Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis 

Ukrajina do NATO nesmí. „Teorie palce“ vysvětlí proč

Martin Tománek
Martin Tománek | 16. 2. 2022 | 6 komentářů | 107 084
analýzahistoriekonfliktNATORuskoUkrajina

Vyhrocená situace na rusko-ukrajinských hranicích má své historické důvody. Málokdo je dneska zná, problém ale je, že ruský prezident Vladimir Putin si je dobře pamatuje.

Ukrajina do NATO nesmí. „Teorie palce“ vysvětlí proč

Historie ukazuje, proč Rusku tolik vadí případný vstup Ukrajiny do NATO (ilustrační foto)

Zdroj: Shutterstock

V době psaní tohoto textu Spojené státy prohlásily, že budou bránit „každý palec“ teritoria NATO. Přestože lze takové potvrzení závazků USA ke svým spojencům jen uvítat, nelze si nevzpomenout na jednu už celkem vzdálenou událost. Věřte tomu, nebo ne, ale právě onen „palec“ dokáže do velké míry vysvětlit kořeny současné vážné situace na Ukrajině.

Putin jistě nezasluhuje žádné sympatie. Za svou represivní domácí politiku, obrovskou korupci, opakované lhaní, vražedné kampaně proti svým politickým oponentům, neschopnost udělat ze své země něco víc než jen čerpací stanici. Je evidentní, že Ruská federace neposkytuje žádný vzor státu – žádný politický ani ekonomický model, který by ostatní mohl inspirovat.

A přesto musím konstatovat: Za vyhrocení vztahů mezi Ruskem a Západem nenese ruský prezident Putin plnou odpovědnost. K současné krizové situaci, která bezprostředně hrozí rozpoutáním válečného konfliktu na Ukrajině, výrazně přispěl i Západ.

Obě strany bohužel po ukončení studené války promrhaly příležitost k vytvoření dlouhotrvajícího vztahu založeného na vzájemném respektu. A kořeny současné krize sahají až do přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Co když Moskva nechá svou část Německa jít, a Amerika bude souhlasit, že NATO „se nepohne o jediný palec na východ“?

Ani palec na východ. Skoro

Píše se 9. listopad 1989. Berlínská zeď padá. Vliv Moskvy na střední Evropu výrazně slábne. Ve Východním Německu má ovšem Moskva stále stovky tisíc vojáků. Právoplatně – Sovětský svaz jako člen takzvané Velké trojky během druhé světové války výrazně přispěl k porážce nacistů. Nicméně s pádem železné opony se otevírá možnost sjednocení Německa. Za předpokladu, že dojde k dohodě se sovětským lídrem Michailem Gorbačovem.

Ukrajinské hranice
paparazzza / Shutterstock.com

Jako když fackují Alexandra Velikého. Proč Rusko Ukrajinu jen tak nepustí

Postup Západu vůči Rusku občas připomíná biblickou strategii shrnutou v přísloví „ty do mě kamenem, já do tebe chlebem“. I současná krize na Ukrajině, hrozící přerůst ve válečný konflikt, se v médiích jeví jako přestřelka zcela mimoběžných rozprav. Lze vůbec pochopit logiku ruské moci, aby se na ni dalo adekvátně reagovat? Kámen proti kameni, chléb proti chlebu?

Právě vyjednávání mezi USA a Ruskem bezprostředně po pádu Berlínské zdi je pro pochopení dnešního vývoje velmi důležité. Detailně se jím zabývá historička Mary Sarotteová ve své nové a extrémně důležité knize Ani jeden palec: Amerika, Rusko a vznik post-studenoválečné patové situace.

A co přesně se tedy stalo?

Americký ministr zahraničí James Baker při prvotních rozhovorech nadhodil Gorbačovovi hypotetickou dohodu: co když Moskva nechá svou část Německa jít, a Amerika bude souhlasit, že NATO „se nepohne o jediný palec na východ“?

Baker se ovšem následně vrací do Washingtonu, kde narazí u prezidenta George H. W. Bushe. O takovém řešení nechce prezident slyšet. Američané myšlenku rychle opouští a u jednacího stolu o ní nepadne zmínka. V září 1990 je v Moskvě podepsána „Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu“, čímž se země sjednocuje a jako celek se stává členem NATO a členem Evropských společenství.

Na ruské straně ovšem zůstává určité roztrpčení, které v průběhu let roste s každým dalším rozšířením Severoatlantické aliance.

Jedna věc je přijmout do NATO Českou republiku, a úplně jiná je pozvat Ukrajinu. Tato událost přišla v roce 2008.

Co se stalo se zárukami?

Zatímco Spojené státy myšlenku „ani palec na východ“ v roce 1990 rychle zavrhly, Vladimir Putin to vidí diametrálně odlišně. Svůj pohled vyjádřil na bezpečnostní konferenci v Mnichově v lednu 2007, kde byl nesmírně otevřený, čímž mnohé účastníky překvapil. Velký důraz kladl právě na problematiku rozšiřování NATO. Mimo jiné řekl:

Konflikt pocítí celá Evropa

Pokud dojde ke konfliktu, pocítí to nejvíce okolní země a regiony, a to nejen na burze, ale i v měnové nestabilitě. Výsledkem bude výrazná volatilita na trzích. Investoři začnou prodávat akcie a investovat do bezpečnějších aktiv a státních dluhopisů. V době geopolitických problémů hledají investoři ochranu v podobě investic do měn, především amerického dolaru a švýcarského franku.

Bude pokračovat růst cen energií hlavně v Evropě, což firmám zvýší náklady, a tím zpomalí ekonomický růst. Na americký a globální trh volatilita v případě konfliktu dorazí také, ale s výrazně menší silou. Větší jistotu poskytnou státní dluhopisy, globální investování nebo americký dolar či švýcarský frank, radí investiční stratég Jan Sušánka.

„Myslím, že je jasné, že expanze NATO nemá nic společného s modernizací Aliance samotné, nebo se zajištěním bezpečnosti v Evropě. Naopak, představuje vážnou provokaci, která snižuje míru vzájemné důvěry. A my máme právo se ptát: Proti komu je tato expanze zamýšlena? A co se stalo se zárukami, které poskytli naši západní partneři po rozpuštění Varšavského paktu? Kde jsou tyto deklarace dnes? Nikdo si na ně dokonce nepamatuje…“

Putin na konferenci zmínil projev někdejšího generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera, který v květnu 1990 mimo jiné uvedl, že „samotný fakt, že nejsme připraveni rozmístit vojáky NATO mimo teritorium Německa, poskytuje Sovětskému svazu pevnou bezpečnostní záruku“. „To vyhoví sovětským obavám, aby se nezměnila celková strategická rovnováha mezi Východem a Západem,“ zmínil dále Wörner.

Na tomto místě lze úspěšně argumentovat, že uvedené slovní záruky ztratily smysl hned v roce 1991, kdy se Sovětský svaz rozpadl. Spojené státy se staly jedinou supervelmocí a nemusely se ohlížet. Také nelze přehlížet fakt, že mnohé postkomunistické země o členství velmi stály. Jednoduše nechtěly být v jakési šedé bezpečnostní zóně. V roce 1999 se Severoatlantická aliance rozšířila o tři nové členy – Českou republiku, Maďarsko a Polsko. A můžeme za to být nesmírně rádi.

Jenže jedna věc je přijmout do NATO Českou republiku, a úplně jiná je pozvat Ukrajinu. Tato událost přišla v roce 2008. Bez zajímavosti nezůstává fakt, že někdejší americký velvyslanec při NATO Ivo Daalder ji nazval „základním hříchem“.

Ať se nám to líbí, nebo ne, Ukrajina je pro Rusko – jako druhá nejvýznamnější země bývalého SSSR – nesmírně důležitá.

Bush chce Ukrajinu v NATO

Zatímco administrativy prezidentů George H. W. Bushe (1989 až 1993) a Billa Clintona (1993 až 2001) si byly vědomy velké citlivosti otázky rozšiřování NATO ve vztahu k Rusku, George W. Bush (2001 až 2009) razil jinou cestu. V jeho administrativě převládl názor, že vzhledem k tomu, že Sovětský svaz prohrál studenou válku, může NATO jednat zcela podle svého uvážení. Na summitu v Bukurešti v dubnu 2008 tak nominoval na členství v NATO Gruzii a Ukrajinu a vyzval k přijetí konkrétního plánu na jejich přistoupení.

Bushův návrh se setkal s velkým odporem dalších členů NATO, mimo jiné Německa a Francie. Výsledkem byla dlouhá jednání a nesnadný kompromis zprostředkovaný Brity. Aliance vágně deklarovala, že oba státy se stanou členy, ovšem neuvedla kdy. Stejně tak nebyl přijat žádný konkrétní plán k dosažení cíle.

S odstupem času víme, že toto prohlášení nijak nepřispělo k vyšší bezpečnosti Gruzie ani Ukrajiny. Zato ale utvrdilo Moskvu v tom, že NATO se chystá obě země přijmout, přičemž nebere nejmenší ohledy na rostoucí obavy Ruska z obklíčení.

Ať se nám to líbí, nebo ne, Ukrajina je pro Rusko – jako druhá nejvýznamnější země bývalého SSSR – nesmírně důležitá. Patrně ani neexistuje důležitější země. Svědčí o tom i Putinova nedávná esej s názvem O historické jednotě Rusů a Ukrajinců. A přestože ji můžeme rozporovat, pohled Kremlu tím nezměníme.

Pro celkovou evropskou bezpečnost je zásadnější vývoj na Ukrajině od revoluce v roce 2014...

Putin neváhá použít sílu

Po rozpadu SSSR prošlo Rusko delším obdobím chaosu, kdy se muselo plně soustředit na vnitřní problémy. Za zmínku stojí fakt, že míra inflace na počátku devadesátých let se pohybovala ve stovkách procent.

S nástupem Vladimira Putina se ovšem věci začaly měnit. Je jisté, že Putinovi zásadním způsobem pomohly rostoucí ceny komodit, zejména ropy. V důsledku stabilizace ekonomiky a komoditního boomu se otevřela i cesta k dalekosáhlé modernizaci ruské armády.

Leonid Brežněv
wolffpower / Shutterstock.com

Rusko vs. Ukrajina? Putin je jako Brežněv, křísí omezenou suverenitu

Vladimir Putin navazuje na ty „nejlepší“ tradice brežněvovské politiky, které v roce 1968 vedly k invazi do Československa a k jeho okupaci. Pavel Jégl ve svém komentáři nahlíží na strategii Ruska na hranicích Ukrajiny.

Rostoucí sebevědomí Ruska se čím dál víc projevovalo ve schopnosti prosazovat své národní zájmy. A Putin k jejich dosažení neváhal použít vojenskou sílu.

Jen pár měsíců po summitu NATO v Bukurešti ukázalo Rusko svou nově nabytou asertivitu v Gruzii. Poté, co gruzínský prezident Michail Saakašvili poslal armádu do vzbouřenecké provincie Jižní Osetie, podporované právě Ruskem, Moskva reagovala vysláním vojenských jednotek, které Gruzínce porazily během pěti dnů. Za zmínku stojí, že ozbrojený konflikt byl výsledkem několika let rostoucího napětí, různých provokací a incidentů.

Pro celkovou evropskou bezpečnost je ovšem zásadnější vývoj na Ukrajině od revoluce v roce 2014. Ruský prezident Vladimir Putin nejprve poslal ruské vojáky bez insignií na Krym, kde rychle obsadili regionální parlament a další strategická místa. Záhy po anexi Krymu vypukly s vydatným přispěním Moskvy nepokoje ve dvou východních oblastech Ukrajiny – v Luhansku a Doněcku – které nakonec přerostly v ozbrojený střet mezi ukrajinskou a ruskou armádou.

Současná situace je dobře zdokumentovaná. Ukrajina je aktuálně obklopena odhadem 130 tisíci ruských vojáků, a to ze severu, východu i jihu. Ti disponují početnými ofenzivními zbraněmi, od tanků T-80U až po moderní raketové komplexy Iskander-M.

Rusko musí přijmout fakt, že pokud se z Ukrajiny bude snažit vytvořit satelitní stát, odsoudí samo sebe k opakování historie...

Jak z toho ven

Rozumné řešení navrhl před několika lety americký diplomat Henry Kissinger, někdejší ministr zahraničí v administrativách prezidentů Nixona a Forda. Podle Kissingera by měla být Ukrajina neutrálním státem, který by tedy nebyl členem žádného obranného uskupení. Měla by fungovat jako most mezi Západem a Ruskem. Její politici by tedy měli sledovat racionální politiku, která by rozvíjela ekonomické a politické vztahy s oběma stranami.

Výměnou by měla Ukrajina obdržet jasné záruky své územní celistvosti, přirozeně včetně kontroly nad celou ukrajinsko-ruskou hranicí. Dvě samozvané lidové republiky na východě, které jsou charakteristické značným počtem ruskojazyčného obyvatelstva, by měly získat autonomii. Přirozeně by však měly zůstat součástí Ukrajiny. Ukrajina by samozřejmě měla mít svobodu v tom zvolit si jakoukoli vládu, která bude odpovídat vůli obyvatel. Bez jakéhokoli zasahování zvenčí.

Rozechvělá koruna

Česká koruna minulý týden prudce oslabila. Většinu jejího oslabení lze připsat rizikovému sentimentu poté, co trh začal na základě zpráv z USA předpokládat, že v nejbližších dnech hrozí reálné riziko vojenské agrese Ruska proti Ukrajině. Zvýšené riziko a různé příchozí signály znamenají, že koruna je na začátku tohoto týdne velmi volatilní, komentuje aktuální dění Roman Ziruk, analytik ve společnosti Ebury,

Rusko musí přijmout fakt, že pokud se z Ukrajiny bude snažit vytvořit satelitní stát, odsoudí samo sebe k opakování historie dlouhotrvající konfrontace s USA a západoevropskými mocnostmi.

NATO by potom mělo přehodnotit svou politiku otevřených dveří. Samotná Severoatlantická smlouva v článku 10 uvádí: „Smluvní strany mohou na základě jednomyslného souhlasu vyzvat kterýkoli jiný evropský stát, který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této smlouvě.“ Všimněme si zde slova „mohou“. Je zcela zřejmé, že členství v NATO není nezadatelným právem a rozhodně ne takové členství, které povede ke zhoršení bezpečnostní situace na evropském kontinentu.

NATO samozřejmě nemůže vrátit čas. Nemůže tedy ani vyhovět všem představám Ruska (a také by nemělo!). Přesto může s Moskvou v dalších letech vést intenzivnější konzultace ohledně evropské bezpečnosti. Jako rovný s rovným. Jedině tak se můžeme vyhnout další studené válce.

Celkově vzato by řešení mělo směřovat nikoli k absolutní spokojenosti jedné ze stran – to je cesta k vážné konfrontaci – ale k vybalancované nespokojenosti všech stran. Tomu se říká kompromis.

Kam dál? Rusko a Ukrajina na Finmagu:

Zbrusu nový Finmag

Finmag prosinec 2021Zdroj: Finmag

Kdo čte, nekrade. „Ta firma stála a padala na Harrym Potterovi,“ vzpomínají Silke a Jaroslav Horákovi, jak kupovali nakladatelství dětské knihy Albatros. Pak z něj udělali miliardový nakladatelský dům.

FIN. Fake it till you make it. Jak lžou startupeři na lovu investic • Zuri. Žádný rozjezd: letadlo Michala Illicha letí přímo vzhůru • Viceguvernér ČNB Marek Mora o evropské bankovní unii a bankovní suverenitě • Koupit místo iPoda akcie Applu, jste v balíku. Jenže…

MAG. Jakub Žofčák píše, jak Alexej Pažitnov nevydělal na Tetrisu. Programoval totiž v pracovní době • Markéta Hronová s Ondřejem Štefflem o čtvrtisícileté školní setrvačnosti • Constantin Kinský z investičního bankéře hospodářem, který sází duby

Autor článku

Martin Tománek

Martin Tománek

Vystudoval politologii na Univerzitě v Hradci Králové, kde také vedl kurz mezinárodní politické ekonomie. Sestavuje investiční portfolia bohatým lidem a dělá portfolio managera v Partners investiční společnosti. Píše nejen pro Finmag a Peníze.cz.