Obsazuje seriály i filmy. Casting je víc než jen výběr herců, říká podnikatelka

Castingová režisérka a producentka Maja Hamplová přiznává, že práci miluje a potřebuje ji: „Už od relativně nízkého věku jsem měla pocit, že se moje důležitost odvíjí od toho, jestli dost pracuju. Jakmile mám malou nálož, přichází pocit viny.“ V posledních letech toho měla opravdu hodně, podílí se třeba na minisérii Iveta.

„Je mi čtrnáct, pracuju v libereckém knihkupectví, pak McDonald‘s, chodím sice na gympl, ale nějak to jde: ze školy rovnou do práce. Pak ještě přidávám kultovní libereckou hospodu Vokno. Po škole Vokno, pak noční v Mekáči, dvě hodiny spánku a pak škola,“ popisuje své těžké začátky v rozhovoru pro Finmag, který vám přinášíme v rámci projektu Podnikavé Česko.

Často herce dobře znám, jejich silné stránky i obavy, ladím se na ně, pak můžu domýšlet třeba i jemnější režijní připomínky v rámci castingu.

Do jakého filmu byste se – pardon – by ses obsadila?

Spoluprodukovala jsem film Úsvit s Matějem Chlupáčkem, který se odehrává v osmatřicátém roce, v době výstavby baťovských továren v městečku Svit. Jan Antonín Baťa létával nádherným letadlem Elektra. Jedno měl on a druhé Amelia Earhartová. A my se jeli na tu Baťovu Elektru podívat na letiště kousek od Prahy. Přemýšleli jsme, jak ji natočíme do filmu, a do toho nám pán z letiště povídá o Amelii...

Tedy o tobě?

Já bych spíš točila o ní, než že bych se do její role dosazovala. Její příběh se mě ale nějak hluboce dotknul. V Americe je to prý jedna z hlavních ženských hrdinek, všechny holky ji znají. Nádherná letkyně, na fotkách vždycky v leteckém overalu s kuklou na hlavě a nadšením v očích. Měla sen, že obletí svět. V posledním úseku ztroskotala a dodnes se neví, jak zemřela. Zahalená do tisíce legend a drbů. Líbí se mi celá, její nedokonaný sen, ta obrovská touha. Nakročenost. A bum, nic. Žádný americký happy end. Takhle to přece bývá, ne? Že po něčem strašně toužíme, dáme tomu všechno, a ono to nevyjde. Amelia by to ale podle mě šla zkusit znovu. A já to všechno taky znovu a znovu zkouším.

Maja Hamplová

Michal Fanta

Narodila se v roce 1990. Pracuje jako castingová režisérka ve vlastní společnosti Casting by Maja a jako producentka ve filmové produkci Barletta. Obsazovala například minisérii Podezření, seriál Ochránce nebo filmy Poslední závod, Bežná selhání, Polednice a mnoho dalších.

Jako producentka připravila minisérii Iveta nebo celovečerní film Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka. S režisérkou Jarmilou Štukovou dokončuje dokument o ženě, která byla napadena kyselinou.

Jak pracuje castingová režisérka? Vybere herce a je to, ne?

Zařekla jsem se, že dostanu casting do úvodních titulků. Tam, kde má být, a tam, kde je všude na světě jako jedna ze základních složek tvorby filmu. Už mě to začalo štvát – rodit s režisérem klidně i čtyři roky filmové mimino, intenzivně na něm pracovat, číst všechny verze scénáře, hodiny a hodiny si o nich povídat, přemýšlet a nespat po nocích. Najít herce, obsadit to, vymazlit film do poslední role. A pak… nic.

Kde se casting v titulcích českých filmů vlastně uvádí?

Říkám často ze srandy: na konci titulků vedle cateringu. Casting, catering. To samý, ne přece? Není to tak vždycky, ale často se to stává. Casting je nádherná a neskutečně tvůrčí práce.

Tvůrčí?

No jasně! V České televizi nedávno běžela série Podezření. Obsazení hlavní role, sestřičky Hany, jsme s Michalem Blaškem řešili opravdu dlouho a pečlivě. Klára Melíšková, která nakonec Hanu hraje, mi pak napsala krásnou zprávu, jak pro ni byly důležité všechny ty castingy. Zkoušeli jsme různé kombinace herců, byl to fakt dlouhý proces. Ale skvělý.

Během castingu zkoušíte i kombinace postav?

Sestřičku Hanu s její filmovou dcerou, kterou hraje Denisa Barešová, nebo třeba s jejím právníkem, Mirkem Hanušem. Zkoušíme, jestli funguje jejich chemie, což se, myslím, často zanedbává. Film může mít spoustu dobrých herců, kteří si ale vzájemně nepadnou.

Máš dost psychologickou práci.

Proto mě to tak baví. Často herce dobře znám, jejich silné stránky i obavy, ladím se na ně, pak můžu domýšlet třeba i jemnější režijní připomínky v rámci castingu. Většinou hraju při castinzích scény s nimi, základně jsem schopná zahrát, co je potřeba, a proti hercům znám logicky scénář mnohem líp. Můžu jim dobře nahazovat, společně hledat polohu, ve které je jim dobře a jsou v ní autentičtí. Ťukám do nich a spolu pátráme, jak na to.

Nemyslím, že jsem star. Dlouho jsem nevěděla, čím chci být, a nejsem si jistá, že to vím teď. Dělám, co mě baví.

Naciťuješ herce a hledáš místa, která máš oslovit, aby zazářili?

Není to nic speciálního, nemám žádné zvláštní schopnosti. Ale je pravda, že občas ucítím něco, co mi říká, jak teď dál. Zadívám se na herce a ucítím docela jasně, s čím přišli, kde teď mají hlavu, že tam třeba úplně nejsou, potřebujou víc času, dát si cigáro a za chvíli se vrátit.

Kdy a kde jsi vlastně pracovat začala? Kde je bod nula?

Je mi čtrnáct, pracuju v libereckém knihkupectví, pak McDonald‘s, chodím sice na gympl, ale nějak to jde: ze školy rovnou do práce. Pak ještě přidávám kultovní libereckou hospodu Vokno. Po škole Vokno, pak noční v Mekáči, dvě hodiny spánku a pak škola.

Michal Fanta

Michal Fanta

Další obrázky v galerii (3)

Docela šílené.

Nebylo to tak každý den. Ale asi jsem opravdu už od relativně nízkého věku měla pocit, že se moje důležitost odvíjí od toho, jestli dost pracuju. Jakmile mám malou nálož, přichází pocit viny. Ale zlepšuje se to. Mít hodně práce není nic k chlubení.

Působíš spíš jako člověk, který pracovat miluje.

Určitě jo, jen byly na začátku úplně praktické pohnutky. Nesnášela jsem doprošovat se táty o peníze. Aby mi dal druhou půlku peněz na lyžák nebo kroužky. Naši se rozvedli, my se s mámou přestěhovali – pamatuju moment, jak sedím v novém bytě na parketách, malá mezi velkýma nohama, které běhají a předělují místnosti sádrokartonem, aby měl každý aspoň malý kout pro sebe – byli jsme čtyři sourozenci – cítím vůni nové malby a jím chleba se sádlem. Takový fragment paměti. Hned vedle je okamžik, kdy tátovi v duchu říkám: „Víš co, já už tě nikdy nebudu o nic prosit!“

Takový drsný příběh jsem od rising star nečekala.

Nemyslím, že jsem star. Dlouho jsem nevěděla, čím chci být, a nejsem si jistá, že to vím teď. Dělám, co mě baví. Ale když se mě ptáš, jak to dělám, že se mi daří, vzpomenu si na tenhle okamžik. Dávné a silné rozhodnutí, že už nikdy nebudu na nikom závislá. Abys tomu dobře rozuměla, já se chci o někoho opírat, jsem ráda křehká, ale závislá už být nechci.

Shutterstock

Netflix a spol. versus kina. Proč se na festivalech bučí na filmy?

Platformy jako Netflix či Disney rostou, filmy vznikající pro malé obrazovky se dnes účastní nejprestižnějších festivalů v Benátkách či Cannes. Zato kina se jen pozvolna vzpamatovávají z doby lockdownového temna. Jak streamovací mánie zahýbala celým audiovizuálním byznysem? Přinášíme ukázku velkého analytického textu z letního tištěného Finmagu.

To je dobré rozlišovat, souhlasím. Jak to bylo dál?

Zamilovala jsem se do Ládi Hampla, herce původně z Liberce, těsně po maturitě si ho vzala, odstěhovala se s ním do Prahy a tam prožila krásné roky naložené trochu v alkoholovém oparu. Ty zážitky byly skvělé, ale když se otočím zpátky, jsou potažené mléčnou mlhou, což je sice nádherný obraz, ale taky neskutečně tíživý, protože je neprostupný. Nedokážu skrz něj strčit ruku a na minulost si sáhnout. Já se ale potřebuju chytat zpátky, tvořit s lidmi pevné vazby, vzájemně o sebe pečovat, dávat si něhu. Když se vracím do minulosti, kde je spousta lidí, které mám doteď moc ráda, bývá mi líto, že se těžko chytám našeho společného ostrého konkrétního zážitku. Mít za sebou tolik let docela velkého povrchu mě pořád tíží, nedokázala jsem to ještě hodit za hlavu.

To zní jako bilanční přiznání.

Doba večírků byla skvělá, nějak to tehdy k životu patřilo, nicméně jsem ráda, že včas přišla záklopka a ta éra skončila. Čistou hlavu si teď dost užívám. Nikdy jsem nepila nějak šíleně, ale myslím, že mě to na nějakou dobu zválcovalo. To takzvané společenské popíjení. Je to vlastně zajímavý, chtěla jsem říct: všichni celkově dost pijou. A přitom už většina mých přátel nepije.

Všem projektům, na kterých pracuju, hluboce věřím. I když je to reklama nebo mainstream. Dýchám pro ně a rvu se za ně.

Co ti pomohlo?

Psychoanalýza. Už na ni chodím devět let. Když to bylo nejhorší, chodila jsem i třikrát týdně.

Změnila ti přístup k práci? Za ty roky můžeš srovnávat.

Nevnímám terapii jako proces s koncem v budoucnosti. S výhledem „až budu zdravá, skončím“. Je to cesta, kterou jsem si vybrala, mechanismus, díky kterému můžu líp rozumět všem svým podprahovým vrstvám. Vztekům, řízené sebedestrukci, které jsem se oddávala s gustem, od jídla přes alkohol až po lásku a vztahy, byla jsem královna sebetyranie.

Psychoanalýza mi pomáhá zkoumat, kde se to bere, a časem to i pustit. Je to úleva. Už se tak manicky nedržím práce a lidí, už mě tolik neovládá strach. Byla jsem hodně majetnická, což pramenilo z hlubokého strachu, že mě lidi opustí. Když se otočím zpátky na cestu, kterou jsem ušla, cítím nádech. Uvolnění. Jako kdybych měla hrozně dlouho zablokovaný žebra a najednou se mi pomalu uvolňoval hrudník.

Tomáš Škoda

Vinař Fabig otevřeně o kolapsu i byznysu. Tělo mě vypnulo, ale buduju dál, popisuje

Roman Fabig už jednou ve Finmagu byl. Jako talentovaný vinař, reprezentant nové vlny oboru v Česku. Vloni na podzim dostal šťastný příběh vážnou trhlinu. Kombinace rostoucího byznysu, úvěrů a covidu způsobila, že jej vlastní tělo vypnulo a skončil na psychiatrii. Teď je zpět, věnuje se znovu své vášni a učí se u práce neničit. „Byl jsem nejvzornější pacient,“ prozrazuje v rozhovoru.

Jak se nádech projevil v práci?

Umím líp stát sama za sebou. Vždycky jsem byla nejistá. Nebylo pro mě jednoduché sladit se s korporátním stylem práce. Kde je nad umění nadřazená – nebo je minimálně stejně důležitá – sledovanost. To s sebou nese spoustu kompromisů. Dřív jsem to nedokázala. Taky jsem se hodně trápila, když jsem se s někým nepohodla, byly to maličkosti, ale mě to odstřelilo: byla jsem schopná probrečet večer, nespat, pamatuju si ten tepot v hrudníku, nemohla jsem ani oddechnout. Teď jsem k sobě laskavější. Umím se snad měkčeji obhájit, neútočím, někdy se sice ještě rozklepu, ale dokážu to už ustát. A lidi, jako kdyby tu pevnost cítili, chovají se ke mně s větším respektem a citlivěji.

Jak ses dostala ke castingové režii?

Rozhodně jsem to neměla v plánu. Dozvěděla jsem se, že Kateřina Oujezdská, která měla castingovou agenturu, hledá asistentku. Tak jsem to vzala, skvěle jsme si sedly a já pro ni začala pracovat čím dál víc. Pak naše spolupráce skončila a já nevěděla, co dál, nikdy jsem neměla ambici mít svoji firmu, vyhovovalo mi být schovaná pod někoho jiného. Seznámila jsem se tehdy s Matějem Chlupáčkem a začala pro něj produkovat reklamy.

Pak už se to nějak nabalovalo samo. Obsadila jsem Polednici, pak mi kamarádka svěřila Specialisty, což měl být osmidílný seriál pro Novu – a už obsazuju sto sedmdesátý třetí díl. Po zhruba dvou letech jsem založila agenturu Casting by Maja, kterou bych časem chtěla rozšířit na By Maja a schovat pod to všechny ostatní věci, které tvořím.

Zeptám se přímo: Jaký je tvůj recept na pracovní úspěch?

Já se prací opravdu nedefinuju. Miluju ji, učím se, začínám víc dělat i produkci a je to zase jízda. FAMU jsem nikdy nestudovala, a tak věci, které se učí v prváku, nacházíme s Matějem Chlupáčkem za pochodu. On pro film žije a umírá. Není pro něj nic důležitějšího, viděl snad všechny filmy na světě, denně vidí v kině jeden dva snímky. Obdivuju ho, přijde mi to neskutečné, ale nemám to tak.

V obou profesích, kterým se věnuju, ať je to casting, nebo produkce, se mi ale strašně vyplácí to dělat – teď bacha – srdcem. Všem projektům, na kterých pracuju, hluboce věřím. I když je to reklama nebo mainstream. Dýchám pro ně a rvu se za ně. Dělali jsme teď s Matějem minisérii o Ivetě Bartošové a kreativní producent Michal Reitler, se kterým na ní pracujeme, nám říkal, že nezažil, aby někdo takhle srdcově bojoval za svůj projekt a snažil se hledat pořád dokola tu nejlepší cestu. Možná v tom tkví ten recept. Lásky se už nebojím. Ani v životě. Ani v práci.

Co tě teda definuje, když ne práce?

Mám v sobě dost krásnej svět. Svobodnej a veselej. Takovej pokojíček. Mám v něm les, snad to nezní moc ezo. Když jsem sama, tak prostě zažívám pocit, že jsem plná a že je to krásný se mnou bejt. Pro mě samotnou je to krásný. Dělám kraviny a říkám si: „Do háje, jak se mnou bude moct někdy někdo bejt, když se ještě ve třiceti potřebuju rozeběhnout lesem, poskakovat, křičet a nejsem schopná to nějak dospěle zkrotit?“ Nedávno jsem si koupila starý sad na Křivoklátě, který dávám do kupy, šla jsem se tam projít do lesa, najednou se vidím, jak zas někam utíkám jak blázen tou přemírou radosti ze života, letím a na celý les výskám: ÍK ÍK ÍK!

Finmag.cz

Kam dál? Tištěný Finmag na webu:

• Musíte se otáčet, jinak jdete z kola ven. Jak se podniká v Monaku
• Miliardový byznys předal jiným. Nechtěl jsem, aby mě kleplo, říká šéf Malfini
• Film, byznys, léto a medvědi. A ještě mnohem víc v novém Finmagu
• Vinař Fabig otevřeně o kolapsu i byznysu. Tělo mě vypnulo, popisuje
• Jak dostat Čecha do NBA? Vím, že všechno nejde hned, říká trpělivý agent

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag