Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Jak kýč sežral svět

Thorsten  Botz-Bornstein
Thorsten Botz-Bornstein | 30. 10. 2018 | 1 komentář | 14 649

Co mají společného sádrový trpaslík, teroristi a sociální sítě?

Jak kýč sežral svět

Co je převažující estetika jednadvacátého století? Podle Ruth Hollidayové a Tracey Pottsové, profesorek sociologie, se právě teď „topíme v kýči. Už zběžný průzkum na nákupní třídě v některém z britských velkých měst dodá dostatečné množství důkazů o kýčifikaci každodenního života.

Kýči by se dalo říkat i lacinost nebo nevkus. Odborníci kýč definovali jako nevkusnou nápodobu existujícího stylu nebo jako neustálý projev špatného vkusu či umělecké nedostatečnosti. Zahradní trpaslíci jsou kýč stejně jako laciné obrázky pro turisty, které jsou technicky sice v pořádku, ale své „pravdy“ vyjadřují až příliš otevřeně a přímočaře, často ve formě klišé.

Jsou lidé, kteří dokážou s kýčem hrát, ironicky, a může to přinést zajímavé výsledky. Většinu času ale kýč nese negativní konotace.

Další čtení

Svatá válka je cool. Teroristou se může stát každý snadno a levně. Tak se to alespoň píše v propagačních časopisech Islámského státu a al Káidy.

Grand Theft Džihád

Terorismus dává přednost kýči

Většina diktátorů se pokoušela upevňovat svoji autoritu kýčovitou propagandou. Někdejšímu libyjskému vůdci Muammaru Kaddáfímu se říkalo diktátor kýče. Jedním z mála vůdců, kteří s ním mohli na přelomu tisíciletí o ten titul soutěžit, byl Saddám Husajn, který si sám navrhoval pomníky v stalinistickém duchu. Vkus dnešních zbohatlíků v Rusku, Číně, na Blízkém východě i ve Spojených státech vyniká jistým druhem vyzývavé vulgarity, která akademickým definicím kýče perfektně vyhovuje.

I terorismus, který surovými obrazy pronikal v uplynulých dvou desetiletích do našich životů, má pro kýč slabost. Propaganda al-Kájdy se vyžívala v prezentaci romantických západů slunce, v předmoderních utopiích a „gotických“ výstavkách lebek a kostí. Sociolog Rüdiger Lohlker, který analyzoval džihádistickou estetiku, píše o džihádistickém časopise Al-Qaeda Airlines, že vykazuje „fascinaci gotickými prvky ‚lebkami a hnáty) a kýčem“.

Videa, která zveřejňoval takzvaný Islámský stát, používají při kultivaci „umění násilí“ s jeho schopností šokovat, ještě kýčovitější výrazové prostředky.

Krádež kulturní identity

Proč je tedy kýče tolik? Je ho víc, než ho bývalo kdy dřív? Hodně lepkavé lacinosti najdeme v lidovém religiózním umění. A přeborníkem všech dob je v kýči asi Caligula. Osvícenství vystavilo kýči (v té době obsaženému v barokním umění) dočasnou stopku, ale jak to vypadá, znovu nabírá na sále. Americký scénárista Kevin Williamson označil v National Review Donalda Trumpa za člověka „s nejhorším vkusem od dob Caliguly“.

Trump se vrací k předosvícenskému absolutistickému vkusu: jeho pozlacený manhattanský byt je zaplácaný mramorem, nábytkem ve stylu Ludvíka XIV. a chaotickou skrumáží různých historických námětů.

Tento příklon ke kýči má podle mé analýzy co do činění s „dekulturací“. To je jev, při kterém určitá skupina přichází o jeden nebo víc aspektů své identity. Termín se objevil v sociologii v debatách o dopadech kolonialismu a následné ztrátě kultury – například v raném díle Pierra Bourdieua Sociologie Alžíru.

Lidé vždycky potřebují nějaké pravdy, kterým budou věřit. Dřív se tyto pravdy nejčastěji předávaly prostřednictvím kultury, dneska ale stále častěji vznikají jen tak, bez zprostředkování kulturou. Tentýž mechanismus na poli estetiky využívá kýč. Kýč dnes nově definuje naše vnímání pravdy; jde o pravdy zcela mimo kulturu nebo kontext.

Vznik bezprostředních, čirých, dekulturizovaných pravd je nejlíp patrný u fundamentalistických náboženství. Olivier Roy, badatel, který se zaobírá islámem, ukázal, že fundamentalistická víra vzniká tehdy, když se náboženství oddělí od původní kultury, jejíž součástí bylo.

Radikalizace přichází, když se víra pokouší sama sebe definovat jako kulturně neutrální a „čistou“. Když se víra odstřihne od konkrétních kulturních hodnot, její pravdy se stávají absolutními. Fundamentalistická náboženství mají i tendenci vidět sama sebe jako zdroj vědeckých pravd.

Jarní Finmag

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

Až nám technologie rozvážou ruce. Popularizátorka umělé inteligence Sara Polak o revolučních dobách, ve kterých žijeme.

Dobrou! Téma čísla – spaní. Pavel Jégl zkoumá, jak spali předkové. Lifehacker Tomáš Baránek líčí, jak zkoumá, jak spí on sám. Fyzioložka Zdeňka Bendová o biorytmech a světle.

Učit se, učit se atd. Tematický blok o vzdělávání a kariéře. Česko rekvalifikuje, i když o tom úřady práce, nevědí, píše Jiří Hovorka. Nevyužili jsme historickou šanci zničit maturity, lituje Vojtěch Dobeš. Robert Vlach o údělu celoživotního vzdělávání u volnonožců.

FIN. Ve finanční části magazínu Dominik Stroukal a investeens. Petr Kučera sleduje bankovní novinky. Balík textů o realitách a realitních fondech.


Narcistní impulz

Studie ukazují, že kýč koření v podnětech, které jsou svou vnitřní podstatou narcistní. Proto se mu obzvlášť dobře daří v neoliberálním prostředí určovaném dynamikou informační společnosti. Sociální media jsou narcistní, protože jedinci umožňují recyklovat svá já, aniž se musel konfrontovat s kulturou ostatních.

Algoritmy nám podle toho, co za knihy jsme si vybrali dřív, řeknou, jaké další se nám budou líbit. Narcistní struktura tohoto modelu je očividná. V dekulturizovaném světě se já stává jedinou zbývající etickou referencí.

Tam, kde není nikdo kulturně jiný, se bere v potaz pouze já. V nejhorším případě pak tento systém plodí sebestředné „alternativní pravdy“ a konspirační teorie, což jsou – pro svou narcistní, sebepotvrzovací strukturu – „kýčovité teorie“.

„Kýčopravdy“ se ustavují autonomně, narcistním potvrzením vlastní pravdivosti. Podle této logiky pak alternativní pravdy a konspirační teorie nejsou zavádějící (v tom smyslu, že by potlačovaly existující pravdu), ale dělají z pravdy kýč.

Ve výsledku to vede k naprosté ztrátě pravdy vůbec.

Z originálu, publikovaného na The Conversation pod licencí Creative Commons, pro Finmag přeložil Gabriel Pleska

Autor článku

Thorsten  Botz-Bornstein

Thorsten Botz-Bornstein

Německý filozof, studoval v Paříži, doktorát si udělal v Oxfordu. Studoval ruský formalismus a sovětskou sémiotiku, specializuje se na estetiku a meziluturní filozofii. Dnes učí filozofii na Gulf University for Science and Technology v Kuvajtu.