Konec krize je blíž, než myslíme, tvrdí gardistky, které pomáhaly v Česku

Než se v České republice vymkla situace s koronavirem kontrole, přijela na pomoc do Evropy ze Spojených států malá skupina lékařů a členů Národní gardy z Nebrasky a Texasu. Byly mezi nimi i podplukovnice Amy Johnsonová a kapitánka Stephanie Evansová, které v rámci dlouholeté spolupráce s českou armádou šly se svým týmem pomáhat přímo do Česka.

Zatímco první jmenovaná se zaměřuje na administrativní úkony, Evansová už od loňského ledna pomáhá coby sestra na jednotce intenzivní péče s pacienty nakaženými koronavirem. Její domovské působiště je ve špičkovém zdravotnickém zařízení v Omaze. Paradox je, že kvůli legislativním překážkám nemohla v Česku aktivně lékařům pomáhat. Nicméně i pouhá supervize a předávaní zkušeností oběma stranám významně pomohly.

Finmag dostal příležitost obě vojačky vyzpovídat. V rozhovoru mimo jiné uvedly, že byly nadšené nejen z úrovně českého zdravotnictví, ale i z nastavení samotných procesů pro boj s koronavirem. To se ovšem psal podzim, dnes je situace diametrálně odlišná. Proč se tak zhoršila, si nedokážou vysvětlit ani americké gardistky. Rády by i přesto pomohly například s očkováním, Česko jim učarovalo.

NE National Guard

NE National Guard

Chci víc fotek

Proč byli na pomoc České republice vybráni gardisté zrovna z Nebrasky? Má to souvislost s tím, že v tomto státě žije velké množství Čechů?

Johnsonová: Každá jednotka národní gardy má partnerství s jinou zemí. My ho máme už přes čtvrt století s Českou republikou. Jenže nikdy nás nežádali o pomoc v oblasti zdravotnictví, přece jen jste plně rozvinutá země se skvělým zdravotním systémem. Dosud šlo o běžnou spolupráci – společná cvičení, manévry, spolupráce v logistice... Některé české vojáky jsme měli na velká cvičení i tady v Nebrasce.

Důležitou složkou našeho vztahu byly taky kurzy o leadershipu a dobré vztahy nejvyššího velení. Ale nikdy by nás nenapadlo, že budeme pomáhat s něčím takovým. Mise navíc proběhla velmi narychlo. Od žádosti až po náš odlet do České republiky uběhl zhruba měsíc. Normálně se taková spolupráce plánuje měsíce dopředu, někdy i rok.

Pokud chcete pomáhat jiné zemi z Evropské unie, existují právní mechanismy, které vám to na této úrovni dovolují. Ale pro nás Američany žádná podobná právní úprava neexistuje.

V oficiálních materiálech ale uvádíte, že jste se jako zdravotníci nemohli přímo starat o koronavirem nakažené pacienty. Proč?

Johnsonová: To je jednoduché. Pokud chcete například pomáhat jiné zemi z Evropské unie, existují právní mechanismy, které vám to na této úrovni dovolují. Ale pro nás Američany žádná podobná právní úprava neexistuje. Udělali jsme všechno pro to, abychom to změnili a mohli pomoct ještě víc, ale bohužel to ve finále nevyšlo. Každopádně jsme se z toho poučili a snad se to do budoucna změní. Ostatně, takovou pomoc potřebujeme všichni, tedy nejen vy, ale v budoucnu třeba i my. 

Jestli se nepletu, Nebraska byla jedním z prvních míst, kde se léčili koronavirem nakažení pacienti. Jaké konkrétní zkušenosti jste předávali českým doktorům?

Johnsonová: Sešli jsme se postupně s lidmi z generálního štábu české armády, náměstkem ministra zdravotnictví i šéfy nemocnic a snažili se domluvit na tom, jaké zkušenosti jim můžeme předat, když nemůžeme přímo pomáhat s léčbou pacientů. Všichni měli spoustu otázek: ohledně léčby pacientů, používání krevní plazmy, jak postupovat v případě dekontaminačních procesů u covidových týmů nebo na jednotkách intenzivní péče, aby se virus dál nešířil... Díky svým zkušenostem jsme je mohli zodpovědět a dostali jsme se i na covidové oddělení v Brně, kde jsme viděli práci českých doktorů v praxi. To nás už jen utvrdilo v tom, že dělají věci skutečně dobře a na vysoké úrovni. Naopak jsme se sami něco naučili.

Evansová: Vzhledem k tomu, že pracuji na infekčním oddělení v Omaze, o pacienty s koronavirem jsem se starala už od ledna loňského roku, kdy se k nám do USA dostaly první případy. Navíc pracuji na jednotce intenzivní péče, takže jsem viděla ty skutečně nejhorší případy. Znám tedy způsoby, jak koronavirus léčit, i ty, které naopak nezafungovaly. Fakticky jsem tedy v rámci mise dozorovala práci českých doktorů v první linii a případně jim radila. Často to ale byly jen drobnosti, nic zásadního.

Takže se dá říct, že i přes právní překážky byla tahle spolupráce přínosná?

Johnsonová: Jednoznačně! Navíc to vydláždilo cestu k podobným akcím. Brzy proběhne třeba prezentace kolegů z Texasu, kteří tam byli s námi, abychom mohli Čechům předat další nové poznatky. Vybudovali jsme základy spolupráce mezi lékaři obou zemí, které tu ani přes naši čtvrt století trvající spolupráci dosud nebyly. Jestli vám dál můžou naše poznatky pomáhat, byť jen virtuální cestou, má to smysl.

Od konce listopadu, kdy jste vrátili do USA, se v Česku situace dost změnila. Dnes dominujeme světovým statistikám v negativním smyslu. Napadlo vás tehdy, že se to může takhle zhoršit?

Johnsonová: Když jsem to viděla, tak ne. Opatření, která jste zavedli, byla skvělá. Všechno bylo zavřené, nemohli jste nikam jít, nedalo se venku nic moc dělat. Tak má přece lockdown vypadat. Nevím, co se stalo po našem odjezdu, ale je to nepochopitelné...

Evansová: Ne. I my v Americe jsme okolo Vánoc s obavou sledovali čísla, protože bylo jasné, že se budou lidi víc scházet. Že se potkají celé rodiny, i když by teoreticky neměly. Toho efektu jsme se hodně báli zhruba dva až tři týdny, ale nakonec se ve velké části Spojených států nic nestalo. Proto mě vážně nenapadá – soudě z toho, co jsem mohla vidět – co se u vás zvrtlo a co tu situaci tak zhoršilo. Fakt jsme si mysleli, že pandemii skvěle zvládáte.

Jaký je váš názor na české zdravotnictví? Odvádějí naši lékaři špičkovou práci, nebo mají co dohánět?

Johnsonová: Co jsem tak mohla s českými doktory spolupracovat a viděla jsem jejich práci, Češi odvádějí stejně špičkovou práci jako američtí lékaři. Ostatně když vidíte, jak po vakcinaci a zlepšujícím se postupům v USA klesá počet hospitalizací i úmrtí, víte, že to je díky zdravotnickému sektoru.

Evansová: Udělalo na mě dojem, jak rychle jste dokázali třeba zřídit obří polní nemocnici v Letňanech. Z logistického a zdravotnického hlediska to bylo něco úžasného. Obecně bylo vidět, že obě země odvádějí dobrou práci. Bylo tam několik skutečně malých detailů, které se jsme se vzájemně naučili a teď je tu díky vám uplatňujeme. Ale ve finále bylo skvělé vidět, kolik věcí děláme téměř totožně. Nakonec proti koronaviru bojujeme všichni.

V boji s pandemií potřebujete hlavně trpělivost a důvěřovat opatřením, která se zavádějí. Že jsou skutečně ta nejlepší možná.

Teď máte zkušenosti z obou stran Atlantiku. Existují výrazné rozdíly mezi tím, jak se k pandemii přistupuje v Evropě a ve Spojených státech?

Johnsonová: Neřekla bych. Neděláte nic drasticky jinak než my. Existují malé detaily u některých zdravotnických procesů, ale to je všechno.

V průběhu měsíců jsme se naučili, jak nejlépe a nejefektivněji koronavirus léčit. Zároveň hodně pomáhá očkování. Čím víc lidí se naočkuje, tím lépe. Problém je, že boj s pandemií trvá dlouho. My jsme byli v módu paniky v listopadu, vy jste teď. Ale až teď, po roce, začínáme konečně vidět skutečně z dat a srovnávání po celém světě výhody lockdownů, povinných roušek a nejnověji hlavně vakcín.

Neřekla bych, že už vidíme světlo na konci tunelu, bude to ještě na dlouho, ale už aspoň vidíme cestu, po které můžeme jít dál. A já pevně věřím, že se situace brzy zlepší i u vás.

Evansová: Základní věc, kterou jsem viděla na vlastní oči, bylo povedené zavádění opatření do praxe a uzavíraní ekonomiky. To je pro zastavení šíření viru naprosto klíčová věc, ale u nás v Americe to šlo mnohem složitěji. Byl problém lidi přesvědčit nejen o užitečnosti opatření jako takových, ale i o nutnosti omezit sociální vazby. Nebo vysvětlit přínos roušek. Češi v tomhle odvedli úžasnou práci a měli byste být na sebe pyšní.

Když jsem v listopadu odlétala do Česka, měli jsme v omažské nemocnici 108 pacientů s koronavirem. Teď to kleslo na 24. A to ještě v listopadu a prosinci tenhle počet narůstal, ale pak už to začalo – hlavně díky očkování – klesat. V boji s pandemií zkrátka potřebujete hlavně trpělivost a důvěřovat opatřením, která se zavádějí. Že jsou skutečně ta nejlepší možná.

Co se například za poslední rok zlepšilo?

Evansová: Teď už víme, jaké ventilátory kdy a jak použít. Jak se efektivně chránit jako zdravotníci, jak se můžou chránit lidé mezi sebou. Je to neuvěřitelně únavné, pokud ale budeme trpěliví a budeme dál držet nastavený kurz, věci se zlepší. My to teď ve Spojených státech v posledních týdnech už vidíme. [V době psaní tohoto textu Američané denně vyočkují více než dva miliony dávek denně a počet jejich nových případů či úmrtí způsobených koronavirem se vrátil na úroveň z minulého podzimu, pozn. red.]

A aktuální hlavní cíle pro boj s pandemií? Jako jsou v USA?

Evansová: Jednoznačně očkování, ve které mám stoprocentní důvěru. Je třeba co nejrychleji proočkovat co nejvíc lidí. A zároveň jim jasně vysvětlovat vědecké postupy, které za těmi preparáty stojí, protože v Americe máme stále určitou část populace, která se nechce nechat očkovat. Mají pocit, že se vývoj vakcín uspěchal, a tím pádem odfláknul, což v žádném případě není pravda! Kromě očkování je tedy nesmírně důležitá i edukace, aby se speciálně ohrožené skupiny obyvatel přihlásily na vakcinaci, jakmile na ně přijde řada. To ale bohužel neznamená, že tím odpadá snaha nashromáždit co nejvíc informací o koronaviru samotném nebo co nejefektivněji léčit ty pacienty, kteří už leží v nemocnicích.

Johnsonová: Souhlas, hlavním cílem je všemi možnými prostředky zajistit, abychom srazili čísla hospitalizovaných. Pak můžeme přemýšlet o pomalém, ale skutečně pomalém návratu do normálního života. Nesmíme to uspěchat. Současně si nejsem stoprocentně jistá, že se věci do zajetých kolejí, jak jsme je znali před pandemií, skutečně vrátí. Svět se hodně změní. Není to ale zas tak dramatické a lidstvo se s tím dokáže vyrovnat, to je pozitivní.

NE National Guard

NE National Guard

Chci víc fotek

Kdybyste mi přesně před rokem řekli, že ještě teď budeme s koronavirem bojovat, zasmála bych se a řekla, že tak to určitě není. Odpověděla bych něco ve smyslu, že za šest měsíců tahle krize pomine. Postupně jsme ale hodně rychle zjistili, že tohle není ten případ. Je to každodenní proces. Možná zním jako pesimistka, ale věřím, že konec celé krize je blíž, než si myslíme. Protože trendy, které sleduji, jdou tím správným směrem.

A nechcete přijet Česku na pomoc s očkováním? Spojené státy přece jen očkují o poznání rychleji než Evropa...

Johnsonová: Myslím si, že taková možnost existuje, ale zatím je pouze ve fázi teorie. Ale věřím, že bychom takové žádosti vyhověli. Ochota rozhodně není problém! (směje se)

Evansová: Pokud by se taková možnost naskytla, ráda bych jela Čechům pomoct.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag