Medicína? Čirá radost. V práci musíte vidět smysl, říká přednosta chirurgické kliniky

Chirurgii dělá přes třicet let, nikdy však svého rozhodnutí dát se na medicínu nelitoval. A syndromu vyhoření se taky nebojí. „Vím, jak je práce důležitá a jak je důležité, aby se člověk do ní těšil, viděl v ní smysl a radoval se, že může něco spoluvytvářet,“ popisuje Robert Lischke přínosy medicíny v rozhovoru pro Finmag.

Kdyby vám teď bylo osmnáct a měl jste se znovu rozhodovat, vsedl byste zase na tygra jménem medicína?

Určitě. A moje volba by byla ještě jednodušší, jednoznačnější než před lety.

Robert Lischke

Tomáš Nosil

Ve volbě povolání měl jasno už v dětství, obor však během studií na 1. lékařské fakultě UK přece jen zvažoval. Nakonec zvolil chirurgii, v roce 2005 získal atestaci z hrudní chirurgie.

Po absolutoriu nastoupil na III. chirurgickou kliniku 1. LF UK a FN Motol a patřil roky k nejbližším spolupracovníkům profesora Pavla Pafka. Byl u toho, když se v roce 1997 pod Pafkovým vedením podařila vůbec první transplantace plic v ČR a podílel se na rozvoji tohoto transplantačního programu.

V roce 2010 převzal po svém učiteli vedení kliniky, postupně rozšířil tým z původních 20 na 38 lékařů, kteří v posledních letech ročně provedou (mimo různé a početné jiné operace) okolo 60 transplantací plic. Robert Lischke vedl také chirurgy, kteří v roce 2015 ve spolupráci s kolegy z pražského IKEM transplantovali jednomu pacientovi zároveň dva orgány – plíce a srdce. Tuto metodu chce ještě rozvíjet a také usiluje o to, aby se v dohledné době dalo na motolské klinice realizovat až 100 transplantací plic ročně.

Ani trochu byste neváhal?

Mám víc životních zkušeností a vím, jak je práce důležitá a jak je důležité, aby se člověk do ní těšil, viděl v ní smysl a radoval se, že může něco spoluvytvářet. V našem případě to jsou medicínské programy, které – když jsou úspěšné – prostě přinášejí radost. Zatímco covid, ekonomická krize, válka na Ukrajině a na Blízkém východě, výsledky voleb ve Spojených státech, či dokonce debaty o možné válce v Evropě mi přinášejí spíše úzkostné pocity, medicína je čirá radost. Prostě něco opravdu hezkého v životě.

Znám několik lékařů, kteří jsou stejného věku jako vy, a potýkají se se syndromem vyhoření. To se vám stát nemůže?

Dělám chirurgii přes třicet let, ano, občas bylo práce a starostí víc, než jsem dokázal unést. Snad jsem ale vždycky tu situaci včas rozpoznal, popsal si ji vnitřně a nějak s tím pracoval. Teď se rozhodně vyhořelý necítím. Jsem unavený, protože je mi 57 let. S přibývajícím věkem schopnost regenerace výrazně klesá, a tak hledám cesty, jak si vyčlenit víc prostoru na obnovování sil.

Kdybyste byl znovu na začátku, volil byste zase i hrudní chirurgii?

Volil bych chirurgii, mám rád práci na operačním sále. A jestli by to byla hrudní chirurgie, kardiochirurgie, břišní chirurgie? To je asi jedno.

Kouzlo chirurgie se jmenuje adrenalin?

Chirurgie nabízí spojení intelektuální činnosti s manuální prací. Promýšlíte léčbu pacienta, chystáte operaci – na druhé straně pracujete rukama, což je přínosný stereotyp. Každý chirurg má určitý počet operací, které neustále opakuje, což je důležité, jen tak se může stát dobrým chirurgem. A při tom opakování vás to překvapuje méně a méně, čím dál snadněji si poradíte s komplikacemi, protože už jste je mnohokrát zažila. To je výborný způsob učení. Na chirurgii je také hezké, že hned vidíte výsledek.

Někdy to ale nemusí dopadnout úplně dobře. Nedrtí vás odpovědnost?

Konfrontace s neúspěchy je samozřejmě extrémně náročná. Vždycky zvažujete míru svého podílu, dostavují se pocity viny a studu, výčitky. Vyhnout se tomu úplně nedá, ale platí, že když člověk dělá jenom to, co skutečně hodně dobře umí, dělá prostě méně chyb.

Nicméně medicína chvátá, operace jsou složitější…

… a komplikace jsou vážnější. Tak to je. Když jsem začínal, operovalo se otevřeně a pouze z velkých ran, které pacientům způsobovaly velké bolesti, limitovaly rehabilitaci. Dnes často používáme robotické systémy, které jsou miniinvazivní, pooperační doba je jeden dva dny a už přicházejí další pacienti. Vše se zrychlilo, narostlo. A třeba transplantace plic se na klinice stala rutinní metodou, která má jasně vypracovaný postup. Je to už ten typicky repetitivní výkon s dobrými výsledky.

Všichni víme, že se české zdravotnictví dlouhodobě potýká s nedostatkem lékařů a hlavně mladých. Pociťujete tento problém také?

V našem týmu je dnes 38 lékařů, jejich počet jsem zdvojnásobil, protože úspěšná špičková chirurgie spočívá také v tom, že máte dost času na pacienta, že vás může kolega zastoupit, že vás je přiměřeně na operačním sále. Naše klinika je také generačně dobře rozvrstvená, je tu dost mladých lékařů před atestací i po atestaci, přičemž žádné volné pracovní místo zrovna teď nemáme, a kdybychom jej měli a nemohli na něj nikoho získat, měl bych intenzivně přemýšlet, co děláme špatně. Naštěstí máme přebytek zájemců, každý rok jich řadu musím odmítat.

(...)

Co dalšího se v rozhovoru dozvíte? Třeba jak roste počet žen v chirurgii, co si Robert Lischke myslí o nastupující generaci doktorů, nebo jak kloubí chirurgii s administrativou a provozem. V novém čísle Finmagu pak najdete i další texty z velkého tématu o propojení medicíny a byznysu.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag