Bruselští jako by nereflektovali nejen to, že už teď jsou v rostoucí míře káráni za podvazující přeregulování evropské ekonomiky, ale bohužel ani negativní důsledky regulací, které byly v minulosti zavedeny v některých ze členských států Unie. Konkrétně: právě nyní Brusel zvažuje regulaci spočívající ve snížení mezibankovních poplatků. S tou má negativní zkušenosti Španělsko. A takřka hotovou věcí je daň z finančních transakcí, jejíž obdoba zase v minulosti poškodila Švédsko.
Španělské karty
Když člověk platí kartou, ve výsledku to znamená, že jeho banka převádí příslušnou sumu na účet v bance příjemce platby; obchodník hradí své bance obslužný poplatek, jehož podstatná část následně pokrývá mezibankovní poplatek zákazníkově bance za participaci v systému. Španělská vláda rozhodla na sklonku roku 2005 o redukci mezibankovních poplatků – argumentovala přitom tak, že jejich snížení povede k poklesu celého obslužného poplatku, a tedy i sumy, kterou obchodník účtuje zákazníkovi, konečnému spotřebiteli. V podobném duchu dnes promlouvají euroúředníci, kteří v redukci mezibankovních poplatků na úrovni Evropské unie vidí způsob, jak povzbudit evropskou spotřebu.
Španělská zkušenost by je však měla varovat. Téměř šedesátiprocentní pokles mezibankovních poplatků vedl v letech 2006 až 2010 sice k tomu, že se jejich evidovaný objem snížil v souhrnu o více než 3,3 miliardy eur, jenže toto snížení spotřebitelé nijak nepocítili. Naopak – „zaplakali“, protože došlo v průměru k více než padesátiprocentnímu navýšení poplatků za užívání platební karty. Banky si takto kompenzovaly vyčíslený výpadek související se snížením mezibankovních poplatků. Na opatření tak v konečném důsledku vydělali jen obchodníci, kteří redukci poplatků celkem očekávatelně nepřenesli na spotřebitele, samo přitom na obslužných poplatcích ušetřili v souhrnu víc než 2,7 miliardy eur.
Švédské daně
V lednu 1984 začali ve Švédsku vybírat daň z finančních transakcí, konkrétně z nákupu akcií a opcí. Sazba této daně původně činila 0,5 procenta, v roce 1986 byla sazba zvýšena a daň začala být vyměřována i při nákupu dluhopisů. Investoři rychle započetli současnou hodnotu budoucích daňových plateb z dodatečně pořízeného aktiva, čímž došlo k obecnému poklesu cen aktiv. Už v den, kdy byla daň oznámena, se tudíž kurzy akcií na stockholmské burze propadly o 2,2 procenta a během následujících třiceti dnů dokonce o 5,35 procenta. Ceny aktiv dále klesly po zmíněném navýšení daně. Dodatečný daňový výnos z nové berně přitom zůstal daleko za plány švédské vlády – ta předpokládala, že vybere ročně 1,5 miliardy švédských korun. Ve skutečnosti byl průměrný roční dodatečný výnos 50 milionů švédských korun. Odhady vlády tedy třicetinásobně (!) převyšovaly skutečnost – a to odhlížíme od sekundárních efektů, které způsobil pokles obchodní aktivity (například od snížených příjmů ze zdanění kapitálu).
Za pouhé dva roky – do roku 1986 – se 60 procent zobchodovaného objemu (aktiv jedenácti nejvýznamnějších švédských titulů) přesunulo ze Stockholmu do Londýna; švédský opční trh téměř přestal existovat a obchody s termínovými kontrakty poklesly o 98 procent. Padesát procent titulů, které se do uvedení daně obchodovaly ve Stockholmu, „prchlo“ do roku 1990 na londýnskou burzu. Poté, co byla daň v letech 1990 a 1991 postupně zrušena, nastal opětovný boom švédské burzy.
Co na to Brusel…?
Eurounijní daň z finančních transakcí bude velmi pravděpodobně zavedena už příští rok, na redukci mezibankovních poplatků zřejmě nakonec také dojde. Přitom opatřením nejvýrazněji oponují ti, co s nimi mají přímou zkušenost – Švédové v případě daně a mnozí španělští experti zase v případě redukce poplatků. Jedním z nich je madridský profesor Gustavo Matías, který loni spolu s kolegy publikoval rozsáhlou studii kritizující právě redukci mezibankovních poplatků. Za neochotou bruselských zohlednit neblahé zkušenosti členských zemí spatřuje Matías silné lobbistické tlaky zájmových skupin. Bude-li jim Brusel opravdu podléhat, hospodářská krize rozhodně neodezní.
Psáno pro Finmag. Autora můžete rovněž sledovat na Facebooku.
