>>> "Kýči by se dalo říkat i lacinost nebo nevkus. Odborníci kýč definovali jako nevkusnou nápodobu existujícího stylu nebo jako neustálý projev špatného vkusu či umělecké nedostatečnosti."
Fatální problém článku i celé myšlenkové konstrukce spočívá v definici kýče, potažmo v definici umění. Umění i kýč jsou zcela subjektivní emoce. Neexistuje objektivní kritérium umožňující rozlišit umění a kýč. To, co je pro jednoho umění, je pro druhého kýč a oba mají pravdu. Krásným příkladem jsou třeba některá díla Milana Knížáka.
Rozvíjet na takovém nejistém základě úvahy o kýčovitých názorech a kýčopravdách, mně přijde dosti odvážné a hlavně neukotvené. Kdybych chtěl být škodolibý, tak bych řekl, že ten článek je kýč a zkuste mně to vyvrátit.
Podstata je podle mne o něčem jiném. Sociální inženýři mají neodolatelnou potřebu nanormovat ostatním všechny oblasti života od množství vody na splachování toalety po morálku a umění. Všichni ti kněží, imámové, politruci, kulturtrégři, ideologičtí tajemníci, bruselští plánovači atd. mají však najednou velký problém nazvaný internet a sociální sítě. Kostely, mešity, VUMLy, ideologické centrály, cenzoři a podobní ztratili své monopoly na pravdu. Každý dnes může zveřejnit pro ostatní svojí pravdu a kritizovat pravdu jiných jednoduše, rychle a beztrestně. Článek je podle mne jenom pláč postižených nad tou změnou, snaha zdiskreditovat názory jiných a obhájit svůj monopol na pravdu. A monopol na pravdu je ze všech monopolů ten nejškodlivější.
P.S. Přes moji kritiku považuji článek za zajímavý a připisuji panu Pleskovi plusový bodík :-)
Nahlásit
-
6
+
Diskuze
Josef Fraj|31. 10. 2018 10:47
>>> "Kýči by se dalo říkat i lacinost nebo nevkus. Odborníci kýč definovali jako nevkusnou nápodobu existujícího stylu nebo jako neustálý projev špatného vkusu či umělecké nedostatečnosti."
Fatální problém článku i celé myšlenkové konstrukce spočívá v definici kýče, potažmo v definici umění. Umění i kýč jsou zcela subjektivní emoce. Neexistuje objektivní kritérium umožňující rozlišit umění a kýč. To, co je pro jednoho umění, je pro druhého kýč a oba mají pravdu. Krásným příkladem jsou třeba některá díla Milana Knížáka.
Rozvíjet na takovém nejistém základě úvahy o kýčovitých názorech a kýčopravdách, mně přijde dosti odvážné a hlavně neukotvené. Kdybych chtěl být škodolibý, tak bych řekl, že ten článek je kýč a zkuste mně to vyvrátit.
Podstata je podle mne o něčem jiném. Sociální inženýři mají neodolatelnou potřebu nanormovat ostatním všechny oblasti života od množství vody na splachování toalety po morálku a umění. Všichni ti kněží, imámové, politruci, kulturtrégři, ideologičtí tajemníci, bruselští plánovači atd. mají však najednou velký problém nazvaný internet a sociální sítě. Kostely, mešity, VUMLy, ideologické centrály, cenzoři a podobní ztratili své monopoly na pravdu. Každý dnes může zveřejnit pro ostatní svojí pravdu a kritizovat pravdu jiných jednoduše, rychle a beztrestně. Článek je podle mne jenom pláč postižených nad tou změnou, snaha zdiskreditovat názory jiných a obhájit svůj monopol na pravdu. A monopol na pravdu je ze všech monopolů ten nejškodlivější.
P.S. Přes moji kritiku považuji článek za zajímavý a připisuji panu Pleskovi plusový bodík :-)
Diskuze: Jak kýč sežral svět
Přihlášení do diskuze
Nejoblíbenější příspěvek
Josef Fraj|31. 10. 2018 10:47
Diskuze
Josef Fraj|31. 10. 2018 10:47
Nahlásit