Když to píplo poprvé. Čárový kód změnil svět, na české vychcánky je ale krátký

Kartička Billa by byla? Byla. Píp. Máslo. Píp. Vajíčka. Píp. Mlíko. Píp. Zaplať tisíc.

Ale ne, nehodlám si stěžovat na drahotu. Vůbec nejde o to, jak moc zaplatíte, ale jak rychle se to dozvíte. Asi už o tom v sámošce ani v jiném obchodě nepřemýšlíte, jste zvyklí, že odbavení u kasy probíhá tákovouhle rychlostí. Ďábelskou. Aby ne, když za ni může technologie, která využívá čáry a paprsky smrti.

Vlastně by se dalo říct, že čárový kód se ve skutečnosti skládá z bílých čar a černých mezer, ale to je nakonec fuk.

Šetří čas, ne peníze

Supermarket vyvinuli v Americe někdy v první půlce 20. století. Když se prodavač nemusí natahovat pro zboží, dohadovat se se zákazníkem, jestli chtěl kafe v té piksle, nebo v té trochu víc vlevo, ne ještě kousek, jo, o poličku níž – to se ušetří času. A peněz. Jenže brzo to bylo málo. I markování bere čas, nikdo nechce stát ve frontě, lidi jsou nervózní a majiteli utíkají zisky.

dean bertoncelj / Shutterstock.com

Tajný život conversek: od basketbalu přes underground až k popkultuře

Tohle je příběh nejslavnějších bot, opět od Gabriela Plesky. Padesát let je nosí hvězdy popkultury, jenže to je až jejich druhý život. Předtím žily ještě jeden. Stejně dlouhý, stejně hvězdný a možná i napínavější.

V roce 1948 jeden takový majitel nebo snad vedoucí samoobsluhy zašel za děkanem Drexelova technologického institutu (dnes Drexelova univerzita), ať vymyslí něco, co obchodníky front zbaví. Děkan se spíš hleděl rychle zbavit nezvaného hosta, ale slovo padlo, zaslechl ho jistý doktorand Bernard Silver a poslal ho dál kolegovi doktorandovi Normanu Woodlandovi.

Woodland si tak věřil, že oříšek rozlouskne, že nechal školy, zavřel se do domku po dědovi a vymýšlel. Domek byl na pláži, a tak si občas vytáhl skládací křeslo, že na čerstvém vzduchu se přemýšlí líp.

„Myslel jsem na tečky a čárky, strčil jsem čtyři prsty do písku a z nějakého důvodu – nevím proč – potáhl rukou k sobě. A měl jsem čtyři čáry,“ vzpomínal Woodland po letech. V dětství chodil do skauta, kde ho vycvičili v morseovce. A nějak se mu zdálo, že právě v ní by mohl být klíč.

„Řekl jsem si, ježkovy oči, tady mám čtyři čáry a můžou to být čáry tlusté a čáry tenké, místo teček a čárek. To bych mohl být na dobré cestě, abych na tu zatracenou věc přišel. A pak, jen o pár vteřin později, jsem těmi prsty, pořád ještě v písku, zakroužil a udělal kolečko.“ První čárový kód byl na světě. Byl kulatý, nic nekódoval a nedal se přečíst – ale to už byly jen technické detaily. Vymyšleno máme.

Ve skutečnosti Woodland se Silverem na těch technických detailech pracovali několik let, než v roce 1952 získali patent a postavili funkční prototyp. Čáry se odečítaly tak, že se na ně svítilo zatraceně silnou žárovkou. Tmavé čáry světlo pohltí a bílé mezery odrazí a s tím odraženým světlem se pracuje. Vlastně by se dalo říct, že čárový kód se ve skutečnosti skládá z bílých čar a černých mezer, ale to je nakonec fuk.

Podstatné je, že ze svých vynálezců bambilionáře neudělal. Předběhli dobu, jejich čtečka byla velká jako lednice a žárovka pětistovka, která v ní sloužila jako zdroj světla, byla taky… poněkud nepraktická. Amerika zůstala na další desetiletí odsouzena k frontám.

Vědci vymysleli paprsky smrti, psali novináři. Že by to mohlo číst kódy na obalu sušenek, tak bujnou fantazii neměl nikdo.

Přidej deset deka čipu a špetku laseru

Aby to všecko fungovalo, jak má, tedy tak, jak to plus minus funguje dneska, bylo třeba udělat dost malé čipy a dost velké světlo. To se rozsvítilo v roce 1960.

Když vědci představovali laser novinářům, sami neměli moc jasnou představu, k čemu bude. Představovali si, že se bude používat k řezání a obrábění, ale to novinářům připadalo fádní. Nemohla by to být třeba zbraň? A v tom duchu se druhý den nesly titulky: Vědci vymysleli paprsky smrti. Ale že by to mohlo číst kódy na obalu sušenek, tak bujnou fantazii neměl nikdo. K tomu bylo potřeba ještě dalších pár roků.

Když si v roce 1966 objednávala síť supermarketů Kroger u Radio Corporation of America (RCA) nějakou čtečku, co dokáže identifikovat zboží, ani zadavatel, ani dodavatel nevěděli, co přesně hledají. Naštěstí si někdo uvědomil, kam se podívat, než se pustí do vymýšlení, aby nevymýšlel vymyšlené. V RCA našli starý Woodlandův patent, přidali počítač – to byl ostatně jejich obor – a laser a první čtečky jely u Krogerů od roku 1972.

Laurera úhel nezajímal: čtečka se dá vybavit zrcadly, kód sejme z jakéhokoli úhlu a počítač už si to nějak srovná.

Komisaři standardizují

Úplně šikovné to ale pořád ještě nebylo. Supermarket si sám generoval kódy, sám je tisknul a prodavači je po nocích lepili na zboží. Chyběla jedna podstatná věc: udělat z kódu průmyslový standard. Aby byl na všem zboží hned, aby ho tam natiskl už výrobce. Být to o třicet let později a tisíce kilometrů jinde, možná by se o to postarala dostatečně zlá Evropská unie. V Americe si kapitalisti museli poradit sami.

Shutterstock

Proti chicagským větrům. Jak vznikla moderní americká grilovačka

Chicagu se říká Windy City, Město větrů. Žádný div, že světoznámý gril s pokličkou, aby to pěkně hořelo a aby neskřípal popel mezi zuby, vznikl právě na jeho předměstí. Začtětě se do dalšího příběhu známé americké značky od Gabriela Plesky.

Sámoškoví králové ale měli svoje obchodní asociace, sestavili Komisi pro univerzální produktový kód a vypsali soutěž. Dlouho to vypadalo, že je předem rozhodnutá a že na zboží budou terčovité kódy, jak je vymyslel Woodland a používali u Krogerů.

Jenže na poslední chvíli se přihlásilo IBM. Nemělo sice v ruce použitelnou technologii, ale jeho inženýr George Laurer z toho udělal výhodu. Například si nenechal svázat myšlení představou kruhového kódu. Kdysi dostal přednost, že z každého úhlu vypadá stejně, jenže v praxi s ním byly potíže, špatně se tisknul. Laurera úhel nezajímal: čtečka se dá vybavit zrcadly, kód sejme z jakéhokoli úhlu a počítač už si to nějak srovná.

Vědci, od kterých si komise nechala vypracovat posudky, se shodli, že kód od IBM je daleko daleko lepší. Kruh mířil na smetiště dějin, bylo nalajnováno.

Zajděte si do supermarketu nebo do dvou. Vynález, který měl usnadnit lidem za kasou práci, je o ni do pár let připraví.

Pokladní zachrání kočičí pracka

V noci z 25. na 26. června roku 1974 bylo v samoobsluze Marsh ve městečku Troy v Ohiu rušno. Instalovaly se pokladny se čtečkami, propojovaly se s centrálním počítačem a lepily se nálepky s kódy. Druhý den ráno vytáhl hlavoun z vedení Marshe z košíčku desetibalení Wrigleyových žvýkaček Juicy Fruit. Na jeden balíček po pěti plátcích by se možná nálepka s kódem dobře nevešla, mohla by se krčit – a blamáž si nikdo nemohl dovolit. Píp.

Pardon. Ve skutečnosti netuším, jestli to tenkrát píplo. Ale jisté je, že všecko šlapalo, jak má. Trvalo samozřejmě ještě pár let, než se podařilo ze standardu udělat standard doopravdy, než se podařilo přesvědčit výrobce a obalovače, že mají kódy tisknout. V osmdesátých letech ale už byly prakticky všude. Tedy v Americe. K nám samozřejmě dorazily se zpožděním – letos na konci léta tu slavily třicáté výročí.

Kódy ale obchodníkům přinesly mnohem větší profit, než čekali. Dostali do ruky neuvěřitelně mocný nástroj: najednou přesně věděli, co mají na skladě, co se kdy jak prodává, co je potřeba doplnit a tak dál a tak dál. Čáry.

A tím to nekončí. V obchodech se chytil další vynález – platební karta. A obchodníkům se rozpípala kontrolka. Píp, píp, ďábelský nápad. Kdopak to okamžitě ví, kolik máte zaplatit? Pokladní? Ne, ne, někdo to ví dřív. Pokladna! A když nemusíme platit z ruky do ruky, když nejsou potřeba mince a bankovky, jsou potřeba pokladní?

Zajděte si do supermarketu nebo do dvou. Vynález, který měl usnadnit lidem za kasou práci, je o ni do pár let připraví. A jestli je vám jich líto, máte jedinou šanci, jak tomu zabránit. Proti nápadu amerického skauta postavit nápad českého vychcánka z Bratrstva kočičí pracky.

To si takhle zvážíte jednu cibuli za dvě padesát a samolepkou s kódem přelepíte kód na skleničce kaviáru… Nečestné, nesportovní, ale tohle skener na rozdíl od člověka neodhalí. A chcete snad někomu přispívat na podporu?

Článek vyšel v tištěném vydání magazínu Finmag.

Kam dál? Gabriel Pleska na Finmagu:

Umění jako jistota v nejistém světě… Čtěte v novém Finmagu

Inflace, politika i snahy o postpandemickou obnovu v posledních dvou letech ovlivnily globální i český trh s uměním. Oba však prokázaly odolnost. V turbulentních časech je umění prostě spolehlivým investičním prostředkem.

Zdroj: Finmag

UMĚNÍ JE BYZNYS

Martin Kodl miluje modernu a vede nejúspěšnější aukční dům u nás. • Jakub Kodl se zaměřuje na současnou tvorbu a jeho KodlContemporary zastupuje nejžádanější autory. • Proč rodinný klan Kodlů už 150 let sbírá umění?

BYZNYS JE HRA

Studium molekulární biologie i zážitky z kláštera přivedly Terezu Královou k výrobě mýdel Onwa. • Pro Marka Lefflera bylo otevření prvního ReFresh Bistra návratem na střední školu. • Kde se berou talenty na podnikání?

Koupit Finmag