Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nejdůležitější tabulka na celém světě

Jistě víte, že existuje někdo nebo něco, co zná tajemství vesmíru. Pro někoho je to dodnes děd Vševěd, pro znalce počítač jménem Hlubina myšlení, pro většinu z nás je ale tou autoritou statistický úřad. Ten zná číslo, které rozhoduje o všem.

Podle toho čísla rostou důchody, nastavují se mzdy, upravují úroky na hypotékách, tisknou peníze, spouštějí akce za oslabení měny. Ano, to číslo existuje, právě teď je to – dvě desetiny procenta. A souvisí skoro se vším. S dámským patníkem (pokud tápete, je to kus boty, víc v tom nehledejte), andulkou a příchodem nové škodovky.

Martin Mašát...

Martin Mašát

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Institut ekonomických studií při Univerzitě Karlově, držitel prestižního mezinárodního titulu CFA® (Chartered Financial Analyst). Pracoval v ING Investment Management jako investiční manager pro portfolia podílových fondů, pojišťoven a penzijních společností skupiny ING v Česku a na Slovensku. Dnes portfoliomanažer v Partners investiční společnosti.

... a jeho měnové války

„Ve skutečné válce se pomocí pušek a bajonetů (ve ‚vyspělejších‘ zemích pomocí tanků a naváděcích střel) bojuje o kus země nebo jiný hmotný majetek. Když se řekne měnová válka, zní to trochu esotericky a rozhodně míň nebezpečně. Ale přesto je i její dopad tristní, zůstávají po nich vydrancované země, chudoba, jsou padlí hrdinové…“

Inflace je základ státu

Toto číslo popisuje meziroční změnu cenové hladiny, pokud chcete být za znalce, můžete mluvit o sí-pí-áj (CPI: consumer price index, index spotřebitelských cen) nebo nakonec prostě o inflaci. Statistici k němu dojdou v podstatě velmi jednoduše: to se vezme jedna prázdná excelová tabulka a pořádně se naplní stovkami druhů zboží a služeb, které vás jen napadnou. Každé položce přidělíme nějakou váhu, podle toho, kolik si myslíme, že se za ni u nás průměrně utrácí. Zjistíme, kolik zhruba to zboží nebo služba právě stojí, a totéž uděláme za rok. Meziroční změnu ceny jednotlivého zboží, převážení jejich vahou, spočtení, jak se proměnila cena celé tabulky, které se odborně říká spotřební koš, převedení na procenta, zkrátka výpočet čísla čísel už zastane počítač sám.

Nyní je tedy meziroční inflace dvě desetiny procenta (údaj za březen 2015). Cena našeho spotřebního koše vzrostla o dvě desetiny procenta za rok. Kdybychom brali sto tisíc a zaměstnavatel nám přidal dvě stovky, možná bychom si ani nevšimli, ale stačilo by nám to prý na úplně stejný nákup, jaký jsme mohli pořídit za někdejších sto tisíc. Taky to znamená, že se asi ani nebudou valorizovat důchody. A především to znamená, že jsme hluboko pod dvěma procenty. Tolik má číslo čísel ve snech nejvyšších představitelů České národní banky. A pokud o svůj cen bude chtít Česká národní banka zabojovat, což je pravděpodobné, pak se můžeme nadít věcí jako je snižování úroků, výkup dluhopisů, záporné sazeb u vkladů nebo dokonce měnové intervence – tedy v našem případě umělé oslabování kurzu koruny.

Andulková polévka

Podívejme se teď víc na princip fungování naší tabulky, prazákladu všech procesů v ekonomice. Opravdu dokážou nižší úroky či intervence ovlivnit vodné a stočné, cenu vázy, čištění koberců nebo cenu papouška vlnkovaného?

Představte si, že se nám přemnoží andulky, papoušci vlnkovaní. Víc papoušků znamená jejich nižší cenu. Pokud se nepromění nějaké další okolnosti, máme tu najednou deflaci. A v centrální bance se rozsvěcí červená kontrolka. Bankéři se totiž obávají, jakkoli se to těžko chápe, že lidé obecně začnou odkládat spotřebu a budou čekat na další pokles cen. Ekonomika se tak utlumí, přijde recese a třeba i hlad. V neřízené ekonomice by se hlad a nadbytek andulek zřejmě vzájemně odrušily pomocí zázraku zvaného polévka. V ekonomice se silnou centrální bankou by se nejspíš intervenovalo.

Kdo by to byl řekl, že papoušek vlnkovaný hraje tak významnou národohospodářskou roli. Ostatní kolegové papoušci takové štěstí nemají a můžou se přemnožit, kdy se jim zachce.

Zlomyslné inovace

Naše tabulka se bohužel také pomalu vyrovnává s bouřlivým technologickým vývojem. Sleduje například cenu jistého typu Fabie. Jenže když v průběhu roku přijde Škodovka s novým modelem a cenu toho sledovaného srazí dolů o desítku procent, tabulka nereaguje. A zase jsme o krok blíž deflaci a intervencím. Nejlépe by vůbec bylo všechny ty inovace zakázat.

Lidé obecně těžko rozlišují růst či propad cenové hladiny v rozmezí plus minus pár procent kolem nuly. Proto jsou řeči o zkáze přicházející s deflací, o odkládání spotřeby pokud klesnou ceny, spíš marketing, obchod s prognózami. Nebo jde rovnou o obrovské nepochopení, co vlastně index CPI znamená. Copak někdo odloží nákup rohlíku, když je inflace -0,1 procenta, nebo nebude měsíc vařit nebo bude chodit bez bot? Těžko.

Vždyť kolikrát ani nevíme, kolik co opravdu stojí. Každý, kdo pije Coca-colu, ví, že její cena kolísá od akcí v supermarketech, kdy máte litr za deset korun, po padesát korun za třetinku v lepším podniku, navíc jsou jiné ceny na venkově a v centrech velkých měst a podobmě.

Poplatky za rozvod, ABC a kremace

Jsou ale i rady na zvýšení inflace, se kterými zatím nikdo nepřišel. Pěkná výzva pro politiky, centrální banka se už neúspěšně snažila, nyní by mohli zkusit pomoci číslu čísel ztloustnout oni. Šlo by například zvýšit daně – a inflace je tu okamžitě. Nebo je v tabulce položka poplatek při podání návrh na rozvod manželství, má zhruba stejnou váhu jako časopis pro mládež ABC nebo koks (černý samozřejmě, ten druhý zatím ve spotřebním koši není – i když je to jen otázkou času, do hrubého domácího produktu už se leckde počítá i prodej ilegálních drog). Takže přitlačit na správních poplatcích a bude líp. Klesne rozvodovost, vzroste inflace – uvidíme, jestli to nebude lepší metoda než umělá podpora exportérů na úkor lidí a živnostníků. Tipuji, že v nejhorším to vyjde na plichtu.

Co všechno ještě najdete ve spotřebním koši? Dovolenou v Bulharsku, školné v zušce, tyčinky na čištění uší, botník, kečup, výměnu dámských patníků, kremaci a pak i pomník. Jak se asi jednotlivým položkám přiřazuje váha?

Výpočet na vodě

Bohužel, měnová politika se soustředí pouze na číslo čísel. Aby se dostalo do formy právě ono. Jenže když se ho snaží umělou stimulací přizvednout, snadno ovlivní další a další součásti propojeného ekonomického systému. Vzpomeňme si, co udělala uvolněná měnová politika s cenami nemovitostí před pár lety, kde jsou teď ceny dluhopisů a podobně. To jsou ovšem položky, které ve spotřebitelském koši nejsou. Přitom víme, že historicky na nich může vzniknout cenová bublina se všemi důsledky.

Položek v tabulce je něco k tisíci, každá má svoji váhu a nějak se mění její cena. Stačilo by lehce změnit váhy a inflace najednou nebude 0,2, ale klidně si vyjde dvě nebo tři procenta nebo minus procento a půl. Proto si všichni uvědomme, především také analytici a tvůrci měnové a jiných politik, že inflace je jen číslo. Není to dogma nebo něco naprosto přesného. Vždyť váhy i položky se v tabulce čas od času mění dle libovůle tvůrců tabulky, výsledek může sloužit jako orientační vodítko, ne jako gépéeska. Na čísla inflace se dívejte s nadhledem, jako na přibližný odhad změny ceny průměrného spotřebitele.

Nepodléhejme některým analytickým výkřikům do tmy o konci světa při poklesu inflace pod nulu. Třeba jen někdo přišel s lepším druhem televize nebo notebooky vyšly z módy. Inflace na nule není smrtelná nemoc. Proto víc selského rozumu a méně čísel za desetinnou čárkou.

Martin Mašát

Martin Mašát

Komentáře

Celkem 53 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

JH | 28. 4. 2015 12:39

Zlatá slovo. Možná je to chyba i nás, kteří chápeme pojem inflace v původním smyslu, ne tak jak jej politici a jejich služební "taky ekonomové" překroutili. Možná bychom měli při každé příležitosti, až do omrzení opakovat - růst cen NENÍ inflace, ale je jejím projevem. Inflaci způsobuje růst peněžní zásoby. Přírůstek peněžní zásoby nekrytý odpovídajícím nárůstem výroby zboží a služeb "ředí" kupní sílu peněz. A dále bychom měli říkat, že politici milují inflaci, neboť je to skrytá forma zdanění a přerozdělování bohatství. Bez inflace by nemohli uplácet své voliče jejich vlastními penězmi. Stejně tak by bez inflace stěží sháněli peníze na financování svých blbých nápadů, včetně válek...

+1
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 5. 5. 2015 11:32

Píšete, že pokud si stát nové peníze půjčí mimo bankovní sektor, nejsou tyto peníze vodou, pokud si ale stát půjčí od banky nové peníze, už se jedná o vodu, která nezlepší kondici pacienta. Podle Vás státní "krevní transfuze" neřeší příčinu krvácení, naopak se podle Vás zvýší škoda, množství uniklé krve ranou. Ano máte pravdu. Ona "krevní transfuze" neřeší příčinu krvácení. Příčinou krvácení je totiž "tržní přerozdělování", kterému zamezíte pouze odpovídajícím státním přerozdělováním, nebo zrušením trhu. Variantu zrušení trhu prostřednictvím socialistické revoluce a její dopady jsme si již zažili na vlastní kůži. Státní přerozdělování v míře, která by eliminovala tržní přerozdělování, by nakonec vedla rovněž k zániku tržního prostředí. Tato kompenzace tržního přerozdělování nevede k zadlužování státu, protože státní přerozdělení probíhá výhradně prostřednictvím přerozdělení vybraných daní.

Takže pokud budeme chtít odstranit příčinu krvácení - tržní přerozdělování, pak bohužel odstraníme i trh samotný, což je nepřijatelné. Navíc navýšení daní a jejich přerozdělování, které by kompenzovalo tržní přerozdělování ani není realizovatelné, a to z důvodu existence daňové konkurence mezi státy a daňových rájů.

Ve světle výše uvedeného nám pak nezbývá, než upustit od snahy o odstranění příčiny krvácení a ke kompenzaci tržního přerozdělování použít prostředky, které stát získá tím, že si půjčí nové peníze od bank, nebo již existující peníze od svých občanů, či firem (tímto se de facto obchází neochota ekonomicky úspěšných subjektů být zdaněn za účelem kompenzace tržního přerozdělení a nemožnost zavedení takového zdanění). Z hlediska naplnění daného cíle ovšem není důležité, zda si stát půjčuje nové peníze od bank nebo existující peníze od tuzemských subjektů.


Dále píšete, že to jsou banky, kdo vytváří peníze jen pohnutím prstu a ptáte se, jak dlouho asi budou mít takto tvořené peníze hodnotu. Ano banky vytváří peníze, ale tyto peníze jim nepatří. V okamžiku vzniku patří tyto peníze již dlužníkovi, který je sice může utratit a tak "bezpracně" získat reálnou hodnotu, ale následně pak bude muset hnout prstem, aby tyto peníze vydělal aby mohl svůj dluh splatit v den splatnosti. Nejde o bezpracný přístup k penězům ze strany banky nebo dlužníka. To je zjevně nesprávná Vaše interpretace vzniku peněz, která zcela ignoruje to, co následuje po té, co dlužník své peníze utratil. V případě státního dluhu pak jde o to, že pokud stát bezpracně pořídí nějaké statky za nově vzniklé peníze, pak tak učinil ve prospěch všech občanů daného státu, kteří nemuseli onu práci věnovat svému státu bezplatně, nebo tyto statky financovat vyššími odvedenými daněmi. Je třeba si uvědomit, že když stát utrácí půjčené nově vzniklé peníze, tak jde o peníze, které by jinak musel vybrat od občanů na daních. A jediným subjektem, který je oprávněn toto jednání státu "tolerovat" jsou právě občané toho státu. Banky jsou zde především v roli pouhého účetního, který zaznamenává kolik si stát půjčil a kde se půjčené peníze rozkutálely.

Dále píšete, že prodej a nákup NIKDY NEPŘESTAL být směnou jedné komodity za druhou, když peníze jsou jen zprostředkujícím nástrojem a že problém nastane, když hodnota peněz neustále klesá, protože ti, co systém provozují zneužívají svého postavení a vytvářejí stále nové peníze, které vydávají za stejně dobré jako ty, které už v oběhu byly. Vaše tvrzení je opět založeno jen na vnímání pouhé poloviny skutečnosti. Předně dříve vzniklé peníze zase zanikají v okamžiku splacení dluhu. Peníze jsou vydávány na dobu určitou. Proto premisa, že, když banky vytváří nové peníze při poskytování úvěrů, objem peněz stále jen roste je nesprávná. Další nepřesnost spočívá v nesprávné premise, že existující peníze se znehodnocují již pouhým růstem objemu těchto peněz. Vedle růstu objemu peněz totiž také roste objem a rozmanitost produkce (zboží a služeb), jež si za ty peníze můžeme pořídit. Současně platí, že růst objemu peněz může znehodnotit peníze teprve tehdy, pokud se tyto peníze podílí na obchodních transakcích v reálné ekonomice. Pokud jsou tyto nové peníze uspořeny nebo vyvedeny z reálné ekonomiky, pak tyto peníze nemají vliv na jejich kupní sílu.

Co se týče Vašeho názoru, že v současnosti jsou obchodní transakce jsou směnou komodity za komoditu je mírně řečeno nepřesné. Lze souhlasit, že nahlíženo prizmatem delšího časového období dochází ve ke směnám produkce (zboží, služeb ...) za jinou produkci (nikoliv tedy pouze ke směnám komodit). V jednotlivých okamžicích ale dochází pouze k získání produkce někoho jiného za peníze, které jsem dříve obdržel a k poskytování mé produkce za peníze někoho jiného. A právě existence časové prodlevy mezi okamžikem, kdy já poskytuji svoji produkci a okamžikem, kdy přijímám produkci někoho jiného, je důkazem, že neplatí, že dochází ke směnám produkce za produkci. Vždy zde máme jakýsi mezičlánek ve formě prostředku směny, kterým jsou peníze, ve formě zápisu v účetních knihách bank. Banky tak v podstatě zaznamenávají naše minulé "zásluhy", kdy jsme něco vyprodukovali a získali za to peníze od někoho jiného a současně zaznamenávají naše "dluhy", kdy jsme získali produkci někoho jiného a vydali jsme na to buďto dříve získané peníze (ubylo nám "zásluh"), nebo peníze, které jsme si půjčili (přibyly nám dluhy). Peníze se tak blíží spíše tomu, že se jedná o informaci o tom, co se stalo, než abychom na ně mohli nahlížet jako na hodnotu samotnou.

V dané souvislosti jste poukázal na příklad, podle kterého, pokud pekař upeče chléb, celou noc pracuje, nakupuje suroviny, které musel někdo vypěstovat, pak někdo zpracovat, dovézt atd. a potom přijde darmožrout, který si vytiskl dluhopis, bankéř ho od něho koupil za nové peníze a koupí si onen chléb a tvrdíte, že to je prasárna, že je to dokonalý systém pro darmožrouty. I zde se projevuje vnímání celé věci jen z poloviny. Vy už nevidíte, že ten člověk, co si půjčil peníze, bude muset další den do práce, ve které bude vydělávat peníze na to, aby mohl svůj dluh splatit, jinak přide exekutor a sebere mu všechno, co dosud v životě nashromáždil. Na základě poloviční informace, dostanete zcela zákonitě zcela nesprávný obrázek. Tak to jednoduše je. Ten člověk co se podle Vás bezpracně cpe chlebem, který musel v potu tváře upéct pekař, bude muset také v potu tváře pracovat, aby splatil dluh. Je to přesně tak jak píšete, nakonec dojde ke směně komodity za komoditu a to že to nevidíte, je jen důsledek toho, že koukáte jen na půlku příběhu.

Dále jste označil za blábol tvrzení, že Stabilní, dynamicky se rozvíjející ekonomika (díky úvěrové expanzi), bez krizí, je prospěšná úplně pro všechny". Důvodem má být skutečnost, že každá úvěrová expanze je pak automaticky následována vždy krizí. Ano, ve světle současného ekonomického paradigmatu to může platit, ale ony krize přicházejí vždy úplně zbytečně. Jedná se o jakýsi druh absurdního masochismu, kdy ekonomové se domnívají, že po té co se ekonomice daří, musí přijít i trest v podobě krize. Nemusí. Příčinou krize přicházející po úvěrové expanzi jsou nadbytečné produkční kapacity, které se ale stávají nadbytečnými pouze z důvodu nedostatečného tempa růstu kupní síly zaměstnanců, kteří tvoří také drtivou část spotřebitelů. Pokud tento jev eliminujeme způsobem, který navrhuji, pak žádná krize nenastane. Pokud tedy za krizi nebudeme považovat zastavení ekonomiky z toho důvodu, že spotřebitele už jsou natolik saturováni, že ke stagnaci dochází z jejich jejich svobodného rozhodnutí více již nespotřebovávat, nikoliv z důvodu vynuceného spotřební abstinence způsobení nedostatečnou kupní sílou.

Podle Vás se starým myšlením, nic nového nevymyslím, proto stále žijeme na dluh a daníme úspěšné a pořád to nestačí. Tento Váš názor je taková perla na konec. :-) Předně nepovažuji své myšlení za nedostatečně novátorské. :-) A ano, máte pravdu. Dluhy ani vysoké daně nestačí. Pořád jsme v recesi. Odpověď je jednoduchá. Daně by recesi jen prohloubily, tak je třeba vrátit se na trajektorii neustálého dalšího zadlužování států. Státní dluhy se obecně přeceňují. Sebeastronomičtější státní dluhy nejsou problémem pokud jsou v relaci s bohatstvím občanů daného státu. Problém nastává pouze tehdy, pokud jsou státní dluhy používány na to, aby bohatly zahraniční subjekty (tedy když bohatství tuzemského obyvatelstva stagnuje nebo klesá a státní dluh roste). Tento jev nazývám finanční anexí.

-1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK