Pán prstenů a hazardéři z Hollywoodu. Příběh, který i po 20 letech bere dech

Jinými slovy, tohle je příběh o možná největší sázce, kterou kdy Hollywood zažil. A to i když hollywoodská studia dennodenně pracují s riziky, která jsou pro běžného smrtelníka nepředstavitelná. Do rukou několika málo tvůrců svěřují rozpočty v řádech miliard korun s nejistou návratností až za několik let.

Nejistou sázku ale podstupují i diváci – jdou do kina na rande naslepo. O filmu ví divák dopředu často jen to, jaké je herecké obsazení, viděl trailer a možná četl nějakou recenzi na internetu nebo od Mirky Spáčilové.

Je proto pochopitelné, že studia hrají na jistotu, spoléhají často na adaptace, remaky a filmová pokračování, obsazují profláklé herce a točí populární žánry (komedie, rodinné filmy a v poslední době superhrdinská multiversa). Je to prostě dobrý risk-management, jak pro diváky, tak pro tvůrce. Z dnešního pohledu musel být Pán prstenů – milovaný trojdílný epos od J. R. R. Tolkiena, který definoval žánr novodobé fantasy – tutovka, ne?

Naopak, proti jeho režisérovi Peteru Jacksonovi stálo prakticky všechno, co stát mohlo.

Peter Jackson byl jeden z mála tvůrců, kteří viděli v Tolkienově díle víc než padesát let starou přeplácanou literaturu pro nerdy.

Slovo na F

V první řadě bylo na konci devadesátých let fantasy v Hollywoodu sprosté slovo. Studia ji nechtěla financovat (dokonce ani Disney), tvůrci ji nechtěli točit a herci v ní nechtěli hrát. Mohla za to i filmová Akademie, která Oscary udělovala spíš nadčasovým snímkům a doslovným adaptacím (například Forrest Gump – 1994 nebo Titanic – 1997) a fantasy přehlížela. Ani sci-fi jako Terminátor 2 (1991) nebo Matrix (1999), které představovaly ve své době doslova technické zázraky, nedosáhly na hlavní cenu.

Chyběly ještě dva dlouhé roky, než Singerovi X-Meni a Raimiho Spiderman ukázali potenciál pohádek pro dospělé, a sedm let, než Marvel začal budovat své superhrdinské univerzum. Peter Jackson byl v té době jeden z mála tvůrců, kteří viděli v Tolkienově díle víc než padesát let starou přeplácanou literaturu pro nerdy. Dnešní fenomén fantasy kultury je z velké části dílem úspěchu právě Pána prstenů, který žánr pro film znovuobjevil.

Další velký problém byl sám Peter Jackson. Novozélandskému režisérovi nechybělo nadšení, invence ani filmařské dovednosti, chyběl mu ale trhák. Před Pánem prstenů natočil pět snímků, z toho jen jeden v USA – Přízraky (1996) s Michaelem J. Foxem. Předchozí Jacksonovy filmy sice mají kultovní status, jedná se ale o velmi naturalistické hororové komedie (splattery) – Vesmírní kanibalové (1987) nebo Braindead (1992). Pusťte si je – jsou v plné délce na Youtube –, ale až budou děti u kamarádů.

Jackson tak sice měl producentům co ukázat, šlo ale o malé a žánrově specifické snímky s průměrným rozpočtem šest milionů dolarů. Zmíněné Přízraky byly jediným snímkem, který točil s filmovým studiem, a byl to finanční propadák.

A aby to neměl Jackson náhodou moc jednoduché, byl tady ještě Harvey Weinstein.

Fantasy není lukrativní žánr. Ne s tímto rozpočtem, ne na Novém Zélandu. V žádném případě, pokud se mají filmy točit najednou.

Všechno, nebo nic

Ano, ten Harvey Weinstein, který teď čelí desítkám obvinění ze sexuálního obtěžování a znásilnění.

Původně měl Pán prstenů vzniknout ve studiu Miramax, které vedli bratři Weinsteinové. Harvey nechápal Tolkienovu předlohu ani její potenciál a utahoval tvůrcům šrouby. Tlačil na už tak napjatý rozpočet a poslední kapkou byl požadavek na zhuštění celého Tolkienova díla do jednoho filmu. Spor tvůrců s Miramaxem vyústil v ultimátum – máte čtyři týdny na to, najít jiné studio, které zafinancuje dvoudílný spektákl, který nikdo nechtěl natočit, s tvůrcem, který má za sebou tři nechutné horory a prodělečnou duchařskou komedii. Jo, a to studio uhradí Weinsteinovi 20 milionů dolarů, které Miramax do projektu vložil.

Jackson se svou partnerkou a scenáristkou Fran Walshovou sestavili ze zatím natočených materiálů krátký dokument a obešli všechna studia, která jim zvedla telefon. Neúspěšně. Fantasy není lukrativní žánr. Ne s tímto rozpočtem, ne na Novém Zélandu. V žádném případě, pokud se mají filmy točit najednou. Zbývala poslední možnost – malé studio New Line Cinema, které nedávno pohltil Time Warner. Pokud New Line Cinema nekývne, přijde Jackson o celý projekt a bude ho točit režisér Zamilovaného Shakespeara.

Šéf studia Bob Shaye se po zhlédnutí dokumentu otočil na Jacksona omdlévajícího stresem a zeptal se, proč točit jen dva filmy, když jde o trilogii, a přislíbil rozpočet 150 milionů dolarů i výpalné Miramaxu.

Bylo to možná nejodvážnější rozhodnutí v Hollywoodu a zázrak. Po třech letech práce na scénáři mohla padnout první klapka.

Štáb stavěl silnice, přesouval se helikoptérou a musel složitě získávat povolení točit v národních parcích. Rozpočet nabobtnal.

Společenstvo neznámých

Jestli ještě není stoprocentně jasné, že dneska by jakýkoliv podobný projekt nevznikl, pokračujme dál. Rozhodnutí točit trilogii najednou sice šetřilo náklady na přesuny herců a štábu mezi filmy, znamenalo by ale také obrovský průšvih, kdyby první film v kinech neuspěl. Nešlo by projekt zastavit, upravit scénář ani vyměnit režiséra.

Nový Zéland sice poskytl přes 150 nádherných lokací, na konci devadesátých let ale v zemi nebyla využitelná infrastruktura pro filmování. Štáb stavěl silnice, přesouval se helikoptérou a musel složitě získávat povolení točit v národních parcích. Rozpočet nabobtnal na 280 milionů dolarů (skoro šest miliard korun), které studio muselo schválit ještě před uvedením prvního dílu do kin.

Kapitolou pro sebe je casting – Hollywood spoléhá na známé tváře. Nejen proto, že vypadají dobře na plakátech. Pomáhají divákům překonat informační asymetrii zmíněnou výš. Zjednodušeně: oblíbený herec může z neznámého filmu od neznámého tvůrce udělat něco přístupnějšího i pro konzervativní diváky.

Ekonomové připisují efektu star power průměrné navýšení zisků o 16 milionů dolarů. Jackson ale s výjimkou shakespearovského herce Iana McKellena a legendárního Christophera Lee obsadil prakticky neznámé tváře. Nechtěl koncentrovat pozornost na superstars, které by navíc těžko přesvědčoval, aby se na rok a půl stěhovaly na druhý konec světa.

V Pánovi prstenů Jackson se spolupracovníky dokázali mistrně zkombinovat počítačové a praktické efekty.

Co se v mládí naučíš

Po dvaceti letech lze adaptaci Pána prstenů bezpečně označit za fenomenální úspěch. Ze třiceti oscarových nominací trilogie proměnila sedmnáct – Návrat krále se s jedenácti Oscary vyrovnal Titaniku a legendárnímu Ben Hurovi. Pro srovnání, celý marvelovský cirkus na kolečkách (25 filmů) posbíral jen 19 nominací. Trilogie vydělala studiu New Line Cinema zhruba tři miliardy dolarů (přes 64 miliard korun) a Návrat krále je čtvrtou nejvýdělečnější filmovou adaptací všech dob.

S odstupem času se vlastně není čemu divit – Jacksonovi k úspěchu pomohly právě ty okolnosti, kvůli kterým Pán prstenů neměl vzniknout. Ve Vesmírných kanibalechprokázal nejen hravost a smysl pro humor, ale i odolnost – 75minutový snímek točil osm měsíců a jen o nedělích (kvůli zaměstnání). Tu odolnost využil i při 438denním maratonu natáčení Pána prstenů, kdy spal v průměru čtyři hodiny denně.

Pán Pána prstenů

LIFE Images Collection/Getty

John Ronald Reuel Tolkien psal své životní dílo dvanáct let. Promítl do něj své životní naděje a útrapy – rodiče ztratil před osmými narozeninami, za první světové války prošel hrůzami bitvy na Sommě, zblízka viděl řádění španělské chřipky, jeho syn sloužil za druhé světové u RAF…

Byl profesorem anglického jazyka a literatury na Oxfordu a svět Středozemě pojímal jako mytologii fiktivního světa (ne primárně jako fantasy). Za základ svého díla považoval jazyky (kterých sestavil hned několik) a příběhy vymýšlel až v návaznosti na ně, nikoliv naopak.

Do roku 2003 se prodalo zhruba 50 milionů výtisků jeho knih, po úspěchu filmové trilogie se tento počet zhruba ztrojnásobil. Bývá označován za otce moderní fantasy literatury a v roce 2011 ho deník The Times označil za šestého nejlepšího poválečného britského spisovatele.

V prvotině lze vidět i zárodky jeho filmových postupů – detailní (tehdy ještě podomácku vyráběné) rekvizity a masky, neortodoxní práci s kamerou a důraz na práci s efekty. Jednalo se sice hlavně o nestvůrné latexové masky, zbraně, odřezané končetiny a hektolitry umělé krve – ale co je lepší průprava na obrovské skřetí bitvy?

V Pánovi prstenů Jackson se spolupracovníky dokázali mistrně zkombinovat počítačové a praktické efekty (především hru s perspektivou, díky které i bez použití počítače hobiti a trpaslíci vypadají menší než lidé) a počítačové efekty vyvinuté společností WETA Digital (kterou Jackson sám v roce 1993 založil). Připočtěme třeba ještě práci čtyřiceti švadlen, které ručně ušily 19 000 kostýmů, a výsledkem jsou jedny z vizuálně nejpůsobivějších filmů všech dob, které díky takovým detailům obstojí i dnes.

Scenáristi museli škrtat celé dějové linie a motivy, které se na stříbrné plátno nedaly převést, a naopak rozvinout podle potřeby jiná témata.

Naděje

Ještě působivější než vizuální stránka filmů byl obsah. Jacksonovi se podařilo adaptovat pro film dílo považované za nepřevoditelné. Trilogie má v knižní podobě 480 tisíc slov – o 60 tisíc víc než předloha Hry o Trůny (která ke zfilmování potřebovala 70 hodin). Navíc jde o komplikované dílo se stovkami postav a se specifickými rasami a národy s vlastním jazykem, historií a kulturou. I když má výsledek téměř 11 a půl hodiny, bylo jasné, že bude potřeba stříhat, a to hodně.

Srdcový projekt Petera Jacksona, Fran Walshové a Philippy Boyensové ukázal, že kvalitní filmová adaptace neznamená doslovný překlad původního textu. Scenáristi museli škrtat celé dějové linie a motivy, které se na stříbrné plátno nedaly převést, a naopak rozvinout podle potřeby jiná témata. Jacksonova trilogie dokázala přenést ducha předlohy do filmového média a uspokojit jak šťouravé fanoušky, tak diváky, kteří o Tolkienovi nikdy neslyšeli.

Filmům bezesporu pomohlo i načasování – tři měsíce po útocích 11. září byli diváci víc než kdy jindy připraveni nechat se pohltit téměř tříhodinovým fantasy snímkem s jasně definovaným dobrem a zlem. Tvůrci dokázali velmi dobře reflektovat klíčový motiv Tolkienova univerza – víru, že naděje může existovat i ve světě plném zla a utrpení, pokud se dobří lidé nevzdají.

Právě v tom motivu spočívá nadčasovost Tolkienova a Jacksonova díla. Pokud vás tedy přepadne karanténní beznaděj, je na čase oprášit staré VHSky nebo DVDčka a vydat se po dvaceti letech znovu do Středozemě. Filmový Pán prstenů nezestárl ani o den.

Líbilo? Tenhle text vyšel už v říjnovém tištěném Finmagu, mohli jste mít náskok.