Opuštěný růst

Po knihách o tom, jak se levně a přitom chutně stravovat nebo jak se mladým nechce podnikat, si Tyler Cowen vytkl ambicióznější cíl: napsat svoji Republiku, svoji Utopii, svůj Sluneční stát. Profesor ekonomie na Univerzitě George Masona, sloupkař Bloombergu a moderátor znamenitého cyklu rozhovorů Conversations With Tyler se s rukopisem své představy ideálního uspořádání společnosti několik let veřejně mazlil na Medium.com. Kdo ji chce nastudovat dnes, musí už sáhnout po knize, která pod názvem Stubborn Attachments (Čeho se vší silou držet: vize pro společnost svobodných, bohatých a zodpovědných jedinců) vyšla v říjnu.

Čeho se tedy podle Cowena máme držet? Za prvé: ekonomického růstu. „Víra v nenahraditelný význam permanentního růstu je víc než pouhým filozofickým přesvědčením – jde přímo o filozofický imperativ.“ Cowen neoslavuje samotný růst hrubého domácího produktu, pro který jsou přínosem povodně nebo čtrnáctihodinové šichty nucených prací. Volá po hromadění „bohatství plus“, do kterého kromě HDP počítá množství volného času, statky vyprodukované mimo trh například v domácnostech nebo možnost těšit se ze zdravého životního prostředí.

Za druhé: neustupujme z dodržování lidských práv, a to ani kdyby bylo jejich omezení výhodné pro ekonomiku. Jsme v knize liberálního pravičáka, takže právy se tu myslí především negativní svobody, jako zákaz mučení či cenzury. Cowen však také připouští přerozdělování majetku v míře, která je přínosná pro ekonomický růst, což „[v] některých případech může znamenat vyšší než dnešní míru přerozdělování“. Ano, protimluv, ne, nereflektovaný.

Třetím principem prostupujícím knihou je „epistemická skromnost“, tedy ochota připustit si, že nemusíme mít pravdu a že nikdy jistě nevíme, které hodnoty, recepty a politická opatření jsou ta jediná správná. Zkrátka: nikdy nejít do plnejch.

Lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný

Cowenova obhajoba růstu je poutavá. Na praktických příkladech propočítává, jak může nepatrný rozdíl v tempu růstu vyhloubit za pár desítek let ekonomickou propast srovnatelnou s tou mezi USA a Mexikem. Převedeno do našich podmínek: když nastoupíte do práce v ekonomice, která trvale roste o jedno procento ročně, při vašem odchodu do důchodu bude mezi ní a ekonomikou rostoucí ze stejné startovní čáry o tři procenta za rok stejný rozdíl jako ten dnešní mezi Českem a Německem. Další dobrý postřeh: „Bohatý tyran snadno dobude nebo aspoň rozvrátí společnost vznešených [a chudých] divochů.“

Potěšily mě úvahy o bohatství+ a ochraně životního prostředí. A to asi hlavně proto, že je v Česku z podobných koutů politického kompasu – Cowen by mohl být členem ODS, možná STANu – stále slyšet zpochybňování člověkem způsobené změny klimatu a jejích dopadů na kvalitu životů. Kniha nabízí několik myšlenkových experimentů vedoucích k prozření, jak je důležité pečovat o blaho lidí zatím nenarozených. V hlavě mi nejvíc uvízl ten s kosmonauty vypuštěnými do vesmíru rychlostí blížící se rychlosti světla. Kdybychom jim vědomě dali málo zásob a posádka by zemřela hlady a žízní, bylo by to méně nemorální jen proto, že na Zemi za pár let jejich putování uplyne několik set let a my už v čase jejich agonie budeme mrtví?

Tady je ale nutné připustit, že se mi tyhle pasáže líbily prostě proto, že s nimi hodnotově souzním. Nejde o žádnou deep filozofii. Cowen přiznaně čerpá z díla svého někdejšího spolupracovníka, filozofa Dereka Parfita. A právě jeho opus magnum Reasons and Persons jde hlavně v čtvrté části do mnohem větší hloubky, co se týče zodpovědnosti narozených za ty zatím nenarozené.

Rosťte si jak křoví u cesty

Tak je to vlastně s celými Stubborn Attachments: budou se líbit, když s nimi souzníte. Podobně jako Opuštěná společnost Erika Taberyho, i tahle kniha je především pornem, které udělá dobře liberálním pravičákům a centristům a které většinou zůstává na úrovni morálního kýče. Tak Václav Bělohradský pojmenovává líbivá hesla, která nedávají návod pro rozhodnutí v konkrétních politických otázkách: z Masarykova vzletného „Ježíš, ne César“ si těžko vyvodit, jestli dostavět Temelín. Podobně z Cowenova imperativu v mantinelech lidských práv usilujme o trvalý, udržitelný růst politik ani volič nakonec není dvakrát moudrý, o co konkrétního usilovat.

Dát radši padesát miliard na primární výzkum, nebo na dálnice? U obojího aspoň panuje celospolečenská shoda na tom, že jde o investice do budoucího růstu, ne o prožrané peníze. Copak ale nemůžou k růstu vést i prožrané peníze, například vyšší přídavky na děti, díky kterým třeba neskončí část generace na toluenu, ale ve výrobě a třeba i výzkumu? Zkrátit rodičovskou a zdostupnit předškolní péči, protože to zvýší HDP, nebo se takto připravíme o bohatství+, tedy o čas, kdy jsou rodiny pohromadě? Kácet lesy na Modravě a vábit utrácivé turisty na sjezdovky, nebo chránit panenskou Šumavu pro ekoturisty roku 2200? Které veřejně stavby ještě stojí za nedobrovolné vyvlastňování pozemků? A pokud budou naši pravnuci při tříprocentním růstu za sto let devatenáctkrát bohatší a nesrovnatelně chytřejší než my, nemůžeme jim pár černých Petrů do budoucnosti přece jen poslat, tzv. „na Lomborga“?

Jsou to všechno samozřejmě komplikované hodnotové otázky a asi se ani nedalo čekat, že by na ně 160stránková kniha našla odpovědi. Zamrzí ale, jak daleko od těch odpovědí probublala. Cowenovi jde ke cti, že se pokusil vyložit svůj světonázor v jakémsi kodexu, který by slušel i řadě dalších veřejně vystupujících intelektuálů. Jeho prokletí mimořádně vzdělaného, bystrého a otevřeného myslitele, který přitom nedovede napsat soudržnou a přesvědčivou knihu, nicméně pokračuje i se Stubborn Attachments.

Aby těch paradoxů nebylo málo: víc osvětlující než Stubborn Attachments samotné je to, jak o nich autor mluví v rozhovorech. Poslechněte si ho v podcastech Venture Stories, The Federalist nebo v „domácích“ Conversations With Tyler, kde ho zpovídá Rob Wiblin. Těch pár hodin vám dá víc než stejný čas s jeho knihou.