Klimagedon. Rok druhý

Byl jsem na vaší přednášce o suchu a tam jste říkal, že průmyslové zemědělství do třiceti let zanikne. Proč?

Průmyslové zemědělství nezadržuje v krajině vodu, používá příliš mnoho chemie a těžké mechanizace. Tím se snižuje porozita půdy na naprosté minimum. Pakliže není v půdě voda, nemůže tam být ani dobrá druhová rozmanitost. Naše civilizace závisí na 10 až 30 centimetrech ornice. Neuvěřitelně slabá vrstvička. Ve zdravé půdě je až milion druhů edafonu, půdních organismů. Svébytný vesmír, kterému rozumí jen pár lidí na světě. Bohužel se většina zemědělců nechala přesvědčit, že když si uměle zvednou výnosy tím, že do půdy vpraví dodatečnou energie ve formě chemie nebo hnojiv, čemuž začali říkat „zelená revoluce“, že se to dá udržet věčně. Nedá. Jsme na hranici.

Dneska je půda jen držákem pro rostliny. Chemizuje se všecko, co rostlina k růstu potřebuje. Konečná potravina je tudíž nezdravá, nutričně nekvalitní, obsahuje rezidua pesticidů, dalších chemikálií a podobně. Jakmile se podaří ozdravit zemědělskou půdu, aby se do ní vrátil edafon v plné síle, bude i zdravá potravina. A hlavně: budeme mít vodu.

Podle vás jsme posledních 150 let ničili schopnost krajiny vázat vodu. Jde vám o návrat k předchozímu stavu a obnovu přirozených toků řek, bažin, mokřadů, nebo o transformaci zemědělství takového, jaké ho známe?

O oboje. Musíme se vrátit k přirozené hydrodynamice krajiny. Velmi jednoduše řečeno: vrátit vodu do ploch, které původně měla udělat z krajiny znovu houbu na vodu. Musíme samozřejmě volit kompromis mezi tím, abychom se uživili a abychom zadrželi vodu. Ale zemědělství se skutečně musí transformovat tím, že obnoví porozitu půdy. To bude znamenat minimálně dvě věci: návrat kvalitního organického hnojení a opuštění jakékoli biocidní chemie.

Předpokládám, že rozhovor Českého rozhlasu Plus s profesorem Janským z Přírodovědecké fakulty UK jste slyšel. Lze bojovat se suchem zakládáním rybníčků na konci svahů, obnovou krkonošských a šumavských nádrží na plavení dřeva, hlubokou orbou nebo větším množství hovězího dobytka?

S prvním a druhým určitě souhlasím, ale to vůbec nebude stačit. Dneska máme krajinu vyschlou celou. Musíme postupovat celoplošně.

Ale – ukazuje se, že orba je asi jeden z největších omylů lidstva. Příroda totiž „oře“ dokonale, a přitom šetrně: pomocí krtků, žížal a myší atd. Uvádí se, že žížalami prošla šestkrát celá půda planety. To je ta správná „orba“, málo intenzivní, ale trvalá. I zemědělci už začínají chápat, že to půjde bez orby. Neříkám, že všude, ale měli bychom k tomu mířit. Ve východním Polsku Wiesław Gryn deset let hospodaří bezorebnými postupy. Má asi o třetinu větší výnosy, spotřebuje o 90 procent míň chemie a o 50 procent míň ropy. Viděli jsme kukuřici nasázenou do patnácti-, dvacetistupňového svahu. Nebyla tam žádná eroze, přestože týden předtím spadlo 50 milimetrů srážek za den.

A hovězí dobytek?

K tomu se musí přistupovat jinak, než jsme byli zvyklí. Vždycky někdo vykřikne Víc dobytka!, aniž si uvědomí, že to znamená také větší klimatickou stopu a v případě příliš těžkých kusů až devastaci pastvin, zejména pokud bude pokračovat sucho. Petr Sklenička z ČZU tvrdí, že musíme udělat chytrou krajinu, a já s ním zcela souhlasím. Zmíněný sedlák v Polsku žádné krávy nemá. Nejsou potřeba a krajinu bychom měli spásat lehčími druhy domestikované zvěře – přitom ale striktně chránit každý keř a stromy.

Čím hnojit? Hnůj přinejhorším – ale určitě ne kejda! Do půdy musíme dostat organiku, nejlépe kvalitní kompost, jenže kdopak ho dneska umí. Tím se zvětší jak porozita půdy, tak podpoří návrat edafonu. Myslím, že kravský hnůj není nejlepší, ale k tomu by se měli vyjádřit zemědělští experti. Rád bych totiž, aby se postupovalo systémově, jednotlivé expertní skupiny se propojily a vytvořily win-win strategii pro lidi i přírodu a všichni jsme v kauze návrat vody a chlazení klimatu táhli za jeden provaz.

Sdílíte Janského optimismus, že politici projekty proti suchu podpoří? Přece jen na ně působí silná betonářská lobby…

Reakce na náš pilotní model jsou zatím vyloženě pozitivní od laické i expertní veřejnosti. Ministerstvo životního prostředí i zemědělství o něj mají velký zájem. Program boje se suchem byl nápad, který jsem konzultoval s ministrem životního prostředí panem Brabcem už před lety a v tomto směru ho pan ministr rozvedl dobře, navíc má na vodu na ministerstvu tým progresivních lidí, kteří se opravdu snaží o systémové změny. Vláda si doufám také jako celek uvědomuje, že hrozí, že se Evropa rozdělí na dvě části, z nichž jedna nebude obyvatelná, a hranice může klidně vést přes Českou republiku. Vláda má dokonce schválené dva klíčové dokumenty, jeden řeší sucho a druhý adaptaci na klima. Zbývá je jen realizovat.

Nakolik je podle vás vhodné opírat se o dotační programy?

Bez toho se to nedá dělat. Dotace nemůžou být než stoprocentní. I když v minulosti nevládky mohly dělat investora, kde bychom sebrali těch 20 procent na spoluúčast? Revitalizace (včetně admnistrace) tři a půl kilometru potůčku, který byl zničený stoprocentně za státní peníze a překročíte ho nohou, stojí i kolem tří až pěti milionů.

Rozumějte – dotační programy mají striktní podmínky, se kterými se v průběhu realizace projektu hýbat nemůže.

Model Zdoňov alias Chytrá krajina by se za současné situace musel skládat z několika grantů. Za statisíce připravíte projektovou dokumentaci, a vůbec si nejste jistý, jestli dotaci dostanete. Jde nám o to, aby to bylo obráceně. Aby se udělal vynikající projekt, nemám-li být skromný, a na to přesně postavit stoprocentní, právně nárokovou dotaci, vyplácenou tak, jak budou potřeba peníze. V jedné dotaci. Vůbec by to neměl administrovat soukromý subjekt. Jinak se dostaneme do časové smyčky, která nás uškrtí. Za dva roky (!) jsme se s jednou naší revitalizací dostali k územnímu řízení a dělali jsme všechno pro to, aby to fungovalo, ale pak jsme narazili na nutnost výkupu státních pozemků a všechno tím zkolabovalo. Tak se to dělat nedá, stát musí změnit strategii – a pomoci s administrací. Nejlepší by bylo, aby gesci na krajinou i administraci grantů přebralo Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny. Terénní pracovníci správ CHKO a národních parků znají terén dokonale. Tím by se renovace krajiny maximálně urychlila, zejména pokud by se přebralo know-how našeho Modelu Zdoňov.

Terén, kde se projekt Zdoňov nachází, je dost specifický. Nakolik se dá stejný model uplatnit i jinde?

Jsou to hory, podhory, (ex)bramborářský kraj. Samozřejmě bude nutné zahrnout i jiné typy krajin a půd daleko intenzivněji obhospodařovaných a na nich udělat další pilotní projekty. Překvapivě máme ale takovou enklávu i v Broumovské kotlince. Ty pozemky se dají srovnat s nejvíc obhospodařovanými pozemky u Hradce Králové nebo na jižní Moravě. Máme objednávku na studii proveditelnosti revitalizace dalších 20 čtverečných kilometrů u Křinic. Některé další vznikají už v gesci vlády, která vydala grantový titul právě na řešení krajiny a její přizpůsobení se klimatické změně. Třeba tomu, že bude míň pršet. I když tomu zatím nikdo nevěří. Ale bohužel letos už jsme proti dlouhodobému průměru 32 procent v minusu.

To, co jsme udělali ve Zdoňově, se dá uplatnit kdekoli, jen to bude vypadat jinak. Principiálně ale odstavit meliorace, vrátit meandry, vybudovat nové tůně a poldry lze jako dílčí opatření už dneska. A výsadba zeleně – všude, kde to jde, vrátit remízy a meze, přidat nové lesy a změnit skladbu lesa, aby maximálně zadržoval vodu.

Ještě jedno si musíme uvědomit. Jako stát bychom měli i těmi dotacemi podporovat komplexní přístup. Když bude chtít někdo dělat rybníček, ok, budeme rádi, když jich udělá deset. Ale nejlepší bude, když udělá kompletní nápravu aspoň jednoho malého povodí. Aby se postupně stát v celé ploše povodí, kde to je možno, stal novou houbou.

Projekt Zdoňov leží na pozemku soukromého zemědělce, o kterém mluvíte jako o osvíceném člověku. Jak se vám daří přesvědčovat hospodáře o smyslu projektu? Nedívají se na vás jako na ekoteroristu?

Jste mě pobavil. Ekologie je třešnička na dortu je stejně vražedný argument jako nazvat lidi, co zachraňujou přírodu, ekoteroristy. Dneska se i ekonomům, kteří byli radikální jako Klaus, hodí možná i ten ekoterorista, který vymyslí, jak zachránit republiku před suchem. Zemědělci už takhle neuvažují. Jsme ve spojení s Českou asociací soukromého zemědělství. Mají stejné myšlenky jako my, jen k nim docházejí z trochu jiné strany. Nemají vodu ani píci. Mluvil jsem s farmářem u Berouna, který myslel vážně otázku, jestli nemám seno, že by si ho přivezl. [Přes 220 kilometrů, pozn. red.]

Jsme na limitech krajiny. Udržovat myšlenky o neustálém rozvoji je skutečný terorismus. Terorismus peněz a nesmyslného přístupu k planetě, lidem a k životu. Musíme se naučit koexistovat s přírodou, ne ji neustále drancovat. Závisíme na zdrojích dovážených přes půl planety. Nemáme ropu, a pořád jí spotřebováváme, jako bychom žili v Kuvajtu. Musíme se skutečně připravit na to, že ropa dojde. Náš projekt míří až tak daleko, že si představujeme, co tady potom budeme dělat. Odpověď je: „Jedlé lesy!“ Sedm pater, od borůvek po moruše, které vydrží až minus čtyřicet. Už si je objednáváme a připravujeme se. Průmyslové zemědělství stejně skončí.

Já myslel klasické družstevní zemědělství. Jak se to daří vysvětlit těmhle zemědělcům?

Tady jsme na začátku. Mechanismus v lesnické nebo zemědělské praxi je v průměru hodně zkostantělý. Vyučuje se něco, co už nereflektuje realitu. „Na poli osvěty“ se i ve vysokém školství musí vykonat obrovský kus práce. Ale musí to jít ruku v ruce s příkladem, jinak tomu nebudou věřit.

V rozhovoru pro Radio Wave jste řekl, že „každé jaro kvůli melioracím ztrácíme obrovské množství vody“. Mělo odvodňování půdy pro zemědělce nějaký pozitivní přínos?

Krátkodobě ano. Na dřív podmáčená pole mohla vyjet čím dál těžší mechanizace. Znáte ty staré traktůrky, vážily maximálně tunu, ty se nezabořily. Postupně se zintenzivnilo zemědělství, udělaly větší brány a stroje. A dostali jsme se do smyčky: dál vysušovat, aby se mohlo vjíždět na čím dál větší plochy, a meliorace se úplně zvrhly. Podle pětiletého plánu se meliorovaly pozemky, které to vůbec nepotřebovaly, jen proto, že Zemědělská a vodohospodářská správa měla v popisu práce položit desítky kilometrů trub ročně. Ve finále má ten nápad společně s klimatickou změnou nejen u nás katastrofální dopad. Posledních sto padesát let jsme dělali všecko proto, abychom vodu z krajiny odvedli. A povedlo se nám to.

Psal jste o zatravňování, kopání tůní, deregulaci toků. Neznamená to horší obranu proti povodním, nebo spolu s omezeným hnojením nižší výnosy orné půdy?

Představte si to jako střechu a žlab. Střecha je veškerá zemědělská půda, uvádí se, že až 50 procent je jí utuženo. A z toků se staly žlaby. Jsou to meliorační zařízení, která mají za cíl rychle odvést vodu z krajiny. Když zaprší, voda tudy okamžitě letí s ještě větší energií. Nezdrží ji v meandrech jako potok. Naše opatření je proti povodni nejlepší. Nijak drahé a provedené v celých plochách povodí. Povodně sice budou, nicméně jejich nástup bude třeba v pramenných oblastech o dny a hodiny pomalejší, takže se člověk bude moct připravit. A rozhodně nebudou brát životy. Pokud to uděláme dobře i s bezpečnými rozlivy nad městy, což je další věc, která se běžně nezmiňuje.

Jak máme zahloubené toky, máme taky odvodněné nivy. A to je jeden z dalších obrovských omylů civilizace, že začala stavět v nivách. Lidi křičí, že jsou zatopený – ale to je zákonité. A co vymysleli inženýři? Širší a hlubší tok. Tím vysušili obrovské plochy niv. Takže pokud bychom napravili toky a zemědělskou půdu, dostaneme minimálně dvacet Orlíků vody. To je jedenapůlkrát víc, než je objem všech přehrad v republice.

Proč jsou vodní nádrže v boji se suchem tak neúčinné?

Čekají na vodu. Jenže když se vyplní předpověď ČHMÚ, vodnost toků poklesne v průměru o 50 procent a většina jich přes léto vyschne, nádrže ztratí funkci. Musíme udělat celoplošnou zádrž. Pak budeme zadržovat pitnou vodu i dál pro Prahu, která si musí uvědomit, že ji zachrání jedině venkov, ne nové přehrady.

A co si myslíte o plánu do třiceti let zaplavit hnědouhelné pánve v Krušnohoří? Přece jen je to jiná situace…

Každá voda navíc je dobrá, s tím nemám žádný problém.

Vázali naši předkové vodu v krajině cíleně, nebo šlo spíš o vedlejší produkt méně pokročilých technologií?

Už první zemědělské pokusy byly odvodňovací. Když jste se ráchali po kotníky ve vodě nebo měli z orné půdy bahno, tak se tam nedalo nic dělat. Na druhou stranu byli velice pokrokoví v zádrži vody. Rožmberská krajina je docela dobrý příklad pozdně středověké péče o krajinu. Rozhodně to ale nebyly novátorské postupy, jak zadržovat vodu pro zemědělské účely, hrálo tam velikánskou roli rybářství.

Život v minulosti byl daleko promyšlenější. Doprava byla svízelná, snažili se být soběstační a mít všecko u huby. Tento způsob je správný i z hlediska klimatické změny. Dneska se zhusta z místa na místo převážejí výrobky, které by se vůbec převážet nemusely, protože bychom si je mohli udělat sami. Zejména potraviny. Proč dovážet zdaleka potravinu, o jejíž kvalitě nevíme naprosto nic?

V rozhovoru pro Rádio Wave zaznělo doporučení pro Pražáky odstěhovat se na venkov, pokud chtějí žít udržitelně. Proč?

Sucho je dlouhodobé, ale pořád teče voda z kohoutku, takže se taková diskuze zdá akademická, ale podívejte se, jak dopadlo Kapské město. Během dvaceti, třiceti let přibylo několik milionů obyvatel. Přehrady vyschly. Je to první velké město na světě, které odvrací naprostý kolaps zásobování vodou.

Veškeré opravdu velké aglomerace mají obrovskou spotřebu vody a ani jí nešetří. Patnáct nebo šestnáct milionů lidí v Mexico City má takovou spotřebu, že v některých místech město kleslo v průběhu století o půl metru. Některé ulice od 17. století dokonce o čtyři. Vyčerpávají podzemní vodu a vodovody praskají. Nestíhají to ani opravovat. O to víc vodu čerpají a rychleji se propadají. Lidi se pak skutečně musí odstěhovat. Bez vody tam dál nemůžou fungovat.

Mám pro děti bláznivou teorii skleníkových poklopů: „Hermeticky uzavřeme jedním poklopem Prahu a druhým stejně velké území na venkově. Kdo vydrží víc?“ I děti vymyslí, že rozhodně venkov. Sice jsem to v rádiu řekl nadneseně, nicméně je to skutečně tak vážné, že to připadá do úvahy.

Taky jste navrhoval odstranit z měst co nejvíc asfaltu. Neobáváte se, že by pak doprava v Praze… vázla?

Bude váznout vždycky, pokud meziročně poroste počet aut o dvě procenta. Ekonomové se zbláznili. „Tahle civilizace klekne, pokud nebude mít neustálý rozvoj.“ Jenže ona klekne právě proto, že ho chce mít, jen to bude o to horší. Myslel jsem to tak, aby se vytrhal zbytný asfalt. Praha absorbuje teplo. Je to skleník. Padesát, pětapadesát stupňů těsně nad povrchem. Některá města pochopla a asfalt dokonce natírají na bílo. Stejně jako krajina i města míří k tomu být chytrá. A hlavně ne černá, ale zelená. Zelené střechy, co nejvíc stromů. Každý list, každá větev budou potřeba. To jsou kropičky a chladničky krajiny. Divili bychom se, kdybychom šli pořádně do územního plánu, co jde zazelenit.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

---

Koupit Finmag

Existují i řekněme šetrnější varianty dláždění nebo povrchové úpravy než asfalt?

Jednu z nich máme pod nohama, zámkovou dlažbu, která alespoň trošku prosakuje. Anebo se ukousne z chodníku i z asfaltu silnice a udělá metr, metr a půl pruh a tam jsou zahrádky a stromy. Ne jako dneska u nás, kdy voda z obrubníku frčí do kanálu a zkanalizované řeky. Proč ji brát jinde na kropení, když tam spadne? Takže se dělají mezery v obrubnících a voda stéká do zahrádek, kde přebytky odcházejí beze škod do vodoteče.

Lze předpokládat, že země se bude stále oteplovat. Údajně následujících pět let rozhodne o osudu planety. Nebojíte se, že i to, co navrhujete, jen oddálí zřejmě nevyhnutelné?

Musí to jít ruku v ruce se snížením emisí skleníkových plynů, aby se do konce století nezvýšila teplota planety o jeden a půl stupně. Další možnost je opravit krajinu. Bez ohledu na to, jak to dopadne, nic jiného nemáme, speciálně v České republice, na střeše Evropy.

Obávám se ale, že pět let je příliš optimistická vize a že se rozhodlo, už když se nastartovala průmyslová revoluce a neustálý rozvoj bez ohledu na cokoliv. Jsme tak v roce dva období, které nazývám klimagedonem. Narušily se jet streamy a polární vír. Už to je obrovská nevratná změna. Už se jenom budeme pokoušet sanovat následky a přežít. Jestli budeme mít vodu, máme větší šanci nemigrovat jinam, než kdybychom to neudělali. Tohle není otázka, ale kategorický – ekologický, a pro rozumné ekonomy i ekonomický – imperativ.