Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

O krizi, mýtech a rozbitém okně

Aleš Tůma svůj postoj formuloval jako pokus o označení mýtů, jež v interpretaci této dějinné epizody přetrvávají. Jak jsem mu ale oponoval v diskusi k článku, je snadné při podobném „mýtoborectví“ vytvářet mýty nové. Na následujících řádcích se s dovolením laskavých čtenářů pokusím svá tvrzení rozvinout.

Komentáře k jednotlivým glosám Aleše Tůmy z článku Mýty o velké depresi se pokusím řadit podle chronologie událostí. Nejprve se tedy zastavím u krize, která postihla Spojené státy v letech 1919 - 1921. Autorovo tvrzení o prudkosti tehdejšího ekonomického poklesu bohužel neodpovídá skutečnosti. Administrativa prezidenta Warrena G. Hardinga čelila jen mělkému propadu HDP provázenému ovšem poměrně rasantním nárůstem nezaměstnanosti.

Příčny těchto jevů byly prosté: konec války, stornování vládních objednávek a návrat statisíců demobilizovaných vojáků z Evropy. Na rozdíl od situace o deset let později se finanční trhy těšily dokonalému zdraví, nekrachovaly banky, burzy byly nedotčeny. Za této situace bylo relativně snadné zvolit čistě liberální přístup a nechat ekonomiku, ať si poradí sama. Řešení se našlo záhy a již koncem roku 1921 spolu s návratem ekonomiky k růstu začala nezaměstnanost strmě klesat. Rubem tohoto postupu byl pokles mezd, které se tak dostaly pod úroveň odpovídající dosažené produktivitě.

Se zmínkou o inflační politice tehdejší U.S. rezervní banky nelze než souhlasit. V reakci na tuto monetární expanzi kritikové tvrdívají, že kdyby tehdy byla úroková míra ponechána pouze trhu, nemohlo by nikdy dojít k oné gigantické bublině na trhu s cennými papíry. Tato hypotéza má ovšem podstatnou trhlinu: bankéři bývají konzervativní lidé, kteří s despektem hledí na spotřebu, ale nade vše si cení investic. A tanec milionů dolarů na burzovních parketech byl tehdy jednoznačně považován za investici - ba co více, za investici prospěšnou celé ekonomice, tedy vlastně za společensky odpovědné jednání!

S vysokou pravděpodobností by tak čistý trh dokázal nanejvýš "vyfouknout" spekulativní bublinu o něco dříve, úplně zabránit by jí ale nejspíše nedokázal.

O burzovním krachu

Hledání počátku jakékoliv historické události nás při "důsledném přístupu" nutně dovede někam do časů biblických legend. O burzovním krachu z října 1929 by tedy lépe než jako o "začátku" krize bylo hovořit o jejím "spouštěči". A tím bezesporu byl.

Interpretovat zhroucení akciových trhů jako pouhý signál trhu, že "něco není v pořádku", je přinejmenším poněkud lehkovážné. Pokud se z trhu s cennými papíry během jediné vlny poklesu (z několika po sobě jdoucích) vytratí 10 miliard dolarů, přičemž v celých Spojených státech je v oběhu hotovost v hodnotě 5 miliard (!), jde o podstatně více, než jen signál trhu.

Ty miliardy dolarů pochopitelně do té doby figurovaly jako aktiva v pomyslných i skutečných bilancích bezpočtu ekonomických subjektů - od domácností přes firmy až po fondy a banky. Ti všichni se teď naráz ocitli bez prostředků a trh byl paralyzován prakticky ve všech svých sférách současně. To byl skutečný důsledek pádu akciového trhu.

O tom, co se mělo dělat

K úvahám o tom, "co se mělo dělat", jen tolik: ekonomický rozklad byl tehdy tak rozsáhlý a tak komplexní, že dohadovat se o snižování úrokových sazeb či daní (které se nakonec i dělo) ve snaze povzbudit ekonomiku je podobné, jako debatovat o nitrožilní výživě pacienta, který právě vykrvácel.

Částečně lze souhlasit s pohledem na Herberta C. Hoovera a Franklina D. Roosevelta - jejich úlohy ve Velké krizi skutečně jsou do jisté míry legendy. Do jejich hodnocení se totiž naplno promítá dobová společenská atmosféra.

Hoover bohužel doprovázel americkou společnost temnou a depresivní epizodou její existence, proto mu dost možná bývají přičítány i činy, jichž se buď nedopustil, nebo se jich dopustil jen z nemožnosti volby.
Roosevelt naproti tomu přišel ve chvíli, kdy Američané žíznili po změně a po naději. Obojí jim dokázal nabídnout, navíc provedl Spojené státy obtížnou etapou druhé světové války, proto není divu, že se stal legendou, které jsou patrně i nezdary velkoryse odpouštěny s tím, že "to určitě myslel dobře".

O válce jako konci krize

Tématem, u kterého bych se rád zastavil, je i v diskusi tolik probíraná druhá světová válka coby milník ukončující krizi. Podíváme-li se na hospodářské dění ve Spojených státech, pak zjistíme, že předkrizové úrovně dosáhl HDP v již roce 1937. Pak ale, po krátkém poklesu, dokázal během šesti let vystoupat na dvojnásobek. Pokud jde o nezaměstnanost, ta se na předkrizové úrovni ocitla teprve v roce 1942, aby následně klesla na bezpříkladné minimum.

Co z toho vyvodit? Nominálně byly sice následky krize zahlazeny relativně dlouho před válkou, přesto nelze přehlédnout do té doby (a nejspíše i od té doby) nevídaný ekonomický vzestup, daný nesporně vytížením výrobních kapacit válečnými dodávkami. Americká veřejnost ovšem pravděpodobně daleko více vnímala ekonomický boom prostřednictvím poklesu nezaměstnanosti, proto se "pocitový" konec krize patrně kryje s válečnou epochou.

O válečné prosperitě

Zajímavá byla debata o tom, zda válečná výroba přináší "tu pravou" prosperitu. Jak už jsem zmínil v diskusi k článku Aleše Tůmy, americká ekonomika byla tak výkonná, že i nejvyšší objemy objednávek pro ozbrojené síly - vlastní i spojenecké - zachovávaly dostatek kapacit pro výrobu spotřebního zboží, přičemž poptávka po něm s rostoucí zaměstnaností a osobními příjmy pochopitelně rostla. V nadsázce by tak bylo možné konstatovat, že Spojené státy na dvou frontách nejen válčily, ale i prosperovaly.

Teze o výrobě "zbraní a munice" je poněkud kusá: ve skutečnosti neexistuje patrně jediný druh zboží, který by ozbrojené síly nepotřebovaly, zvláště pokud je - jako tomu bylo v případě U.S. - je nutné téměř od základu vybudovat.

O principu rozbitého okna

Autor v debatě opakovaně operoval principem "rozbitého okna". Potíž je v tom, že tento model je ahistorický již ze své podstaty - bez onoho "kdyby" totiž postrádá smysl. Jakkoliv ovšem připustíme, že (americká) ekonomika by si jistě našla pro své zdroje i jiné využití, než jakým bylo válečné úsilí, je zároveň těžké si představit jiný důvod pro takovou investiční a inovativní vlnu, jakou světový konflikt přinesl.

Pro úplnost na závěr svých poznámek dodávám, že se týkají jen a výlučně Spojených států a jejich ekonomiky. Pokud bychom se chtěli zaměřit na Evropu, ať už v době Velké krize, či poválečné obnovy, došli bychom samozřejmě k jiným poznatkům a závěrům. O těch ale třeba někdy příště.

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK