Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Tramping jako politikum. Putování za obzor svléká český fenomén donaha

Petr  Vidomus
Petr Vidomus | 10. 4. 2021 | 1 komentář | 12 308
knihyrecenzetotalitaturistika

V zásadní knize českých historiků se dozvíme detaily ze života trampů, ale lze ji číst i jako doklad neustálého vyjednávání práva na svobodné trávení volného času. Střetávání trampingu s mocí má řadu vrstev, což je možná důvod, proč se autoři bojí odvážnějších závěrů.

Tramping jako politikum. Putování za obzor svléká český fenomén donaha

Zdroj: SOkA Rakovník, soukromá sbírka Karla Přibíka

Trampingem jako svébytným fenoménem se nová generace českých historiků a etnologů zaobírá již delší dobu; pořizují rozhovory v trampských osadách, bádají v archivech, shromažďují trampské „cancáky“.

Putování za obrzor: Tramping v české společnosti 1918–1989Nakladatelství Lidové noviny

Jan Randák a kol.: Putování za obzor - Tramping v české společnosti 1918-1989. V roce 2020 vydalo Nakladatelství Lidové noviny. 696 s., cena u nakladatele 584 Kč.

Ukázku z knížky si můžete pročíst na stránkách nakladatelství Lidové noviny.

Asi nejvýrazněji se tyhle snahy zhmotnily ve výstavě Století trampingu (Národní muzeum, 2018) a v dílčích pracích zaměřených hlavně na prvorepublikový tramping. Teď kolektiv autorů kolem historika Jana Randáka zmapoval tramping v nebývalé šíři: jejich Putování za obzor je dosud nejobsáhlejší sondou do historie tohoto fenoménu.

Takřka sedm set stran textu s obsáhlým poznámkovým aparátem jistě není fanouškovským psaním. Jde o odbornou práci, v níž se o historii trampingu dozvíte téměř vše.

Na druhé straně autoři, mnohdy aktivní trampové, si jsou hned od počátku vědomi, že suchou analýzou (obrovského!) množství pramenů se i leccos vytrácí: nepřenositelný prožitek pobytu v přírodě, zvuků praskajícího ohně, trampské sounáležitosti.

I tak předkládají obraz trampingu velmi čtivý, plastický, nahlížený z mnoha leckdy překvapivých perspektiv. Někdy ovšem až úpěnlivá snaha nic neopomenout vede až k zahlcení detaily.

Špičaté rudoarmějské čepice ve výstroji prokomunistických trampůSOkA Rakovník, soukromá sbírka Václava Hvězdy
Další fotky v galerii (7)

Od protestu k masové zábavě

Randák a spol. v úvodu diskutují, zda lze tramping považovat za subkulturu definovanou specifickými hodnotami, které jsou často v rozporu s mainstreamovou společností. Tento protestní náboj a relativně exkluzivní systém rituálů nepochybně tramping v části své historie měl (zejména ve 20. a 50. letech), ale už ve 30. letech se profiluje také jako masová zábava, kterou lze jen obtížně odlišit od sportu, turistiky a dalších forem trávení volného času.

Historie trampingu byla vždy bytostně spjata s politikou. Zájem na podchycení „volné“ mládeže měli prvorepublikoví mravokárci, stejně jako představitelé komunistické moci.

Autoři tak nakonec provizorně uzavírají, že trampský svět měl subkulturní prvky a svébytný jazyk i styl, nicméně jeho podoba se proměňovala podle aktuálních módních vln. Nelze tedy najít nějakou esenciální, ahistorickou podstatu trampingu.

Je však třeba říct, že historie trampingu byla vždy bytostně spjata s politikou. Zájem na podchycení „volné“ mládeže měli prvorepublikoví mravokárci, stejně jako představitelé komunistické moci. A nepochybně ani trampové nebyli jen proklamativně apolitičtí, vždyť KSČ podporovala levicově orientovaný časopis Tramp (30. léta), řada z nich sympatizovala s marxismem a legendární je i trampská delegace do SSSR v roce 1931.

Inspirativní jsou zejména ty pasáže knihy, které problematizují zažitá vyprávění a trampské legendy. Jde například o přehodnocení postoje autorit k trampingu v druhé půli 30. let. Zatímco zprvu byl „divoký skauting“, jak se mu přezdívalo, symptomem mravního úpadku (viz Lex Kubát z roku 1931) a překážkou v plánech takzvané předvojenské výchovy (reprezentované organizovaným Sokolem a Junákem), po obroušení hran některých trampských výstřelků čeští ekonomové i vojenští stratégové jeho kvality oceňovali.

Paradoxně i Důstojnické listy v roce 1933 psaly, že trampingu „lze využít pro výcvik mládeže v budování táborů, chat, baráků nebo skrýší pro táboření v noci“. Podobně ekonom Josef Macek (1935) v  Cestě z krize oceňoval tramping jako jednu z forem regenerace pracovních sil. A v neposlední řadě masová podoba trampingu měla významný hospodářský aspekt: vydělávali na něm provozovatelé hostinců a chat, výrobci oblečení i sportovního vybavení.

Jinak řečeno, původně antimilitaristický a protikonzumní akcent se z trampingu vytrácel.

Odpor, nebo odboj?

Mládež v osadách byla napříč režimy obtížně kontrolovatelná, nicméně ne vždy lze snahy o její podchycení vykládat jako jednosměrnou represi. I trampové museli s mocí vyjednávat a k prosazení svého činili tu větší, tu menší ústupky: některé (snad usedlejší) trampské osady spolupracovaly za války s  Mládeží Národního souručenství či usilovaly o začlenění do Kuratoria pro výchovu mládeže , byť oficiálně tyto kolaborantské organizace tramping odsuzovaly.

Někteří trampové vyjadřovali odpor proti okupaci, tyto tendence však nepřekročily pro režim kritickou mez. Kdyby k tomu došlo, nacistický bezpečnostní aparát by proti trampingu jako celku vystoupil...

Autoři se také nebojí občas poukázat na citlivější místa trampské kolektivní paměti. V Česku například najdeme řadu pietních míst, která mají upomínat odbojáře a oběti nacismu z řad trampů. Podle Randáka a spol. je nicméně třeba rozlišovat mezi odporem (vlastenecká vyjádření, například v písních) a odbojem. Mají za to, že představa o ryze trampských odbojových sítích je spíše scestná a nacistický bezpečnostní aparát ve skutečnosti tramping příliš nezajímal.

„Někteří trampové vyjadřovali odpor proti okupaci a byli členy odbojových organizací, tyto tendence však pravděpodobně nepřekročily pro režim kritickou mez. Kdyby k tomu došlo, nacistický bezpečnostní aparát by proti trampingu jako celku vystoupil, jak se stalo v případě organizací Junák a Sokol,“ píše v knize Jan Špringl. Podobně odbojovou činnost legendárního Boba Hurikána má spíše za zveličenou.

Jak ochočit tramping

Výraznější represi trampingu situují autoři, možná překvapivě, až do konce 50. let, kdy se již v jiných oblastech schylovalo k uvolnění. Běžné bylo rozhánění potlachů, zabavování výstroje, policejní šikana.

Jarní Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.


Za nejkřiklavější případ policejní zvůle lze považovat takzvaný krvavý jetřichovický potlach (1963), kdy bylo kolem dvou set trampů zbito obušky a jejich tábor rozprášen. Méně se obecně ví o perzekuci zástupců meziválečného levicového trampingu v 50. letech: Jack London Club byl záhy po roce 1948 označen za „tribunu trockismu“ a jeho předseda Rudolf Noha odsouzen na 12 let za velezradu.

Renesance trampingu nastala v roce 1964, kdy se i trampům dostalo samostatných rubrik v armádní Obraně lidu a svazáckém Mladém světě . Tramping proniká do populární kultury a přes opakující se odsudky „výstřelků kovbojíčků“ se stává znovu masovým fenoménem. Nutnost pozitivního přístupu k trampingu brzy zdůraznil sekretariát ÚV KSČ a Československý svaz mládeže (ČSM) se jej na základě jeho zadání pokoušel „kolonizovat“ zřízením takzvaných tábornických škol.

Vágnost legalizovaného tábornictví na druhé straně umožňovala oprašovat nejrůznější historické tradice (tramping, skauting, woodcraft…) a postupně je rehabilitovat. Autoři trefně popisují 60. léta jako éru hybridity a fúze různých tradic, dříve neslučitelných (tramping a skauting) a objevování kořenů. Tato hybridita podle mého přetrvává dodnes a i když na svou pravověrnost budou jistě přísahat leckteří obyvatelé osad, „ryzí tramping“ je spíš Svatým grálem než reálně žitou skutečností. Ale to už je téma na jiný článek i knihu.

Otázka vyjednávání podoby trampingu se svazáckými a odborovými organizacemi může být pro pamětníky patrně nejkontroverznější kapitolou. Autoři se ale nesnaží podat nějaký jednoznačný výklad vztahu mezi trampingem a Socialistickým svazem mládeže ( SSM), protože míra spolupráce s dominující mládežnickou organizací měla dosti široké spektrum odstínů (od využívání výhod a vědomé kolaborace po spíše formální členství). Přiklání se k závěru, že Svaz měl hlavně na lokální úrovni nedostatek prověřených a aktivních kádrů, což vedlo k erozi jeho cílů a k nejrůznějším kompromisům. Pro mládež jednoduše musel SSM zůstat alespoň trochu atraktivní, nechtěl-li ustrnout jako jeho historický předchůdce ČSM.

Špičaté rudoarmějské čepice ve výstroji prokomunistických trampůSOkA Rakovník, soukromá sbírka Václava Hvězdy
Další fotky v galerii (7)

Paradoxy trampského vzpomínání

Zatímco hlavní část knihy staví na písemných pramenech, závěrečná kapitola čerpá z rozhovorů s 33 trampy-pamětníky. V souvislosti s předcházející debatou stojí za zmínku, že řada z nich přiznává členství v SSM, Svazarmu nebo jiných masových organizacích, což na dnešní racionalizace (ohledně „formálního“ členství) vrhá zase poněkud jiné světlo. Ačkoli tato část vychází z orálně historické metody, lze ji brát spíše jako ilustraci rozmanitosti táboření za komunismu, než jako snahu hlouběji analyzovat podoby trampského vzpomínání/zapomínání.

Autoři uzavírají, že tramping opravdu nelze vměstnat do jedné definice. A že jde o tak mnohotvárný fenomén, že jedinou generalizací je snad jen „převážně dobrý vztah s obyvateli venkovských lokalit a obliba vojenské výstroje či její imitace“.

To je skutečně trochu málo, ale těžiště knihy je naštěstí jinde; v důsledném vytěžení archivů a ve zmapování hlavně prvního půlstoletí existence trampingu. I tak je Putování za obzor dosud nejucelenější prací o této subkultuře a řekl bych, že povede k oživení zájmu o ni i v rámci jiných oborů.

A co bylo po trampingu…?

Stan
Shutterstock

Na konec svého vyprávění si autoři Putování za obzor zvolili rok 1989, prý hlavně z důvodu údajného nedostatku písemných pramenů v novější éře a obtížného přístupu k nim. Je to trochu škoda, nicméně už nyní se můžeme těšit na chystanou knihu Dědictví českého trampingu , kterou by ještě letos mělo vydat nakladatelství Academia.

Na rozdíl od dnes recenzované knihy se v ní její autor, etnolog Karel Altman, zaměřuje ryze na „současnost“ posledních třiceti let: na proměnu trampingu v tržním prostředí a generační obměnu jeho přívrženců. V souvislosti s porevoluční proměnou trampingu Altman cituje třeba trampského kronikáře Lucana:

„Sezóna 1990 nás vítá ve svobodné a nezávislé zemi. Na vandru se ale nic nemění. Akorát ceny. Ceny konzerv, potravin, benzinu a dalšího zboží. Ještě není na koho nadávat, prakticky mizí vyprávění vtipů. Nejsou. A dále ubývá trampů. Celá řada lidí se musí starat o holou existenci. Propouští se, likvidují se podniky…“

Karel Altman už jinde naznačil, že za proměnou trampingu v 90. letech stál nejen sociální sestup části jeho protagonistů, ale i porevoluční politika ochrany přírody a vznik nových chráněných území. Je to vlastně paradox, ale v transformačním období se úhlavními protivníky trampů stali úředníci státní ochrany přírody, leckdy třeba ti, kteří v 80. letech začínali v hnutí Brontosaurus, jež se s trampingem protínalo. Ale to už je jiná kapitola.

Autor článku

Petr  Vidomus

Petr Vidomus

Dramaturg Českého rozhlasu a sociolog se specializací na moderní sociální hnutí. Zajímá se o klimatickou politiku, konzervativní hnutí a politické souvislosti jazzu 50. let. Potěšíte ho vinylem a dobrým vínem.