Petra Dlouhá

Vyrostli v ústavu, kde je za projevy sexuality trestali a tlumili léky. Nebo jsou na vozíku a nedaří se jim najít vztah. I lidé s postižením ale potřebují sexuální prožitky. Odemykáme text Petry Dlouhé, nominovaný na Novinářskou cenu 2018.

Na internetu si přečetl, že autisti patří do plynu. Šel za mámou a chtěl vědět, kdy tam půjde. Matěj Hošek má Aspergerův syndrom. Ale taky geniální nadání.

V předvánočním čase zklidňujeme. Odemykáme ze staršího vydání časopisu Finmag článek o neratovském zázraku. Zázraku, kterému možná tu a tam fandil někdo tam nahoře, nestal by se ale bez pevné vůle a zabejčenosti jednoho muže.

„Lidé v Evropě mají pocit, že válka je tam všude, že panuje totální rozvrat, že na konci tunelu není žádné světlo. Netvrdím, že pravdou je úplný opak. Ale nejúrodnější je půda, která je delší dobu neoraná. Ta doba je teď,“ říká Ondřej Krátký.

Začínají divoká devadesátá. Lukáš Černý zakládá kultovní pankáčský salon Joshua, který se během let vypracuje na prestižní kadeřnictví. Lukáš ale zvedá kotvy. Rozprodá, co se dá, a přesidluje s rodinou na Bali. Pod značkou Joshua design tu staví domy z lodních kontejnerů.

Jednoho dne dal výpověď v inženýringové firmě a utekl ke kytkám. S neskromnou vizí – být nejlepší, Bentley mezi bylinkami. V divoce zarostlých sklenících v Horních Počernicích pěstuje Vít Janouš jedlou bižuterii – poslední ozdobu, kterou pokládají na talíř šéfkuchaři nejlepších restaurací.

Velká cena Belgie, 29. červen 1939. Trať je mokrá, zlověstná. Němec Hermann Lang míjí trosky hořícího vozu stájového kolegy. Brita Richarda Seamana převážejí s vážnými popáleninami do nemocnice. Lang závod vyhrává. Seaman ten večer umírá. Oba z týmu Mercedes-Benz. Němci a Britové, na dlouhé roky naposledy, truchlí pro společnou tragédii. Válka je na dohled.

Prague Pride, duhový festival, který vrcholí „pochodem hrdosti“ sexuálních menšin, vypukne už za pár dnů. I letos průvodem půjde jedna pozoruhodná skupina: Jsou homosexuálové a věří v Boha.

Sto padesát osm centimetrů vysoká blondýnka vyráží do Londýna jednat se zástupci největší britské společnosti vyrábějící erotické pomůcky. „Proti mně sedí tři chlapíci kolem padesáti, nad pivem. Chvíli dělají fórky. A pak se jeden zeptá, jestli už mi bylo osmnáct.“

Uvažujete, že byste si pořídili zbraň? Jestli má jít o zbraň legálně drženou, oceníte náš návod. Provedeme vás pravidly krok za krokem.

Na konci roku 2015 drželo v Česku zbrojní průkaz celkem 292 022 lidí. Počet registrovaných, legálně držených zbraní: 806 895 kusů. Zatímco počty střelců v posledních letech klesají, množství držených zbraní roste. Kdo a jak může zbrojní průkaz získat? Nabízíme přehledného průvodce.

Natallii je dvacet jedna. Noc je nekonečná. Bití střídají dokola opakované otázky: Proč vzdoruješ? Proti čemu protestuješ? Zapochybuje: má riskovat život kvůli demokracii, kterou nikdy nepoznala? Když ji z vězení propustí, svou zemi – Lukašenkovo Bělorusko – opouští. Dnes je z dívky žena. Svádí nový zápas: zachraňuje české zámky. Láká do Česka investory z celého světa.

Rok 1904, čas ničivé povodně na horním toku řeky Paraguay. Český cestovatel Alberto Vojtěch Frič se jako jeden z prvních bělochů sbližuje s obávaným kmenem Čamakoků. Okouzluje ho půvabná indiánka Lorai, zvaná Černá kachna. Příběh jako z románu. Překvapivé naplnění najde o sto let později.

Časy, kdy svět fascinovali odvážní muži na křídlech, jsou pryč. V roce 2016 dělají rozruch v oblacích bezpilotní letouny. A čeští vývojáři nespí. O místo na slunci se pere ambiciózní nebeský jezdec z Jablonce: dron Flydeo Y6.

Police plné pestrobarevných skleniček. Každá ozdobená mašlí a bílým, rukou psaným nápisem. Sahám po červené. „Pracovně jí říkáme Horečka sobotní noci,“ povzbudí mě majitelka marmeládovny. Když později večer skleničku s provokativním příslibem – Jahoda, chilli a zázvor – otevřu, ponořím lžičku a ochutnám, ocitnu se na pár okamžiků v nebi. Takhle chutná slast.

Chvojenec, vesnička u Hradce Králové. Sjíždím z hlavní silnice. Po chvíli se ozývá hlas navigace: Dojeli jste do cíle. Nenápadný domek s plochou střechou, lemovaný živým plotem; příjezdová brána otevřená. Josef Kreizl čeká na prahu. Na téhle adrese nežije sám. Obyvatel je tu přes třicet. Miláčci i zabijáci.

Vydávají se do opuštěných budov a ruin, aby zachytili prchavý okamžik před zánikem. Dlouho byl urbex tajnou činností skupiny nadšenců. Dnes se stává vyhledávaným koníčkem. „Není to jen zábava, ale taky zodpovědnost. Za sebe, za lidi, které vezmete s sebou, a hlavně za místa, která navštívíte,“ říká urbexerka Katka Havlíková.

Rok co rok se v době jarní sklizně vydává s batohem na zádech na dvouměsíční pouť do čínských hor, do zapadlých vesnic na konci světa. Ochutnává čaj ze stoletých stromů. Nejlahodnější lístky přiváží domů. Prodává je pak zabalené do dobrodružství: čajové předplatné Meetea od Tomáše Rajnocha každý měsíc překvapí.

„Dokud vězení neprožijete, nemůžete o něm psát. To byste se musela nechat zavřít,“ říká Libor. Sebrali ho dávno, v Bulharsku, za drogy. Na svobodu půjde v roce 2020. Má pravdu. Nemůžu přinést víc než zprávu z jednoho odpoledne v base. Mezi večeří – vydává se ve čtyři – a večerním „sčítákem“ strávím hodinu a půl s dvaceti chlápky z „čety“. Téhle partě vězňů tu nikdo jinak neřekne.

Narodila se v Saigonu. Praha jí připadala jako jiná galaxie. Přiletěla v patnácti. Neuměla jazyk, všichni tu vypadali jako exoti a v šatech místních velikostí plavala. Začala si oblečení přešívat, skládat jako lego. Až se jednoho dne v galaxii Praha narodila nová hvězda: módní značka La Femme MiMi.

„Před válkou se do vašeho rajonu odvažovali policisté jen na koních, a vždy ve dvou!“ hřímá od tabule učitel Igor Hnízdo. My jdeme po svých, bez uniformy, bez koně. Vyzbrojeni krabičkou cigaret v kapse. Nesmrtelná kolonie Slatiny. Revír výrostků z Obecné školy, slum uprostřed Prahy, se nepodařilo zahubit žádnému režimu. Život tu svérázně tepe dál.