Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pád Lehman Brothers: Poslední výkřik trhu

| 18. 9. 2013 | Vstoupit do diskuze

Září nebývají v posledních letech zrovna zářná. Mnozí finančníci a ekonomové mají 15. září 2008 za podobně temný milník, jakým je 11. září 2001 obecně. Většinou jsou schopni přesně říci, kde před právě pěti lety byli a co dělali. Pád investiční banky Lehman Brothers je zkrátka historickým mezníkem finančnictví – finanční svět už nikdy nebude takový, jakým byl před oním pět let starým víkendem.

Pád Lehman Brothers: Poslední výkřik trhu

Historii píšou vítězové. I tu finanční. Proto je dnes stále zřetelnější jeden výklad dějin. Praví zhruba následující. Ponechání banky svému vlastnímu osudu bylo fatální chybou. Ke kolapsu „Lehmanů“ nemělo nikdy dojít. Americká vláda ji měla ve spolupráci s centrální bankou zachránit, a ne dát ruce pryč. Pokud by investiční banku sanovala, podobně jako několik měsíců před tím de facto zachránila jinou obří investiční banku Bear Stearns a poté i mnohé další symboly Wall Streetu, nikdy by nedošlo k tak závažnému hospodářskému propadu a k tak táhlé krizi. Krizi, při níž se z americké ekonomiky vypařilo až 14 000 000 000 000 dolarů, jak nedávno uzavřela studie americké centrální banky. Krizi, která nastala z valné části proto, že americká vláda se ještě jednou – a snad už naposledy – rozhodla dát velkoryse zcela volnou ruku trhu. A tento trh – i s pověstnou neviditelnou rukou – se jí „odvděčil“ celou svojí živelností a nespoutaností; uštědřil zatraceně dobře viditelnou facku. Ještě že všechny další velké a klíčové finanční ústavy již tak či onak sanovány byly. I když to bylo nesmírně nákladné, i když to americkou státní kasu zadlužilo na dlouhá léta dopředu, pořád to je lepší řešení, než pokud by opět dostala volnou ruku ona proradná ruka neviditelná!

Jinýma očima, jinými slovy

Co ale kdyby historii psali ti, kteří stojí dnes spíše na straně poražených? Jak by vypadal jejich výklad událostí z doby před pěti lety? Asi následovně. Velké investiční domy včetně Lehman Brothers se v předkrizových letech pouštěly do stále rizikovějších obchodů. Jejich dobře informovaní a dobře placení zaměstnanci minimálně tušili, že staví domeček z karet, jenž se jednoho dne zhroutí. Zároveň však věděli, že finanční sféra, k níž náleží, disponuje ve vztahu k vládním orgánům – a nejen v USA – značnou vyjednávací silou. Věděli tedy, že i když ony rizikové obchody selžou, když se domeček z karet zhroutí, následky ponese někdo jiný. Daňový poplatník. Ten daňových poplatník, jenž z nemalých zisků finančníků v předkrizových letech v zásadě neviděl ani cent. Říká se tomu morální hazard. Nebo také privatizace zisků – zespolečenšťování ztrát. Na opravdu fungujícím trhu by morální hazard nebyl možný. Na opravdu funkčním trhu by totiž musely podobně jako Lehman Brothers padnout všechny podobně špatně investující ústavy. A že by jich bylo! Že by došlo ke globálnímu kolapsu finančních trhů? Možná. Na čas. Ekonomové, kteří jsou stoupenci tohoto výkladu dějin, se mnohdy domnívají, že pád dalších velkých bank by osudový a nezhojitelný šrám nezpůsobil. Někteří z nich praví, že jej dokonce nezpůsobil ani samotný pád Lehman Brothers. Skutečná nervozita a panika na trzích podle nich nezačala bezprostředně po 15. září 2008, ale spíše během několika dalších týdnů, v nichž představitelé americké vlády, zejména pochopitelně ministerstva financí, a centrální banky neuvěřitelně zmatkovali, a místo toho, aby zklidnili zjitřelou atmosféru, dovedli trhy nakonec do takového stavu úleku – ba úděsu –, že jeho dopady pociťujeme dodnes.

Finančník na kolenou

Pád banky Lehman Brothers výtečně ilustruje ošemetnost i krásu ekonomie zároveň. Ekonom se nemůže zavřít někam do laboratoře a experimentálně vyzkoušet – na nějakém vzorku populace –, jaký ze dvou zmíněných výkladů je blíže pravdě. Nemůže zavřít reprezentativní část veřejnosti – obecné a té finančnické –, cvičně nechat padnout banku ne nepodobnou „Lehmanům“ a čekat, „co to udělá“. Právě to ovšem poskytuje příležitost k různým výkladům té které události. A o tom, který z těchto výkladů je vybrán jako vítězný, tedy svým způsobem i „pravdivý“, nemusí rozhodnout žádné věru objektivní kritérium, nýbrž moc, zájmy, vliv a podobné faktory.

„Pravdou“ je tedy dnes výklad první. Výklad, jenž dává za „pravdu“ převážné většině finančníků a který zároveň zájmům finančníkům konvenuje citelně více než výklad druhý. Byli to vlastně právě finančníci, kteří jej určujícím způsobem prosadili. Doslova na kolenou.

Když se pár dní po pádu Lehman Brothers v Bílém domě bouřlivě jednalo o první z rozsáhlých sanací amerického finančního systému, tehdejší ministr financí Spojených států Hank Pauslon poklekl – doslova a do písmene – před předsedkyní Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou. A před zraky dosluhujícího prezidenta Bushe i toho nadcházejícího, Obamy, ji na kolenou prosil, aby v Kongresu zajistila přijetí sedmisetmiliardového sanačního balíčku. „Netušila jsem, že jste katolík,“ odvětila prý tehdy ironicky Pelosiová. Paulson vskutku katolík není. Hlásí se k věrouce takzvané křesťanské vědy (Christian Science), jejíž stoupenci věří třeba v to, že nemoc nemá a nemůže být léčena prostřednictvím medicíny, nýbrž vhodnou modlitbou, jež chorého zbaví nesprávné víry (která ostatně onu nemoc způsobila). Někteří pozorovatelé dokonce spekulovali, že to byla právě tato víra, která Paulsona přesvědčila o tom, že by Lehman Brothers měla padnout; jako se lidské tělo nejlépe vyléčí samo, přesně tak i trh či finanční systém jako takový.

Skutečnost bude ale asi poněkud jiná. Kdyby totiž Paulson jednal v takto zásadních okamžicích plně v souladu s danou věroukou, zřejmě by nevyšplhal v pragmatickém světě finančníků tak vysoko. Před tím, než si ho prezident Bush vybral v roce 2006 za správce státní kasy, totiž Paulson působil coby nejvyšší šéf obří investiční banky Goldman Sachs, stěžejní konkurentky Lehman Brothers. Když tento muž, ve finančnickém světě dokonce svého času přirovnávaný k „bohu“, poklekl před klíčovou kongresmanku – svým způsobem vyslankyni lidu –, nastal jedinečný okamžik. Vládce se skláněl před lidem; finančník se skláněl před daňovým poplatníkem. Šlo opravdu o hodně. Zásadní bylo, aby k sanacím došlo – aby finanční systém, rozložený morálním hazardováním, přežil. A aby tím zároveň byla potvrzena ona výchozí premisa morálního hazardování – že ztráty budou zespolečenštěny. Tomu, že Paulson tehdy poklekl výlučně proto, aby coby ministr financí hájil zájmy daňového poplatníka, a nikoli třeba někdejších kolegů z finanční sféry, snad neuvěří ani horlivý stoupenec křesťanské vědy. Sanována nakonec byla nejen Paulsonova „mateřská“ Goldman Sachs, ale i ostatní klíčové finanční ústavy, včetně pojišťovny AIG či banky Citigroup. Přežily. Zvítězily. A napsaly historii: prý chybovaly, ale vlastně můžeme být rádi, že jsou stále s námi – bez nich by bylo mnohem hůř.

Žádné zisky, jen bonusy

A tak z bank, které byly už před krizí příliš velké – oblíbeným zaklínadlem jejich zachránců bylo zdůvodnění „příliš velká banka, aby mohla padnout“ –, jsou dnes banky ještě větší. Část finančníků sice přišla o práci, ale zejména ti z nich s vyšším postavením si lukrativní džob udrželi – a těší se dnes ze stejných, ne-li vyšších bonusů. Finančnictví zeštíhlelo, ale v zásadě už je zase „v pohodě“. Na rozdíl od států a vlád, které jej sanovaly. Jejich představitelé už nemají, před kým by poklekli s prosíkem; v sanační hierarchii už prostě nikdo výš nefiguruje.

Zdá, že se potvrzuje to, co říká Nicholas Nassim Taleb, autor bestselleru Černá labuť: navzdory luxusním bonusům finančnictví dlouhodobě žádný zisk nevytváří, jelikož několik let jistého zisku je vždy jednou za čas, během krize, spláchnuto obří ztrátou. Pád Lehman Brothers byl možná svého druhu posledním případem, kdy ještě za své chyby do značné míry pykali ti, jež je způsobili. Přes všechny proklamace politiků jsou dnes přeživší banky ještě větší, ještě mocnější než před krizí. Autentický trh prohrál. Mechanismus zisků a ztrát, základ skutečného kapitalismu i rozkvětu posledních staletí, byl rozvrácen působením zájmové koalice vrcholných finančníků a vrcholných politiků. Jenže povězte to dnes s vážnou tváří. Budete za blázna. Budete totiž v příkrém rozporu s výkladem vítězů.

Psáno pro Lidové noviny

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden...

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK