Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Terénní pracovníci v srdci chudoby: velké prohry, malá vítězství

| 11. 3. 2013

Do terénu vyrážejí vyzbrojeni očkováním proti žloutence typu A a B. „Zaměstnancům ho platíme hned po nástupu,“ říká Radka Kunešová, koordinátorka programů Člověka v tísni v Ústí nad Labem. Proti frustraci a beznaději, která by je semlela, kdyby si svou práci pustili moc blízko k tělu, ale očkování neexistuje. Obrana je jediná: nedávat si velké cíle.

Terénní pracovníci v srdci chudoby: velké prohry, malá vítězství

„Kolegyně od dětí klientů často chytá vši. Nedávno jsme jednomu dítěti museli přechodně zakázat vstup do nízkoprahového klubu, protože se u nich v rodině objevil svrab,“ zmiňuje Radka. Na „práci v nevyhovujících hygienických podmínkách“ si tady ale nikdo nestěžuje.

Základním principem jejich služby je nízký práh: musí být dostupná všem, i lidem na samém dně společnosti. V praxi to znamená scházet se s klienty i v plesnivých ubytovnách, zbořeništích, bytech plných štěnic a oslovovat je na ulici.

Minulý týden Radka zahájila pracovní den v polstrované židli, uprostřed kuchyně klientky. „Po pár vteřinách mi bylo jasné, že jsem si měla vybrat židli vedle.“ Ta její byla nasáklá močí. „Přede mnou tam nejspíš sedělo dítě,“ dodává Radka s nadhledem. Směje, se když vypráví, že čas od času si některá z kolegyň přinese domů v kabelce štěnici. „Možná jsme tím deformovaní, ale ne výjimeční,“ říká Radka.

Silva v Matiční ulici

S paní Silvou se setkávám v jedné z poboček Člověka v tísni - ve slavné Matiční ulici. Stejně jako ostatní ústecké pobočky se nachází přímo v centru sociálně vyloučené lokality, uprostřed problematické čtvrti, v samém srdci ghetta. Silva není Romka. Klientek Člověka v tísni jsem ten den viděla už nespočet. Silva jako první není Romka.

Životní příběh Silvy je pozoruhodnou ilustrací toho, že cesta na okraj, cesta do sociálního vyloučení, může být překvapivě příkrá. „Měla jsem tři děti, nejmladší holčička byla postižená,“ začíná vyprávět žena kolem padesátky. Zrzavé vlasy pečlivě sčesané do drdůlku, modré džínsy úhledně nasoukané do černých kozaček.

Kdo je „sociálně vyloučený člověk“

Zkrátka člověk, který je na okraji společnosti a vlastními silami se do ní nedokáže dostat. Potýká se s určitými potížemi a nedovede je sám řešit. Nemá práci, špatně bydlí, je předlužený, jeho děti chodí do praktické školy, má špatnou jazykovou výbavu nebo je nemocný. Aby ale byl ohrožen sociálním vyloučením, musí se u něj těch trablů nakumulovat víc. Bez práce může být nějaký čas každý z nás a neznamená to, že je ohrožený sociálním vyloučením,“ vysvětluje Vít Kučera, ředitel pobočky Člověka v tísni v Ústí nad Labem. Přesná čísla o počtech sociálně vyloučených lidí v téměř stotisícovém Ústí nad Labem nikdo nemá. „Odhadem je to kolem osmi deseti tisíc. Což se vlastně překrývá s počtem Romů, i když my se klientů neptáme na národnost. A všichni naši klienti Romové nejsou,“ doplňuje Vít Kučera.

„Byla jsem na děti sama, ale o žádné finanční tísni nemohla být řeč,“ vypráví Silva. Všechnu energii věnovala péči o nemocnou dcerku. Na měsíc rodina měla, zejména díky příspěvku na péči, solidních osmnáct tisíc korun. Když bylo holčičce šest let, zemřela. A svět, ve kterém byla Silva po dlouhá léta bezpečně zakotvená, se začal hroutit. „Když mi zemřela dcera, spadly měsíční příjmy rodiny ze dne na den na šest tisíc.“ Pro trh práce tou dobou Silva dávno ztratila na atraktivitě.

„Jednou došlo k nějaké chybě, sociálka mi poslala dvakrát doplatek na bydlení, další měsíc ale nepřišel vůbec,“ vzpomíná. Majitel bytu, kde tehdy Silva žila už jen se synem, brzy ztratí trpělivost. „Na vystěhování nám dal tři dny.“ Neměla ponětí, co dál. „Jako zázrakem mi tehdy někdo poradil, ať se obrátím na Člověka v tísni – a já tehdy v tísni vážně byla,“ přemítá. Zakázka zněla jasně: neskončit na ulici. Klient a zakázka, zvláštní pojmosloví uprostřed ghetta. Funguje ale dobře. „Vytyčit si jasný cíl je základem každé naší spolupráce s klientem,“ vysvětluje mi Radka Kunešová. Zakázek a klientů má každý terénní pracovník rozpracováno nanejvýš dvacet. „To je strop, víc je nad naše síly,“ říká Radka.

Matiční ulice dnes

Nový svět: nízkoprahový klub Člověka v tísni

Silva měla štěstí. Zakázka byla splněna. Brzy se i se šestnáctiletým synem zabydlovala v azylovém domě. Chlapec na prahu dospělosti si na život v malém pokojíku, obklopeném osamělými matkami s dětmi, zvykal těžko. „V azyláku je to na prášky. Tam hrabe každýmu. Musíte hlásit, kam jdete. Návštěvy vám musí složitě schvalovat. Nemáte soukromí. Pořád se musíte zodpovídat, pořád máte někoho za zády. Kluka jsem tam samotnýho nechat nesměla,“ vypráví Silva. Přesto na rok v azylovém domě nevzpomíná ve zlém: „Horší to bylo, když jsme museli pryč.“

Obracím se na teréňačku Pavlu Kubátovou. Znovu si uvědomuju ten zvláštní pocit, který mě provází celým dnem. Vnímám jemné, nenásilné vedení hovoru odkudsi z pozadí. Tak, aby klient vyprávěl sám. Prvořadý je tady on. A jeho důvěra. Pavla dbá na to, aby Silva v každé chvíli věděla, že nemusí mluvit o ničem, co je pro ni nepříjemné. „Jsme vázáni mlčenlivostí, záleží jen na klientce, jak bude ochotna se otevřít,“ vysvětluje mi.

Nic není navždy. A tím míň pobyt v azylovém domě. Když musela Silva po roce balit kufry, jako by zažívala déja vu. Znovu se bála, že skončí na ulici. „Říkala jsem synovi, že bude muset na pár měsíců do Klokánku. Jenže on tam nechce, prej že tam jsou jenom mimina.“ Znovu začíná spolupracovat s Člověkem v tísni. „Neměli jsme ani na jídlo,“ líčí. Terénní pracovníci jí vyjednali pomoc od potravinové banky. „Dostali jsme tam několik pytlíkových polívek, dva chleby, čaj…“ Nakonec se podařilo sehnat i garsonku se solidním nájemným. Řadu úkolů má však Silva teprve před sebou. Ten nejobtížnější: najít v regionu s nejvyšší nezaměstnaností v zemi práci.

Program sociální integrace Člověka v tísni v Ústí nad Labem

Pilířem programů sociální integrace – tedy začleňování zpět do společnosti, zpět do „normálního života“ – je přímá práce s klienty, v terénu. „Pomáháme jim řešit problémy s bydlením, dluhy, vzděláváním, prací a podobně. Prvním úkolem je zabránit dalšímu sociálnímu propadu, který by mohl skončit třeba odebráním dětí. Když se podaří ‚uhasit‘ krizovou situaci, snaží se naši pracovníci společně s klientem hledat řešení problémů, které je do pasti sociálního vyloučení přivedly. Asistují jim při kontaktu s úřady, pomáhají sestavit splátkový kalendář a podobně. Hlavním cílem je dospět do stavu, kdy klient dokáže řešit svou situaci sám, bez naší podpory,“ říká Vít Kučera z Člověka v tísni.

Nenecháme klienta vyhodit ze dveří

Při odpolední procházce Krásným Březnem, ústeckou čtvrtí, která má své pevné místo na seznamu sociálně vyloučených lokalit, si připadám jak na exkurzi chudobou. Je to ale jiné než v Předlicích. Tady nejsme v ghettu. Vybydlené ulice střídají běžná „socialistická“ sídliště. Ke každému domu se pojí příběh – velmi často se jejich zápletka týká vlastnictví budovy. V hlavní roli nesmlouvavý správce, který dře obyvatele zdevastovaných bytů z kůže a vydělává na doplatku na bydlení, který na své nájemníky inkasuje přímo z úřadu práce.

Matiční ulice už dávno není, „co bývala“ – po „nepřizpůsobivých“ jak se chudým Romům rádo říká, ani stopy. Ulice, která nás kdysi proslavila po celém světě, zeje prázdnotou. Všichni jsou pryč. Zbyly jen prázdné zdevastované domy, které poskytují na noc útočiště feťákům.

Když procházíme s Radkou Kunešovou dalšími ulicemi Krásného Března, vypadá to, že ji tady zná každý. Bydlí tu hlavně Romové. Zdraví ji. Někteří dokonce pokřikují přes ulici, vyřizují pozdravy od příbuzných, hlásí novinky ze života rodiny. Zmiňuje střípky jejich příběhů. „Děti místních Romů docela často propadají z tělocviku, zvlášť v ročnících, kde se chodí plavat.“ Není to jen strachem z vody, kterým jsou Romové pověstní. „Někteří prostě nemají na plavky. Bariérou se zkrátka může stát všechno. Dost často to začíná a končí u peněz. Dítě má pětku z tělocviku, protože nechodí plavat. A plavat nechodí, protože nemá plavky. K hledání alternativ školy často ochotné nejsou,“ míní Radka.

Zajímají mě etická dilemata její práce. „Když narazíme na něco, co je za hranou zákona, ohlašovací povinnost pro nás platí jednoznačně. To klientům také jasně říkáme. Rozhodně na ně ale nechodíme bonzovat na sociálku, v komunikaci s úřady se jim naopak snažíme pomáhat – docela často i v tom, aby se domohli svých zákonných práv. Vyhodit je ze dveří je pro úředníky někdy až příliš snadné, “ říká Radka.

Krásné Krásné Březno

Svého manipulátora si odžil každý

„Pracovní úspěch? To jsou maličkosti, každá splněná zakázka, každý krůček, který se s klientem povede. Na nějaké velké úspěchy se tady nehraje,“ zamyslí se Radka. Ptám se jí na případ, na který nezapomene. „Těch je víc. Když jsem s touhle prací začínala, dělala jsem s jednou rodinou, chtěla jsem pomoct hlavně jejich dítěti, bylo mu pět, bylo zanedbané… Tatínek se mnou ale pěkně zacvičil. Manipuloval se mnou a já skákala, jak pískal.“ Vzpomíná, jak se s ním vydala do Litoměřic „vyhádat“ výživné. „A on ho už cestou zpět začal propíjet,“ vybavuje si střípek z případu, který se jí vrací dodnes. Svého „klienta manipulátora“ si tady odžil snad každý teréňák. Většinou v začátcích. Najít tenkou hranici mezi odhodláním pomoct druhému člověku a profesionalitou sociálního pracovníka, jehož práce by měla podléhat jasným pravidlům, je těžké. „Rozhodně nehledáme lidi, kteří chtějí zachraňovat svět. Je to standardizovaná služba, řemeslo jako každé jiné,“ má jasno Vít Kučera, ředitel místní pobočky Člověka v tísni. „Hlavním smyslem naší práce je klienta aktivizovat, pomoci mu se orientovat, ale ne dělat všechno za něj,“ dodává Radka.

Freedom. Lepší jméno pro ubytovnu už nebylo

Frustrace? Zatím ne

Celý život se tahle práce dělat asi nedá. „Pak je možnost vystřídat v rámci Člověka v tísni jiné pozice, zkusit práci v nízkoprahovém klubu pro děti, v předškolce, v krajním případě zkusit se přihlásit na nějakou misi za hranicemi,“ říká Radka. Potkávám tu vlastně samé mladé lidi, tým teréňáků tu tvoří s jedinou výjimkou pouze ženy. Většině z nich není ani třicet. „Pro muže to asi není atraktivní, vidí se v jiné pozici. S penězi si taky vyskakovat nemůžeme,“ dodává Radka.

„Frustrace? Na to jsem tady asi příliš krátce, ale dokážu si představit, že po čtyřech, pěti letech, by přijít mohla. Nejhorší pro mě je, když vidím, jak se klient snaží, chce si najít práci, normální bydlení. Ale společnost mu nedá šanci. Když vidím, že bariéry jsou tak veliké, že nemá šanci se ze sociálního vyloučení dostat. Třeba proto, že je Rom,“ říká mi teréňačka Anna Seidlová. Její šéfka Radka dodává, že důležité je správně si vymezit cíle, správně zadat zakázku. „Tak aby byla uskutečnitelná. Lepší než ulice je i ubytovna, to je prostě fakt. Když klient nemá jinou šanci, snažíme se ho dostat aspoň tam, pak můžeme řešit co dál. Nemůžeme si dávat nesplnitelné cíle. To by každý teréňák vnitřně vyhořel za půl roku.“

Když mi Radka vysvětluje, jak důležité je stát nohama pevně na zemi, vybavuje se mi znovu Silva. „Pračku! Ze všeho nejvíc bych teď potřebovala pračku,“ vyhrkla spontánně, když jsem se jí ptala, po čem v životě touží. Na nějaká vzletná slova a velké plány tu není prostor. Lidé v sociálně vyloučených lokalitách jsou zvyklí žít ze dne na den. Otázka na životní sny je většinou zaskočí. Když není co do pusy, na fantazírování není kdy. 

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Jiri Salek | 15. 3. 2013 15:18

Jak je videt tak soucasne urady prace jsou uplne k nicemu. Zdaneni prace je taky urcite problem, ale hlavni je ze je potreba tyto lidi naucit jak pracovat a pokud ztrati normalni praci tak jim pomoci udrzet pracovni navyky. Proto bych navrhoval, aby se stat zameril na tvorbu nizkokvalifikovanych pracovnich mist. Pokud nejsou tak by je mel vytvorit. Ne proto aby se vytvorila nejaka uzitecna hodnota, ale hlavne proto aby si tito lide udrzeli pracovni navyky a ziskali sice nizky ale zato standardni prijem. Predcasny dychod, minimalni mzda a podpora v nezamestnanosti by se tak zrusila a misto toho by se zavedla 100% zamestnanost 30 hodin tydne za jednotnou mzdu. Pracovalo by se v pracovnich cetach tvorenych z nezamestnanych pod vedenim nezamestneneho s nejlepsi kvalifikaci a pod dozorem uradu prace. Vedla by se evidence o dochazce podle niz by si mohl potencialni zamestnavatel vybrat vhodneho uchazece. Pani z clanku by teda mela mnohem lepsi sanci vest normalni zivot. Ona i syn s ukoncenou skolni dochazkou by ziskal praci a male dite by slo na 30 hodin tydne do skolky.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jiri Salek | 15. 3. 2013 15:22
reakce na Jiri Salek | 15. 3. 2013 15:18

Hlavne by si nikdo nemohl stezovat ze nemuze najit praci. Pokud by nekdo mel neomluvenou dochazku do takovehoto zamestnani tak by byl na urcitou dobu z programu vyrazen. Samozrejme ze pokud by mel soukromnik zajem nabrat nejakeho z tohoto programu, tak sahne predevsim po osvedcenem vedoucim pracovni cety nebo po nekom z vybornou dochazkou do programu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Josef Tětek | 11. 3. 2013 16:05

Záslužná práce, ovšem největší překážku na cestě těchto lidí z chudoby bych viděl právě v těch "společenských bariérách". Většina těchto lidí nemá šanci se z chudoby dostat, a to z následujících důvodů:
1) nekvalifikovaní a rizikoví pracovníci jsou vykázáni z pracovního trhu zákonem o minimální mzdě, jelikož pracovník s nízkou produktivitou je pak pro zaměstnavatele dražší, než kolik činí hodnota jeho práce.
2) obdobně hrají proti nekvalifikovaným všemožné daně a odvody, které práci dále zdražují - zaměstnanec vykonávající práci v hodnotě 20tis získá nakonec pouhých 12,5tis, zbytek sežere stát (viz http://www.mzdova-kalkulacka-2013.cz/).
3) vskutku danajským darem jsou pak všemožné antidiskriminační zákony a zákoníky práce, které mají stejně jako min.mzda jediný dopad - zvýšení nezaměstnanosti té skupiny, které mají pomoci. Jen blázen by přijímal někoho ze skupiny lidí, kterou sledují všemožné neziskovky a jen čekají na další diskriminační skandál a následující mediálně vděčné žaloby. Nemůže-li zaměstnavatel někoho pokojně propustit, nebude jej ani přijímat (a pokud ano, pak s relativně nižší mzdou odpovídající danému riziku - zde ovšem viz bod 1) ).

A v neposlední řadě nezapomeňme také na pěkný klacek pod nohy všem chudým v podobě neustále se zvyšující DPH. Kolik asi úsilí bude muse paní Silva vynaložit na vydělání dodatečného tisíce na pračku za 5 tisíc, která by však bez Kalouskových dlouhých prstů stála 4 tisíce?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jiří Kratochvíl | 11. 3. 2013 16:39
reakce na Josef Tětek | 11. 3. 2013 16:05

Přidal bych ještě čtvrtý bod, za který si ovšem můžou zcela sami - vzdělání. ZŠ je v podstatě zdarma, když nepočítáme ony plavky nebo různé výlety. Navíc finanční pomoc na nákup sešitů a pár tužek bych pro žáka s dobrými výsledky poskytl i já osobně, natož škola, město, či nějaký sponzor. Učňáky berou každého, kdo má dvě ruce a na některých se dá získat stipendium za příslib několikaleté práce. Ano jde sice stále jen o manuální práci, ale je velký rozdíl mezi kopáčem, co má problém s psanou češtinou a třeba kvalifikovaným klempířem, nebo kominíkem. Speciálně u kominíka, který udělá revizi u kotle za pár minut "pod dohledem" a zbytek dělá venku, by nějaký rasismus nehrál roli... Jenže jakou mají pověst romští/cikánští žáci ? Všichni víme... Takže nenechal bych se zas tak moc zviklat článkem, protože rasa/nerasa, když umíš kulový, tak ti nikdo práci nedá... Zvláště s přihlédnutím k Vašemu bodu č.3.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Moravec | 20. 3. 2013 13:14
reakce na Jiří Kratochvíl | 11. 3. 2013 16:39

Z čehož nám vyplývá další bod - důveryhodnost.
U sociálně vyloučených lidí bude na straně zaměstnavatele tento problém vnímán jako velmi výrazný a může zastínit třebas i dobrou kvalifikaci. Získání důvěry bude pro člověka z kraje společnosti skutečně mnohem větším problémem, než u uchazeče pohybujícího se v méně extrémních podmínkách.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Petra DlouháPetra Dlouhá
Bakaláře vystudovala na Fakultě humanitních studií UK, magisterské studium žurnalistiky na Fakultě sociálních věd. V průběhu studia absolvovala stáž v...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!