Kapitalismus skončí bez revoluce a plánu B

Vyzkoušejte si malý experiment: nejdřív se zeptejte pěti, deseti známých v kanceláři nebo na messengeru, ale klidně i docela cizích lidí ve vlaku nebo hospodě na to, jestli naší civilizaci akutně hrozí zánik. Většina bude mít jasnou odpověď a ti zbylí dotaz alespoň pochopí, protože diskuzi o něm nejde v médiích hlavního proudu přehlédnout. Pak se obdobně velké kontrolní skupiny zeptejte, jestli náhodou nevisí ve vzduchu konec kapitalismu. Nedostal jsem na to ani od chytrých lidí jedinou sebejistou odpověď, jen váhavé protiotázky, co že to vlastně ten kapitalismus je.

Ten pokus mě napadl při čtení knihy s prozaickým titulem How Will Capitalism End? německého sociologa Wolfganga Streecka, kterého charakterizuje několikerá předpona „ex-“. Narodil se rok po válce odsunuté československé Němce. Radil Gerhardu Schröderovi a sám byl dlouholetým členem sociální demokracie, ze které odešel na protest proti nevyloučení Thila Sarrazina, autora knihy Německo páchá sebevraždu. Devatenáct let vedl Institut Maxe Plancka pro společenské vědy, po odchodu do důchodu v roce 2014 se dal na psaní.

Wolfgang Streeck: How Will Capitalism End? Essays on a Failing System – vyšlo v nakladatelství Verso v listopadu 2016. 272 stran, 16 dolarů (verze pro Kindle).

Jeho poslední kniha je souborem esejů hledajících odpověď na otázku, která je, jak vyvozuju ze svého miniaturního experimentu, poněkud přehlížená. A přitom vzrušující, protože kapitalismus už skončil v mnoha okamžicích na mnoha místech a řečeno s Parláči – neuvěříte, co se dělo potom.

Co vy si predstavujete pod takovým slovem „kapitalismus“?

Na knihu s názvem Jak skončí kapitalismus? lze klást tři nároky: aby definovala, co to kapitalismus je, aby obhájila předpoklad, že kapitalismus spíš končí než nekončí, a aby jeho případný zánik popsala co nejkonkrétněji.

Celek trochu trpí tím, že jde o soubor porůznu samostatně vydaných esejů – a tak se definice čtenáři dočkají až v deváté z jedenácti kapitol. Ti bystřejší si už dřív všimnou, že Streeck označuje jako kapitalismus směs jevů, kterým se častěji říká neoliberalismus nebo ekonomická globalizace. Kniha totiž nevěští konec soukromě vlastněných výrobních prostředků, peněz, námezdní práce, směny zboží a služeb na trzích a podobných věcí, které se s kapitalismem obvykle spojují. Popisuje místo toho potíže specifického uspořádání, které se na západní společnosti sneslo v sedmdesátých letech minulého století s vlnami deregulací, privatizací, dohod o volném obchodu, škrtů ve veřejných rozpočtech a službách. Rozebírá krizi „niterně dynamického a nestabilního společenského systému, který neustále expanduje a na této expanzi je závislý, pročež se často ocitá, a v dnešní době to platí obzvlášť, v kritickém stavu“.

„Projevů této krize je mnoho, vystupují z nich ale tři dlouhodobé trendy ve vývojích bohatých průmyslových – vlastně už deindustrializovaných – kapitalistických zemí. Prvním je trvalý pokles tempa hospodářského růstu, především po událostech roku 2008. S tím souvisí druhý trend, trvalý nárůst zadluženosti vedoucích kapitalistických států, jejichž vlády, domácnosti a firmy podnikající ve financích i jiných odvětvích přes čtyřicet let hromadí finanční závazky. A za třetí, příjmová i majetková nerovnost už několik dekád narůstá.“

Přičtěte k tomu korupci, unášení států oligarchy a paradoxně taky skutečnost, že kapitalismus po pádu východního bloku nemá nepřítele, který by ho ohrožoval a inspiroval. Streeckovi z téhle rovnice vychází, že jsme právě teď uprostřed závěrečné krize kapitalismu, ze které se na rozdíl od mnoha předchozích už nevyléčí. K jeho pádu nebude zapotřebí revoluce ani „plánu B“: „Myslím, že po něm nepřijde socialismus ani žádný jiný jednoznačně definovaný společenský řád, ale trvalé mezivládí.“

Přehlížení zachránci: hipstři a Afričani

Streeckova vize je temnotemná, ať už máte kapitalismus rádi, nebo ne: zhroutí se a nepřijde po něm nic hezkého, jen „dlouhá éra společenské entropie a zmatků, období nejistoty a neurčitosti“. Jak takové předpovědi zkusit oponovat?

Za prvé, je tu ten problém s definicemi. I kdyby současný globální ekonomický řád už své problémy nerozdýchal, není jasné, čím přesně by se nový chaos lišil od toho starého, že by o něm už nešlo mluvit jako o kapitalismu. Tím spíš, když by tu po „našem kapitalismu“ zbyla jak infrastruktura (dálnice, železnice, přístavy, internet, kanceláře), tak imaginace (další generace by patrně vyrůstaly spíš na Simpsonových a fotbalových manažerech než na Křižníku Potěmkin).

Za druhé, Streeck se soustředí výhradně na Evropu a Ameriku. Všímá si, jak v nich kapitalismus naráží na svoje limity, když musí vytvářet stále nové, abstraktnější a často i komičtější spotřebitelské tužby, aby mohl dál expandovat. Jenže pak je tu Asie a hlavně Afrika. Stovky milionů, spíš miliardy lidí zatím bez formálního zaměstnání nebo živnosti, které můžou moloch udržet při životě jednoduše tím, že mu nabídnou své ruce – aby splatili hypotéku na pěkný typový domek na předměstí Lagosu.

Za třetí je Streeck příliš skeptický, co se týče potenciálního množství nových spotřebitelských tužeb. Na rozdíl od něj si díky svému pohybu mezi „mladými kreativci“ dovedu představit, že si za padesát let „opravdovou“ práci rozdělí roboti a neuronové sítě, zatímco lidé si budou navzájem prodávat tantrické masáže, hodiny psí jógy a retro-zážitkové tábory věnované editování excelových tabulek, přičemž mezi sebou budou přesouvat facebookcoiny, vyplácené globálním imperátorem Markem Zuckerbergem jako nepodmíněný základní příjem.

Kritika EU, na jakou tu nejsme zvyklí

How Will Capitalism End? je jednou z knih, se kterými je radost nesouhlasit: stimuluje při tom to mozkové centrum, ve kterém vnikají náměty na dystopické a utopické filmy a seriály. A není to jediná přidaná hodnota ke Streeckovu hledání odpovědi na titulní otázku. Autor předkládá hutné shrnutí poválečného ekonomického a společenského vývoje Západu z levicových pozic, od kapitalismu bez přívlastků k sociálnímu státu a zase zpátky. Poutavě shrnuje a porovnává to, jak o kapitalismu a jeho krizích přemýšleli velikáni všech stran spektra: Marx, Keynes, Polanyi, Schumpeter nebo Hayek.

Když jsme u toho Friedricha Augusta von Hayeka: šestá a sedmá kapitola nabízejí nejpromyšlenější kritiku Evropské unie z levicových pozic, jakou jsem zatím četl. Věcnější, rigoróznější a stručnější než je ta od Janise Varufakise v And the Weak Suffer What They Must?. Zatímco v Česku bývá Unie kritizována skoro výlučně jako pokus o socialistický superstát, Streeck její instituce kritizuje za to, že slouží především uklidňování trhů a udržování kolabujícího globálního kapitalismu při životě. Připomíná Hayekův názor, že by (klasičtí, pravicoví) liberálové měli nadnárodní federace vítat, protože se v nich reguluje jenom holé minimum, na kterém se shodnou všichni. Třídní boj chudých proti bohatým navíc jednotná Evropa rámuje jako boj jižních národů proti národům severním.

I díky tomu všemu se revoluce, řečeno s Bennem ze Škvoreckého Zbabělců, odkládá na neurčito. Ale ne že by na tom zas tak záleželo, když má dnešní společensko-ekonomický model padnout i bez ní.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag