Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Jménem lidu, vykuchat!

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek | 10. 8. 2017 | 3 komentáře | 5 129
čínademografiepolitika jednoho dítěte

Sbírka reportáží o následcích čínské politiky jednoho dítěte vzbuzuje pochyby. Za co opravdu může sociální inženýrství a za co neřízený společenský vývoj?

Jménem lidu, vykuchat!

Na kovovém nemocničním lůžku v ušmudlaném pokoji leží žena s černými vlasy přes obličej. Levou ruku má položenou kolem malého zakrváceného dítěte, pupeční šňůrou ještě spojeného s placentou. Dítě je mrtvé. Tou ženou je dvaadvacetiletá dělnice Feng Ťien-mej. Měla za to, že se na ni coby na matku čtyřleté dcery vztahuje výjimka z politiky jednoho dítěte, že má ještě druhý pokus na syna. Omyl. Těhotná Feng se tedy snažila před úředníky ukrýt, ale nepovedlo se. Dopadli ji, s pytlem přes hlavu unesli do nemocnice, a protože nedokázala s manželem dát dohromady v přepočtu tři sta padesát tisíc na pokutu, píchli jí potratovou injekci. V sedmém měsíci. „Celou dobu jsem cítila, jak se ve mě dítě mele. Pak najednou přestalo.“

Fotografie mladé ženy a její zavražděné životaschopné dcery před pěti lety světu připomněla krutost „nejradikálnějšího čínského experimentu“. Tak zní podtitul knihy One Child (Jedno dítě) malajsko-čínsko-americké publicistky Mei Fong, která už před deseti lety získala za své reportáže z Číny Pulitzerovu cenu.

Mei Fong: One Child: The Story of China’s Most Radical Experiment – vyšlo v nakladatelství Houghton Mifflin Harcourt v lednu 2016. 272 stran, 16 dolarů (verze pro Kindle).

Jak spočítat nenarozené

Na experimentu spočívajícím v zavedení složitých pravidel, kdo a za jakých okolností může v Číně počít více než jedno dítě, zarazí neobeznámeného čtenáře přinejmenším tři paradoxy.

Za prvé, na rozdíl od dvou dalších radikálních čínských společenských experimentů, Velkého skoku vpřed a Kulturní revoluce, nešlo o dílo Mao Ce-tunga, ale už ideologicky méně dogmatického vedení začátku osmdesátých let. Máte-li perverzní zálibu v četbě receptů, které mají na společenské problémy někteří technicky vzdělaní pragmatici, pak vás nepřekvapí, že myšlenkovým otcem politiky jednoho dítěte byl raketový inženýr – Sung Ťien.

Za druhé, znepokojivě velká část zbytku světa dlouho politiku hodnotila nekriticky až pozitivně: „Přinejmenším do začátku jednadvacátého století se mnoho mezinárodních institucí odmítalo vzdát přesvědčení, že Číňané politiku jednoho dítěte dodržovali dobrovolně. Množství důkazů o opaku přitom rostlo. Vůbec první medaili OSN pro osobnosti, které ‚mimořádně přispěly‘ k řešení populačních problémů, získal v roce 1983 čínský ministr pro plánování populace Čchien Sin-čung a spolu s ním indická premiérka Indira Gándhíová, za jejíž vlády se děly nedobrovolné sterilizace.“

Za třetí, dodnes není jasné, nakolik byla politika z pohledu svých tvůrců úspěšná. Komunistická strana Číny se dlouho chlubila 300 až 400 miliony nenarozených malých soudruhů. Mei Fong ale podobně jako Arthur R. Kroeber a řada demografů upozorňuje na to, že porodnost podobným tempem klesala i v regionech, které měly z politiky výjimky, a taky v okolních zemích, které ji nikdy nezavedly. V Číně se v roce 1991, ještě před několikanásobným uvolněním regulací, narodilo dvacet dětí na tisíc obyvatel, v Jižní Koreji to bylo šestnáct a v Japonsku deset.

Příběh služebnice naruby

Právě kvůli nejasné „efektivitě“ politiky jednoho dítěte je chybou, že autorka ve svých reportážích nerozlišuje její přímé a průkazné následky od společenských změn, do kterých se regulace podepsaly v souhře s dalšími okolnostmi, jako je hospodářský růst a stěhování lidí do měst.

Tvůrce a zastánce politiky lze bezpochyby vinit z vynucování interrupcí a sterilizací nebo vymáhání pokut ve výši několika ročních příjmů na rodičích, kteří se omezením vzepřou a pořídí si druhé nebo třetí dítě. Surový režim připomíná svým zasahováním do nejintimnějších sfér lidské existence dystopickou společnost z románu Margaret Atwoodové Příběh služebnice. (Fong na knihu ostatně sama odkazuje.)

Nabízí se poznámka, že jde o Příběh služebnice naruby: republika Gileád přece nutí ženy rodit, zatímco ČLR potrácet. V jednom svém zvyku se ale oba dva světy potkávají: v obou totiž matkám stát děti nemilosrdně zabavuje a přemisťuje do jiných rodin. V Gileádu o nových rodičích rozhoduje vojenská hodnost manžela. V Číně a v Americe, kam část dětí putuje, pro změnu výše jejich úspor.

A to jste věděli, že…

Jak ale napovídají úvahy samotné autorky o pochybném statistickém významu politiky, další v knize popsané společenské jevy souvisí s regulací porodnosti spíš jen částečně, nebo je dokonce samotná jejich existence těžko průkazná. Extrémní tlak rodičů na úspěch dětí není čínská specialita, s podobným problémem se už dlouho potýká třeba Jižní Korea. Příběhy manželských párů, které přišly o svého jedináčka při zemětřesení v S’-čchuanu v roce 2008 jsou zdrcující, ale podobné bychom vzhledem k množství rodin s jediným dítětem slýchali po podobné katastrofě ve kterékoliv západní zemi. Ostatně s popisovaným dopadem klesající porodnosti na systém penzijního pojištění máme své zkušenosti i my, a to byla československá populační politika v osmdesátých letech zcela opačná. (Mimochodem: Číňanky můžou odejít do penze už v padesáti, muži o deset let později.)

Vyloženě historkovitá a nepřesvědčivá je pak část o takzvaných malých císařích – jedináčcích, kteří mají být nejen rozmazlenější, ale taky pesimističtější a zbabělejší.

I přes motání korelace a kauzality ale One Child stojí za přečtení. Mei Fong totiž ve svých svižně psaných, drsně naturalistických reportážích utrousí spoustu neokoukaných zajímavostí o čínských tradicích i současnosti. O tom, že má standardní čínština odlišná slova pro mladšího a staršího bratra a mladší a starší sestru, jak málo čínských studentů zná slavnou fotografii hrdiny s igelitkami, anebo jak poskočily akcie továren na plenky po posledním a zatím nejvýraznějším uvolnění politiky jednoho dítěte před pár lety. Žel, pro Feng Ťien-mej přišlo příliš pozdě.

Autor článku

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný Finmag. Od jara 2021 edituje články datového týmu ČRo a píše komentáře pro Seznam Zprávy.