Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jezuiti a pošetilci

| 20. 1. 2015

Ti pošetilci centrální bankéři jsou schopni všeho. Jeden nikdy neví, kdy se čeho chytnou.

Jezuiti a pošetilci

Kurz koruny se opět stává populárním diskuzním tématem. Zvýšená úroveň nejistoty trvá od listopadu 2013, ale ostrý pokles od prosince 2014 je přece jen mimořádný. Česká veřejnost je na svoji měnu citlivá. Není divu. Během své existence koruna zažila prakticky všechny měnové režimy, které existují.

Za starého Rakouska podléhala klasickému zlatému standardu. Byla definována jako 1/328 kilogramu ryzího zlata. Podobně byly definovány i měny ostatních vyspělých států. Britská libra obsahovala 7,3228 gramu zlata, poměr mezi oběma měnami byl tudíž 24,02 koruny za libru. Tyto měnové kurzy bývaly natolik stabilní, že byly uváděny v učebnicích financí v podobě tabulek, jejichž platnost trvala desítky let! Britská libra měla stejný zlatý obsah od roku 1816 do první světové války. Rakouská finanční historie byla poněkud barvitější, ale i zde se udržel stabilní kurz koruny od jejího vzniku v roce 1892 až do války.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

Když impéria nešla koupit

V rámci zlatého standardu bylo skutečnou měnou zlato. Bankovky měly jen charakter dlužních úpisů, za které byla centrální banka povinna vyplatit náležitou hmotnost zlata. Zlatý standard byl nejúčinnější hrází proti inflaci. Bohužel zlato mělo i své stinné stránky.

Nerovnováhy obchodní a platební bilance v rámci zlatého standardu měly být teoreticky vyrovnávány plynutím zlata do ekonomiky a ven. Záporná bilance by tak měla vést k devalvaci domácí papírové měny a naopak. Málokterému státu se ale z politických důvodů chtělo devalvovat. Vlády raději zaváděly rozmanité obchodní bariéry, jen aby udržely bilanci zahraničního obchodu v kladných číslech.

Tyto bariéry se staly jednou z hlavních příčin válek, včetně první světové. Kdyby tehdejší Německá říše směla svobodně vyvážet produkty svého již tehdy mimořádně silného průmyslu, necítila by takovou potřebu vybojovat si impérium. Německo by si toto impérium prostě koupilo. Jako dnes.

Zdánlivá stabilita

Začátek druhé světové války znamenal zavedení nekonvertibilní měny. Až do 90. let jsme pak místo skutečných peněz měli jakési papírky s legračními obrázky, za něž bylo možné v socialistickém maloobchodě odebírat podřadné zboží. Pokud nějaké vůbec bylo.

Když se z koruny stala v 90. letech opět konvertibilní měna, nešlo již o směnitelnost za zlato, ale za měny vyspělých států. Ty ovšem mezitím ztratily zbytky zlatého krytí. Lidé se často ptají, čím vlastně jsou moderní měny kryty. Odpověď: tím, co je za ně možné koupit. Zboží, služby, investice, cokoli. Pokud například americká centrální banka vytvoří více dolarů, pak při zhruba stejném objemu americké produkce lze čekat pokles tržní ceny dolaru. Naopak, když Evropa nyní uvažuje o podobné akci s eurem (zatímco americký Fed ji už ukončil), klesá kurz eura vůči dolaru.

Vrátíme-li se k dobrodružstvím české koruny, do května 1997 fungovala v režimu pevného kurzu v poměru k německé marce a americkému dolaru. Pevný kurz „menších“ měn vůči dolaru a marce byl tehdy uznáván akademickými ekonomy jako ideální uspořádání, které omezuje inflační tlaky, poskytuje jistoty zahraničnímu obchodu a investorům a stabilizuje hospodářství.

Tento akademický konsenzus ovšem skončil právě v květnu 1997 s asijskou krizí. Ukázalo se, že za zdánlivou stabilitou se skrývaly obrovské nerovnováhy v zahraničním obchodě a v investicích, stejně jako bubliny špatných úvěrů. A i když některé menší země i nadále praktikují pevné kurzy, jejich přitažlivost od té doby definitivně upadá.

Trapné opomenutí

Do módy přišlo inflační cílení a volně (nebo téměř volně) plovoucí kurzy. Inflační cílení nabízelo lákavou představu, že lze stabilizovat inflaci, což zároveň přispěje k celkové ekonomické stabilitě. Volný měnový kurz pak automaticky vyřeší nerovnováhy zahraničního obchodu. Krásná idea!

Kdyby ovšem fungovala. Většina světových bank aplikovala od 90. let různé explicitní či skryté formy inflačního cílení. Výsledkem byla největší finanční krize od 30. let. Ve svém zaujetí indexem spotřebitelských cen totiž centrální bankéři úplně zapomněli, že existují i jiné druhy inflace. Zejména inflace peněžní a úvěrová. Když v roce 2007 objemy peněz a úvěrů rostly dvojciferným tempem, centrální bankéři se holedbali, jak pěkně udržují stabilní ceny a jak jsou dobří.

Bylo to velmi trapné opomenutí, uvážíme-li, že pojem měnové inflace byl široce známý v 19. století a jako první jej patrně popsali španělští jezuité Martín de Azpilcueta či Juan de Mariana ve století šestnáctém. De Mariana mimochodem velmi ostře vystupoval proti expanzivní měnové politice, pro kterou se tehdy ještě používal termín znehodnocování měny.

Na četné otázky čtenářů ohledně budoucnosti směnného kurzu české koruny mohu jen suše odpovědět, že ti pošetilci jsou schopni čehokoli. Řeč je o centrálních bankéřích paušálně. Nikdy nevíte, které nedopečené ekonomické teorie se kdy zase chytnou. Ovšem až jejich duše skončí v pekle, ďáblové jim budou předčítat De Marianovy traktáty.


Švýcaři to balí

Od roku 2008 stoupl objem zahraničních deviz v rozvaze banky ze 47 miliard franků na 476 miliard, tedy na desetinásobek. Většinu z toho tvoří právě eura. Jenomže tlak Evropské centrální banky na oslabení eura je tak silný, že mu už nejde dál čelit:

Dodatek

Tento článek s výrokem na adresu centrální bankéřů — „ti pošetilci jsou schopni všeho“ — vyšel v Lidových novinách ve stejný den, kdy Švýcarská národní banka velmi překvapivě ohlásila konec devizových intervencí do té doby udržujících kurz franku na hodnotě 1,2 za euro. Frank poté posílil o téměř 19 procent. (Psáno v pátek 16. ledna ve tři hodiny odpoledne.)

Takový měnový šok je ekonomicky velmi problémový a ve vyspělých zemích nevídaný. Vzniká otázka, co švýcarské centrální bankéře vedlo k tomuto podivnému rozhodnutí. Nabízí se několik variant:

Anketa

Co myslíte vy?

  • Švýcarští centrální bankéři ve své moudrosti viděli – na rozdíl od nás, prostých občanů – potenciální rizika, jejichž vážnost převyšovala nepříjemné vedlejší účinky jednorázové revalvace měny o téměř pětinu. Může být.
  • Švýcarští centrální bankéři měli starost ohledně překotného růstu bilance centrální banky. Možná se zalekli velkých čísel, což by nebylo překvapivé. Jste-li centrální bankéř a vaše bilance se postupně blíží hodnotě HDP celé ekonomiky, můžete právem pociťovat jisté mrazení. Tyto obavy mohly být ještě posíleny pravděpodobným brzkým začátkem kvantitativního uvolňování ze strany Evropské centrální banky. Na druhé straně není jasné, zdali náhlé zhodnocení měny může tento problém účinně vyřešit. Kapitál se do Švýcarska hrnul před zavedením kurzového stropu i po jeho zavedení. Je vysoce pravděpodobné, že se pohrne i nadále.
  • Švýcarští centrální bankéři přes noc zhloupli a zapomněli veškerou teorii měnové politiky. Nepravděpodobné.
  • Teorie měnové politiky ve skutečnosti nikdy pořádně nefungovala. Ve snaze najít nejméně špatné řešení Švýcaři prostě zazmatkovali. Tuto možnost považuji za nejpravděpodobnější.

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (14 komentářů)

Jan Koss | 21. 1. 2015 14:33

Zlatý standard vypadal tak spořádaně na papíře, že i žáci se to snadno naučili. Ale skutečnost byla jiná. Pevný kurs měn vedl k obchodním barierám, které vedli k válkám, které způsobili ekonomický bankrot, nepočítaje miliony mrtvých.
Třeba si připomenout že v roce 1913 Škodovka byla prakticky v bankrotu a jejich bankéři opakovaně usilovali u Německé císaře o to aby ta válka již začala. Světová válka začala v Rakousku-Uhersku a to asi něco mluví o Rakouské ekonomice a škole a Zlatému standartu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 23. 1. 2015 23:09
reakce na Jan Koss | 21. 1. 2015 14:33

K obchodním bariérám a válkám nevedl pevný kurz, ale rozhodnutí politiků (případně jejich korporátních sponzorů).

Ovšem je pravda, že "zlatý standard" je umělá státní konstrukce (nařízená z centra), stejně jako současný frakční fiat systém. Na rozdíl od freebankingu. Žádný libertarián proto zlatý standard a návrat k němu myslím nenavrhuje.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Pavel L | 20. 1. 2015 17:57

Zajímavé, jak pomalu vařené tupé ovce jsou v klidu. Jsem zvědav, jaká díra vznikne ve výsledovce CNB nebo jak se bude nafukovat bilance.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Altman | 20. 1. 2015 09:58

Spekulovat o důvodech SNB můžeme, ale pravdu se nedozvíme.
Rozumné asi bylo držet CHF, protože oslabit prakticky nemohl, jen zde byla možnost, že to SNB vzdá. Bohužel jsem mezi těmi, kteří nakupovali CHF, nebyl :-(
Nechápu ty, kteří dokonce vsázeli na pokles CHF k EUR (k USD to jistou dočasnou logiku dávalo).

K článku se ještě hodí tyto grafy:
http://1url.cz/UUm7

http://1url.cz/PUyt

A doplňující informace - naše 102 let stará stokorunová mince má dnes hodnotu 30.000 dnešních CZK (nepočítám sběratelskou hodnotu, mluvím jen o ceně materiálu, ze kterého je vyrobena).
A to koruna zažila několik "dezinflačních" škrtání nul: Rašínovo kolkování a pálené peněz po WW1, reforma po WW2, komunistická měnová reforma ve fiftýz. Přesto to je inflace 30000% za 100 let....
Někdo (stát) za 100 let oslabil měnu 300x, tedy průběžně ukradl střadatelům 299 korun z každých třech tisíc. Takto mohutně se "napakoval" (samozřejmě vedle zdanění) na produktivních a zodpovědných lidech a tyto prostředky v lepším případě rozfofroval, v horším použil na vraždění, mučení, fízlování, dozor, mohutnění byrokracie, atd...

Okrádání lidí pomocí inflace (tisku nekrytých peněz) umožnilo státům vést zničující války s miliony obětí. V dobách, kdy měna byla krytá a panovník si na válčení musel půjčit či vypsat daně, nic takového nebylo možné. Takový objem by mu nikdo nepůjčil a daně by musely být tak vysoké, že by okamžitě vypukla vzpoura. Kdežto inflační zdanění je skryté a svede se na ziskuchtivé obchodníky.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

pavel kratochvil | 20. 1. 2015 15:31
reakce na Jan Altman | 20. 1. 2015 09:58

To se mýlíte. Lidé se oddávali totálnímu válčení a genocidám ještě dříve, než se na světě objevily první peníze a pokračovali v tom ať se platilo zlatem nebo papírem. Ty zničující války placené nekrytými penězi, které zmiňujete nebyly v ničem vyjímečné (kromě použití moderní techniky a absolutním počtem obětí). Náklady na války se platily z kořisti, nebo se někdy prostě neplatily.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 27. 1. 2015 12:45
reakce na pavel kratochvil | 20. 1. 2015 15:31

Mýlíte se vy. Přinejmenším v zemích Západního civilizačního okruhu je totální válčení spojeno až se silnými vládami ve 20.století.
Před tím se války vedly relativně velmi omezeně, protože slabé vlády nebyly schopny mobilizovat takové zdroje. Války byly do značné míry soukromými podniky, kde ideologie nehrály takový vliv (a to navzdory populárním představám ani v náboženských válkách). Podobná devastace, kterou prošla Evropa ve 20.století, nebyla jen otázkou technologie, ale hlavně neekonomičnosti - proč investovat do destrukce, když z toho nemám odpovídající return?
Vojenští velitelé byli soukromí kontraktoři, kteří financovali výcvik a výzbroj svých jednotek, a podle toho se k nim také chovali. Výjevy typu "obětujeme pravé křídlo, ...obětujeme levé křídlo" patří do televizních pohádek, případně do světových válek 20.století, které jsou kolosálním monumentem stupidity. Obrana hradu do "poslední kapky krve" patří do románů. Probíhalo to tak, že vojsko přitáhlo k městu či hradu, obléhatelé a obránci na sebe trochu stříleli, přičemž zjistili navzájem své síly. A pak se buď město vzdalo za stanovených podmínek, nebo vojsko odtáhlo. (Proto vám také na každém druhém hradě řeknou, že nikdy nebyl dobyt – samozřejmě, vždy se buď vzdal, nebo obléhatelé odtáhli.) Žádné zbytečné válčení, které stojí peníze a lidské životy. Zbytečný boj nepřítele dokonce vítěze tak rozzuřil, že byl důvodem k vraždění zajatců i obyvatel dobytých měst. Zajatci (pokud předtím zbytečně nebojovali ztracený boj) nebyli vražděni ani zavírání do táborů, ale byli prostě najati do vlastního vojska.
Předzvěstí apokalyps, které nastaly ve 20.století byly třeba Napoleonské války (vymožeností francouzské revoluce byl růst totalitní moci státu) a Americká občanská válka. Naše civilizace však definitivně zemřela v První světové válce. Válka je již ryze státní podnik a podle toho to dopadá.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

pavel kratochvil | 27. 1. 2015 14:42
reakce na Jan Daniel | 27. 1. 2015 12:45

Jasně. Třeba třicetiletá válka byla jen takové neškodné škádlení. Ten třicetiprocentní úbytek obyvatelstva, mezi muži až padesátiprocentní, byl jen náhoda. O křižáckých taženích platí zajisté totéž.
Válčilo se vždy tak, jak to bylo výhodné. Když bylo výhodné válčit o výkupné, zabíjelo se méně. Když se válčilo o jídlo, zabíjelo se více. Silné, nebo slabé vlády s tím mají málo společného. Mimochodem, ta renesanční Itálie, kterou argumentujete v dalším příspěvku, byla nechvalně proslulá svými tyrany, kteří si s největšími exoty dneška v ničem nezadali (např. známí Viscontiové z Milána)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 27. 1. 2015 17:37
reakce na pavel kratochvil | 27. 1. 2015 14:42

Dopady třicetileté války byly značně diferencované po regionech. Severní Německo bylo silně postiženo, ale rozsáhlé oblasti si jí ani nevšimly. Dnes se již upouští od tvrzení, že tato válka způsobila v Evropě spoušť a tvrzení o obrovských úbytcích obyvatelstva způsobené válkou jsou přitažené za vlasy. Ne všechno, co se píše na wikipedii lze brát za bernou minci.
Armády byly malé a válčení nepříliš intenzívní. Velkých bitev bylo za 30 let řádově několik a ani ty nelze v žádném případě označit za epické. Například u takového Lützenu nebojovalo ani 30 tisíc vojáků a 9 tisíc padlo.
Se světovými válkami se to nedá srovnat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 20. 1. 2015 23:10
reakce na pavel kratochvil | 20. 1. 2015 15:31

Nemyslím. Války ve středověku se většinou nevedly proti civilům. A většinou se nepokračovalo až do totálního zničení nepřítele - když někdo viděl, že prohrává, často se s tím, kdo má navrch, dohodl na nějakých reparacích, kompenzacích, podstoupení částí území, atd...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Síla | 21. 1. 2015 14:06
reakce na Jan Altman | 20. 1. 2015 23:10

Při každé válce nejvíc trpí civilisté. Bez ohledu na to, kdo a proti komu ji vede.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Daniel | 27. 1. 2015 12:17
reakce na Petr Síla | 21. 1. 2015 14:06

Nikoliv. V takových italských renesančních válkách, či dynastických válkách 18.století bylo riziko pro civilisty velice nízké. Válka byla otázkou profesionálů, civilisté znepřátelených stran spolu nadále obchodovali a vzájemně se navštěvovali (za tímto účelem také vznikly cestovní pasy - aby se civilisté mohli volně pohybovat po nepřátelském území).
Cílené útoky na civilní obyvatelstvo a infrastrukturu se systematicky provozovaly až ve 20.století, zatímco předtím to byly excesy, které nebyly pravidlem (například legendární Shermanův legendární pochod k moři v Americké občanské válce).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 21. 1. 2015 15:47
reakce na Petr Síla | 21. 1. 2015 14:06

Jistě. Ale je rozdíl mezi tím, když se sešikujou pěšáci a jízda obou stran někde na poli a tam si to i rozdaj, nebo když kobercově bombardujete města, případě etnicky čistíte území a cíleně vyvražďujete civily.

Jistě i dříve trpěli i civilové - ale většinou nepřímo: platili vyšší daně, měli nedostatek jídla, občas je vítěz vydrancoval a znásilnil. Ale většinou je cíleně masově nevyvražďoval.

Ono pokud jste monarcha a chcete si přivlastnit nějaké území, tak nedává moc smysl tam vše zničit a vyvraždit si budoucí poddané. Pokud jste dočasný správce země (ať demokraticky, či nedemokraticky dosazený), je vám úplně fuk, co bude za 10 let.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

pavel kratochvil | 21. 1. 2015 20:11
reakce na Jan Altman | 21. 1. 2015 15:47

To je hodně zjednodušený pohled. Ve starověku a raném středověku a na pár místech dodnes bylo běžné podrobené obyvatelstvo prodávat do otroctví (na pokrytí nákladů válečného tažení), až do novověku (leckde do současnosti) se žold částečně platil ponecháním volné ruky k plenění dobytých území. O způsobech křižáků, Čingischána, Ivana Hrozného, Pizzara, Eduarda III a bezpočtu dalších je toho myslím známo hodně. Ostatně, všude kde je skalnatý terén s jeskyněmi je dodnes vidět dostatek dokladů tom, co si civilní obyvatelstvo myslelo o vedení války v minulosti. Největší naděje na přežití byla utéct někam, kudy armáda nepojede.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 22. 1. 2015 20:11
reakce na pavel kratochvil | 21. 1. 2015 20:11

Jistě si příklady najdete. Ale zkuste je hledat v našem civilizačním okruhu, v Evropě, v 18. a 19. století.
Asi něco najdete. Ale pak si to srovnejte s 1. a 2. světovou, holokaustem a dalšími výdobytky století 20tého.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!