Od „vlastního exitu“ sice brzy uběhne osm měsíců a zatím všechno, jak se zdá, běží hladce. Jenže důsledky intervencí jsou tu s námi v nevyzpytatelně kritické míře dál. V tomto smyslu intervence neskončily. Důvody jsou minimálně dva.
Spekulanti se nevypařili
Zaprvé: v rukou spekulantů jsou pořád korunová aktiva, do kterých mohutně investovali zejména během prvních tří měsíců roku. To, že v nich kapitál drží déle, než původně zamýšleli, ještě neznamená, že nejde o spekulace a že je na ten kapitál alespoň elementární spolehnutí. Stačí drobný nárůst obecné rizikové averze mezinárodních investorů a tyto peníze mohou zmizet ještě rychleji, než se objevily. Česká republika je sice ve výtečné makroekonomické kondici a státní pokladna v poměrně dobrém stavu, naše ratingové hodnocení ale pořád odpovídá přinejlepším druhé lize. Má to svůj důsledek – až nad světovou ekonomikou zahřmí, investoři se stáhnou do bezpečnějších, prvoligových útočišť. Korunu to kvůli přítomnosti spekulativního kapitálu rozkmitá víc, než je zdrávo. Pořád zkrátka může nastat to, před čím mnozí varovali v době vrcholících intervencí.
V tomto kontextu získává mediální ofenziva centrální banky další smysl: je třeba využít současného klidu, a veřejnosti se vemlouvat tak, aby ji ani ve snu nenapadlo případnou bouři, pokud se ukáže, že dnešní klid byl klid před bouří, spojovat s intervencemi. I proto možná už dnes někteří lidé ČNB říkají „hop“, i když ještě tak úplně nedoskočili.
Vychází nový Finmag
Co v něm taky najdete
Kdyby kacíř Luther shořel
Bitcoin – nová vkladní knížka
... a vlci už jdou sem
Ztráta není jen účetní záležitost
Zadruhé: ztráta České národní banky mohutní a mohutní. Aktuálně přesahuje 202 miliard korun. Centrální banka ji bude umazávat možná celá desetiletí. Ačkoli takový odhad může klamat. Sama ČNB v roce 2008 předpokládala, že svou předchozí kumulovanou ztrátu, která vznikala od konce 90. let, zlikviduje plus minus do roku 2023. Nakonec to stihla o skoro celé desetiletí dřív, anulovala ji ze zisku za rok 2014. Tedy toho zisku, kterého ze značné části dosáhla intervenčním oslabením měny. Ano, oslabení vlastní měny bývá pro centrální banky ziskové, posílení ztrátové. Do jisté míry je tak ztráta ČNB nutná daň za to, že doháníme vyspělejší země Evropské unie. Nicméně ČNB v rámci mediální ofenzivy dělá ze své ztráty věc principu a zamlčuje, že ztráta je ve skutečností právě jen věcí míry. A tu míru ČNB dost možná vrchovitě překročila. Což je důvod, proč intervence není skončenou kapitolou.
ČNB se snaží tvrdit, že její ztráta už z principu není nic vážného, neboť jde vlastně jen o účetní záležitost. Takové tvrzení by ale u zkoušky na výbornou nebylo. Tím netvrdím, že bankovní radní ČNB z ekonomické teorie propadají. Minimálně někteří z nich dobře vědí, že se o ztrátě ČNB v tuzemském odborném tisku vedla diskuze dlouho před zahájením intervence. V roce 2009 například dnešní viceguvernér ČNB Vladimír Tomšík připomínkoval odbornou stať, ve které přední český teoretik měnové politiky, profesor Martin Mandel, s kolegou Vladimírem Zelenkou dospívají ve věci ztráty ČNB k diametrálně odlišnému závěru, než jaký se ČNB snaží mediálně prezentovat. Podle Mandela a Zelenky ztrátu centrální banky nelze zlehčovat jen jako účetní záležitost, jelikož je, citujeme, „na druhé straně ziskem subjektů v opačné finanční pozici“, například komerčních bank nebo spekulantů. Mandel se Zelenkou doslova uvádějí, že „roční ztráty centrální banky z dlouhé devizové pozice nejsou pouze ‚fiktivní‘ účetní problém a mají skutečné měnové, důchodové a poptávkové dopady“.
Utéct tak dřív
Vzhledem k tomu, že pro část odborné ekonomické obce je ztráta ČNB poměrně vážný problém, je také k ní třeba poctivě přihlédnout při celkovém hodnocení intervencí. ČNB však poctivou diskuzi zabíjí hned v zárodku, když na svoji ztrátu nepřipouští jiný pohled než jako na principiálně nevyhnutelný, ale nevinný vedlejší produkt blaha, které nám svojí intervencí zajistila.
Nuže, pokusme se o tuto diskuzi v krátkosti alespoň zde. Představme si, že by ČNB loni neudělala tvrdý závazek a intervenci ukončila třeba krátce před Štědrým dnem. V té době už byla celkem jednoznačně splněna podmínka, kterou guvernér Jiří Rusnok vyřkl v září 2016. Tehdy připustil, že k ukončení intervence může dojít i tehdy, pokud míra inflace nebude ještě na svém cíli – za té podmínky ovšem, že bude zřejmé, že cíle brzy dosáhne. Taková situace loni v druhé půli prosince byla. Pokud by centrální banka intervenci tehdy ukončila, její konečný objem by byl o víc než polovinu, totiž o zhruba 1150 miliard korun, nižší. Za jinak stejných podmínek by tedy ČNB také za zhruba poloviční čas – což mohou být celé dlouhé roky – umazala svoji ztrátu z intervence. O mnoho let dřív by tedy také mohla posílat své zisky buď do vlastních rezerv, nebo státu na příslovečné školy, nemocnice, dálnice a železnice. Za ty dlouhé roky by se toho třeba i hodně postavilo. Takhle se ale nepostaví.
Po bitvě je snadné být generálem. Takže se vyvarujme odsudku našich centrálních bankéřů za dost možná mnohamiliardově prodělečné stanovení tvrdého závazku. Věřme, že jednali, jak v dané chvíli nejlépe uměli. Stejnou pokoru ale žádejme i od nich. Probíhající mediální ofenziva části z nich takto pokorná není.
Psáno pro iHNed.cz
