Urzův Anarchokapitalismus je lhostejný k člověku i faktům

Kniha Anarchokapitalismus s podtitulem Stát je špatný sluha, ale zlý pán programátora a evangelisty bezstátní tržní společnosti (Martina) Urzy je mimořádná přinejmenším po třech stránkách. Za prvé je v Česku první k tématu. Tedy když počítáme původní knihy – překladem už jich několik vyšlo. (S novinkou z nich má značný tematický, názorový i žánrový průnik Manifest svobody Murraye N. Rothbarda.)

Urza: Anarchokapitalismus – vydala Tereza Sladkovská v roce 2018. 244 stran, 350 korun. Autor recenze obdržel bezplatný výtisk. Obsah knihy je dostupný online.

Za druhé jde o mimořádně úspěšný nakladatelský počin. Ještě před vydáním vybral Urza spolu se svou nakladatelkou Terezou Sladkovskou na Startovači 656 tisíc korun – a další přinejmenším statisíce (v závislosti na kurzu) mu lidé poslali v kryptoměnách.

A za třetí – je to první kniha, která si tu ode mě vyslouží dvě samostatné kritiky. Vzal jsem si totiž k srdci autorův apel z úvodu, aby čtenáři nelovili argumenty proti anarchokapitalismu zpětně – sepsal jsem si je tedy dopředu, abych na ně v knize hledal odpověď. Vzešly z toho nakonec dva různé seznamy. Jeden jsem napsal jako člověk, který je na politickém kompasu vlevo dole a na podzim volil Bohuslava Sobotku. U druhého jsem si vzpomněl, že jsem ve dvaceti býval libertariánem a snil o co nejmenším státě – i když mi už tenkrát myšlenka úplně bezstátní společnosti přišla neuskutečnitelná a pro libertariánské principy spíš nebezpečná.

V ani jednom případě Anarchokapitalismus moje obavy nerozptýlil. Naopak. Urza sice neslibuje, „že odstraněním násilných vlád se vyřeší všechny problémy světa; jen že jich ubude“. Jenže nové problémy vyskočí na kriticky přemýšlejícího čtenáře na každé stránce, bez ohledu na jeho politickou orientaci. První, levicové čtení bylo špatným tripem, na kterém se z knihy valil jeden námět na dystopický seriál za druhým. Druhé, libertariánské, bylo zábavnější – máloco pobaví jako naivita smíchaná s ignorantstvím.

Čerstvý Finmag

Na stáncích od 23. května!

„Čert vem atomovej hřib i trenýrky, tohle je největší věc, do který jsme se pustili. Věřím v nové technologie, decentralizaci a společenské zřízení bez účasti státu,“ říká Roman Týc ze Ztohoven a nyní především z Paralelní Polis.

---

Tak se to stalo. Z kohoutku neteče voda, v zásuvce není proud. Den. Dva. Týden. Měsíc. Jak přežít? Připrav se, kdo můžeš. Preppeři už se chystají.

---

Tma na krku, a my ještě ve městě. To není dobré. V podzemí se skrývají poslední skupiny bojovníků Islámského státu a dvě prostovlasé cizinky tu budí pozornost. Markéta Kutilová píše ze syrského Kurdistánu.

---

Koupit Finmag

Není práv krom vlastnických práv

Kdybyste se měli znovu narodit do jakéhokoliv světa a nevěděli, komu a jací se narodíte, jaké společenské uspořádání by ten svět měl mít? (Pokud máte malé děti, můžete je tam v duchu teleportovat taky, nejlíp samotné.)

Z tohohle pohledu mi přijde děsivý požadavek na co největší blaho co nejvíce lidí – implikuje, že někdo to blaho odsere. Sám bych proto v takové losovačce upřednostnil společnost, která zaručuje lidskou důstojnost každému. Do toho patří právo na svobodu svědomí a slova, základní materiální zabezpečení a tak dále. Vím, že se ten ideál z principu nedá naplnit beze zbytku, ale dokonalé je nepřítelem dobrého.

Právo na důstojný život Urza už ve třetí kapitole řadí spolu s právy na zdravotní péči, vzdělání nebo bydlení mezi pozitivní práva, která vám musejí jiní zaručit, proto „odporují prostému nepokradeš“ a v anarchokapitalismu je tedy lidé nemají. Svoji utopii Urza staví na právech negativních (těch, která vám nesmí násilně upřít). Stručně na principu neagrese:

Vyplývá z něj […] zejména to, že by se lidé mezi sebou neměli okrádat, útočit na sebe (bránit se mohou) a zabíjet; vražda je porušením vlastnických práv oběti k jejímu tělu – a jak si již bystrý čtenář jistě povšiml, přirozená práva, formulovaná coby princip neagrese, jsou vlastně práva vlastnická.

Věřím, že je požadavek důstojnosti pro všechny nadřazený požadavku na neomezené nakládání s vlastním majetkem prostě proto, že právo vlastnit majetek je jen podkategorií důstojného života. Když vám všechno vezmou a zavřou do koncentráku, je to špatné právě proto, že vás tím zbaví lidské důstojnosti. Když vám na druhou stranu zdaní vyšší příjmy vyšší sazbou daně, důstojný, dokonce i blahobytný život můžete vést pořád – ale s vámi taky další lidé.

Zkrátka: i kdybychom dali Urzovi za pravdu v tom, že daně jsou krádež, pořád jsou na světě horší věci než krádež. Přerozdělování se jim snaží předcházet.

Ale dobrá: možná může být důstojný život vedlejším produktem anarchokapitalismu – ostatně Němci taky nemají v ústavě super dálnice. Nedá se ostatně tvrdit, že by v liberálních demokraciích nikdo nikdy nebyl zbaven důstojnosti – i když v historickém srovnání mají po téhle stránce myslím nejlepší skóre.

Čas vyměnit abstraktní otázky za praktické. Před čtením Anarchokapitalismu jsem si poznačil dva argumenty proti takovému zřízení:

1. Kdo by pomáhal těm, co si nemůžou říct o pomoc?

Na tuhle otázku Anarchokapitalismus neodpovídá. Přesněji: Urza na mnoha místech s nadšením pěje o efektivitě soukromých charit. Pokud jste četli Olivera Twista, asi vás příklady z viktoriánské Anglie spíš vystraší, než přesvědčí. Podstatné je ale něco jiného: charita může pomoci jen svéprávným lidem, kteří se rozhodnou požádat o pomoc. Dopředu jsem si vypsal každodenní problémy nějak související s nesvéprávností, které dnes podle mě slušně (i když ne dokonale) řeší „státní násilí“ – a zajímalo mě, jak si s nimi poradí anarchokapitalismus:

• Rodiče týrají své děti.
• Rodiče znemožňují svým dětem chodit do školy. (Dnes někteří nemají na jízdenky, v anarchokapitalismu by nemuseli mít na školné.)
• Narušený člověk ohrožuje svoje okolí, psychiatrickou léčbu odmítá.
• Podvodníci oberou o majetek senilního seniora.
• Chovatel týrá zvířata.

Urza se zabývá jenom druhou z těch pěti situací:

Celkem typickou námitku proti volnotržnímu školství představuje to, že by údajně někteří chudí (nebo lakomí, případně tací, kteří nechápou hodnotu vzdělání) rodiče svým dětem školu nezaplatili, což by mohlo vést k tomu, že by se některým – třeba talentovaným – dětem nedostalo vzdělání. Inu, je-li dítě opravdu schopné, školám se vyplácí učit je zdarma (či velmi levně), neboť takoví studenti zvyšují úroveň školy (jednak „táhnou“ méně talentované spolužáky nahoru a jednak zlepšují školám statistiky úspěšných absolventů) a dělají dobrou reklamu (tohle není žádná pustá teorie, to se děje na mnohých soukromých školách už dnes). Další řešení nabízí domácí či komunitní výuka, charita, případně firemní školy, jejichž absolventi se pak mohou stát zaměstnanci (což je možné ukotvit i smluvně).

Má to dva háčky. Za prvé, jiné děti než „opravdu schopné“ by prostě měly smůlu. (Těžko říct, jak rozlišit dítě neschopné a zanedbané, navíc když i dočasný pobyt v nuzném prostředí snižuje výsledky inteligenčních testů, ale to už vem čert.) Druhý háček: v čem přesně se systém vyučím tě, a ty pro mě budeš pracovat a nebudeš moct odejít liší od otroctví? Myslím, že nijak, a do tohohle podezření mi hraje Urzovo přesvědčení, že by sebevlastnictví mělo být převoditelné, protože „člověk má svobodu sám se sebou nakládat dle libosti“. (Nenamítejte teď, že to dělá i stát, který zaplatí školu a pak chce daně. Nedělá: nebrání vám odejít jinam.)

U prvního a posledního problému by soukromé charity nejen že nepomohly, ale přímo škodily. Dobří lidé by mohli vykupovat týrané děti a zvířata – tím by ale vytvořili tržní pobídku k tomu, aby je víc zlých lidí týralo. A žádné řešení kniha nezjevila ani ke třetímu a čtvrtému bodu – prostě proto, že Urza žije v ideálním světě, ve kterém jsou všichni každou bdělou vteřinu racionální.

2. Jak by systém bránil tyranii bohatých nad bezzemky?

Jsou to vlastně dvě otázky v jedné. Jak by se v anarchokapitalismu přerozdělovalo bohatství? Inu: tržně. V praxi to znamená na jedné straně třídu, která je materiálně zajištěná na několik generací dopředu, aniž musela inovovat nebo pracovat – na druhé straně třídu, která vstupuje do života s dluhem za uspokojení základních existenčních potřeb, jako je bydlení, jídlo, vzdělání, popelnice. Píšu „v praxi znamená“, protože to bohužel neplatí jen v anarchokapitalistické dystopii, ale v realitě prakticky všech dnešních společností. Jen je důvod čekat, že by se nůžky ještě víc rozevřely, ostatně devatenácté století už tu jednou padlo.

V téhle souvislosti stojí za zmínku, že Urza – mimo knihu, v diskuzní skupině Svobodného přístavu – považuje dětskou prostituci za legitimní prostředek sociální mobility. Zároveň v knize nebere do úvahy, že by do startu anarchokapitalismu měli výrazně lepší pozici ti, kteří tyli ze státu – děti solárních baronů by kvůli školnému ledviny prodávat nemusely. Revoluce často obnášely pozemkové reformy a abolice dluhů, ne ale ta Urzova.

K druhé podotázce: jak by anarchokapitalismus zabránil absolutní moci prvních nad druhými? V našem světě se z trestných činů nedá vyplatit, jejich pachatelé míří do rovnostářského vězení – v Urzově světě tahle zábrana padá. Jak by se v něm spravedlnost vypořádala třeba se znásilněním? Napoví tato pasáž:

Zajímavější situace nastává v momentě, kdy někdo poškodí zdraví jiného člověka. V takovém případě si může buď říci o standardní odškodné, nebo může z touhy po pomstě chtít agresorovi ublížit, ale je tu ještě další možnost: Oběť si může vybrat porušení agresorových práv ve stejném rozsahu, v jakém to udělal on jí, avšak cílem není ho mrzačit, nýbrž od něj chtít peníze za to, že tak neučiní, což může být více, než kolik by oběť vysoudila standardní cestou (nebo na to útočník nepřistoupí, nechá se raději poranit a oběť nedostane nic).

Když vás tedy někdo znásilní, můžete mu u arbitráže dát na vybranou, že ho buď taky znásilníte, nebo vám dá peníze. Taková „spravedlnost“ troskotá hned na dvou asymetriích. Za prvé, pro zhrzeného přítele může být druhé kolo nedobrovolného sexu s bývalkou vítané. Za druhé, chudé tlačí do toho vzít si od bohatých násilníků peníze a nechat zločince běhat dál po světě hledat další oběť.

Vězení Urza nefandí, ačkoliv je nezavrhuje, pokud se někdo rozhodne věznit zločince třeba u sebe na dvoře:

Něco mi říká, že mnoho takových by asi nebylo, kdyby to byly jejich peníze, jejich pozemek, jejich starost, jejich ušlý zisk. Když ale účty platí „společnost“, to se hned snáze rozhazuje v zájmu „vyššího dobra“.

Jestli si nějaké vyšší dobro nezaslouží uvozovky, tak to je držení prokázaně nebezpečných psychopatů v izolaci. (A přitom s vyšší mírou důstojnosti, než by anarchokapitalismus poskytl některým „svobodným“ lidem.)

Shit Urza says

Vlastně ani nemusíte číst Anarchokapitalismus z vyloženě levicových pozic, aby vám řada věcí, které Urza o státech a jejich péči o „vyšší dobro“ říká, vystřelily mozek z hlavy. Namátkou:

Historie ukazuje, že veškeré pokusy o řešení „globálních problémů“ jsou buď neúčinné, nebo řeší něco, co vlastně ani skutečný problém není, případně obojí.

Historie ukázala, že globální spolupráce států i za cenu občasného porušení principu neagrese vůči jednotlivcům dokázala vymýtit neštovice, které ještě ve dvacátém století zabily tři sta až pět set milionů lidí. Ale možná to nebyl skutečný problém.

Nebo:

[M]noho velkých umělců tvořilo bez státní podpory; namátkou například (napříč nejrůznějšími druhy umění): Shakespeare, G. B. Shaw, Beethoven, Mozart (ten v rámci svého podivínství odmítl sloužit mocipánům a stal se svobodným umělcem), Queen, Pink Floyd, Deep Purple, The Rolling Stones, Leonardo da Vinci, Raphael, Vincent van Gogh, Picasso, Dalí…

Vážně, Urzo? Patrony Williama Shakespeara byli královna Alžběta a král Jakub I. Leonardo Da Vinci byl zaměstnaný na dvoře Lodovica Sforzy. Raffaela platili papežové a Beethovena syn a bratr císařů Rudolf Jan kardinál Habsbursko-Lotrinský – Vatikán není stát? Salvador Dalí měl vřelý a výnosný vztah s fašistickým režimem. Mezi hudebními historiky je rozšířený názor, že by britské rockové vlny nebylo bez štědrého poválečného sociálního systému, který dal děckám čas na zahálku. Z nepřímé podpory těžil i chudý G. B. Shaw, který psával po veřejných knihovnách. Snad jen Vincent van Gogh byl celoživotní outsider – a taky umřel mladý, chudý, v půlce práce.

Jak vidno, Urzův manifest anarchokapitalismu stojí na lhostejnosti. Na lhostejnosti k člověku a jeho důstojnosti – v tomhle ohledu chce lidstvo vrátit daleko před vynález sociálního státu, před americkou a francouzskou revoluci, před středověk i starověk: až do pravěku, společnosti bez státu a trestního práva, ve kterém neomezeně vládnou silnější. A taky stojí na lhostejnosti ke všem faktům, které se Urzovi nehodí do krámu. Historie neukazuje, že je stát špatným sluhou a pánem – ukazuje, že může být dobrým i špatným sluhou a pánem.

Proč se bez služeb státu neobejdou ani libertariáni, kteří považují za vrcholnou svobodu tu nakládat se svým majetkem, si nad Urzovou knihou ukážeme zítra:

• Anarchokapitalismus pohledem libertariána: s vaničkou i dítě

Urzovo foto: Pavel Šinágl