Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Kreativní destrukcí k záchraně byznysu. Soukromé divadlo je punk

Jakub Žofčák
Jakub Žofčák | 6. 9. 2021 | 2 501
analýzabyznysdotaceKulturaumění

Divadelní sezona je tady – tenhle podzim už to snad vyjde. Než ale vytáhneme ze skříně večerní šaty, pojďme se podívat, jak divadla u nás fungují a jak jsou financována. A že na soukromé divadelníky čeká jeden z nejpokřivenějších trhů, které vůbec existují. Vítejte v ekonomice prken, co znamenají svět.

Kreativní destrukcí k záchraně byznysu. Soukromé divadlo je punk

Provozovat soukromé divadlo vypadá v českých reáliích jako čirá sebevražda, přesto soubory přežívají. I díky inovacím (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

Na začátek trocha statistik: V roce 2019 fungovalo v Česku 275 divadel, v průměru jedno divadlo na 39 000 obyvatel. Co do počtu jsme na tom dokonce líp než třeba Německo (skoro 103 000 obyvatel na jedno divadlo) a předčíme i Shakespearovu Velkou Británii (přes 60 000 obyvatel na jedno divadlo). Před pandemií v roce 2019 zavítalo do divadla téměř sedm milionů diváků, v přepočtu 157 diváků na jedno sedadlo.

Pro ekonomy je ale pozoruhodnější jiný údaj: přes 60 % českých divadel je soukromých. Po celé republice se tak nachází 166 podnikatelů, spolků a jiných subjektů, kteří jsou ochotni se postavit nejen uměleckým výzvám, ale i výzvám tržním v podobě kolísající poptávky, vysokých nákladů a především obrovsky pokřiveného trhu soukromých a veřejných divadel.

Ale není to předem prohraný boj, jak ukazuje příklad ostravského Divadla Mír nebo souboru Cirk La Putyka. Ti projevili nejen uměleckého, ale i podnikatelského ducha, kterého nepokořila ani pandemie covid-19.

I veřejná divadla vybírají vstupné, jejich soběstačnost však v roce 2019 činila jen 26,1 %. Vstupenky tedy pokryly jen čtvrtinu nákladů...

Zajíc v pytli

Divadelní trh není specifický jen nerovným postavením veřejných a soukromých divadel (k tomu se ještě dostaneme). Je specifický také povahou divadelní hry jako ekonomického statku. Divadelní hra je takzvaným zážitkovým statkem (experience good), kdy spotřebitel dopředu nezná užitek, který mu jeho spotřeba přinese. Na rozdíl od džínů, které si můžete předem zkusit v kabince, užitek z divadelní hry posoudíme až po jejím zaplacení a zhlédnutí, podobně jako užitek z filmu nebo z večeře v drahé restauraci.

Pandemie v divadlech

Dopad pandemie na divadelní sektor byl podle serveru Statistika kultury zdrcující. Rekordní počet 6,8 milionu diváků (v roce 2019) se z důvodu lockdownů loni snížil na pouhých 2,1 milionu (tedy na bezmála 31 %). Nejvíc zasažen byl právě sektor soukromých divadel (pokles o 73 %), veřejná divadla zaznamenala propad o 64 %. I v roce 2020 si prvenství v počtu diváků udrželo pražské Národní divadlo, nejnavštěvovanějším soukromým divadlem bylo Divadlo Kalich.

Zákazník tak čelí poměrně nevýhodnému postavení (informační asymetrii), kdy všechny informace o kvalitě divadelní hry drží v rukou její tvůrce a divák musí kupovat příslovečného zajíce v pytli. Naštěstí jsou k dispozici tržní nástroje na její překonání – informovaní prostředníci v podobě divadelních kritiků, internetové recenze fanoušků, šuškanda (word-of-mouth) a především takzvané signály. Diváci se totiž velmi často rozhodují podle oblíbených divadelních herců, žánrů nebo režisérů, kteří je ještě nezklamali. Tvůrci na tuto hru samozřejmě s radostí přistupují a jdou těmito signály divákům naproti.

Co trápí soukromé zřizovatele divadel především, je zmíněné nevýhodné postavení na trhu. Je dáno hlavně obrovskými rozdíly ve financování. Veřejná divadla obdržela v roce 2019 celkem 1,8 miliardy Kč ze státního rozpočtu, 387 milionů Kč z krajských rozpočtů a 2,4 miliardy Kč z rozpočtu měst a obcí. V přepočtu na jedno veřejné divadlo to dělá průměrný příspěvek 117,6 milionu Kč.

Ano, soukromé subjekty můžou samozřejmě také žádat dotace a granty Ministerstva kultury (o které se ucházejí ve výběrovém řízení), ale jejich objem je kvůli omezeným možnostem řádově nižší (například zmíněné Divadlo Mír si v průměru vysoutěží několik set tisíc korun ročně). A ještě jednou ano, i veřejná divadla vybírají vstupné, jejich finanční soběstačnost ale v roce 2019 činila pouze 26,1 %. Vstupenky tedy pokryly jen zhruba čtvrtinu nákladů. A to jsou tato divadla (na rozdíl od soukromých) osvobozena od DPH.

Jakkoliv je diskuze o pozitivních externalitách a společenském přínosu divadel relevantní a složitá, faktem zůstává, že současná cena divadelního představení nijak neodráží náklady soukromého subjektu na provoz divadla.

Když dva dělají totéž

Právě tenhle klíčový aspekt financování divadel ovlivňuje nejen to, jak měkké budou sedačky a jak velký bude lustr ve foyer, ale i repertoár divadla, herecké obsazení a především riziko, do kterého soukromí zřizovatelé vstupují.

Začíná to repertoárem. Nad soukromými divadly se často ohrnuje nos, že hrají druhořadé komedie a pokleslé žánry. A skutečně, podíváme-li se například do programu Studia Dva nebo Divadla Kalich, najdeme drtivou převahu komedií a muzikálů.

Kolik stojí divadlo?

Základem divadla je pochopitelně samotná budova. Příkladem nám může být ostravské Divadlo Mír (se kterým, jak se dočtete dále, jsme text hojně konzultovali). To koupilo bývalý ostravský biograf (v době koupě sloužil jako vietnamská tržnice), ve kterém má dnes domovskou scénu, za 11,5 milionu Kč. Přičtěme nezbytné úpravy a rekonstrukce za čtyři až pět milionů a i takové „drobnosti“ jako třeba polstrované sedačky za milion (které Divadlo Mír podle všeho přebralo místo nejmenovaného severoafrického parlamentu, který je nevyužil). Náklady na vznik jedné inscenace se pak pohybují v rozpětí 300 až 800 tisíc Kč a jsou v nich započítány kulisy, kostýmy, rekvizity a honoráře pro tvůrčí tým (režisér, scénograf a další). Dále je třeba vyplatit herce, v průměru tři až sedm tisíc za hlavní roli v představení (velká hvězda dosáhne i na 15 000 Kč za večer), obslužný personál (osvětlovači, maskéři...), tantiémy, autorská práva. Až pak se může začít hrát.

Problém není neochota pustit se do existenciálních dramat, ale rizikovost. Zatímco návratnost investice u „bulvárních komedií“ je poměrně vysoká, u náročnějších žánrů je to čirá loterie. Soukromé ostravské Divadlo Mír si tak například muselo uvedení (nakonec úspěšného) psychologického dramatu Bull vykoupit čtyřmi komediemi.

Výsledkem je, že náročnější (a na tržby rizikovější) kusy odehrají především veřejná divadla, která mají svůj finanční polštář jistý a rizikem se nemusí tolik trápit. Tratí tím nejen soukromí divadelníci, ale i diváci – ti totiž neuvidí náročnější inscenace s Karlem Rodenem působícím ve Studiu Dva nebo s vycházející ostravskou superstar Štěpánem Kozubem.

To se dál odráží v samotném personálním obsazení divadla. Dotace umožňují veřejným divadlům nabrat herce do ansámblu na plný úvazek a za stálý plat. Oproti tomu soukromá divadla fungují s minimem stálých zaměstnanců a herci jsou najímáni jen na konkrétní projekty (inscenace) a jsou placeni formou honorářů. Na takové herce pak dopadá riziko nejen finanční, ale i kariérní, jelikož nedostávají vážné role a nesbírají ocenění, na která dosáhnou spíš ti z velkých veřejných divadel.

Posledním článkem začarovaného kruhu je dlouhodobě poddimenzovaná cena divadelního představení. Jakkoliv je diskuze o pozitivních externalitách a společenském přínosu divadel relevantní a složitá, faktem zůstává, že současná cena divadelního představení (znovu značně ovlivněná dotovanými divadly) nijak neodráží náklady soukromého subjektu na provoz divadla.

Mimo honoráře herců je třeba platit pronájem prostor (případně statisícové úvěry), energie, tantiémy, autorská práva a další výdaje (viz box Kolik stojí divadlo). Vzhledem k průměrné ceně vstupenky, která v roce 2019 činila 295 Kč, to není málo. Soukromí provozovatelé si za těchto podmínek nemohou dovolit nemít vyprodané hlediště, čímž se vracíme zpět k nezbytnosti „pokleslých“ žánrů.

Dotovaná konkurence, omezený repertoár, nemalé náklady, podškrcený potenciál herců a uměle srážená cena. Kdo se vůbec do takového podnikání hrne?

Velkou inovací je rozhodnutí zavést takzvané blokové hraní. To je standardem v zahraničí, ale například i v prvorepublikovém fungování Osvobozeného divadla.

Hraní do bloku

Jedním z nejvýraznějších soukromých divadel, které se dokázalo postavit nejen tržním podmínkám, ale i pandemii, bylo ostravské Divadlo Mír. Některé konkrétní údaje jsme proto konzultovali i s jeho majitelem, hercem a spisovatelem Albertem Čubou.

Čuba a jeho tygři

Albert Čuba si v roce 2016 plní svůj životní sen a zakládá ve Vítkovicích první soukromé ostravské divadlo – Divadlo Mír. Zdevastovanou budovu bývalého biografu získává nejdřív do pronájmu, později na ni dostane od banky desetimilionový úvěr. Získat ho nebylo snadné, protože banka zprvu netušila, jak byznysplán „soukromého divadla“ uchopit.

Základní ansámbl divadla tvoří Čubovi bývalí studenti a další herci. Mnozí z nich dodnes formálně nejsou stálými zaměstnanci divadla, sám Čuba je v divadle zaměstnán jako údržbář s minimální mzdou. Do širšího povědomí se divadlo dostalo ještě před pandemií díky krátkým scénkám uskupení Tři tygři.

Je třeba si uvědomit, že divadlo je jedno z nejstrnulejších prostředí vůbec. Dnešní divadla se od těch před sto lety liší z pohledu diváka skutečně jen minimálně, pouze možná lepším topením či wifi připojením ve foyer a divadelní kavárně. Zastaralý je i management samotných herců – standardem je hraní naplánovaných inscenací na přeskáčku během sezony, kdy divák může zhlédnout hru například pětkrát v rozmezí čtyř měsíců.

Velkou inovací je proto Čubovo rozhodnutí zavést takzvané blokové hraní. To je standardem v zahraničí, ale například i v prvorepublikovém fungování Osvobozeného divadla. Jedná se o časový rozvrh, kdy divadlo jednoduše hraje určitou inscenaci nepřetržitě každý den po dobu například jednoho měsíce.

Jednou z výhod je šetření nákladů na samotnou produkci inscenace, kdy není třeba bourat a znovu stavět kulisy každý druhý den pro novou hru. Hlavní výhody však plynou pro herce. Ti nebudou náhodně blokováni po celý rok a můžou točit filmy a seriály (což zvyšuje jejich popularitu a láká diváky do divadla), nebude hrozit jejich vyhoření kvůli neustálému měnění rolí a budou lépe sehraní pro diváky. Produkce taky může lépe optimalizovat počet her, přidávat představení pro oblíbenost, měnit alternace a podobně.

A sám Albert Čuba pak zmiňuje i výhodu, že lze například hostujícím hercům nabídnout stejné podmínky jako při natáčení filmu. Tedy stejný denní honorář jako během jednoho natáčecího dne po zhruba stejnou dobu jednoho až dvou měsíců.

Doslova virální úspěch přinesl divadlu nejen kanál Tři tygři, ale také internetový seriál sKORO NA mizině Vladimíra Skórky. Ten nejenže zhlédly miliony lidí, ale fungoval i jako crowdfunding pro umělce.

Humor se musí brát vážně

Opravdová výzva přišla v roce 2020, kdy během lockdownu herci Divadla Mír zůstali jako jediní ostravští herci bez peněz a divadlo muselo vracet 1,5 milionu Kč na vstupném. Ale právě tahle situace jim paradoxně pomohla – měli motivaci inovovat, protože jim jednoduše nic jiného nezbývalo. Prakticky ze dne na den se proto pustili do točení úspěšných live-streamů a scének na Youtube. Využili tak jedné z mála výhod oproti veřejným divadlům: flexibility. Nemusí si totiž sáhodlouze nechat od města schvalovat jakékoliv změny.

Tohle že je inovace?

Jestli laskavému čtenáři připadá, že videa na Youtube nejsou žádná inovace, podívejme se krátce, co o inovacích říká ekonomická teorie. Inovace popsal nejznámější ekonom narozený na českém území (Václav Klaus promine) Josef Alois Schumpeter. Inovátor je v jeho pojetí podnikatel, který skrze kreativní destrukci „rozvrátí“ zavedené pořádky a zkombinuje výrobní faktory novým způsobem. A nemusí se vůbec jednat o úplně nový vynález, počítá se i objev nového trhu (například streamovaných divadelních her) nebo zavedení nové organizace výroby (například blokové hraní inscenací).

Doslova virální úspěch přinesl divadlu nejen kanál Tři tygři, ale také internetový seriál sKORO NA mizině Vladimíra Skórky. Ten nejenže zhlédly miliony lidí, ale fungoval i jako crowdfunding pro umělce, kteří se kvůli pandemii ocitli bez příjmů. A právě vybírání peněz přes jednoduché QR kódy na obrazovce pomohlo Divadlu Mír přežít. V průměru fanoušci poslali 600 000 Kč měsíčně, což se sice zdaleka nevyrovnalo příjmům za běžného provozu, poplatilo to však nezbytné faktury.

Divadlo Mír tak objevilo díru na divadelním trhu v podobě hraných scének na Youtube. Navíc dokázalo využít i placených spoluprací (například s Harley-Davidson), o kterých by veřejná divadla dost možná ani uvažovat nemohla. Divadlo Mír ale dokázaly zpropagovat ještě víc, přinést další peníze a zachovat uměleckou nadsázku. Stačí nepřestat brát svůj humor vážně.

Po dlouhých měsících s QR kódy Divadlo Mír v prosinci spustilo platformu Mír Play, tedy placený portál se záznamy skečů Tří tygrů, divadelních her, filmů a dalšího prémiového obsahu. Pro Čubu to podle jeho slov znamená především návrat do komfortní zóny a do standardního placeného vztahu tvůrce-divák, který zároveň pomůže alespoň částečně vytvořit dlouhodobé „plánovací“ zdroje. Byť jde jen o 90 Kč měsíčně.

Zatímco se za dvouhodinové koncerty běžně platí kolem tisícovky, dvouhodinová inscenace stojí méně než jízdenka z Prahy do Ostravy.

Neexistuje divadlo zadarmo

A teď je konečně čas nadhodit velmi kontroverzní diskuzi ohledně divadel jako veřejného statku. Není pochyb o tom, že veřejně dotovaná divadla jsou páteří české kultury a mají za úkol zprostředkovat kulturní vyžití pro celá města (nebo celou zemi). Je tedy namístě, že zaměstnávají celé orchestry, baletní soubory, armádu umělců, řemeslníků a techniků a že mají vyšší rozpočty než soukromá divadla maximalizující zisk.

Takový cirkus

Aby snad nedošlo k mýlce, velmi složitou sezonu za sebou má veskrze celá kultura, nejen ryzí divadlo. A kdybychom snad měli vybrat podobný případ jako Divadlo Mír, tedy zarputilý boj s nastálou situací a vymýšlení nových a nových formátů, zřejmě nejviditelnější by byl pražský novocirkusový soubor Cirk La Putyka. Tenhle nejznámější český představitel „nového cirkusu“, který je složen z 16 herců, muzikantů, akrobatů, tanečníků a sportovců, krátce po uzavření scén vstoupil do on-line světa skrze živé streamy či záznamy svých představení – mají za sebou on-line streamy, ale i telefonické happeningy a intervence ve veřejném prostoru. Soubor se mimo jiné spolu s Viktorem Taušem a divadlem Jatka78 podílel i na projektu Film Naživo, který zprostředkovává živý divácký zážitek mimo samotné prostory divadla nebo cirkusu, a jeho principál Rostislav Novák mladší stál i u zrodu projektu Televize Naživo, který si zas kladl za cíl dostat kulturu i k lidem zavřeným doma. Svou company, jak souboru sám říká, přitom Novák založil už v roce 2009 a na začátku pandemie měli velkolepě oslavit desáté výročí souboru. Svou velkolepou show nazvanou Cesty nakonec odehrají až letos. Cirk La Putyka získal za dobu svého působení mnohá ocenění a český cirkus zastupoval taky na několika mezinárodních festivalech.

Stejně tak je ovšem vhodné bavit se o motivacích, které tenhle systém vytváří. Subvencovaná divadla nejsou příliš ekonomicky motivována k minimalizaci nákladů a k inovacím. Můžou za to výše zmíněné rigidní schvalovací procesy i notoricky známý fakt, že „dotace je třeba vyčerpat“. Lze sice ospravedlnit třeba vysoké rozpočty na údržbu historických budov, ale problém jsou kontrolní mechanismy a zejména obětovaná příležitost.

Například v roce 2019 dostalo Moravské divadlo Olomouc z veřejných rozpočtů takový objem dotací, který by zaplatil provoz celé olomoucké zoo, a to téměř dvojnásobně. To samo o sobě problém není. Problém je, že bez tržních cen je obrovsky obtížné určit, zda to odpovídá společenskému přínosu.

A protože právě tahle páteřní divadla určují obecnou podobu profesionálních divadel (a zejména očekávání diváků), určují de facto také cenu, kterou musí respektovat i soukromá divadla. Výsledkem je absurdní situace, že Divadlo Mír nabízí vstupenky za stejnou cenu jako Národní divadlo moravskoslezské. Zatímco se tak za dvouhodinové koncerty běžně platí kolem tisícovky, dvouhodinová inscenace stojí méně než jízdenka z Prahy do Ostravy. Taková dotovaná cena pak často ústí v notoricky známé fronty před divadly (nebo zběsilé klikání na internetu) a měsíce dopředu vyprodaná hlediště.

Klasický argument ve prospěch veřejných divadel zní, že soukromá divadla se budou „zaprodávat“ divákovi (například v hraní bulvárních komedií) a že zmizí tvůrčí svoboda. Ten je sice namístě (byť i veřejná divadla konkurují těm soukromým bláznivými komediemi), ale je třeba si uvědomit, že ani současný systém veřejného financování neznamená tvůrčí svobodu. Naopak – vágně definovaná „společenská poptávka“ ve skutečnosti znamená neustálé přehrávání klasických děl povinné „maturitní četby“ a inscenací, které dobře pasují do kolonek žádostí o dotace.

Navíc různorodosti divadelní tvorby nijak nepomáhá fakt, že naprosto drtivá většina uměleckých vedoucích pochází ze dvou stejných institucí – DAMU a JAMU.

Trh divadelních her je trh jako každý jiný a se stejnými základními zákonitostmi, které dokáže ekonomie popsat.

Show must go on

Řešením ovšem není ani to, že se příští týden zprivatizují všechna divadla, protože lépe inovují a šetří náklady. Současný systém je dán historickým vývojem, politickým systémem a samozřejmě i tuzemskou kulturou.

Je nicméně dobré porozumět motivacím a rozhodovacím procesům jednotlivých aktérů a spatřit silné a slabé stránky obou druhů divadel, abychom pochopili specifika daného trhu. A trh divadelních her je trh jako každý jiný a se stejnými základními zákonitostmi, které dokáže ekonomie popsat.

Možná jednou dospějeme k víc protržnímu vnímání kultury jako celku a dokážeme přestat vnímat „umění“ a „byznys“ jako protiklady. Do té doby můžeme aspoň ocenit soukromá divadla za jejich schopnost dokázat, že i na umění lze vydělávat. A to bez ztráty uměleckého ducha.

Anketa

Podpořili jste v době lockdownů kulturu?

Podzimní volby se blíží...

Finmag srpen 2021Zdroj: Finmag

Ivan Bartoš: Nevyměknu! Co když Piráti budou vládnout? Na co se máme připravit? Ač titulky hlásaly něco jiného, zvyšování daní to prý není

Téma čísla: medicínaPavel Jégl: od pazourku ke gama noži • Iva Brejlová a startup Diana Technologies, kde vymýšlejí, jak nově vymýšlet léky • Dominik Stroukal učí investovat do postelí a Jaroslav Šura do zdravotnických firem

Vítězná družstva? Vyřeší bytová družstva nedostatek bytů? Peter Bednár vysvětlí, proč ne teď a ne u nás. Ale potěší: díky nim nebude v architektuře a urbanistice nuda

FIN. Před 50 lety skončil zlatý standard. Teď, říká Josef Tětek, končí to, co přišlo po něm • Má volnonožec někdy volno? ptáme se s Robertem Vlachem • Investice do private equity • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz

Autor článku

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na NF VŠE a momentálně si dělá doktorát na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. Živí se lektorstvím a pořádáním kurzů pro studenty, spolupracuje jako analytik s Centrem ekonomických a tržních analýz (CETA) a je editorem časopisu Trade-off. Mimo psaní ekonomických článků o obskurních tématech se několik let neúspěšně pokouší hrát na ukulele.