtížně přijatelné; co tedy zbývá?

To je prostředí, která bude formovat (v ideálním, tedy minimálním případě) nejméně dvě nové čínské generace. A to včetně politických elit.

Myšlenka na Si Ťin-pchinga jako na mírného, moudrého muže tak dostává reálné kontury. A více znepokojivých myšlenek není na zemi mnoho.

Kam dál? Čína na Finmagu:

• Stáhne nás Čína na nové dno? Reakce na nové lockdowny očima expertů
• Soudruzi vs. technogiganti. Proč Čína přiškrcuje „vlastní“ miliardový byznys?
• Příběh nejzadluženějšího developera. Máme se bát pádu čínského obra?
• Jde do tuhého, Biden chce zkrotit Čínu. Horká linka Washington-Peking
• Zápas idejí a nákupní vášně. Čína tlačí západní firmy k pošlapání lidských práv