Odložené školné je passé, vláda si na to netroufne, říká ekonom Münich

Ekonom Daniel Münich vydal v roce 2021 s kolegou Otakarem Kořínkem studii zabývající se nutností rekonstrukce systému finanční podpory studentů v České republice. Od vydání studie dosud se ale prakticky nic nezměnilo.

„Širší veřejnost to nezajímá. Málokdo si uvědomuje, že nedostačující finanční podpora studujících omezuje prostor pro talenty a brzdí dlouhodobý rozvoj České republiky. Proto ani politici a političky nemají potřebu něco víc v tomto směru nabízet,“ říká Münich.

Kromě jiného v rozhovoru vysvětluje, proč by se podle něj měla zvýšit věková hranice, kdy většina podpor a dalších zvýhodnění souvisejících se statusem studujících končí. V Česku je v současnosti na 26 letech a je tak jedna z nejnižších v Evropě.

Zásadní je, aby nedocházelo k odrazování potenciálních studujících v budoucnosti. Nadaných lidí ze sociálně a ekonomicky slabších rodin.

V úvodu studie o nízké podpoře studujících z roku 2021 píšete, že se téma nesetkává se zájmem veřejnosti – včetně veřejnosti akademické a politické. Před rokem a pár měsíci jste s doporučeními ze studie vystoupil v Senátu na akci pod záštitou předsedy výboru pro vzdělávání Jiřího Drahoše. Změnilo se tedy od vydání studie něco? Zajímá to teď akademiky a politiky více?

Mám pocit, že se reálně nestalo skoro nic. Na straně politické reprezentace, ať už současné, či předchozí, na straně ministerstva školství, na straně akademické (například Rada vysokých škol nebo Studentská komora Rady vysokých škol) jsem neviděl nic zásadního. Situace tedy v tomto ohledu přetrvává. Širší veřejnost to nezajímá. Málokdo si uvědomuje, že nedostačující finanční podpora studujících omezuje prostor pro talenty a brzdí dlouhodobý rozvoj České republiky. Proto ani politici a političky nemají potřebu něco víc v tomto směru nabízet.

Daniel Münich

Universitas

• Vede think tank IDEA při CERGE-EI, společném akademickém pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd České republiky. Na CERGE-EI také učí v doktorském programu.
• Zabývá se vzdělávacím systémem a jeho financováním, ekonomií trhu práce nebo dopady veřejných politik.
• Je spoluautorem Bílé knihy terciárního vzdělávání a řady studií think tanku IDEA, například Finanční podpora vysokoškolských studentů v České republice: Rekonstrukce nutná nebo Platy učitelů v roce 2021: vrchol dosažen a co dál?
• Od roku 2020 je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a od roku 2022 prezidentem České společnosti ekonomické.
• V minulosti jako expert spolupracoval s OECD, Evropskou komisí nebo Světovou bankou.

Zmiňujete, že existující podpory pro studující se nevážou na inflaci, ale na nějaká minima. Vzhledem k dění od podzimu 2021 do teď se tím pádem problém, na který upozorňujete, ještě víc prohloubil?

Rozhodně. Obrovská inflace a růst cen bydlení tento problém umocnily na druhou. Nejvíc to dopadlo na jednočlenné domácnosti. Takže to výrazně dopadá také na studující. Výše podpor pro studující se vážou na minimální mzdu nebo životní minimum. Jejich reálná výše tedy výrazně klesla. 

Jedním z doporučení bylo valorizačně navázat výši podpor na inflaci a růst životních nákladů studujících. To zní v současném kontextu hodně aktuálně. Byla by to nějaká minimální oprava aktuálního systému?

Když si shrneme ty hlavní podpory, největší z nich je sleva na dani z příjmů rodičů za studující dítě do 26 let. Jde o částku, která rozhodně nerostla s inflací a s rostoucími náklady na studentské živobytí. To ale navíc mluvíme o nepřímé podpoře rodičů, kteří vydělávají dost na to, aby se pro slevu na dani kvalifikovali. 

Přímou podporu představují hlavně ubytovací stipendia, která v době vydání studie celé roky činila 450 korun měsíčně. Srovnejte to s výší nájmů. K tomu navíc velmi malý podíl studujících pobírá nízká sociální stipendia, která jsou navázaná na životní minimum. Navázání na inflaci by bylo to nejmenší, aby se situace ještě nezhoršovala.

Ve studii ale připomínáme, že nejde jen o pomoc dnešním studujícím. Zásadní je, aby nedocházelo k odrazování potenciálních studujících v budoucnosti. Nadaných lidí ze sociálně a ekonomicky slabších rodin, kteří by na studium intelektuálně měli, ale na studium se ani nepřipravují, ani nehlásí, protože nemají potřebné ekonomické zázemí.

To je možná ještě větší problém než problém současných studujících. Protože to jsou z větší části ti, kteří to zázemí mají a s rodiči to nakonec nějak vyřeší. My bychom ale chtěli, aby na vysoké školy mohli jít i ti, kteří mají talent, ale chybí jim zdroje. Inflace a situace na trhu s bydlením jejich vyhlídky ještě dále zhoršila.

Zmiňujete, že hranice šestadvacátých narozenin, kdy většina podpor a dalších zvýhodnění souvisejících se statusem studujících končí, je jedna z nejnižších v Evropě a měla by se revidovat. V čem je to problém?

Průměrný věk studujících, kteří po maturitě nastupují na VŠ, se za poslední dekády zvýšil. Nezačínají kolem osmnáctého roku života, ale spíše v devatenácti i později. Někteří jdou třeba po střední škole ještě moudře na rok až dva sbírat životní zkušenosti do světa, což je určitě užitečné pro život. Vrátí se a na vysokou školu nastoupí třeba ve dvaceti i později. 

Kromě toho je studium na českých vysokých školách nastaveno tak, že je velmi složité ho dokončit ve standardní době studia. Není jednoduché včas získat potřebné kredity a splnit všechny předepsané povinnosti. Až příliš často se stává, že někomu chybí určitý počet kreditů nebo splnění konkrétního kurzu. 

Studující tak často standardní dobu překročí aspoň o rok. Takže jsme na čtyřech letech bakalářského a třech letech navazujícího magisterského studia. Horizont 26. roku věku, kdy ztratíte veškerou podporu, je tedy velmi blízko. Takto šibeničně nastavená hranice v dnešní době nedává smysl a spoustu lidí to odradí od toho se do studia pouštět, byť je ta podpora na osobu, jak bylo řečeno, malá.

Proto by bylo vhodné tuto zastarale nízkou hranici zvýšit o několik let. Kromě jiného.

Vysoké školy budou mít od státu málo peněz. Už teď vidíme, jak jejich podporu stát škrtí.

Zmiňujete, že ubytovací stipendia jsou nejbližší univerzálnímu nevratnému grantu na podporu studujících, i když i na ně dosáhne jen kolem poloviny studujících. Byla by cesta tuto podporu navýšit a transformovat do podoby takového grantu?

Za ten rok a půl se situace zhoršila v důsledku krizí, které na nás dopadly. Nejdříve covidová krize, potom následoval ruský vpád na Ukrajinu a krize energetická a inflační. Tyto krize nás dostaly do velkých problémů s udržitelností státního rozpočtu. Současná vláda i všechny budoucí vlády budou pod obrovským a trvalým rozpočtovým tlakem.

V takové situaci bude každý další výdaj pečlivě zvažován. Sleduji to i jako člen NERV. V této situaci si jen obtížně dovedu představit jakoukoliv podobu rozšiřování nevratných grantů. Ať už ve formě výrazného zvýšení nevratného grantu na ubytování, nebo výrazného rozšíření nároku na sociální stipendia a jejich výraznějšího navýšení. 

Šanci má jedině systém bezrizikových vratných studentských grantů. Systém, kde si potřební mohou požádat o grant, ale s vědomím nutnosti jeho splácení v budoucnosti. Nárok na grant by nesměl být podmíněn ručením majetkem či rodiči.

Magazín vysokých škol Universitas.cz

Universitas.cz

Rozhovor přinášíme díky spolupráci s magazínem vysokých škol Universitas. Ten na svém webu pravidelně přináší rozhovory s vědci a vědkyněmi, aktuality o výzkumu i vysokoškolské politice, analýzy i komentáře. Sledujte ho na Facebooku a Twitteru nebo poslouchejte vybrané texty v podcastu v iOSu, Androidu, Spotify a dalších.

Vytvořit a spustit systém vratných grantů na podporu vysokoškoláků se mi jeví v současné situaci jako reálnější alternativa. V dlouhodobém horizontu by systém mohl být rozpočtově neutrální, kdy by se nové ročníky financovaly ze splátek těch starších už vydělávajících. Ale samozřejmě chvíli potrvá, než systém naběhne. To bych odhadl na 15 až 20 let. 

Na rozjezd by ale bylo možné využít peníze z velké evropské systémové půjčky – nástroje Next Generation EU (Fond obnovy). Vlády si mohou za velmi dobrých podmínek půjčit dostatek peněz s velmi výhodným splátkovým kalendářem. Sedí to i do cílů tohoto programu, jako jsou větší odolnost společnosti, inkluze či využívání talentů.  

Nejen, že by vláda mohla říct, že nás to rozpočtově nezatíží, ale zároveň by to řešilo další dlouhodobý problém. Tím je, že evropských peněz je víc, než stát dokáže využít. Vláda dnes dost těžko hledá smysluplné projekty a zde se jeden nabízí. 

O tom, že nemáme projekty, kde by se daly evropské prostředky využít, se mluví často. Čím si to vysvětlujete?

To bychom se dostali k jinému problému. Tím je fungování státní správy v Česku. Vidíme zde dlouhodobě neschopnost nebo neochotu takové rozvojové projekty generovat. Samozřejmě chybí také vizionářští politici a méně konzervativní společnost, míň zahleděná do vlastní minulosti, víc sledující, co se děje v okolním rozvinutějším světě. Ale největší brzdou je myslím fungování státní správy. Potřebujete, aby státní správa vytvořila a připravila potřebné projekty. To ale nedělá a žádná zásoba projektů tady není. Když už se něco investuje, tak to jde takzvaně do železa a betonu.

Kde by bylo možné se systémem vratných grantů inspirovat?

Dekádami prověřený systém mají v Británii, kde stát půjčuje studujícím i na školné. Obrovská výhoda je, že vše funguje v rámci daňového systému. Není potřeba vytvářet nové úřady, formuláře, vymáhání a podobně.

MUNI

Kremlu stačí rozklížit společnost, říká o dezinformacích politolog Mareš

Politolog Miroslav Mareš se zúčastnil několika výzkumných projektů zaměřených na šíření dezinformací a protizápadní propagandy českým internetem. Poznatky z nich teď pomáhají bránit Česko před manipulacemi i kyberterorismem. Nejen o nich vypráví v rozhovoru.

V daňovém přiznání jednoduše zaškrtnete, že máte závazek a z příjmů třeba nad 30 tisíc korun měsíčně zaplatíte jako absolvent dodatečnou dočasnou devítiprocentní sazbu odvodů. Závazek trvá, dokud ho nesplatíte. Pokud dostatečně nevyděláváte, tak se po třiceti letech váš dluh odepíše. Splácí jen ti, kteří na to mají, takže bez obav z rizika nesplácení. 

Je to cesta, jak potřebným studujícím peníze poskytnout. Samozřejmě by byl lepší dostatečně vysoký univerzální nevratný studentský grant. Ale tohle u nás není priorita – ani politická, ani veřejná. A nejsou na to peníze. 

Podívejte se, jak komplikovaná je diskuse o ukončení ekonomicky nesmyslné podpory stavebního a penzijního spoření. Peníze, které dnes ročně padnou na státní příspěvek stavebnímu spoření, by na podporu studujících bohatě stačily. 

Před rokem a půl jste mi při našem rozhovoru pro Ekonom říkal, že mluvit o odloženém školném v Česku nemá význam, protože veřejné mínění je jednoznačně proti. Mezi návrhy NERV se to ale objevilo a vy jste o tom také nedávno mluvil v rozhovoru pro Refresher. Změnilo se něco?

Tak mluvit o tom můžeme. Ale nic se nezměnilo. Současná vláda by si podle mého netroufla o tom přemýšlet ani v tichosti. Všechny české vlády se bojí, jak by to veřejnosti vysvětlily a jak by to před ní obhájily. A to ani nemluvím o tom, jak by se to zavádělo technicky. Proto je to téma passé. 

A to navzdory tomu, že naše vysoké školy budou mít od státu málo peněz. Už teď vidíme, jak jejich podporu stát škrtí. Když jsme před dvanácti lety s Petrem Matějů psali Bílou knihu reforem terciárního vzdělání, v kapitole šest jsme varovali, že tváří v tvář rozpočtovým tlakům nebude mít český státní rozpočet na jejich podporu dost peněz a bez příjmů ze školného budou naše vysoké školy chřadnout. Situace se tak bohužel opravdu vyvinula. 

Proto říkám: pojďme zavést aspoň ty vratné granty na živobytí studujících.

U vratného grantu je splácení podmíněno dostatečnými příjmy. Nevyžaduje se ručení majetkem či ručící osoba jako u komerční půjčky.

Zmiňovali jsme, že jedna z hlavních podpor pro studující je ve formě daňového zvýhodnění rodičů. Tento způsob podpory je v Česku poměrně běžný a oblíbený. Čím to je?

Je to historicky daná věc, silně zakořeněná. Sleva na dítě je systematicky dlouhodobě proponovaná KDU-ČSL. Její voliči jsou povětšinou solidně vzdělaní rodiče s mnoha dětmi, které míří na vysoké školy. Jde o přirozenou agendu této strany. Prosazovala ji v každé vládě a dařilo se jí slevy na nezaopatřené dítě včetně studentů posilovat.

Shutterstock

Vážně pomůže zalátat státní rozpočet? Zavedení školného očima expertů

S narůstajícím schodkem státního rozpočtu musí vláda hledat cesty, jak zvýšit příjmy. Po několika letech se tak otevřela i otázka placení školného na vysokých školách. Mělo by jeho zavedení na erár skutečně zásadní pozitivní vliv? A byl by to vůbec dobrý krok? Zeptali jsme se expertů. Včetně Daniela Münicha.

V neposlední řadě je tu výhoda, že ta podpora stojí peníze, které nejsou vidět. Nikdo myslím ani nespočítal, kolik daňové úlevy rodičů na vysokoškolské studenty státní rozpočet stojí.

Nevýhodou takového systému je, že podporuje pouze studující, jejichž rodiče solidně vydělávají a jsou ochotni jim finančně pomáhat. Studující z chudších rodin nebo bez rodičů se k této podpoře nemají jak dostat.

V původní studii jste ale i jako jedno z doporučení uváděli právě převedení této nepřímé podpory do nevratného univerzálního grantu. To by přece mělo být taky rozpočtově neutrální řešení.

Tak to pojďme spočítat. Studujících tu máme kolem 300 tisíc, z toho 250 tisíc jsou Češi a Češky. Roční sleva na dítě činí 15 204 korun. To je tedy 3,8 miliardy korun ročně. Čili tyto prostředky bychom měli ve státním rozpočtu navíc, pokud by rodiče studujících na VŠ tuto slevu nedostali.  

Otázka je, jestli to převést do univerzálního nevratného grantu. Ten by v případě rozpočtově neutrálního opatření činil necelých 1 300 korun měsíčně na studenta. Pro chudé moc málo, pro bohaté pouhé přilepšení. 

Lepší by podle mého názoru bylo prostředky využít na vratné studentské granty pouze pro ekonomicky a sociálně slabší studující. Ty by umožnily studium i těm, kteří dnes z ekonomických důvodů studovat raději ani nejdou.

Představme si, že bychom s touto podporou počítali pro zhruba 30 procent aktuálních studujících, kteří je opravdu potřebují. V tu chvíli by se příspěvek vyšplhal na zhruba 4 500 měsíčně. Přidejme k tomu dvě až tři miliardy z evropské půjčky. Pokud by se vyplácel za každý kalendářní měsíc, pak se bavíme zhruba až o sedmi tisících korun měsíčně pro potřebné studenty.

Šlo by o opatření dlouhodobě s nulovým dopadem na státní rozpočet. Ve chvíli, kdy jde o vratný grant, který si může vzít kdokoliv, ale platí úrok jako na termínovaných účtech, odpadají náklady na testování potřebnosti. Brali by si je pouze ti, kteří to opravdu potřebují. Že tam není nutnost záruk ze strany rodičů studujících, zase zajišťuje, že se to k potřebným skutečně dostane. Podmíněnost splátek dostatečným příjmem zase eliminuje riziko osobního předlužení a bankrotu.

Všiml jsem si, že nerad používáte v tomto kontextu slovo „půjčka“, ale raději říkáte „vratný grant“. Proč?

Protože od půjčky se to hodně odlišuje. U vratného grantu je splácení podmíněno dostatečnými příjmy. Nevyžaduje se ručení majetkem či ručící osoba jako u komerční půjčky. Slovo půjčka budí dojem, že dluh implikuje i hrozbu exekuce v případě nesplácení. Nesplacená půjčka by měla implikace i například v případě, že by si absolvent nebo absolventka chtěli vzít hypotéku.  

Nic z toho se u vratného grantu neděje. Vzniká pouze závazek vyššího zdanění příjmů v případě vyšších příjmů.

V srpnové studii o platech vyučujících píšete, že platy do značné míry určují atraktivitu tohoto povolání. Zároveň se do značné míry podařilo dohnat ztrátu platů českých učitelů a učitelek oproti průměru OECD a také se dostat na 122 procent průměrné mzdy. Řekl byste tedy, že se už teď atraktivita profese zvýšila?

Zvýšila se výrazně. Ředitelé a ředitelky škol vám řeknou, že situace je výrazně jiná než v minulosti. Na druhou stranu chvíli trvá, než se to roznese mezi lidmi. Už se šušká, že situace v učitelské profesi není tak zoufalá jako před pár lety. Určitě se o tom mluví na vysokých školách v kontextu toho, že platové podmínky na středních školách už jsou dnes často lepší a že by možná bylo lepší radši odejít učit tam. 

Na druhou stranu ještě tu není všeobecná důvěra, že tento stav dlouhodobě vydrží. Důvěra, že situace bude dobrá dlouhodobě, je klíčová pro ty nadané, kteří se rozhodují, jestli chtějí svoji budoucnost spojit s učitelskou profesí.

Od roku 2021 vše směřuje k tomu, aby se tato důvěra zničila. Relativní platy pedagogických pracovníků poklesly. Začíná také docházet ke zpochybňování závazku, že by platy vyučujících měly dosáhnout 130 procent průměrné mzdy, kterého se dosud nepodařilo dosáhnout. 

Ve výhledech státního rozpočtu na roky 2024 a 2025 se na to s penězi zatím nepočítá. Vážně tak hrozí, že se relativní platy postupně vrátí mezi nejnižší v EU. Tedy tam, kde byly až do roku 2018. Atraktivita a prestiž učitelství by tak opět poklesla.

Nemá peníze ani nastavené priority ve vztahu k vysokým školám. Přitom pro školy to je dominantní zdroj.

Dopady podobných změn, jako byl rychlý růst platů v učitelské profesi, lze dostatečně vyhodnotit až zpětně po několika letech či dokonce dekádách, jak sám ve studii píšete. Máme ponětí, jak se projevila ta víc než dvě desetiletí relativně nízkých platů vyučujících? Třeba na tom, kdo chodil učit?

V České republice se takovému výzkumu téměř nikdo nevěnuje. Data k tomu nejsou takřka žádná. Můžeme vycházet jen z jakýchsi střípků. Jedním z nich je pět let stará studie IDEA, na které jsem pracoval s Janou Krajčovou. V ní jsme sledovali rozložení čtenářské gramotnosti a dalších intelektuálních dovedností českých učitelů a učitelek v mezinárodním srovnání na základě dat mezinárodního výzkumu PIAAC (Programme for the International Assessment of Adult Competencies – Program pro mezinárodní hodnocení kompetencí dospělých).  

Srovnávali jsme starší a mladší generaci vyučujících. Starší generace nastupovala do škol před rokem 1989, kdy byly platy v zemi egalitářské. Jinými slovy, nevadilo jim, že měli nízké platy, protože platy byly podobné všude. Tito učitelé a učitelky jsou po stránce gramotnosti velmi homogenní a výrazně gramotnější než stejná věková skupina zbytku populace. 

Mladší skupina vyučujících nastupující po roce 1989 tak výrazně gramotnější ve srovnání se zbytkem mladší populace není. A řekněme si, že to je úplný základ pro všechny obory. Když si nedokážu správně přečíst otázku, tak nedokážu ani spočítat odpověď. Zároveň je mezi mladšími vyučujícími velká heterogenita. Kdo chtěl jít posledních dvacet let učit, šel učit, protože výběrovost profese už moc velká nebyla. Bral se každý, kdo učit chtěl.

Samozřejmě nenaznačuji, že by čtenářská gramotnost vypovídala o tom, zda učitel nebo učitelka pracuje dobře. Ale kvalitu práce vyučujících nemáme jak měřit a čtenářská gramotnost nám aspoň napoví, pokud jde o intelektuální předpoklady těchto lidí.

Druhým střípkem mohou být ty rozhovory s řediteli a ředitelkami, kteří před zvyšováním platů měli potíže najít lidi a vzali prostě toho, kdo se přihlásil. Teď je na mnoha místech republiky situace výrazně lepší.

Mezi vysokoškolskými pedagogy se šušká, že by bylo lepší jít učit na střední školy, kde jsou atraktivnější platy. O problému nízkých platů se v poslední době hovoří čím dál tím víc.

Toho už jsme se dotkli ještě dříve. Stát vysoké školy finančně škrtil, škrtí a bude škrtit. Nemá peníze ani nastavené priority v této oblasti. Přitom pro školy to je dominantní zdroj, vedle operačních programů, které buď doběhly, nebo brzy doběhnou. Navíc se z nich nemají financovat platy, ale rozvojové věci. 

Už v předchozích letech se ozývaly hlasy z pedagogických fakult. Zde vzniká paradox, že vysokoškolští vyučující, kteří učí budoucí učitele a učitelky na základních a středních školách, mohou brát méně peněz než oni. Také se hovoří o tom, že velká část studujících nemá motivaci pokračovat v akademické dráze...

Tady se točíme kolem problému, že vysoké školy v důsledku způsobu svého vnitřního řízení nejsou ochotny dát společensky adekvátní množství prostředků na pedagogické fakulty nebo třeba humanitní a společenskovědní obory, třeba na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. 

Panují tu nerovnosti mezi obory, kdy na některých přírodovědných a technických fakultách jsou platy krásné a nadstandardní, zatímco jiné fakulty živoří. Zdá se, že ani veřejné univerzity nejsou schopny nebo ochotny vyhodnotit a reflektovat veřejný zájem.

Například, že mít kvalitní program pro pedagogy a pedagožky, včetně důležitého pedagogického výzkumu, je pro společnost velmi důležité. Nedochází k tomu, že by větší podíl prostředků z balíku peněz od státu směřoval například k pedagogickým fakultám. Hledají se řešení oklikou třeba přes speciální programy ministerstva školství, aby peníze určitým fakultám dosypalo aspoň napřímo. 

Narazil jsem na statistiku, podle níž v roce 2021 asistenti a asistentky na vysokých školách brali 37,5 tisíce korun, zatímco pracovníci a pracovnice v regionálním školství 45 tisíc. Chápu to dobře, že říkáte, že i tahle statistika svědčí o prioritách samotných škol, že to není jen o státu?

Rozhodně. 

Co s tím?

To je téma na několikahodinovou přednášku o vnitřním řízení vysokých škol. Lze říct, že školy jsou velmi volnými sdruženími nezávislých fakult. Ty v rozpočtovém vyjednávání sledují hlavně vlastní zájem. Vedení škol má v přerozdělování minimální slovo.  

Vedle toho tu máme roli státu, který při jednání s vysokými školami o rozdělování prostředků mezi ně dostatečně neprosazuje veřejný zájem. A způsob, jak peníze stát školám stanovuje, který většinou školy vnitřně přebírají, společenské a humanitní obory diskriminuje.

Ministerstvo školství by, samozřejmě při respektování akademických svobod, mělo prosazovat veřejný zájem. Nemůže pouze přeposílat prostředky školám a zároveň připustit, že tu nebudou kvalitní fakulty, které dělají tak zásadní věc pro společnost, jako je výchova budoucích pedagogů a pedagožek a výzkum v této oblasti.

Kam dál? Rozhovory na Finmagu:

• V Bruselu se chystá internetová daň. Ničemu to nepomůže, varuje analytička
• Jsme jen kusy masa na špejli, říká o lidstvu expert na umělou inteligenci
• Bioložka: Praha svítí na sto kilometrů. Rozdíl mezi dnem a nocí se smazává
• Fotbal mi dal chuť něco dokázat, říká Gecov. Teď rozjíždí miliardový byznys
• Delikatesy má v krvi, Česko zásobuje lanýži. Stojí i 180 tisíc za kilo, říká Hrubá

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag