Pozitivní a negativní svoboda… a jak je to dál

O Berlinově rozdělení svobody na pozitivní a negativní jsme si povídali minule:

• Pozitivní a negativní svoboda: Jak to ten Berlin vlastně myslel

Teď zbývá podívat se na diskuzi, kterou Berlin svojí slavnou statí rozpoutal.

Ian Carter ve Stanford Encyclopedia of Philosophy vykresluje situaci, která rozdělení svobody na pozitivní a negativní ukazuje méně dramaticky než Berlin. Představte si řidiče auta, který odbočí doprava a pak doleva. Nikdo mu nebránil, aby jel rovně nebo zahnul na opačnou stranu. On si ale nemůže pomoct, protože nutně potřebuje kouřit. Tuto cestu zvolil jen proto, aby se co nejrychleji dostal do trafiky.

Pokud svobodu vnímáte negativně jako absenci překážek, popisovaný řidič je svobodný. Pokud však svobodu vnímáte pozitivně jako kontrolu nad vlastním osudem, řidič svobodný není.

Můžete si celkem dobře myslet, že oba tyto pohledy dávají smysl a nijak se nevylučují. To je také jádro jedné z nejslavnějších kritik rozdělení svobody na pozitivní a negativní, kterou formuloval Gerald MacCallum.

Svoboda jako triáda

Podle MacCalluma zastánci negativní i pozitivní svobody mluví o stejné svobodě a sdílí jedno pojetí. Liší se však jejich interpretace. Takových interpretací podle MacCalumma existuje nespočet a Berlinova umělá dichotomie debatu zplošťuje.

Jak tedy vypadá to pojetí, na kterém by se měli všichni shodnout? Svobodu lze popsat jako vztah tří členů – jednatele, překážky a cíle. Jakýkoliv výrok o svobodě můžeme přeložit do tohoto vztahu. Vždy můžeme říct, že někdo (jednatel) má svobodu od něčeho (překážky) k něčemu (cíli).

Vraťme se k našemu řidiči. První interpretaci jeho svobody lze jako vztah tří členů popsat takto: řidič (jeho viditelné, „iracionální“ já) má svobodu od veškerých právních a fyzických překážek k volbě, kam odbočí.

Druhá interpretace: řidič (jeho vyšší, „racionální“ já) nemá svobodu od svých vnitřních, psychických omezení k tomu, aby mohl realizovat svůj racionální či ušlechtilý záměr.

Obě interpretace lze popsat jako (negativní) svobodu od něčeho i (pozitivní) svobodu k něčemu. Proto jde podle MacCalluma o falešnou dichotomii a je zavádějící mluvit v prvním případě o negativní a ve druhém případě o pozitivní svobodě. Spor se vede o interpretaci tří proměnných ve zmíněném trojčlenném vztahu.

Spor o interpretaci triády

Berlinův tým Negativní svoboda chápe činitele jako většina lidí v běžné konverzaci. Jde prostě o jednotlivce s jeho pozorovatelnými názory a touhami. Tým Pozitivní svoboda činitele chápe na jednu stranu šířeji – bere v potaz vnitřní, „vyšší“ či „racionální“ já. Na druhou stranu chápe činitele užším způsobem – má tendenci nebrat vážně pozorovatelné, vnější, „iracionální“ já a jeho „nízké“ tužby.

Tým Pozitivní svoboda má širší vymezení překážky, uznává i vnitřní překážky. Tým Negativní svoboda vymezuje překážky velmi striktně, jde jen o překážky legislativní a fyzické.

Tým Pozitivní svoboda má tendenci k užšímu pojetí cíle, jde hlavně o hlubší, skutečné tužby, případně vyšší cíle skupiny, jejímž je členem. Tým negativní svoboda má naopak pojetí cíle velmi široké, iracionální nebo krátkozraké tužby jsou v pořádku.

Pro libertariánské čtenáře Finmagu dodávám, že anarchokapitalista Murray Rothbard například razil axiom, že člověk nesmí sám sebe prodat do otroctví. Zákazem této krátkozraké akce se tedy i on v jednom ohledu ocitá v týmu Pozitivní svoboda.

Zachránit pozitivní svobodu

Filosof John Christman se pokusil „zachránit pozitivní svobodu“. Právě tak se jmenuje jeho paper z roku 2005 – Saving Positive Freedom. Christman reaguje na svého kolegu Erica Nelsona.

Podle Nelsona nemá cenu mluvit o nějaké samostatném pozitivním pojetí svobody. Domnívá se totiž, že zastánci pozitivního pojetí razí jakousi zakuklenou negativní svobodu. I tým Pozitivní svoboda prý chce odstranit překážky uskutečnění svobody, jen mezi ně zahrnuje i ty vnitřní (například nedostatek vůle nebo informací).

Nelson se tedy nezabývá vlastním obsahem pozitivních koncepcí, naopak jim obsah upírá. Christman s tím ostře nesouhlasí. Podle něj je v pořádku, když Berlin kritizuje obsah pozitivních pojetí s tím, že jejich realizace může mít nebezpečné důsledky. Nelson ale nemůže ztotožnit pozitivní výrok, že svoboda spočívá v seberealizaci, s negativním výrokem, že svoboda spočívá v odstranění překážek seberealizace.

Christman představuje pozitivní pojetí jako alternativu pro ty, kterým svoboda jako absence překážek nestačí a považují za podstatné, zda je člověk skutečně autonomní jedinec a může informovaně rozhodovat o své seberealizaci (svoboda jako autonomie).

Obsahově neutrální pozitivní svoboda

Tím však Christmanovo zachraňování pozitivní svobody nekončí. Je to totiž právě svoboda jako autonomie, která je náchylná vůči zneužití totalitarismem. Berlinovi se nelíbí řetězec, kdy se svoboda ztotožní s autonomií, autonomie s racionalitou a v nejhorším případě racionalita s vůlí společnosti.

Christman se tomu chce vyhnout. Jde mu o to, jestli si cestu volím na základě úplných informací a vlastní vůle, nebo na základě nátlaku, manipulace či nevědomosti. Carter to ukazuje na příkladu muslimské ženy a zahalování. Pokud nosí hidžáb na základě indoktrinace či nátlaku v rodině, není z pozitivního hlediska svobodná. Pokud se však pro tuto cestu rozhodla dobrovolně, při znalosti a zvážení všech alternativ, pak je to z hlediska pozitivní svobody v Christmanově pojetí v pořádku.

Proto v tomto pojetí hovoříme o obsahově neutrální pozitivní svobodě. Neposuzujeme správnost zvolené cesty, jen způsob, jakým k ní daná osoba dospěla. Zastánce tohoto pojetí by mohl například argumentovat, že státem financovaný vzdělávací systém zvyšuje míru pozitivní svobody.

Otrok není nikdy svobodný

Pak jsou filozofové, kteří se sice nechtějí spokojit s negativním pojetím svobody jako nezasahování, ale nejdou tak daleko, aby se přiklonili k pozitivní svobodě.

Politický filozof Philip Pettit upozorňuje, že z hlediska striktně vnímané negativní svobody nelze mít námitky ani proti benevolentnímu diktátorovi, který sice má absolutní moc zasahovat do našich životů, ale nevyužívá ji. To se nelíbí filozofům, kteří jako Pettit razí takzvané republikánské pojetí svobody – svobodu jako nedominanci.

Pettit si myslí, že svobodu nelze oddělit od statusu svobodného občana. Otrok je podle republikánů neustále předmětem jednostranné moci pána – předmětem dominance. Je tedy z principu nesvobodný, i kdyby mu pán vůbec nezasahoval do života – v tom tkví rozdíl mezi svobodou jako nedominancí a svobodou jako nezasahováním.

Republikáni zároveň připouštějí jistou míru zasahování za několika podmínek. Zasahování musí být omezené, předvídatelné a v souladu s principy republikánské ústavy a občanskými právy.

Nesmrtelný Berlin

Berlin své teze o dvou pojetích svobody na Oxfordu přednesl v roce 1958. MacCallum se svojí analýzou svobody jako trojčlenného vztahu přišel v roce 1967. Christman zachraňuje pozitivní svobodu od začátku 90. let a pokračuje v tom i ve 21. století. Pettit cizeluje své republikánské (podle Christmana mimochodem negativní) pojetí od roku 1997 do dneška.

Isaiah Berlin tak rozpoutal debatu, která je i po více než 60 letech velmi živá. Jeho přínos je v tomto ohledu nedocenitelný.

Debata však za šest desetiletí tak pokročila, že pouhým „víte, já jsem pro negativní svobodu od / pozitivní svobodu k“ toho moc nevyjasníte. Spíš věci ještě víc zašmodrcháte.