Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopisNadílka

Eurozóně hrozí zombifikace, varuje centrální bankéř Michl

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma | 15. 10. 2021 | 8 komentářů | 54 622
Aleš MichlČínaČNBeurozónakapitalismusrozhovor

„Japonsko je odstrašující případ, žije v zombie ekonomice. Teď hrozí podobný scénář zemím eurozóny. Proto potřebujeme kumulovat bohatství na případné další krize,“ říká člen bankovní rady České národní banky Aleš Michl.

Eurozóně hrozí zombifikace, varuje centrální bankéř Michl

Aleš Michl, člen bankovní rady ČNB

Zdroj: Profimedia

S ekonomem Alešem Michlem pořádáme už osm let pravidelné novoroční rozhovory. Tentokrát jsme ale zaběhaný řád porušili a během jednoho roku se sešli s diktafonem podruhé. Témat k povídání byla spousta – vysoká inflace, rekordní zvyšování sazeb ČNB, postcovidový restart hospodářství, kompetence centrální banky, nervózní situace v Číně i nová knížka nejmladšího člena bankovní rady.

Překvapilo tě něco na letošním vývoji naší ekonomiky?

Ano. Inflace je vyšší, než jsem čekal. 

Nedávno jsi v jednom podcastu tvrdil, že současná výše inflace je jen krátkodobá, zhruba na 1,5 roku. Kde bereš jistotu?

Inflace je problém, není možné nad ní mávnout rukou. Ale její zrychlení je potřeba vysvětlit. Z velké části je to inflace „dovezená“. Překotně roste cena ropy, mezinárodní přepravy, dřeva a kovů a kdoví čeho všeho dalšího. Je to tím, jak se firmy najednou snažily dohnat všechno, co ztratily při lockdownech. Jdeme z extrému, kdy byly ekonomiky vypnuty, do druhého extrému. Pokud chceme znovu nízkoinflační prostředí, je potřeba, aby byl covid pod kontrolou. Aby se normalizovaly dodavatelské vztahy a ceny. Do toho velké centrální banky musí přestat kupovat státní dluhopisy. A pokud se potvrdí, že přichází delší ekonomický růst, vlády by měly snižovat zadlužení. To je má logika, jak by se inflace měla dostat pod kontrolu. 

Evropské zombie na Finmagu

Zombíci jdou sežrat ekonomiku
Zdroj: Shutterstock

Ekonomický růst se v západních zemích za posledních několik dekád zpomalil. Naše děti můžou mít horší životní úroveň než my. Jednou z příčin „nerůstu“ prý může být i velké množství podniků, které zapomněly umřít.

Martin Zika: Jak brzdí ekonomiku nemrtvé firmy

Proč nehlasuješ pro zvyšování sazeb?

S profesorem Oldřichem Dědkem, který učí ekonomii na Univerzitě Karlově, jsme sepsali vysvětlující článek. Strategie rychlého zvyšování sazeb jako odpověď na současnou inflaci má podle nás tři úskalí: Za prvé, aktuální zrychlení růstu cenové hladiny je z převažující části způsobeno dovezenou inflací, jak už jsem řekl. Měnová politika ČNB s tím nic nenadělá, nesníží cenu surovin na světových trzích. A obdobně, měnová politika nezvýší nabídku polovodičů, nezvětší přepravní kapacity pro obchod, nesežene větší počet řidičů kamionů.

Za druhé, uspěchaným zvýšením sazeb si v této situaci dáváme vlastní direkty, aniž bychom knockoutovali dotírající nákladovou inflaci. Prodražuje se i financování investic, které jsou v ekonomice čelící nedostatku kvalifikovaných lidí zásadní. 

Za třetí, nevíme, co přesně ještě přijde. Buďme opatrní. Netvrdíme, že úrokové sazby mají zůstat nízko napořád. Doba na jejich zvyšování k normálu ale podle nás ještě nenastala.

Cítíš v tuhle chvíli největší tlak na radu ČNB za dobu, co jsi členem?

Narážíš na přestřelku guvernéra Rusnoka a ministryně Schillerové těsně před volbami? Však my přece taky říkáme politikům, že v období růstu mají vyrovnat veřejné finance. Proč by politici nemohli říct názor na sazby? My sami jsme v ČNB v kumulativní ztrátě, máme záporné vlastní jmění, rostou nám provozní náklady a počet zaměstnanců. Měli bychom se soustředit sami na sebe, na lepší výsledky své měnové politiky a jít příkladem. Měli jsme v klidu uvítat diskuzi a zároveň ji jednoduše uzavřít tím, že poslední slovo máme stejně my, nás sedm členů bankovní rady, a rozhodneme sami na svou zodpovědnost. Tečka.

Včera jsi křtil novou knížku Reset ekonomiky. Proč jsi ji napsal?

Chtěl jsem shrnout výsledky své práce a výzkumu. Po roce v národní bance jsem napsal knihu Jestřábi a holubice. Po dalším roce a půl knihu Reset ekonomiky.

Její podtitul zní Po pandemii čekejte nečekané. Co máme tedy čekat?

To neví nikdo. Přiznejme si, že všem velkým změnám, které kdy v ekonomice nastaly, předcházely nepředvídatelné události. Vím, že nevím, jaké další budou následovat.

Rašínovská tradice

Aleš Michl a Karolina Breitenmoser-Stransky u kavarenského stolkuZdroj: nakladateství Universum

„Alois Rašín byl předsedou Literárního a řečnického spolku Slavia, v jehož rámci vzniknul i sportovní klub. Jeho první účetní osnovu sestavil právě pozdější první ministr financí Československa Rašín. Nebyl ale moc populární, protože nejen v účetnictví razil heslo: »Pracuj a šetři.« To se mi líbí. Vtipné je, že chodil na fotbal spíš zkoumat, jestli ve frontách před stadionem nejsou lidé, co za lístky utrácejí peníze z dávek,“ říkal v loňském rozhovoru Aleš Michl.

Na křtu knihy Reset ekonomiky byla přítomna i Karolina Breitenmoser-Stransky, pravnučka Aloise Rašína.

Jak teď co nejefektivněji resetovat ekonomiku?

Daleko lehčí než předpovědět výskyt další ničivé události je vzít si k srdci, že země, národy, obyvatelé, podnikatelé či firmy, co mají v lepších časech úspory, bohatství, polštáře, a nikoliv kupu dluhů, můžou lépe zmírňovat dopady katastrof. Tohle je pro mě reset ekonomiky. Nejde to ale hned jako u operačního systému počítače, chce to čas.

V knížce mluvíš o dvou možných variantách dalšího vývoje – „poválečná“ s vyšší inflací, nebo zombie ekonomika, kdy bude pokračovat zaplavování trhů levnými penězi. Který scénář je podle tebe pravděpodobnější?

Teď by se nabízelo říct, že větší inflace, ale podle mě je pravděpodobnější zombifikace, hlavně co se týče eurozóny.

Přijde vůbec možnost nechat kvantitativního uvolňování? Co by se muselo stát, aby k tomu došlo?

To je ten lepší scénář. Růst HDP byl v USA v letech 1945 až 1970 v průměru 4,1 procenta ročně. Začalo to postupně plnit kasy státních rozpočtů a země z dluhů vyrostly. Inflace byla v USA v letech 1945 až 1970 v průměru 3,2 procenta ročně. K tomuto scénáři, i s ohledem na výše uvedenou rovnici pro stabilizaci dluhu, by byl ale potřeba znovu reálný růst HDP minimálně přes čtyři procenta ročně. Inflace CPI [index spotřebitelských cen – pozn. red.] by pak zřejmě byla opět mírně vyšší než obvyklé cíle centrálních bank u dvou procent. Pokud to tak bude, budou mít vlády a centrální banky možnost exitovat ze svých expanzivních záchranných politik.

Jako ukázkový příklad zombie ekonomiky zmiňuješ Japonsko, ale oni v tomhle duchu jedou už dvacet let. Co když je to new normal i pro Evropu, stav pro další desítky let?

Systém není v rovnováze, žádný nový normál. Centrální banky Japonska a vlastně i v eurozóně udržují kvazirovnováhu, zombifikují ekonomiku. Bank of Japan na konci roku 2020 držela 43 procent státního dluhu. Pro srovnání, Evropská centrální banka držela na počátku roku 2021 již 40 procent slovenského dluhu a 37 procent dluhu německého. Výborně napsali profesoři Mandel s Dvořákem v článku pro červnové vydání časopisu Bankovnictví, že kvantitativní uvolňování ztratilo svůj mimořádný měnový charakter a stalo se v předlužených zemích fiskálně vynuceným standardem na udržování téhle kvazi rovnováhy.

Jestli je někde na světě původní kapitalistický duch, co kdysi nakopl Ameriku, tak v Číně. Když ho nebudou zašlapávat do země, bude Čína do roku 2033 největší ekonomika světa.

Mě ale zajímá, jestli je ještě cesta, nebo je to konec kapitalismu, jak ho známe?

Ta otázka je namístě. Největší akcionáři v Japonsku jsou centrální banka Bank of Japan a státní penzijní fond. Podnikavost je najednou pryč. Dvanáct z top 20 firem světa bylo v roce 1995 z Japonska. V roce 2020 už to byla jen Toyota. Tohle hrozí eurozóně. Je to začátek konce kapitalismu.

Vždycky jsi věřil Číně, říkal jsi, že si Evropu naporcuje jak pekingskou kachnu. Nedochází jí ale taky dech? Nemá ve skříni spoustu kostlivců, které můžou potopit její ekonomiku?

Číně jsem věnoval celou první kapitolu knihy. Pořád platí, co jsem říkal, ale nejde donekonečna takto stavět a stimulovat ekonomiku, protože můžete skončit s kupou nadbytečných kapacit a spoustou špatných úvěrů. Ano, jsou tam kostlivci. Není země, která by se přehoupla přes hranici 10 tisíc dolarů v HDP na hlavu bez nějaké finanční či ekonomické krize, recese, zkrátka zásadnějšího zpomalení. Čína je teď u téhle hranice. Jestli ale někde na světě je ten původní kapitalistický duch, co kdysi nakopl Ameriku i Evropu, tak je v Číně. Pokud ho nebudou zašlapávat do země – což je ode mě trochu obecná fráze, přiznávám –  krize u nich bude krátká a Čína bude do roku 2033 největší ekonomika světa i v dolarovém vyjádření. 

Přece si nemůžeme brát za vzor kapitalismu zemi, kde jako lusknutím prstu promění největšího podnikatele a dřívějšího kritika vlády Jacka Ma v mírného beránka klečícího před mocí státu?

Jak vzor? Popisuji realitu. A Jack Ma? V Číně nemůže být nikdo víc než stát. Tak to zkrátka je. Odlišná kultura. Kdo tam déle nepobýval, nebo nemá nastudovanou historii, tohle nikdy nepochopí.

Aleš Michl

Aleš MichlZdroj: ČNB

Narodil se v roce 1977. Studoval na VŠE v Praze, LSE v Londýně a Wharton School of Finance ve Philadelphii. Během studií psal pět let pro Hospodářské noviny. Později působil devět let jako portfoliový stratég v Raiffeisenbank. Byl v poradních týmech místopředsedů vlád pro ekonomiku Martina Jahna a Jiřího Havla, spolupracoval s NERVem. Později na ministerstvu financí radil Andreji Babišovi a Aleně Schillerové. Působil ve správní radě Y Soft Ventures a v roce 2016 založil spolu s ekonomem Pavlem Kohoutem investiční fond Quant. Od prosince 2018 je členem bankovní rady České národní banky.

Jak to dopadne s čínským developerským kolosem Evergrande? Zachrání ho stát? Může to být rozbuška příští velké finanční krize?

Přiznám se, že realitní firma Evergrande pro mě byla symbolem čínského úspěchu. Teď je zadlužená až po uši. Jak dopadne, netuším.

V knížce taky píšeš o velkém státním investičním fondu pro budoucí generace po vzoru Norska, který by mohla spravovat Česká národní banka. Jenže my na rozdíl od Norska nemáme ropu. To není potřeba balík do začátku, který prostě nemáme?

Není. Vytvořme fond bohatství republiky. ČNB má devizové rezervy ve výši 135 miliard eur. Výnosy z nich lze využít. Prvním a podstatným krokem k realizaci téhle myšlenky je mít dlouhodobě ziskovou ČNB. A tento zisk pak v předem dohodnutém poměru s vládou rozdělovat do rezervního fondu ČNB a do státního rozpočtu, jak to umožňuje zákon. Podobně to dělají Švýcaři nebo Němci. Z toho by se zaplatila třeba důchodová reforma. Pokud by se státu takto pokryl deficit penzijního účtu, výrazně by se mu ulevilo. V dobrých časech by mohl začít vytvářet přebytky a spořit ve fondu pro další generace.

Hodně ekonomů by něco takového jen těžko skouslo. ČNB by se podle nich měla starat o měnovou politiku, regulaci finančního trhu a ne investovat…

Potřebujeme kumulovat majetek, bohatství. Na případné další krize. Zisk nebo ztráta ČNB je v mém pojetí součástí širšího pojetí veřejných financí země. Naše ztráta je zisk někoho jiného, třeba bank. Není mi to jedno a jsem asi první, kdo to veřejně říká. Nejen rozvaha, i výsledovka je pro mě důležitá.

Autor článku

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase a Lidových novinách. Vedl cestovatelský server Tripzone.cz. V roce 2010 začal psát pro finanční portál Peníze.cz, v roce 2015 se stal šéfredaktorem časopisu Finmag a od roku 2021 šéfuje i webu Finmag.cz. V listopadu 2021 převzal vedení projektu Football Club. Když zrovna neťuká do klávesnice, běhá s dětmi po lese, poslouchá audioknihy, sedí na Letné (na pivu a na fotbale) nebo cestuje po Evropě.